Kristus přehlížený liberální společností

Řehoř XVI., Mirari vos (1832)

„Nyní obracíme zřetel k jiné nejčastější příčině všeho toho zla, jímž je Církev v této době k Našemu zármutku navštívena, totiž k indiferentismu (tj. náboženské lhostejnosti) čili onomu zvrácenému názoru, že prý je možné získat věčnou spásu duše vyznáváním kterékoli libovolné náboženské víry, jen když přitom člověk uspořádá svůj způsob života podle norem spravedlnosti a mravopočestnosti. – V této tak přejasné a do očí bijící věci bude Vám možno bez velké těžkosti tento nejzáhubnější blud odvrátit od lidu svěřeného Vaší péči. Nechť se tedy hrozí apoštolského výroku: Jeden Pán, jedna víra, jeden křest [Ef 4, 5] ti, kdo se domýšlejí, že by z každého náboženství vedla cesta do přístavu věčné blaženosti, a nechť uváží sami u sebe Spasitelova slova, že jsou proti němu, kdo nejsou s ním [L 11, 23], a že tedy nešťastně rozptylují, když neshromažďují s ním, a proto nebudou moci být spaseni, nezachovají-li věrně a pevně i cele a neporušeně katolickou víru (srov. Symbolum Athanasianum). – Z tohoto nečistého zřídla náboženské lhostejnosti plyne ono převrácené a bludné učení, ať neřekneme pominutí smyslů, že se totiž má dovolit jednomu každému svoboda svědomí. Tomuto přezáhubnému bludu klestí cestu ona úplná a neomezená svoboda smýšlení, která ke zkáze Církve i státu široce se rozmáhá, ba někteří se i osmělují hlásat s náramnou nestydatostí, že prý odtud vyplývá i nějaký prospěch pro náboženství. Ale co je horší smrti duše než svoboda pro blud? (105. – dříve 166. – list sv. Augustina proti donatistům 2, 10)“

Bl. Pius IX., Quanta cura (1864)

„Však o tom, nejdůstojnější bratří, máte dobrou vědomost, že v této době je nemálo těch, kdo přizpůsobují občanské společnosti svou bezbožnou a absurdní zásadu takzvaného naturalismu a opovažují se učit, že prý nejpečlivější ohled na obecné blaho a vůbec občanský pokrok vyžaduje, aby lidská společnost byla ustanovena a spravována beze všeho zřetele k náboženství tak, jako by ho ani nebylo nebo alespoň jako by nebylo rozdílu mezi náboženstvím pravým a náboženstvími nepravými… Podobně se neostýchají tvrdit proti učení svatých Písem i svatých Otců, že prý obecné blaho je nejlépe zajištěno tam, kde se vladařské moci nepřiznává povinnost trestat rušitele katolického náboženství zákonnými tresty, leč pokud toho žádá veřejný pořádek… Vycházejíce z této bludné ideje o společenské vládě, neobávají se zastávat jinou bludnou domněnku, nejvýš zhoubnou katolické církvi a spáse duší, kterou Náš předchůdce blahé paměti Řehoř XVI. nazval pominutím smyslů, totiž že prý volnost svědomí a náboženská svoboda je přirozeným právem každého člověka, že by to mělo být vyhlášeno zákonem a že občané mají právo veřejně vyjadřovat a vysvětlovat své myšlenky slovem, tiskem nebo jiným způsobem… Když toto drze zastávají, zajisté v mysli neuvažují, že hlásají svobodu k záhubě. Poněvadž tam, kde bylo náboženství odstraněno z občanské společnosti a odmítnuta autorita i učení zjevení Božího, ztrácí se a zatemňuje také přesný pojem o spravedlnosti a lidském právu a na místo pravé spravedlnosti a zákonného práva nastupuje hrubé násilí, a je proto pochopitelné, že se někteří, nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého rozumu, opovažují provolávat, že vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem božským, ani právem lidským, tedy takzvané veřejné mínění je rozhodující, aby dokonané události nabyly právní platnosti podle politického řádu právě tím, že jsou dokonány. Kdo by však neviděl, že lidská společnost zbavená vazeb náboženství a pravé spravedlnosti nemůže mít jiného cíle, než aby nabývala a hromadila hmotné statky, aniž by ve svém jednání se řídila jiným zákonem než nezkrotnou touhou srdce po rozkoších a výhodách, jimž otročí?“

Bl. Pius IX., Syllabus omylů (1864)

Omyl 77. V této dnešní době už není vhodné, aby katolické náboženství bylo jediným státním náboženstvím s vyloučením všech ostatních jakýchkoli kultů.

Omyl 78. Bylo proto chvályhodné, že v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoli jejich kultu.

Omyl 79. Je totiž omyl, že občanská svoboda jakéhokoli kultu nebo plná a všem přiznaná svoboda pronášet zjevně a veřejně jakékoli názory a myšlenky vede příliš snadno ke zkáze mravů a myslí a k šíření zhoubného indiferentismu čili náboženské lhostejnosti.

Omyl 80. Římský biskup se může a má smířit s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací.

