Další Vánoce máme za sebou, Santa Claus rozdal své dárky a hned poté nastal jiný významný den, totiž výročí smrti Karla Čapka, přesněji řečeno památný den Štvanice na Velkého českého spisovatele. Jako každým rokem, i na sklonku roku 2008 se tedy v denním tisku objevily obligátní nářky nad tím, jak geniálního autora Dášeňky a Hovorů s TGM „uštvali k smrti“ reakční, vesměs katoličtí spisovatelé. Lidové noviny se tentokrát úkolu připomenout si tento památný den zhostily tím, že otiskly článek na dané téma z pera literárního historika Martina C. Putny.[1]

Putnův elaborát splňuje všechny povinnosti, které jsou od pisatelů těchto tklivých každoročních lamentací požadovány, počínaje už předepsaným používáním klíčového slova „štvanice“, resp. slov jemu příbuzných – v Putnově nedlouhém článku tak najdeme jak „štvaní“, tak (a to hned dvakrát) „štvanici“. Jak tato děsuplná štvanice probíhala? Martin C. Putna ji popisuje zcela otevřeně – zvrhlí katoličtí spisovatelé (Putna velkoryse přiznává, že šlo o „spisovatele prvořadého významu“) se jali „rozebírat Čapkovo dílo“, a to nikoli obdivně, jak se od nich očekávalo, ale tak, že v něm nalézali „ideové chyby, jež dovedly národ na scestí“; tuto činnost pak prováděli „se vší ostrostí a vyhroceností, jaké byli schopni právě coby skvělí literáti“. Je jen přirozené, že Karel Čapek na tyto zločinné skutky reagoval tak, jak reaguje každý seriózní spisovatel, když si přečte „ostrou a vyhrocenou“ kritiku na svou adresu – neprodleně zemřel na zápal plic.

Bylo by doopravdy zajímavé vědět, kdo a kdy přišel jako první s tímto podivným nápadem učinit ze smrti na nijak záhadnou nemoc následek mytické „štvanice“. Stalo se tak po roce 1948? Už po roce 1945? Anebo snad ještě dříve? Mohlo by to ostatně být docela zajímavé téma pro seminární práci z dějin české literatury. Jen stručně na vysvětlenou k absurditě tohoto obvinění: Katolíci byli opovrhovanými (ano, zvláště v prvních letech i pronásledovanými) párii první republiky a kritických slov, mnohem ostřejších a častějších, než byla ta, která měla tak otřást Karlem Čapkem, si vyslechli vskutku požehnaně; to navíc nebylo ničím ve srovnání s tím, co je čekalo v následujících desetiletích. Ze šesti spisovatelů, kteří se podle Putny „provinili“ vyslovením kritických slov na adresu oficiálního spisovatele první republiky, byli dva (Jakub Deml a Jaroslav Durych) již za první republiky popotahováni k soudům za „rouhačské“ výroky na adresu hlavy státu, obklopené tehdy takřka náboženským kultem, další dva (Václav Renč a Zdeněk Kalista) si pro změnu odseděli dlouholeté tresty v komunistických věznicích, přičemž komunistická perzekuce se nevyhnula ani ostatním z uvedených autorů. Ve srovnání s jejich osudy, někdy přímo mučednickými, se vymyšlená „štvanice“ na Karla Čapka zdá být prostě směšnou.

Neméně směšnou je ostatně i představa, že by jmenovaní katoličtí spisovatelé byli nějak odpovědni za Čapkův „žal po zániku Československé republiky“. Republika sice (tu je třeba upřesnit Putnovo tvrzení) nezanikla, ale je pravdou, že byla pokořena a připravena o velkou část svého území. Za to ovšem rozhodně nenesli odpovědnost katoličtí spisovatelé, nýbrž paradoxně spíše ti politici, kteří Československé republice vládli – tedy ti, kterým Karel Čapek celý život věřil a kterým oddaně a někdy až nedůstojně sloužil.

Martin C. Putna je nepochybně člověkem s velkým rozsahem vědomostí, je schopen objevných postřehů a má dar vyjadřovat tyto postřehy neotřelými, výstižnými formulacemi. Bohužel nic takového nenalézáme v jeho „čapkovském“ příspěvku, ve kterém se mnohdy nebezpečně blíží duchamorným výplodům prostoduššího Tomáše Halíka, dalšího nelítostného bijce všech Čapkových kritiků. Povšimněme si například „halíkovských“ klišé, mezi něž patří například Čapkova údajná „zbožnost, která si nelibuje ve velkých gestech“ a „která se nevejde do církevních formulí“ (brr!); zde Putna tvůrčím způsobem rozvedl onu „civilní a plachou zbožnost“, kterou Čapkovi kdysi přisuzoval Halík ve své nenávistné předmluvě k Rekolekcím s Karlem Čapkem od polského neomodernistického (nyní již odpadlého a šťastně ženatého) kněze P. Tomasze Węcławského.[2] A to nemluvím o protivném stylu Putnovy závěrečné „prosby o odpuštění“, například o čtyřikrát opakovaném pozérském „kdyžtě“.

Právě tato „prosba o odpuštění“ je tím, co je v Putnově příspěvku nejodpudivější. Dřívější doby znaly viníky, kteří prosili za odpuštění svých vin, znaly také kritiky, kteří druhým vytýkali jejich špatné skutky, teprve dnešní doba však vytvořila podivný hybrid těchto dvou postojů, když vysocí světští i duchovní představitelé, mající vesměs na svědomí dost a dost vlastních prohřešků, za něž by se mohli s úspěchem kát, místo toho předstírají, že na sebe berou hříchy (většinou navíc hříchy fiktivní) svých dávno zesnulých bližních, a se slastným pocitem vlastní dokonalosti, nikým nepověřeni, se jejich jménem omlouvají. Dietrich von Hildebrand v souvislosti s těmi, kdož se tak rádi bijí „v cizí prsa“, mluví o arogantním „vestra culpa“, které je pravým opakem pokorného „mea culpa“, Paweł Lisicki pak hovoří o „novém farizejství“ těch, kteří nadto mnohdy již předem dobře vědí, že jim za jejich falešné omluvy bude bohatě zaplaceno.

© Te Deum 2009