Výuka náboženství, nebo výuka ateismu?

Radomír Malý

Čeští katolíci často naříkají nad tím, že výuka katolického náboženství na školách téměř neexistuje. To je nadále, tak jako za komunistů, nepovinným předmětem. Duchovní správci v některých farnostech rezignují na výuku ve škole a organizují si ji v kostele nebo na faře. Za této situace můžeme závistivě koukat na západ od našich hranic, do Německa, kde je výuka katolického náboženství, jestliže si to rodiče přejí, pro žáka povinná a on může z tohoto předmětu i maturovat. Jenže jaká výuka? Přihlásili byste své dítě do ní?

Dr. Francois Reckinger, německý kněz, stojí v čele pracovního týmu pro teologii a katechezi, který je poradním orgánem německé biskupské konference. Zabývá se systematicky již několik let zkoumáním učebnic náboženství pro základní a střední školy, příruček pro přípravu k prvnímu sv. přijímání a k biřmování. Výběr učebnic záleží na učiteli náboženství, kterým je v absolutní většině laický absolvent teologické fakulty, kněží náboženství na školách téměř nevyučují. Dr. Reckinger z více než dvaceti titulů uznal pouze tři za pravověrné a vhodné k výuce. Ve skutečnosti však pouze dva, neboť ten třetí, jehož autorem je světící biskup Mons. Andreas Laun z rakouského Salcburku, nebyl k výuce biskupskou konferencí doporučen. Jedná se o středoškolskou učebnici pod názvem Víra a život, která se věnuje morálce. Mons. Laun zde věrně v duchu katolické nauky hájí nepřípustnost předmanželského sexu a antikoncepce.

S ostatními učebnicemi je to podle Reckingera katastrofa. Příručka k biřmování pod názvem Lidé, život a sny, vydaná r. 2001 ve Freiburgu i.B., zcela nepokrytě popírá panenské zrození Ježíše Krista, považuje zpověď za přežitek a velebí homosexualitu těmito slovy mladého muže: „Kdybych měl před sebou už jen jeden den života, přál bych si strávit jej v rozkoši se svým přítelem. Lehl bych si vedle něho...“ Dr. Reckinger píše, že pokud by taková kniha měla být katolickou učebnicí, musela by katolická Církev přívlastek „katolická“ odstranit ze svého názvu. V téže „příručce“ se ale objevují i další nehoráznosti, např. toto: „Tito staří mužové trůní v Římě, vyhánějí pochybovače a kondom. Rozkoš je podle nich ďábelská, ze strachu před ženami zakazují i smích a lásku...“ Autoři příručky se otevřeně hlásí k panteismu: „Viděl jsem Boha očima srdce. Na otázku ‚Kdo jsi?‘ mi odpověděl: ‚Ty sám!‘“ O Božím zjevení se tam píše takto: „Nikdo dnes nemůže popřít, že to všechno pohltila pára současné vědy...“ a dále: „Když chceš vidět Boha, znamená to snad, že musíš věřit na takové věci, jako jsou nebe, Ježíš, světci a proroci?“ Zmrtvýchvstání Kristovo je „vysvětleno“ jako alegorie „dále pokračující věci Ježíšovy“.

Učebnice pro základní školy pod názvem Ptát se, hledat, odhalovat, vydaná v Mnichově r. 2005, uvádí jako odstrašující příklad sobeckého „individualismu“, když na školním výletě chlapec odmítá spát ve stanu s dívkou, protože se stydí. Autoři knihy velebí islám jako „náboženství míru“ a kladou jej hodnotově na stejnou úroveň s křesťanstvím. Eucharistie je popisována pouze jako „symbol“. Onanie je prý prospěšná, zplodit v mladém věku dítě se svou přítelkyní je „normální“.

O nic lépe nevypadají ani učebnice pro střední školy. Nejnovější z nich, pod názvem Náboženství na síti vydaná v Mnichově r. 2004, poučuje studenty, že prý „posedlost“ a „démoni“ neexistují. Had v ráji, podle Písma sv. i nauky Církve ztělesnění ďábla, symbolizuje podle autorů učebnice „uzdravující sílu bohyně“ (!). Navzdory své negaci zlých duchů však učebnice považuje za oprávněné esoteriku a okultismus, neboť ve světě prý existují „dobří duchové“, k nimž je třeba se obracet. Dědičný hřích a vyhnání prvních lidí z ráje jsou „orientální mýty“, rovněž tak Kristovo panenské zrození a zmrtvýchvstání. Zázračná uzdravení Kristova v evangeliích líčí autoři jako „výsledek psychologického působení“. Poukazem na starozákonní soudkyni Deboru, která prý byla „kněžkou“, chtějí pisatelé studentům dokazovat neoprávněnost odmítání připouštět ženy ke svátosti kněžství. „Všichni [...] i v Církvi mají stejná práva a povinnosti,“ volají pateticky.