Lev XIII., Libertas praestantissimum (1888)

„Základní myšlenka, o niž se opírá náboženská svoboda, je tato: každý má svobodu vyznávat jakékoli libovolné náboženství nebo i vůbec žádné. A přece je beze všech pochybností největší a nejsvětější ze všech povinností člověka ta, která lidem přikazuje zbožnost a úctu k Bohu. To vyplývá z toho, že jsme neustále pod mocí Boha, že jsme řízeni jeho vůlí a Prozřetelností a že od něho jsme vyšli a k němu se musíme vrátit… Tážeme-li se však, které z různých, vzájemně si odporujících náboženství máme následovat, pak nás nepochybně již zdravý rozum odkazuje k tomu jedinému náboženství, které ustanovil Bůh a které jeho Prozřetelnost vyznamenala jistými vnějšími známkami, podle nichž je mohou všichni lidé snadno poznat; neboť omyl v otázce takové důležitosti by měl ty nejzávažnější důsledky. Náboženská svoboda by proto člověku přiznávala oprávnění beztrestně porušovat nejsvětější povinnost a zpronevěřit se jí, odvrátit se od neměnného dobra a přiklonit se ke zlu. To by však nebyla svoboda, nýbrž zneužití svobody a hanebné otroctví duše pod hříchem.

Když uvažujeme právě o této svobodě v souvislosti se životem státu, pak podle ní nemá stát důvod ctít Boha nějakým veřejným způsobem nebo žádat jeho uctívání; nemá dávat přednost žádnému náboženství, neboť všechna mají být považována za stejně oprávněná bez jakéhokoli ohledu na lid i tam, kde lid vyznává náboženství katolické. To by mohlo být správné jen za předpokladu, že pospolitost lidí ve státě nemá vůči Bohu žádné povinnosti nebo alespoň se jich může beztrestně zříci: obojí je však zjevně nesprávné.

Je to Bůh, kdo člověka stvořil k pospolitému životu a umístil ho do svazku bytostí stejného druhu, aby ve společnosti přijímal to, čeho jeho lidská přirozenost vyžaduje a čeho by pro sebe nemohl dosáhnout sám. Proto má občanská společnost právě proto, že je společností, uznat Boha jako svého Otce a Původce a sloužit mu jako svému Pánu a Králi v úctyplné bázni. Stát bez Boha nebo – což nakonec vyjde nastejno – stát, který se chová ke všem náboženstvím lhostejně a bez rozlišování je uznává za rovnocenná, se staví proti spravedlnosti a rozumu.

Stát se má hlásit k jedinému pravému náboženství a toto jako takové poznat není nijak těžké, zvláště v katolických zemích, neboť na sobě zřetelně nese známky pravdy. Rozumní státníci mají toto jediné pravé náboženství zachovat a chránit, jde-li jim skutečně o to, k čemu jsou zavázáni, totiž aby moudře a účelně podporovali blaho občanů. Ačkoli nejbližším účelem státní moci je podpora časného života na tomto světě, přece nemají člověku ztěžovat, ale spíše ulehčovat dosažení dobra nejvyššího, jímž je věčná blaženost.

Po vzoru Lucifera, který vyřkl rouhavá slova ‚Nebudu sloužit‘, usilují mnozí pod jménem svobody o absolutní bezuzdnost. K těm patří stoupenci tak široce rozšířeného a vlivného způsobu života, kteří odvozují své jméno od svobody (libertas) a chtějí být nazýváni liberály. Podle povahy věci to jsou jako ve filosofii naturalisté a racionalisté, tak v oblasti morálky a občanského života stoupenci liberalismu – od naturalistů vytýčené zásady přenášejí do mravů a praktického života. V základní myšlence celého racionalismu je vláda lidského rozumu nejvyšší. Rozum odmítá povinnou poslušnost božskému a věčnému Rozumu, prohlašuje se za nezávislý a navrhuje tak sebe za nejvyšší princip, za původce a soudce vší pravdy. Stejným způsobem popírají liberálové jakoukoli božskou moc, kterou bychom měli v životě poslouchat, tvrdíce, že každý je sám sobě zákonem. Podle toho hlásají mravní nauku, kterou nazývají nezávislou. Ta zprošťuje, pod zdáním svobody, vůli od podřízenosti pod božské příkazy a snaží se přinést pro člověka neomezenou bezuzdnost.

Ve veřejném životě se státní moc oddělí od svého pravého a přirozeného daného základu, o nějž se opírá celá její moc k podpoře všeobecného blaha: je to pak vůle většiny lidu, které přísluší zákonné rozhodnutí, co se má či nemá dělat – to je cesta úpadku do tyranského panství. Jestliže je jednou popřena nadvláda Boží nad člověkem a nad společenstvím lidí, pak už v důsledku toho neexistuje ani žádné veřejné náboženství a všechny náboženské záležitosti budou opomíjeny.

Z řečeného vyplývá, co si máme myslet o druhu svobody, o kterou stejně horlivě usilují a jíž si cení stoupenci liberalismu. Na jedné straně ji sice pro sebe a pro státní zřízení natolik rozšiřují, že nikterak neváhají otevřít dveře a brány všem zvráceným míněním, na druhé straně kladou Církvi do cesty mnohonásobné překážky a omezují její svobodu, nakolik je jen možno, ačkoliv nauka Církve nejen neposkytuje žádný podnět k obavám z nějaké újmy, nýbrž spíše lze od ní očekávat jen velké výhody. Velmi velebena je také tzv. svoboda svědomí. Jestliže se jí rozumí tak, že každý může podle libovůle Boha uctívat nebo ne, pak je toto již výše řečeným dostatečně vyvráceno.

Shrňme teď krátce pro přehlednost celou Naši řeč do podstatných bodů spolu s důsledky, jež z toho vyplývají. Základní myšlenka je ta, že každý člověk se skutečně a trvale nachází pod mocí Boží. Proto je lidská svoboda, která by nebyla podřízena Bohu a poddána jeho vůli, naprosto nemyslitelná. Popírat existenci tohoto svrchovaného panství Boha nebo je nechtít strpět – to není otázkou svobodného člověka, nýbrž toho, kdo svou svobodu zneužívá ke vzpouře. A z takového zaměření ducha se vyvíjí a v něm pozůstává základní chyba liberalismu.

© Te Deum 2009