Kořeny světa

Gilbert K. Chesterton

Kdysi dávno, i když ne zas až tak dávno, žil v jednom domě se zahradou malý chlapec. Měl dovoleno trhat květiny, ovšem nesměl je tahat s kořínky. Na zahradě však rostla jedna zvláštní, nenápadná rostlina, trochu trnitá, s malými květy připomínajícími hvězdy. A tu velmi toužil vytrhnout i s kořeny. Jeho vychovatelé a opatrovníci byli váženými, akurátními lidmi, kteří mu snesli řadu důvodů, proč by to dělat neměl. Ovšem na zákony to byly samé bláhové důvody. Avšak žádný z důvodů, proč by to nedělat neměl, nebyl tak bláhový, jako důvod malého chlapce, proč by to udělat měl – z jeho pohledu si pravda žádala vytrhnout rostlinu i s kořeny, aby viděl, jak roste. Byl to ospalý, bezstarostný dům, a tak mu nikdo nedal skutečnou odpověď na jeho otázku, tedy že zabije rostlinu a pravda o mrtvé květině není stejná jako o živé. A tak jedné tmavé noci, když mraky přikryly měsíc jako tajemství, jež je příliš dobré nebo příliš špatné na to, aby bylo vyřčeno, sestoupil malý chlapec v pyžamu po starých vrzavých schodech a vplížil se do zahrady. Stále si opakoval, že proti vytržení květiny není o moc více důvodů než proti vypletí záhonu. Avšak temnota, kterou si zvolil, svědčila o opaku. A stejně tak mu odporoval i divoký tep, když si pro sebe říkal, že ho možná zítra ráno upálí jako kacíře, který setnul posvátný strom. 

Možná že by ho i upálili, kdyby ji vytrhl. To nevím. Ovšem on to nedokázal; a ne že by se nesnažil. Neboť když v zahradě sevřel malou květinu a začal tahat a tahat, zjistil, že drží jako přikovaná k zemi. A když napnul své síly potřetí, ozval se za ním strašný rachot, a ať už nervy, nebo (což popíral) svědomí ho přinutily prudce vyskočit, až zakolísal, a rozhlédnout se kolem. Dům, ve kterém žil, připomínal na pozadí téměř černého nebe ještě černějšího obra. Po chvíli vytřeštěného zírání si povšiml, že se známé obrysy tyčí poněkud neznámě. Kuchyňský komín se totiž zřítil a nešťastně trčel na stranu. Prudce trhnul ještě jednou a uslyšel, jak v dálce spadl krov stáje, ržání koní a dusot kopyt. Pak vběhl do domu a zavrtal se do peřin. Ráno zjistil, že je kuchyň rozbořená a všechno jídlo vniveč, dva koně jsou mrtví a tři se utrhli a utekli. Ale chlapec ve svém srdci stále choval onu zarputilou zvědavost, a tak, když mlha postupující od moře přikryla dům i zahradu, vypravil se opět vytrhnout kořeny nezničitelné rostliny. Pověsil se na ni jako chlapec, když se přetahuje lanem, ale ona odolala. Jen šedou mlhu prořízly tlumené zděšené výkřiky; lidé křičeli, že se zřítil královský hrad, že zmizely strážné věže na pobřeží, že se odtrhla polovina velkého přístavu a sklouzla do moře. Chlapec se polekal a po jistou dobu o květině vůbec nemluvil, ale když dospěl do mužné a bezstarostné dospělosti a zkáza v kraji byla pomalu napravena, prohlásil otevřeně před lidmi: „Podívejme se tomu tajemnému plevelu na kořínek. Vytrhněme ho ve jménu pravdy!“ Shromáždil velkou skupinu silných mužů připomínající armádu vyrážející na zteč s vetřelci a všichni se vrhli na malou květinu. Tahali celé dny a celé noci. A v Číně padlo čtyřicet mil Velké zdi. A pyramidy se rozpadly na hromadu kamení. A Eiffelova věž v Paříži se skácela jako kuželka a zabila polovinu Pařížanů; a hned poté spadla na nos Socha svobody v newyorském přístavu a rozdrtila americké loďstvo; a katedrála sv. Pavla zabila všechny novináře na Fleet Street; a Japonsko zaznamenalo řadu rekordních zemětřesení a pak se propadlo do moře. Někteří prohlašovali, že poslední dvě události nebyly, přesně vzato, žádnou pohromou; ale k tomu se nebudu vyjadřovat. Vtip je v tom, že po čtyřiadvacetihodinovém tahání strhli siláci oné země polovinu civilizovaného světa, ale rostlinu nevytrhli. Nebudu čtenáře unavovat všemi podrobnostmi tohoto pravdivého příběhu, jak nejprve použili slony a pak parní stroje, aby květinu vyrvali ze země, přičemž jediným výsledkem bylo, že ta stále držela pevně, avšak začal se chvět měsíc a slunce vypadalo také trochu divně. Nakonec zasáhlo lidské pokolení, tak jak to na konci vždycky dělá, pomocí revoluce. Ale ještě před tím se chlapec, či již muž, který je hrdinou tohoto příběhu, vzdal svých snah a ke svým duchovním mistrům prohlásil: „Dali jste mi řadu složitých a jalových důvodů, proč bych to křoví neměl vytrhnout. Proč jste mi neřekli ty dva základní, dobré důvody: za prvé, že je vytrhnout nemohu, a za druhé, že když se o to pokusím, tak zničím všechno ostatní?“

