Nebýt onoho podzimního večera roku 1857, nikdo by o něm nevěděl. Maximálně by jeho jméno našel nějaký badatel v záznamech carmagnolské policejní stanice v seznamu mladistvých recidivistů. Namísto toho o něm můžeme číst v záznamech svatého Dona Boska či v řadě biografií pojednávající o tomto turínském velikánovi. Jako stovky, ba tisíce jiných zachránil Don Bosco na ulici i tohoto mladíka. Jako stovky, ba tisíce jiných ho zachránil pro nebe. Jeho jméno je Michal Magone.

„Náhoda je jen jiné jméno pro Ducha Svatého,“ napsal jednou Léon Bloy. Takováto „náhoda“ zapracovala i v případě setkání těchto dvou – Michala Magoneho a Dona Boska – před vlakovým nádražím v Carmagnole, přestupní stanici do Turína. Kněze, čekajícího na svůj spoj, zaujala horda výrostků hrajících si před nádražím na honěnou. Mezi všemi povykujícími hlasy ho upoutá zvláště jeden, výraznější než všechny ostatní, pozoruhodný zcela zjevnou autoritou, jež z něj vyzařovala. „Ihned se ve mně zrodila touha poznat toho, který s tak velkou odvahou a pohotovostí uměl řídit zábavu uprostřed toho rozmanitého křiku,“ píše Don Bosko. Opět tedy „náhoda“ zapříčinila jeho zájem poznat z tohoto množství právě onoho chlapce.

Hlas, jímž zatím neznámý mladík řídil své druhy, jako by volal přímo k světcovým uším. Vydal se tedy za tímto voláním. Pak už to šlo ráz na ráz. Zatímco se ostatní kluci (zaskočeni náhlým objevením se kněze v samém jejich středu) rozprchli, jejich vůdce zůstal stát na místě a bez rozpaků se s Donem Boskem dal do řeči. Stihl mu však položit pouze dvě tři otázky, pak už jen odpovídal na dotazy neznámého kněze, uhranut kouzlem jeho osobnosti. Ten se tak o něm mohl v několika minutách dozvědět vše, co potřeboval – že je to přesně ten nebezpečím ulic ohrožený druh, který by rád z jejich osidel zachránil. Viděl, že má před sebou upřímného hocha, který si je vědom neradostných vyhlídek, jež ho čekají při zachovávání stanoveného životního kursu, který však nemá sílu ani prostředky k tomu, aby loďku svého života nasměroval jinam. Viděl před sebou hocha, který si je vědom svých špatných vlastností, který je bezbranný před okolním světem, ale který by v případě dobrého vedení mohl být úplně jiný. Věděl, že to bude jeho práce.

Obdaroval ho medailónkem a příslibem, že dveře Valdoku, místa, kde se stará o desítky jeho vrstevníků, jsou pro něj otevřeny. Musí však získat svolení matky (otce pozbyl již dříve) a stejně tak musí o všem zpravit místního kaplana, Dona Ariccia, jenž měl o něm do Valdoku napsat ještě zprávu. Uběhlo pár dní a třináctiletý Michal Magone, dítě ulice, se hlásí u Dona Boska, kde nalezne na zbytek svého krátkého života svůj domov.

Když Michal přišel do Boskovy oratoře, měl za sebou tři roky základní školy, nespočet lumpáren doma, ve škole i na ulici. Podle toho, co psal Don Ariccio (ale i podle Boskovy intuice), to však byl v jádru dobrosrdečný chlapec, inteligentní, přímý a opravdový, ovšem těžko zvladatelný. „Dobrá vůle mi neschází,“ prohodí k Donu Boskovi na uvítanou. „Jestli máš dobrou vůli, pak ti doporučuji, abys mi neobrátil dům vzhůru nohama,“ opáčil světec. Zpočátku to sice vypadalo, že se to Michalovi podaří, nakonec se obrátilo naruby vše v jeho vlastním nitru.

Michal byl to, čemu se dnes říká hyperaktivní. Svou mimořádnou živelností strčil suverénně do kapsy všechny ostatní kluky ve Valdoku. Jedinou zálibou pro něj byla část dne zvaná rekreace, při níž se nemohl nasytit dovádění a skotačení. Škola a modlitba pro něj byly nutným zlem, něčím, co si prostě musel z povinnosti odbýt. Život pro něj začínal a dostával smysl až při hrách. Jeho nespoutaná povaha nenalézala v ničem jiném zalíbení.