V sexuálních otázkách sice učebnice uvádí nejnovější papežské dokumenty, které hlásají autentickou nauku Církve, nicméně na stejné úrovni s nimi prohlášení feministických a homosexuálních organizací s tím, aby se student „sám rozhodl“. Zároveň žáky poučují o „vzniku a vývoji lásky“ a doporučují zahrát si ve vyučování scénku, v níž si jednotlivé páry studentů mají prokazovat něžnosti. Tím prý má být u nich podporována „svobodná kreativita“.

Autoři těchto učebnic vycházejí ze stanoviska náboženského pedagoga Huberta Halbfase, který v tomto duchu vydal už r. 1968 svoji Fundamentální katechetiku. Ta tenkrát vzbudila mezi německými biskupy takové pobouření, že Halbfasovi byla okamžitě odňata kanonická mise k výuce na církevních školách. Biskupská konference před jeho učebnicí výslovně varovala. Z nepochopitelných důvodů však r. 1983 udělila tatáž biskupská konference (v některých případech už s jiným personálním obsazením) církevní schválení Halbfasově Fundamentální katechetice a dovolila její používání jako učebnice náboženství. R. 2001 němečtí biskupové povolili užívat při výuce náboženství další Halbfasovu učebnici pod názvem Bible, která představuje krajně liberální exegezi biblických příběhů.

Halbfas ve své Fundamentální katechetice např. píše o modlitbě u stolu před jídlem: „Modlit se u stolu znamená vidět to, co je na stole; nechat si chutnat; vzdávat díky těm, kteří jídlo připravili; to všechno dohromady je tím, co nazýváme Bůh.“ Dále se zde dozvídáme, že „panenské zrození nelze chápat biologicky, zázrakům je možno správně porozumět teprve tehdy, když si položíme otázku po jejich skutečném obsahu... To se týká samozřejmě i zmrtvýchvstání, k žádnému oživení mrtvoly nedošlo“. A o existenci Boží se od pana profesora Halbfase dozvídáme následující: „Bůh ‚sám o sobě‘ neexistuje. Bůh je základem všeho bytí [...] Neexistuje žádná realita, v níž bychom se s ním mohli potkat. Rozlučme se proto s představou, že Bůh je tady někde na věky sám pro sebe. Mluvit o Bohu znamená mluvit o tomto světě a o vlastním životě.“

Halbfas se tak zcela otevřeně přihlašuje k panteismu, který je pouze jinou formou ateismu. Propagátoři ateismu všech směrů se mohou radovat, Halbfasova příručka jim významně usnadňuje práci. Kdybych byl za komunistického režimu zodpovědný za ateistickou výchovu, prosadil bych, aby okamžitě přestalo pronásledování dětí chodících do nepovinné výuky náboženství i jejich rodičů. Naopak bych výuku náboženství na školách všestranně podporoval a nechal k tomu vytisknout jako učebnici Halbfasovu Katechetiku. Lépe a účinněji ničit víru mladé generace snad ani nelze. Zkušenost z historie ukazuje, že největší krize víry nenastaly tam, kde byla Církev krvavě pronásledována, ale tam, kde rozklad probíhal zevnitř: kde reprezentanti učící Církve hlásali nevěru místo víry. Tak tomu bylo v předvečer Francouzské revoluce, kdy vnitřně odpadlí preláti, členové zednářských lóží, z kazatelen, učitelských kateder a prostřednictvím rádoby „katolického“ tisku systematicky likvidovali víru francouzského měšťanstva podobnými názory, jaké dnes zaznívají z pera pánů Halbfasů a jim podobných. Důsledkem byla krvavá jatka Velké francouzské revoluce. Co připraví lidstvu současné ničení katolické víry nejrůznějšími teology a dalšími muži učící Církve, nevíme. Jisté je pouze jedno: nic potěšujícího, jen nějakou další tragédii, pokud nedojde k okamžitému obratu. Lze jen děkovat Bohu, že zde máme tradiční společenství a bratrstva, u nichž je možno se stoprocentně spolehnout, že budou hlásat pravou, autentickou nauku svaté, katolické a apoštolské Církve.

Dr. Reckinger a jeho tým už od r. 1989 soustavně upozorňují biskupy na těžké hereze v učebnicích katolického náboženství. On sám vydal brožuru pod názvem Falšování víry, v níž uvádí příslušné citace jako odstrašující příklad. Ihned se spustila kanonáda stížností, adresovaných jeho přímému nadřízenému – kardinálu Meisnerovi z Kolína n. R. Ten dal dr. Reckingerovi za pravdu a zastal se ho. Nicméně německá biskupská konference jako celek na jeho námitky vůbec nezareagovala. Neučinila tak ani poté, co se k Reckingerovi připojil známý teolog prof. Manfred Hauke. O co jde? O špatné svědomí, že právě ona pustila do škol k výuce náboženství učebnice, které nevedou k víře, nýbrž k ateismu? Na tuto otázku si musí němečtí pastýři odpovědět sami. Pro nás budiž alespoň útěchou, že za tohoto statu quo nemusíme vůbec litovat, že se náboženství na našich školách v převážné většině nevyučuje. To je však jiné téma, které si vyžaduje samostatné pojednání. 

© Te Deum 2008