Pšeničné zrno na poušti

Mark Fellows

Sirotek, marnotratník, zhýralec, agnostik, voják, prostopášník, kreslič map, objevitel, cestovatel, spisovatel, trapistický mnich, poustevník, vzor pro duchovní komunity, oběť vraždy. Tím vším byl za svého života jeden jediný člověk, Charles de Foucauld (1858–1916), jehož 13. listopadu 2005 prohlásil papež Benedikt XVI. za blahoslaveného.

Život Père de Foucaulda – bratra Karla či Karla od Ježíše, jak byl různě nazýván – svědčí o prozřetelné ruce milosti, která vede marnotratnou duši a trpělivě čeká, až se duše obrátí, otevře, a pak ji přivede skrze lásku do ní vlitou k Bohu.

Dětství a dospívání

Jeho dětství a mládí nikterak nenasvědčovalo budoucímu blahořečení. Vikomt Charles Eugène de Foucauld se narodil 15. září 1858 ve Štrasburku. Pocházel z vynikajícího katolického rodu: jeho předci se účastnili křížových výprav, byli přáteli královského dvora a zástupci králů. Avšak v době, kdy se Charles narodil, prožíval jeho rod těžké časy. Charlesův otec Edouard holdoval jídlu a pití a často propadal takovým depresím a následným výbuchům vzteku, že nepoznával ani členy vlastní rodiny.

Charlesův dědeček zemřel žalem nad úpadkem svého syna. Poté ve věku 34 let zemřela na následky potratu Charlesova matka. O několik měsíců později zemřel jeho otec. Charlesova babička, které byl spolu se sestrou Mimi svěřen, zemřela zanedlouho na selhání srdce. Tehdy bylo Charlesovi šest let.

Charlese a Mimi se ujal dědeček z matčiny strany, plukovník Morlet. Krátce nato porazili Prusové francouzskou armádu a obsadili Štrasburk. Charles, který přišel o rodinu a rodnou zem, měl jedinou touhu – zabíjet Prusy, k čemuž ovšem neměl možnost. Obézní, přecitlivělý a náladový mladík byl prarodiči příliš rozmazlován, zcela jistě k jeho vlastní škodě.

Charlesův dědeček jej zapsal na jezuitskou internátní školu v Paříži. Zde panoval přísný řád, na Charlese asi až moc přísný, protože proti němu začal rebelovat, přičemž se prohlašoval za „volnomyšlenkáře“. Jeho nechuť k teologii a mši sv. se změnila v nezájem. Nebyl nikdy ateistou, ale po řadu let vystupoval jako agnostik.

Nevyhovovala mu ani vojenská akademie Saint-Cyr, což byla kasárenská škola o mnoho přísnější než předchozí jezuitská. Charlesovo odhodlání zabíjet Prusy však nemohlo nahradit fyzické dispozice pro vojenský výcvik. V porovnání s ostatními kandidáty do důstojnického stavu byl tlustý a líný. Přesto svým prospěchem patřil skoro k nejlepším ve třídě.

V roce 1878 zemřel plukovník Morlet, zanechávaje Charlesovi značné dědictví. Ve stejné době obdržel opožděně obrovský majetek po rodičích. Bylo mu dvacet let.

Charles se začal ihned oddávat všem tělesným radovánkám. Druhý rok v Saint-Cry byl pohromou; skončil s téměř nejhoršími výsledky. Většinu času trávil pojídáním delikates z dovozu, kouřením kubánských doutníků, pitím šampaňského a návštěvami mladých dam a jiných „přítelkyň“. Spolužáci mu začali přezdívat „Tlusťoch Foucauld“, či jednoduše „Le Porc“ (Prase). „Dělám to, co dělal můj otec,“ říkával Charles. „Jím.“

Nakonec (jako poslední ze třídy) složil zkoušky a byl přidělen jako důstojník k jezdectvu. Pokračoval však ve svém nevázaném životě. Nakonec na něj bylo uvaleno domácí vězení a byl postaven mimo službu. Začal jej trápit „nejasný neklid, který pochází ze špatného svědomí, jež lze uspat, nikoli však zcela zabít“.

