Rozhovor s bývalým luteránem Joacimem Svessonem

Otázky kladl Stephen L. M. Heiner

V Te Deum 3/2006 jsme zveřejnili zprávu o konverzi pastora největší luteránské farnosti ve Švédsku Stena Sandmarka na katolickou víru. Spolu s ním konvertoval i jeho spolupracovník a student teologie Joacim Svesson.

Joacime, konverze je vždy něčím výjimečným, zvláště v dnešní době krize. Řeknete nám něco o svém rodinném zázemí a náboženské výchově?

Neměl jsem vůbec žádnou náboženskou výchovu. Byl jsem ale ve čtrnácti letech konfirmován [protestantská náhražka biřmování – pozn. překl.] v luteránské církvi, což byl začátek víry v Krista.

Co Vás ke konfirmaci vedlo?

Prostě jsem cítil, že je to správná věc. Vlastně to bylo téměř volání. Tehdy nás bylo konfirmováno dvě stě, a já jsem byl jediný, kdo zůstal... luteránem.

Jak je na tom Švédsko s náboženskou praxí?

Z devíti miliónů Švédů je sedm miliónů luteránů. Po pět set let byla luteránská církev státní církví, cca od roku 1520 do roku 2000. Ve skutečnosti však víru praktikuje sedm set tisíc luteránů.

Proč už není státní církví?

Po vzájemné dohodě došlo k odluce církve a státu. Církev chtěla být nezávislá na politicích, kteří ji, konkrétně Sociálnědemokratická strana pracujících, vedli. V roce 1958 se luteránská církev rozhodla pro svěcení žen na kněze, což odmítali všichni profesoři, biskupové atd., ale prosadili to politici.

Došlo k nějakému štěpení?

Ne, k ničemu takovému nedošlo. Zastánci „pevné linie“ byli vytlačeni na okraj. Zpočátku nechali kněze, kteří nechtěli spolupracovat s kněžkami, na pokoji. To už neplatí. Dnes s nimi musí spolupracovat každý kněz. Brzy dojde i na homosexuální páry.

Ještě před pěti lety existoval odpor k těmto změnám; jak je tomu dnes?

No, všichni biskupové jsou sociální demokraté. Pokud nějaký biskup odmítne světit ženy na kněze, tak je zbaven funkce a najdou jiného, k tomu ochotného kněze, kterého ustanoví biskupem. Nesmíme zapomínat, že pět set let svazku církve a státu mělo (a stále má) za následek velký politický vliv na hierarchii. Většina biskupů a kněží jsou svobodní zednáři. Za posledních patnáct až dvacet let ubylo luteránské církvi milion věřících, a postupem času jich bude ještě víc.

Můžete prozradit něco více o bývalém pastoru Sandmarkovi?

Teď je zrovna seminaristou v Zaitskofenu [semináři Kněžského bratrstva sv. Pia X. – pozn. překl.].

Jak dlouho bude ještě studovat?

Tak dva až tři roky a pak bude vysvěcen. Slyšel jsem, že dělá velké pokroky. To mne nepřekvapuje, je to Švéd stvořený ze železa. Předtím spravoval velkou farnost, kde bylo dvanáct a půl tisíce lidí.

Jak to u vás ve farnosti vypadalo?

Vedoucím „knězem“ byl pastor Sandmark. Kolem něj vzniklo něco na způsob katolického řádu. Žili jsme společně, neměli jsme ženy a děti. Náš klášter byl vždy všem, kteří chtěli přijít, otevřený. Často k nám přicházeli na oběd nebo nás naopak na oběd zvali. Byli jsem velmi oblíbení, protože lidé zjistili, že za námi mohou přijít kdykoliv a my si na ně uděláme čas; zatímco největší starostí většiny luteránských pastorů je výše platu, manželka a děti – takže se nemohou příliš věnovat věřícím.

Chtěli jsme pochopitelně spasit duše a usilovali jsme o asketičtější řádový život.