To trvalo zhruba měsíc. Zničehonic se začal hrám vyhýbat a stranil se dokonce i svých vrstevníků. Viditelně se něčím trápil. Pomohl mu až rozhovor s Donem Boskem. Ten poznal, že veselost, jíž měl až dosud na rozdávání, se vytratila z jednoho prostého důvodu: poznal, že toto dovádění není to pravé, co dělá život životem, co ho naplňuje a co mu dává smysl. Na ostatních viděl, že pravou spokojenost lze získat jen dobrým vztahem k Bohu, že jen takto se dá v životě postupovat kupředu, nepřešlapovat na místě a plýtvat zbůhdarma svou nemalou energií. Tajemného nepokoje v srdci se nelze zbavit běháním nebo skákáním. Cesta vede jinudy. Jak však dohnat ztracený čas? Od toho jsem tu já, řekl Don Bosco: „Řekni jenom svému zpovědníkovi, že existuje něco, na co by ses chtěl znovu podívat ve své minulosti, a pak on sám se o to postará takovým způsobem, že na tobě nezůstane nic jiného než říct ,ano‘ nebo ,ne‘, a kolikrát se ti ta či ona věc stala.“ Ještě týž večer se po důkladně přípravě odehrála Michalova životní zpověď. Poprvé v životě tak mohl na vlastní kůži doopravdy zakusit, co to znamená, když dobrotivý Bůh odpouští. Neznamená to, že by se jako mávnutím kouzelného proutku z dřívějšího divocha stala nějaká puťka. Nespoutanost mu zůstala, ovšem pomalu, ale jistě přenášel centrum svého zájmu jinam. Verva a rozhodnost, s nimiž se pustil do boje s vlastním já, šly ruku v ruce s jeho prudkou povahou, které Bůh použil k tomu, aby tento mladý stromek úspěšně a čistě osekal.

Musel pevně zakořenit v nové půdě, do níž ho Don Bosco přesadil. Musel se naučit brát živiny z této půdy a varovat se podlehnutí škodlivým vlivům svého okolí. Vzdal se např. možnosti trávit prázdniny doma, bál se, že by ve své slabosti snadno podlehl bývalým přátelům. V samotné oratoři to taky nebylo úplně idylické prostředí, kde by byl každý z chovanců vzorem svatosti, o třenice a rozmíšky nebyla nouze. Denně měl dostatek možností, jak dostát svým slibům a předsevzetím k sebezdokonalení. Na pomoc si bere Ježíše Krista, jehož stále častěji a vroucněji adoruje v Nejsvětější svátosti, a Matku Boží, kterou si zvolil jako svou učitelku a průvodkyni životem. „Z úcty k Panně Marii odpouští každou urážku,“ stojí v jeho životopise. Práce na sobě samém, resp. se sebou samým mu jde ztuha, což ovšem neznamená, že nepostupuje kupředu. Příležitostí k duchovnímu růstu má mezi sobě podobnými denně habaděj, připomíná nám tak trochu jednu historku ze života sv. Filipa Neriho, který před svatostánkem prosil svátostného Krista, aby mu pomohl zkrotit jeho živelnou povahu. Ihned po opuštění kostela se pak utrhl na spolubratra, po pár krocích na dalšího. Vrátil se tedy zpět před oltář a vyčetl Kristu, že nesplnil, oč ho žádal. „Dal jsem ti právě několik možností, jak dosáhnout toho, oč jsi mě žádal,“ dostalo se mu odpovědi. Pro svatého Filipa to byla lekce na celý život.

Malý Michal se chápe příležitosti, kterou od Krista dostal, se zarputilostí sobě vlastní. Poctivě provádí zpytování svědomí a případná zaváhání odčiňuje nějakým kajícím skutkem. Na radu Dona Boska si sestavuje sedmero pravidel, jež si soukromě nazve „sedm karabiniérů“. Mají držet stráž nad čistotou jeho skutků a myšlenek.

1. „Postav se s důvěrou pod ochranu Panny Marie, měj k ní velikou důvěru, doufej v ni. Kdokoliv se obrátil na Pannu Marii s důvěrou, aby ji prosil o pomoc, byl vyslyšen. Maria je obranou, když démon pokouší.