Afrika

Když se Charles dozvěděl, že jeho regiment byl odvelen do Alžíru, aby zde potlačil džihád, najednou neočekávaně ožil. Bylo mu dovoleno připojit se v Tunisku k regimentu. K údivu všech, Charles nejen vydržel úmorné vedro a špatné podmínky, ale dokonce se projevil jako rozený vůdce. Velící důstojník o něm psal:

Získal si obdiv zkušených vojáků u regimentu tím, že s úsměvem čelil nejtěžším výzvám, neustále riskoval život, svědomitě dbal o své muže.

Ale když pominula doba bitev, stal se pro Charlese život v táboře nesnesitelným. Vystoupil z armády a s předsevzetím prozkoumat Maroko se začal učit arabsky a hebrejsky. Jeho rodina uvalila zprávu na jeho majetek a snažila se ho odříznout od finančních zdrojů. Charles se ale pustil do naplňování svých plánů. Za průvodce si najal bývalého rabína, kterého touha po zlatě přivedla až k alchymii. Charles se přestrojil za chudého rabína a oba muži vyrazili do pouště.

Charles začal se sextantem a zápisníkem poznávat celou zem, což by si jako Francouz nemohl dovolit, protože Maroko bylo křesťanům nepřístupné. Pobýval u židovských rodin a pomalu zjišťoval, že Maroko touží po stejné prosperitě, jaká vládne ve Francouzi kontrolovaném Alžíru. Sultán vysával marokánské bělochy daněmi a nečinně přihlížel řádění zločineckých band, které okrádaly a vraždily farmáře, bohaté a nevinné.

Charles zjistil, že vládne všeobecné bezpráví.

Všude panuje nepředstavitelná chamtivost. Lži a loupeže ve všech podobách. Banditství a ozbrojené útoky jsou považovány za ušlechtilé činy […] dokonce i mezi Židy, kteří úzkostlivě plní své povinnosti vůči Bohu, čímž odčiňují své zacházení s lidmi […] Mluví se mnou otevřeně jako s bratrem, chlubí se zločiny, svěřují se mi s těmi nejintimnějšími pocity.

Přemýšlel dokonce o tom, že si najme ozbrojený doprovod, protože již několikrát čelil smrtelnému nebezpečí. Kdyby potulní zloději a vrazi zjistili, že je Francouz, bez váhání by mu podřízli hrdlo. V přestrojení za Žida se vyhnul mnoha nebezpečím.

Charles při tom všem pečlivě mapoval zemi, cestuje rozlehlými pláněmi, palmovými háji, horskými průsmyky, nad nimiž se klenuly zasněžené vrcholky hor, a nekonečnými pouštěmi s nestálými dunami, v nichž se tu a tam vyskytovaly tajemné životodárné oázy. V noci vzhlížel k temnému nebi posetému miliony hvězd. Občas měl dojem, že ho někdo sleduje. Prudce se otočil, ale nikoho nespatřil.

Nakonec zmapoval 2 720 km, sepsal tisíce postřehů, nakreslil 135 skic a 20 map. Do Paříže se vrátil jako hrdina. Všechny zážitky shrnul v knize, která byla dychtivě přijata a všeobecně vyzdvihována. Mezi jinými se mu dostalo vyznamenání zlatou medailí Francouzské geografické společnosti. Když se věci vrátily do normálu, začal mít Charles opět dlouhou chvíli. Tentokrát věděl, že to není znudění – byla to beznaděj.