Došlo ke sporům s ostatními pastory?

Měli jsme nějaké neshody. Bylo pro ně velmi těžké pochopit, že chceme žít řádovým životem. Problém byl v popularitě pastora Sandmarka, protože se stávalo, že část věřících chodila pouze na jeho „mši“ a ne k ostatním.

Abychom to čtenářům vysvětlili: když říkáte „mše“, máte tím pochopitelně na mysli luteránskou bohoslužbu.

Ano. Nicméně je zajímavé, že je tradičnější než Novus Ordo. Stále máme hlavní oltáře, mřížky k přijímání...

Před několika lety katolický švédský biskup odmítl ve jménu ekumenismu přijmout Stena Sandmarka do Církve. Jak nyní, jako katolík, vnímáte postoj onoho biskupa a jaký je váš názor na ekumenismus?

Zhruba před dvanácti lety navštívila skupina pěti lidí katolického biskupa a říkali mu, že se chtějí stát katolíky. Radil nám, abychom „zadrželi své koně“ a že máme být „katolíky v srdci“. To nám řekla nejvyšší katolická autorita, proto jsme předpokládali, že je vše v pořádku. Čili místo toho, abychom založili augustiniánský katolický klášter, jsme založili klášter v rámci luteránské církve. Jedinou biskupovou „podporou“ na naší cestě k tomu, stát se katolíky byla každoroční vánoční pohlednice.

Je smutné slyšet, že je bráněno lidem stát se katolíky, a to dokonce těmi, kteří by je měli vítat...

Začali jsme podrobně studovat katolickou nauku a vznikaly u nás obavy, neboť jedním z dogmat je, že „mimo katolickou církev není spásy“ – a my jsme nechtěli být mimo! Ale zdá se, že tomu již někteří dnešní biskupové nevěří. To je opravdu zvláštní chování. Ve Švédsku je osmdesát tisíc katolíků, většinou z východních zemí, ale v takovémto prostředí jednoduše žádné konverze nebudou.

Jak vidíte, coby konvertita, budoucnost ekumenismu?

Existuje falešný a pravý ekumenismus; všude kolem vidíme ten falešný. Ale pravý ekumenismus je patřit do pravé Kristovy Církve založené na sv. Petrovi. Podívejme se na ekumenismus trochu jinak. Když jsme byli luterány, tak jsme k nám biskupa zvali sedmkrát. Jednou přijel do města, ale nenavštívil nás. Místo toho odsloužil mši ve farnosti kněze, který byl kaplanem místní zednářské lóže. Upozorňovali jsme ho na to, ale nezajímalo ho to. Potřásal si s nimi rukama a dobře se bavil.

Poté jsme mu řekli, že podle nás katolická církev, držitelka věčných pravd, nemůže jednat se svobodnými zednáři. Odpověděl, že luteránská církev má jiný názor, že podle ní je svobodné zednářství „okay“, a proto bychom z úcty k luteránům měli tuto politiku katolického biskupa uposlechnout.

To je opravdu neskutečné! A vám bránil v konverzi? Myslíte, že dnes jsou konverzi kladeny velké překážky?

Samozřejmě, tímto ekumenismem – že můžete patřit do jakékoliv sekty. Katolická církev opustila svou nadřazenost a nauku „extra ecclesiam nulla salus“. Jako kdyby Církev dělala vše proto, aby od sebe odradila co nejvíce lidí. Schvalují přináležitost k herezi. Kdysi proti herezi bojovali, ale dnes se s ní přátelí. Jako bývalého heretika mne velmi udivuje přátelský postoj Církve k herezi, a to zejména na takových akcích, jako bylo mezináboženské setkání v Assisi nebo podpis společné deklarace s luterány o ospravedlnění v roce 1999.

