Bratři Teodor a Alfons Ratisbonnovi

Anežka Kindlerová

 

 

Dějiny Francie a celé Evropy devatenáctého století jsou velmi pohnuté. Je to otevřený boj proti katolické církvi, který započala r. 1789 revoluce ve Francii. Ta zničila ve Francii starý řád, svrhla monarchii a poté, co narazila u katolické církve na nečekaný odpor, rozhodla se Církev zničit. Mnoho francouzských duchovních před revolucí již v Boha nevěřilo. Představoval pro ně jen jakousi hypotézu. Raději dávali přednost tehdejšímu módnímu okultismu a pověrám. Stále však bylo mnoho kněží, kteří zůstali věrni katolické víře a za dob revoluce víru bránili. Především to byli žáci jezuitů, jejichž řád r. 1773 papež na nátlak nepřátel Církve zrušil. Jezuité představovali poslední překážku na cestě k revoluci, která za šestnáct let po jejich zrušení ve Francii vypukla. Katolická církev však v devatenáctém století ještě nehodlala kapitulovat a s bezbožnými ideologiemi a jejich zastánci se pustila do boje. Papežové, biskupové a kněží ještě byli věrni Kristovu zjevenému náboženství. Katolickou církev bránili a nehodlali si s revolucionáři podat ruce pod heslem volnost, rovnost, bratrství. Bratrství, které nemělo s iluzorní humanitou nic společného a spojovalo „bratry“ pouze v jediném cíli – zničit katolickou církev a vymazat z lidských myslí ideu Boha. O tom, že je situace ve Francii a v Evropě velmi vážná, svědčí mnohá zjevení Panny Marie, která se v té době udála především ve Francii.

 

Na začátku devatenáctého století se ve Štrasburku do rodiny významného a bohatého židovského bankéře Augusta Ratisbonna narodilo několik dětí. Dva synové, Teodor a o dvanáct let mladší Alfons, se později stali významnými židovskými konvertity, přestože se o nich v současnosti mnoho nehovoří. Každý však dospěl ke křesťanství odlišnou cestou. Jejich rodina patřila k váženým aškenázským Židům. V Alsasku, kde se narodili, se aškenázští Židé usazovali již od středověku. Pradědeček Teodora a Alfonse byl známý finančník Naftali Herz Cerfbeer. Na francouzském královském dvoře nashromáždil velké jmění a za své finanční služby obdržel od francouzských králů značná privilegia. Přes nelibost místních autorit mu bylo dovoleno usadit se ve Štrasburku. V Alsasku měli Židé zakázáno usazovat se ve městech, proto žili roztroušeni na venkově a v lesních samotách a živili se podomním obchodem nebo lichvou. Naftali Herz Cerfbeer byl přítelem Mosese Mendelssohna z Berlína, zakladatele a propagátora tzv. haskaly, židovského osvícenství a reformního judaismu. Haskala si dala za úkol přetvořit židovský kulturní a náboženský život v duchu osvícenských idejí. Velkým zastáncem a propagátorem haskaly byl v Alsasku především Naftali Herz Cerfbeer. Ten byl však za francouzské revoluce kvůli podezření z podpory monarchie uvězněn a krátce po propuštění r. 1793 zemřel. Jeho vnučka Adeleide Cerfbeerová se na počátku devatenáctého století provdala za bankéře Augusta Ratisbonna. K židovství se hlásili pouze původem. Nábožensky byli zcela indiferentní a patřili mezi emancipované židovské rodiny propagující osvícenství.

 

Když se Teodor jako druhorozený r. 1802 narodil, vlastnil jeho otec August Ratisbonne ve Štrasburku výnosnou banku, pohyboval se ve finančním světě a přátelil se s význačnými francouzskými a německými židovskými bankéřskými rodinami té doby, jako byli Fouldovi, Rotschildovi, Sternovi, Beyfusovi, rodina Furtado, Worms de Romilly a jiní, kteří byli navzájem příbuzensky spjati.