Obrácení

Fascinoval ho islám, což bylo snad důsledkem jeho lásky k Africe a tamějšímu lidu. Stále se prohlašoval za volnomyšlenkáře, ale zdá se, že dojem, který v něm zanechala tichá krása drsné přírody, se stal prvním krokem na jeho cestě k obrácení. Četl Bossuetovu knihu, kterou mu dala k jeho prvnímu svatému přijímání sestřenice Marie de Bondyová, a slova na něj ze stránek přímo křičela. Marie, která Charlese uvedla do náboženství, se za něj po celá ta léta modlila. Charles došel k závěru: „Jelikož má takovou inteligentní duši, tak náboženství, v něž tak pevně věří, nemůže být takovým bláznovstvím, jak si myslím.“

Začal navštěvovat katolické kostely, kde se modlil: „Bože, pokud jsi, dej, abych tě poznal.“ Jedním z těchto kostelů byl kostel sv. Augustina, kde jako farář působil Mariin zpovědník P. Henri Huvelin. Časně ráno 30. října 1886 se Charles rozhodl, že navštíví P. Huvelina. Našel ho ve zpovědnici. Řekl P. Huvelinovi, že nepřišel ke zpovědi, protože nemá víru. Charles na dotaz faráře připustil, že se narodil a byl vychováván jako katolík a kdysi věřil. P. Huvelin mu odpověděl: „To, co ti chybí, abys uvěřil, je čisté srdce. Poklekni, vyzpovídej se Bohu a uvěříš.“

Charles protestoval, ale P. Huvelin naléhal, aby se vyzpovídal. Charles se podvolil. O hodnou chvíli později dostal Charles rozhřešení a cítil jeho očistné působení. Kněz se ho zeptal: „Jedl jsi?“ Charles odpověděl, že ne. „Jdi k přijímání.“ Byl to rozkaz. Potom již Charles nejen věřil, nýbrž věděl: „Ve chvíli, kdy jsem uvěřil, že Bůh existuje, pochopil jsem, že nemohu dělat nic jiného než pro něj žít. Moje duchovní povolání se zrodilo ve stejném okamžiku jako moje víra.“

Obrácení Charlese de Foucaulda jako kdyby proběhlo během chvilky a jeho víra jako kdyby stále sílila až do konce jeho života. Hlavní potíží bylo najít pro ni vhodné vyjádření. Uvážlivě požádal P. Huvelina, aby byl jeho zpovědníkem a duchovním rádcem, a svatý kněz souhlasil, čehož později nikdy nelitoval. Jako mnozí, i on začínal věřit, že Charles je světec. Charlesova povaha zůstala, jako v případě většiny světců, stejná. To bylo příčinou celé řady problémů, které Charlese trápily.

Nejvíce by mu vyhovovalo být poustevníkem, ale toužil po občasném kontaktu s lidmi, zejména se svou rodinou. Přesto se stále od ní vzdaloval, aby následoval Boha. Stejně jako objevoval Afriku, objevoval nyní nové náboženství: zásadně sám hledal nepozemské doly duchovního bohatství.

„Učinil si z náboženství svou milenku,“ sdělil P. Huvelin Charlesově rodině. Byl vášnivým milencem, ve svém začátečním duchovním růstu se potácel od stavů hlubokého vnitřního mysticismu k hlubokým úzkostem. Zpočátku to pocházelo z pýchy a slábnoucího vlivu islámu. P. Huvelin Charlese moudře nabádal, aby jednoduše žil „v následování Krista“. Další rada udělala na Charlese hluboký dojem: „Ježíš si vybral to nejposlednější místo, které mu nikdo nemůže vzít.“

Cesty

Dva roky po své konverzi se Charles vydal do Svaté země, „aby se odevzdal u paty kříže“. Z Jeruzaléma odjel do hlučného Betléma (arabského města) a nakonec do Nazareta. Zde poznal, že k opravdovému následování Krista musí být poslušný a pokorný:

Kristus se po celý život snižoval: tím, že přijal tělo a stal se poslušným dítětem, chudým, opuštěným, vyhnancem, pronásledovaným, mučeným;tím, jak stále kladl sám sebe na poslední místo.