2. Když si všimneš, že jsi pokoušen, ihned začni něco dělat. Když se vyhneš zahálce, zvítězíš taky nad pokušeními.

3. Měj ve vážnosti a cti také svaté obrázky a křížek. Bylo to před křížem, když jsem s vírou říkal: „Ježíši, Josefe a Marie, pomozte mi zachránit mou duši.“ Démon se bojí těchto tří jmen.

4. Když pokušení pokračuje, pros ještě Pannu Marii, a to tímto zvoláním: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za mne hříšníka!“

5. Nepečuj přehnaně o tělo. Kontroluj své smysly, především oči, vyhni se nedobré četbě.

6. Drž se daleko od špatných kamarádů. Snaž se trávit svůj volný čas s dobrými přáteli. V jejich společnosti prožívej rekreaci, rozmlouvej s nimi, snaž se je napodobovat v jejich píli ve škole, v kostele, na hřišti.

7. Přistupuj s určitou pravidelností ke svátosti smíření, svatému přijímání, řiď se radou zpovědníka a často navštěvuj Ježíše v Eucharistii.“

Týden si rozvrhne tak, aby na každý den připadl jeden z „karabiniérů“. Tento postup v duchu rad sv. Ignáce mu dopomůže k úspěšnému plnění jeho předsevzetí.

Dřívější „nutné zlo“ v podobě povinného bodu denního režimu – modlitby a škola – mu činí menší a menší potíže, ba naopak! Dokonce dělá i dříve nemyslitelné věci – opouští skupinu chlapců na výletě a vrací se do oratoře, aby mohl strávit několik chvil před svatostánkem. Ukládá si posty a několikahodinové noční modlitby, což zarazí z moci duchovního vůdce až sám Don Bosco, maje na zřeteli, že tyto praktiky jsou nad síly čtrnáctiletého chlapce. Jeho láskou se stává Nejsvětější Panna, k níž se utíká ve chvílích bezradnosti a potížích. „Když se setkám s těžkostmi ve studiu, běžím ke své božské Učitelce a ona mi všechno vysvětlí.“ Touží se jí zcela odevzdat, položit jí k nohám svou čistotu, ale tu opět zasáhne Don Bosco a vysvětlí mu, že k tak závažným slibům není ještě dostatečně vyzrálý. Povoluje mu aspoň slib, že se v případě odpovídajících školních výsledků stane v budoucnosti knězem. Tento slib po několika dnech doplní před Spasitelovým křížem o slib dobrého chování, aby byl kněžství hoden. Marii si přitom volá k jeho plnění na pomoc.

Jsou lidé průměrní, jsou lidé, kteří něčím vynikají. Dojde-li u těch prvních k nějaké změně, nemusí to jejich okolí poznat, potažmo pocítit. U těch druhých je naopak nemyslitelné, aby se jejich proměna více či méně nedotkla lidí, kteří žijí v jejich blízkosti. Tak tomu bylo i v případě Michala Magoneho. To, že jeho proměnu poznal svým zkušeným zrakem Don Bosco, je nabíledni. Nezůstala však bez povšimnutí ani u ostatních valdockých „náctiletých“. Bývalý hlavní aktér všech her a skopičin se jim před očima mění v zodpovědného mladíka, ochotného pomoci kdykoli a komukoli, připraveného půjčit kamarádovi v tuhém mrazu své rukavice a sám mrznout, ochotného vzdát se oblíbené hry ve prospěch svého druha, připraveného poctivě vykonávat svěřené úkoly a co je nejpodstatnější – činícího to vše s nestrojenou radostí a přirozeností. Se stejnou přirozeností a dychtivostí pak setrvává v modlitbách před oltářem a připravuje se ke zpovědi. Jak tě to může bavit, to se nenudíš? ptají se ho. „Ty neznáš užitečné věci. Nevíš, že kostel je domem Páně? Čím více budeme na tomto světě v jeho domě, tím budeme mít větší naději, že s ním budeme jednou na věčnosti,“ opáčí.