To podkopává naše snahy ve Švédsku. Jsme sekularizovaní a „pozápadnění“ – chceme nejnovější auta, televize, filmy atd. Existují zde hnutí, která usilují o spiritualitu, která se chtějí vrátit ke svým „kořenům“, ale celková situace ve Švédsku je velmi špatná a protikřesťanská.

Nedávno proběhla výstava, kterou platila luteránská církev, s názvem „Ecce Homo“. Vystavovaly se tu nechutné a rouhavé obrazy nahého Krista. Bylo to odporné. Nakonec ji odsoudil katolický biskup a papež odvolal pozvání švédského luteránského „arcibiskupa“ do Říma v tomto roce. Toto dělá luteránství. Snaží se útočit na křesťanství v jeho samotných základech – v úctě ke Kristu.

Existují nějaké články víry, které vám dělaly potíže?

Vůbec ne. U stolu jsme si vždy četli katolickou literaturu o církevní nauce a dogmatech. Dá se říct, že jsem to „baštil“. Neměl jsem vůbec žádné pochybnosti. Viděli jsme herezi a spolupracovali s herezí, takže pro nás je katolická víra nanejvýš logická a smysluplná. Opravdu celým srdcem milujeme katolickou nauku a pravdy víry.

Bylo něco, co vás obzvlášť oslovilo?

Panna Maria – ta byla a je nejdůležitější skutečnost v našem životě, zejména její Neposkvrněné početí a její Nanebevzetí. Byla naším průvodcem. Snažili jsme se také zavést mariánskou úctu k nám do farnosti. Koupili jsme sochy Panny Marie, s čímž souhlasili i někteří farníci. Byla to příležitost, jak vyjádřit pravdy, jež jsme znali. Musím vám říct, že jediný důvod, proč jsme ta léta v luteránské církvi přežili, byla denní modlitba růžence. Bez toho bychom do naší konverze nevytrvali.

Jak se dnes díváte na zpověď?

Měli jsme „zpověď“, ale pak jsme zjistili, že je neplatná. Luther uznával zpověď, odstranili ji teprve „pravověrní“ luteráni. Dokonce i v některých velmi starých německých luteránských farnostech mají zpověď. Zpověď vlastně existovala ještě prvních sto let protestantské vzpoury.

Určitě jsme měli dobré úmysly, když jsme ji konali, a bylo velmi nepříjemným zjištěním, že je neplatná. Tak, jak se to stalo pastoru Sandmarkovi, který po jednatřiceti letech zjistil, že nikdy nebyl knězem.

Pastor Sandmark ve svém posledním kázání ve vaší farnosti zmiňoval kněžky a žehnání homosexuálním párům. Můžete nám o tom říct něco bližšího?

To vše vyvrcholilo během posledních pěti let. Před deseti lety, kdybyste tuto otázku jen zmínil, tak by většina lidí zavrtěla nesouhlasně hlavou. Dnes ale musíme být ke každému „hodní a milí“, a tak nejvyšší koncil švédské luteránské církve, který se ve většině skládá ze sociálních demokratů, odhlasoval ano.

Jaká je, v porovnání s Amerikou, víra v Evropě?

Věřit v Boha je v Americe něco přirozeného. O Evropě to nelze prohlásit. Definice Boha v Evropě je, že je to možná žena, anebo něco jiného – prostě co kdo chce, aby byl. V Americe je ale přirozené mít „víru“, věřit v Boha. Když v Evropě řekneš: „Ježíš Kristus je můj osobní Pán a Spasitel“, tak si všichni budou myslet, že jsi blázen.

Jak jsem říkal, horší je, že se luteránská církev zřekla Krista. Když v roce 1517 opouštěli katolickou církev, tak si mysleli, že následují Krista, ale dnes jej zapírají více než kdykoliv před tím. Můžete říct, že nemám rád luterány. Byl jsem ve Wittenbergu, kde jsou stále vrata, na která Luther přibil svých devadesát pět tezí, je tam také krucifix, a když u něj hledáte Pannu Marii a sv. Jana, tak tam místo nich uvidíte Luthera a Melanchtona. To hodně vypovídá o luteránské mentalitě.