Charles se vrátil do Paříže a po poradě s P. Huvelinem a čtyřech duchovních cvičeních (nemohl se rozhodnout) vstoupil do trapistického kláštera Panny Marie Sněžné. Noviciát završil po šesti měsících. Z bývalého rebela se nyní stal vzor poslušnosti. Nadřízený o něm psal:

Tento skvělý mladík se vzdal všeho. Ještě nikdy jsem se nesetkal s takovou odloučeností spolu s ohromující skromností. Dohání mne k slzám, když díky němu vidím svou ubohost.

Během pobytu v Paříži se navždy rozloučil s rodinou a odevzdal celé své pozemské jmění sestře Mimi. Charles se vydal do chudého, odlehlého převorství Panny Marie Nejsvětějšího Srdce v syrské poušti, kde byl znám jako bratr Maria Alberik. Charles cítil veliký pokoj – alespoň na chvíli. Posty a umrtvování mu podlomily zdraví. Jeho představený poznamenal, že Charles projevuje „poněkud přehnanou lásku k tělesnému umrtvování“, a nařídil mu, aby se mírnil.

Představený napsal také dopis předchozímu trapistickému opatovi:

Víte, bratr Alberik je stále takový malý svatý […] vždy jde příkladem, často nás naplňuje radostí a občas nám dělá starosti. Modlete se za něj vytrvale. Jeho dokonalost je příliš velká na to, aby byla trvalá.

Zkouška přišla, když Charles zjistil, že jeho představení chtějí, aby se stal knězem. Cítil se nehodný: kněžství pro něj bylo příliš vznešeným povoláním. Ale uposlechl – téměř. Tajně sepisoval pravidla vlastního řádu, založeného na řeholi sv. Benedikta, ale daleko přísnější. Pravděpodobně každý novic, který by se mu tenkrát dostal pod ruku, by zemřel nebo utekl pod rouškou noci.

V roce 1869 byl Charles poslán na kněžská studia do Říma. Jeho nový opat, Dom Wyart, brzy rozpoznal, že Charles tehdy neměl povolání ke kněžství. Bylo to těžké rozhodnutí, nechat odejít nadějného muže z jejich řádu. Co se týče Charlese, ten tiše a poslušně přijal rozhodnutí Doma Wyarta, byl však přesvědčen, že se může stát nezávislým knězem. Opat prohlásil:

Jsi volný, můj synu. Můžeš jít za povoláním, které shledáš pro sebe vhodným. Po modlitbě, studiu a rozjímání v tobě otcové rozpoznali zvláštní povolání mimo řeholi. Ať Bůh vede tvé kroky.

Kroky vedly do Nazareta. Charles se stal zahradníkem a údržbářem u klarisek. Žil v kůlně na nářadí o velikosti necelých tří metrů čtverečních. Většinu času trávil v kapli před Nejsvětější Svátostí. Jedl jednou denně, a to pouze chléb a vodu. Když spal, což bylo zřídka, dával si pod hlavu místo polštáře kámen. Byl spokojený. Abatyše uvedla: „Vede spíše andělský než lidský život.“ I když snil o tom, stát se „poníženým a nenápadným dělníkem z Nazareta“, byl naprosto nešikovný při jakékoliv manuální práci: jedna sestra poznamenala, že Charles „by nesvedl zasadit ani hlávku zelí“. Abatyše a chudé sestry sv. Kláry se začaly modlit, aby Charles znovu zvážil kněžství. Jejich modlitby byly vyslyšeny a Charles se rozhodl, že se stane knězem – knězem bez farnosti, kláštera či misie: potulným knězem, který by mohl založit svůj vlastní řád.

Vrátil se do Francie, ale pařížský biskup jeho žádost o kněžství odmítl, neboť byl přesvědčen, že Charles je jen duchovní střeček, který nevydrží na jednom místě. Charles odcestoval do Říma, aby celou záležitost projednal s papežem, a to nejen otázku kněžství, ale také podmínky pro vznik řádu, který chtěl založit. Avšak k papeži Lvu XIII. se dostal nejblíže jen během generální audience. Poté byl vatikánskými byrokraty vypoklonkován a celá věc skončila.