Tak radikální změna nemůže nechat lhostejným ty, kteří ho znali jako živelného, bezstarostného kluka. Stává se příkladem pro druhé. Aby nikoho nenechal na pochybách, co je to pravé v tomto životě, stává se v denním styku jakýmsi nenásilným mentorem svých vrstevníků. Plní sám od sebe roli tzv. „Anděla strážného“, roli, kterou dostávají od představených starší hoši, aby dohlíželi na nově příchozí. I on měl na začátku takovéhoto „Anděla strážného“ a i jemu trvalo, než si uvědomil, že nejde o žádného drába, ale o přítele, který to s ním myslí dobře. A tak, když se někteří baví o tom, že dostanou-li se do pekla, bude jim zapotřebí trpělivosti, zapálenou sirkou přiloženou k ruce jednoho z nich jim dokáže, že nikdy nebudou mít tolik trpělivosti, aby vydrželi pekelná muka. Skupinku chlapců vedoucích rozhovor na lechtivé téma podráždí hlasitým hvízdáním. „Když vy jste blázni, že mluvíte špatně, proč bych já nemohl být na chvíli blázen, abych zabránil vašim řečem?“ A když jiný hoch žadoní, aby si s ním namísto modlitby v kostele hrál, usadí ho slovy: „Zůstanu ještě hrát si s tebou, když mi zaplatíš to, co by mi dal můj Pán.“

Nechce ztratit ani okamžik, který může strávit s Pánem, má na paměti slova Dona Boska, že čas, který mají, je jako poklad a ztratit jen nepatrný okamžik znamená tento poklad ztratit. Michal se snaží tento poklad rozmnožovat dobrým životem a modlitbou za ostatní. Ví, že je to jediná měna, kterou se platí v „obchodním styku“ s Bohem. Člověk nemůže zaplatit to, co dává Bůh. Může však druhému splatit modlitbami či obětí jeho dobrodiní, na což Michal Magone nezapomíná.

Je 16. leden r. 1859. Po adoraci se v úzké skupince Společnosti Nejsvětější svátosti, jež se schází za účelem společné adorace, rozdávají lístečky s citáty se zamyšleními pro daný týden. Michal může na tom svém číst: „Na soudu budeš sám s Bohem“. Bere to jako výzvu, aby byl neustále připraven opustit tento svět. Tři dny nato začíná vůčihledně chřadnout. Přihlásily se dávné problémy se slepým střevem, jež tehdejší lékařská věda ještě nedokázala vyoperovat. Michalu Magonemu zbývaly už jen dva dny života…

Navštívila ho jeho matka. Když odjížděla, netušila, že ho na tomto světě vidí naposledy. Bolesti neustupovaly, a tak 21. ledna prosí Michal, aby mohl přijmout svátostného Krista. Přijímá i poslední pomazání a žádá Dona Boska, aby se za něj v oratoři všichni modlili. Hlasem, který Dona Boska před pár lety upoutal na carmagnolském nádraží, kterým velel svým vrstevníkům v rodném městě a kterým se pak zpěčoval valdockému režimu, hlasem, kterým pak začal horoucně vyznávat Krista a Jeho Matku Marii, hlasem, kterým svým vrstevníkům ukazoval příklad správného života v novém domově, vyznává: „Ó, můj Bože, kdyby mi usekli tento jazyk dříve, než jsem jej použil k tomu, abych Tě urazil, o kolik bych byl šťastnější. O kolik urážek by bylo méně. Můj Bože, odpusť mi všechny hříchy, které vzešly z mých úst, já jich lituji z celého srdce.“

Poslední útěchou umírajícího zněla: „To málo, co jsem udělal ke cti Panny Marie.“ A s dětskou nevinností se ještě stihl pozastavit nad tím, co bude muset při vstupu do nebe říkat. „Panna Maria tě bude určitě chtít sama doprovodit před Boží soud. Jí svěř veškerou péči o sebe“ – poradil mu Don Bosco. „Ale dříve, než tě nechám odejít do nebe, chtěl bych tě pověřit vyřízením jedné věci. Až budeš v nebi a potkáš Pannu Marii, vyřiď jí pokorný a uctivý pozdrav ode mne i od těch, kteří jsou v tomto domě. Popros ji, aby nám dala své svaté požehnání a ať nás vezme všechny pod svou mocnou ochranu a pomůže nám tak, aby se neztratil nikdo z těch, kteří už jsou zde, anebo které nám Boží Prozřetelnost ještě do tohoto domu pošle.“

© Te Deum 2009