Jaký je váš názor na muslimy?

Evropa byla samozřejmě založena na klášterech a ne mešitách. Nyní se vkrádají do společnosti a staví po celé Evropě mešity. Infiltrovali školy a naši společnost. Je to hrozné. Ale nejhroznější je, že s tím mnozí představitelé Církve souhlasí. Zcela zapomněli na Lepanto...

Nebo Jana Sobieského, Karla Martela...

Ano. Poté co jsem začali přijímat muslimy, stoupla v Evropě dramaticky kriminalita. V Paříži je čtvrť, která se jmenuje Montmartre....

Tam, kde je Sacré-Coeur?

Ano. Říká se, že když jdete na Montmartre, tak „opouštíte Evropu“.

Kvůli muslimské populaci?

Ano. Evropa byla založena na klášterech, ne mešitách nebo synagogách. A dnes vidíme Svatého otce, jak se omlouvá za to, že citoval slova dávného císaře. Místo toho, abychom hovořili o konverzi, která je nutná pro spásu duše, a o víře, dáváme přednost přátelskému posezení, popíjení šampaňského, pohoštění, úsměvům a vtipům. Někteří jako by zapomněli hovořit o pravdách víry nebo se o nich hovořit bojí.

Jak se, po dvou letech života jako augustiniánský mnich, nyní cítíte jako student? Jaké jsou vaše plány?

Předně, bylo pro mne velkým šokem opustit klášter, zamířit za Atlantik a skončit v Americe. Přiznávám, že mi je americký způsob života cizí. Budu si muset zvykat.

Společně s pastorem Sandmarkem se nyní v Kněžském bratrstvu sv. Pia X. připravujeme na kněžství.

A co s augustiniánským řádem ve Švédsku? Nosí pastor Sandmark v semináři hábit?

Ne, nenosí. Jak jsem řekl, bude knězem FSSPX. Jestli budeme pokračovat v našich snahách o založení augustiniánského řádu ve Švédsku, je otevřenou otázkou. Osobně si myslím, že ne, ale zcela jistě bych tam chtěl pokračovat v apoštolátu.

Za svého patrona jsem si zvolil sv. Dominika, protože jsem chtěl bojovat proti herezi, v níž jsem žil tak dlouho. Cítím to jako naše povolání, bojovat proti herezi a za spásu duší.

Sv. Dominik měl také zvláštní úctu k Panně Marii. Jak jste říkal, ona odehrála také důležitou roli ve vašem životě.

Ano, láska k naší Paní. V luteránské církvi nikde nenajdete lásku k Panně Marii, matce, která pečuje o své děti. My jsme se k ní obraceli mnohokrát. Podívejte, příběh našeho kláštera není ojedinělý. Pokud poněkud odbočím: Znáte Taizé?

Ano.

Taizé bylo něco podobného jako my. Někteří z nich se chtěli stát katolíky, ale bylo jim to rozmluveno, a tak založili ten podivný „protestantský klášter“. Ve Švédsku je devět klášterů luteránské církve, které se chtěly stát katolickými, ale byly odmítnuty. Ve Švédsku je více luteránských konventů a klášterů než katolických. To je bláznivé, špatné je správné a správné je špatné...

Zdá se, že vás bude Švédsko potřebovat...

Pevně doufám, že budu mít příležitost se tam vrátit. Před sto lety jsme posílali misionáře do Afriky, dnes Afrika posílá „misionáře“ k nám.

„Muslimáře“?

Ano. Posílají je do Evropy a my musíme Evropu opět dobýt pro křesťanství.

Kláštery, ne mešity.

Joacime, děkujeme za rozhovor.

Potěšení je na mé straně.

Převzato z The Angelus 12/2006.

Přeložila Lucie Hailandová.

© Te Deum 2007