Vrátil se zpět k Panně Marii Sněžné, kde byl s radostí přijat. Zdejší představený ho trpělivě připravoval ke kněžství. 10. června 1901 za přítomnosti sestry Mimi sloužil Charles svou první mši sv. Byl schválen jako „nezávislý kněz“ a bylo mu dovoleno žít o samotě. P. de Foucauld se okamžitě rozhodl odcestovat do Afriky, aby zde žil v chudobě a skrytosti, pomáhal chudým a obracel na víru muslimy. Chtěl odejít do Maroka, neboť „tam jsou oblasti, kde duše připravené o prostředky spásy padají houfně do pekla“.

P. de Foucauldovi byl však vstup do Maroka odepřen, proto žil jistý čas na Sahaře poblíž marockých hranic a stále snil o založení vlastního společenství, jehož členové by měli být „připraveni nechat si useknout hlavu, zemřít hladem a navzdory jeho nehodnosti ho poslouchat“.

Zbytek života strávil cestováním mezi Beni Abbes a Tamanrassetem (v jižním Alžíru), vykupoval otroky, sytil hladové, učil, evangelizoval a rozjímal. V roce 1908 navštívil na žádost rodiny Francii. Během tohoto pobytu biskup vivierské diecéze (k níž byl P. de Foucauld volně vázán) potvrdil statut jeho společenství: „Sdružení bratří a sester Svatého Srdce – zbožné sdružení pro evangelizaci kolonií“.

Evangelizační metodou P. de Foucaulda nebylo diskutovat s muslimy, jejichž obrácení považovalo mnoho bílých otců za téměř nemožné. Žil mezi nejchudšími nepokrytě jako zbožný křesťan, sytil je, pečoval o ně a modlil se za ně. Promlouval k nim svým příkladem. Snažil se „vidět Krista v každé lidské bytosti; v každé duši vidět duši, jež má být spasena; vidět dítě nebeského Otce v každém člověku; být laskavý, mírný, pokorný a odvážný…“

Nazýval sám sebe „bratrem všech“, což je pojem, který byl zneužit dnešními komunitami, jež se odvolávají na jeho duchovní odkaz. Ty, i další, říkají, že P. de Foucauld neusiloval obrátit Afričany na víru, že neviděl takovou potřebu, že pouze chtěl jako bližní sdílet jejich chudobu.

To je pochopitelně naturalismus. Zdá se, že mnoho společností údajně inspirovaných P. de Foucauldem má pramálo vědomostí o jeho osobě a o tom, o co v Africe usiloval. P. de Foucauld zcela jasně vyjádřil záměry, které měl se svým společenstvím. To mělo být:

průkopnickou jednotkou připravenou pracovat na polích Maroka, která před Svatou Hostií a ve jménu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova vykope první brázdu, do níž budou záhy zaseti první kazatelé a misionáři.

„Zájem a ochota,“ říkal, „příklad evangelických ctností a zejména modlitby a svatost těch, kdo slouží, a stále více mší a svatostánků započnou dílo obrácení.“

Svému příteli Henrymu de Castries napsal:

Ať Kristus zavládne na těch místech, kde je jeho vláda tak nejistá! Co se týče možností příchodu jeho vlády, tak je moje víra neotřesitelná: On prolil svou krev za všechny. Jeho milost je dostatečně mocná, aby osvítila všechny lidi. „Co je nemožné pro člověka, je možné u Boha.“ Přikázal svým učedníkům, aby šli ke všem lidem: „Jděte do celého světa, hlásejte evangelium všemu stvoření“; a svatý Pavel dodává: „Láska má naději“[…] Proto doufám z celého srdce za tyto muslimy, tyto Araby, tyto nevěřící jakékoli rasy…

Smrt

V roce 1914 začala 1. světová válka. Se snahou Němců oslabit Francii souvisely i dodávky německých zbraní kmenovým náčelníkům ve francouzských afrických koloniích. To byl začátek vzpoury. Většina koloniální francouzské armády byla odvelena zpět do Francie a malé základny jako Tamanrasset měly jen nepatrnou, nebo vůbec žádnou vojenskou podporu. P. de Foucauld byl požádán, aby z místa odjel, on ale odmítl.