Všichni ti, kteří usilují ve jménu vědy vyvrátit náboženství, mi připomínají onoho malého chlapce v zahradě. Skeptici neuspějí ve svých snahách vytrhnout kořeny křesťanství; ale úspěšně vytrhnou kořeny každého vinného a fíkového keře, každé zahrady a zeleninové zahrádky, jež patří lidem. Sekularisté neuspěli v rozbití božských věcí; ale úspěšně rozbili věci sekulární. Konec konců náboženství nelze odhalit jako něco obludného, neboť je obludné od samého začátku. Samo se prohlašuje za cosi neobvyklého. Samo se nabízí jako výstřednost. Skeptici nás mohou nanejvýš žádat, abychom zavrhli naši víru jako něco divokého. Ale my jsme ji jako něco divokého přijali. Je to slepá ulička. Mezi námi a těmi, kteří to nechápou, stojí zeď. Tím se dostáváme ke kuriózní praktické zkušenosti, která utvrzuje víru v našem rozumu jednou provždy. Nepřátelé náboženství je totiž nemohou nechat na pokoji. Usilovně pracují na jeho zničení. Nemohou náboženství zničit; ale ničí všechno ostatní. Se svými pochybnostmi a dilematy nepřivodíte víře žádnou zkázu; ta je od počátku nadpřirozeným přesvědčením; nemůže být nadpřirozenější, než je. Povedlo se vám však (pokud vás to potěší) zkazit zdravé mravy a zdravý rozum.

Odpůrci našeho náboženství nás nepřinutí přijmout jejich zásady; naše zásady zůstávají stejné, jako byly dřív; místo toho sami přijímají jakoukoliv šílenou a zoufalou nauku. Nám ránu nezasadí, ale utopí minulost v bezedných močálech. Pan Blatchford_[1] nás nemůže přinutit k výroku, že člověk není stvořen k obrazu Stvořitele, neboť tato nauka je stejně dogmatická jako její popírání. Ale může, a také to dělá, přinutit se sám z lidského hlediska k směšnému a nepřijatelnému výroku, že nesmím vinit ani chválit chlapíka, který ho zbije. Evolucionisté nás svým bezejmenným pokrokem v přírodě nedonutí popřít osobu Boha, neboť osobní Bůh může konat stejně tak dobře postupným vývojem jako čímkoliv jiným; svým vývojem ale sami směřují k popření existence pana Vopršálka, protože v rámci evoluce zanikají jemu vlastní obrysy. Evolucionisté vykořenili svět, ne však květiny. Titáni nikdy nedobudou nebe, zpustoší však zemi.

Převzato z The Daily News, 17. srpna 1907.

Přeložil Isnard Kievit.

© Te Deum 2008