1. prosince 1916 jej z modliteb vytrhla tlupa rezzou (nájezdníků), kteří ho chtěli unést a případně vyměnit za muslimské vězně. Svázali mu ruce za záda, bili ho, srazili na kolena a přikázali mu složit přísahu Alláhovi. Neřekl ani slovo, jen zakroutil hlavou. Jeho rty se pohybovaly v tiché modlitbě, možná opakoval věty, které se našly v jeho zápisníku:

Být chudý a malý, jako byl Ježíš. Tiše a skrytě ho milovat. Projít světem jako pocestný nocí, neozbrojen, jako On, Beránek Boží, tiše snášet nespravedlnost. Bez odporu, beze slova vytrvat, až mne budou stříhat a obětovat. Až nadejde hodina, budu jej následovat v cestě kříže a smrti.

Strhli mu šaty a hrozili smrtí. Nastal zmatek, zazněl výstřel z pušky a tělo P. de Foucaulda se pomalu svezlo k zemi s prostřelenou hlavou. Pochovali ho v jámě. Potom vyplenili misii, znesvětili Nejsvětější Svátost a všude kolem rozházeli poznámky P. de Foucaulda, jako kdyby hledali nějaký poklad.

Krátce před Vánoci dorazil do Tamanrassetu malý francouzský oddíl. Na jednom listu papíru, který našli, stálo: „Žít, jako kdybych měl dnes zemřít mučednickou smrtí.“ Vojáci postavili nad hrobem kříž, ale neotevřeli jej. Následující rok byl vydán rozkaz přemístit hrob o několik metrů výš, přičemž došlo k exhumaci těla. Ruce byly stále za zády a tělo v klečící poloze. Generál Lapperine napsal Charlesově rodině: „Váš bratr byl jakoby mumifikován. Bylo možné ho stále rozpoznat. Přemístění jeho ostatků bylo vskutku velmi dojemným zážitkem.“

V roce 1927 začal beatifikační proces P. Charlese de Foucaulda. Poslední dobou je oslavován jako předchůdce II. vatikánského koncilu, přičemž se mlčí o jeho koloniálních vazbách a snaze obrátit muslimy na katolickou víru. Sám P. de Foucauld věděl, že může „trvat celá staletí“, než jeho úsilí přinese plody. Lze jej přirovnat k zrnku pšenice, které padlo do pouště a zemřelo smrtí, skrze niž Bůh činí zázraky. Jeden z přátel o něm prohlásil: „Zemřel jako host, rukojmí a výkupné muslimů.“ Nám zanechal svůj život a následující modlitbu:

Otče, odevzdávám se do Tvých rukou;

učiň se mnou, co chceš.

Cokoli učiníš, děkuji Ti.

Jsem připraven na vše, vše přijímám.

Ať ve mě působí jen Tvá vůle,

jako ve všech Tvých tvorech,

ničeho jiného nežádám, můj Pane.

Do Tvých rukou poroučím svou duši;

nabízím Ti ji, Pane,

z celé lásky svého srdce,

neboť Tě miluji, můj Bože,

a proto musím sám sebe vydat do Tvých rukou,

bezvýhradně a s naprostou důvěrou,

neboť Ty jsi můj Otec.

Převzato z The Angelus 09/2005.

Přeložila Lucie Hailandová.

Mark Fellows je americký publicista, který mj. píše do časopisů The Remnant, The Angelus, Catholic Family News. Je také autorem knihy Fatima in Twilight. Čeští čtenáři měli možnost se s ním seznámit díky časopisu Mezinárodní Report, kde vyšel na pokračování jeho článek O sestře Emmerichové (MR 8–10/2004).