 

Nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Bohu

 

Teodor byl nadprůměrně inteligentní, citlivý, vnímavý a již jako malý chlapec si kladl otázky po smyslu bytí. Ve třinácti letech byl poslán do Frankfurtu do židovské sekulární internátní školy, do jedné z těch reformních a osvícených škol, které propagátoři haskaly zakládali. V té době byla výjimečná, protože se v ní vzdělávali chlapci i dívky z předních židovských rodin společně. Navštěvovaly ji i děti Salomona Rotschilda z Vídně a to byl hlavní důvod, proč Ratisbonnovi své děti do školy poslali. Zde prožil Teodor dva nešťastné roky. Ve škole neexistovala disciplína, žádná výuka náboženství a mladému chlapci, který lačnil především po duchovním vzdělávání, přinášel tento chaos utrpení. Po dvou letech byl poslán do Paříže k významné bankéřské rodině Fouldů, kde strávil dva roky 1818–1820. V jejich bankovním domě se měl naučit základům finančnictví. Jeho vrstevník Benoit Fould se později stal francouzským ministrem financí a předsedou vlády. Podobně jako ostatní židovské bankéřské rodiny byli Fouldovi nábožensky zcela indiferentní. Za pobytu v Paříži zemřela Teodorovi matka, která pro něj představovala jakési osobní náboženství. Její smrt pro něho znamenala velkou ránu a v Paříži byl nešťastný. Do společnosti s Fouldovýma odmítal chodit, začal se intenzivně zajímat o židovské náboženství a několikrát týdně se vzdělával s mladým liberálním rabínem. Židovské náboženství ho však vnitřně neuspokojovalo. Nenalézal v něm odpověď na své otázky po smyslu života, a tak upadal do stále větších depresí. S jeho stavy si materialisticky zaměření bankéři nevěděli rady. Po dvou letech ho poslali zpět do Štrasburku, aby se v rodinném kruhu vzpamatoval. Ve Štrasburku pracoval v bance svého otce a strýce, ale spokojený nebyl. Finance ho nezajímaly a z faktu, že se v bance dosahuje zisku z úroků, se mu dělalo nevolno. Rozhodl se tedy pro právnickou dráhu a zapsal se na univerzitu. V té době se pro něj otázka pravdy a smyslu života stala jakousi obsesí. Zoufale nevěděl, jakým směrem se má jeho život ubírat. Často se sám sebe dotazoval: „Je mi dvacet let a nevím, proč existuji. Jaký je důvod mého života a jaký je můj úkol zde na zemi? Jaký bude konec cesty? Jakým směrem se mám vydat?“ Začal se domnívat, že za těmito otázkami stojí jakési tajemno. Že kdesi na světě musí existovat skupinka vyvolených, kteří obdrželi dar nalézt pravdu. Tyto otázky ho dovedly ke spolkům, které se domnívají, že jejich existence je stejně dlouhá jako existence samotného Boha. Teodor vstoupil ke svobodným zednářům a stal se postulantem v lóži. Pilně navštěvoval zednářská shromáždění a jejich okultní obřady a spolu s tím začal intenzivně studovat osvícenskou filosofii Rousseaua, Voltaira, Bolingbroka a dalších. Jejich filosofie měla za následek pouze to, že mu vymetla z duše víru v Boha a že se mu z ní vytratily poslední zbytky jakéhosi sepětí s tradičním židovským náboženstvím. Filosofie osmnáctého století a temná okultní shromáždění a obřady lóže mu však způsobily v duši ještě větší zmatek. Světlo se pro něj stalo tmou a tma světlem. Utekl proto do samoty na venkov, žil jako poustevník, snažil se ukáznit duši a tělo a dny a noci trávil v přírodě doufaje, že objeví to, co hledá. Přátelé a rodina se ho snažili ze samoty vytrhnout, báli se o jeho psychické zdraví. Teodor však trpěl hlavně tím, že nevěděl kudy kam. Imitací skeptického a racionalistického divocha spjatého s přírodou však dospěl pouze k tomu, že se začal vnitřně užírat. Jedné noci, kterou strávil v zahradě pozorováním hvězd, dospěl k závěru, že něco tak neuvěřitelného a harmonického muselo být stvořeno inteligentní mocí. Propadl zoufalství a křičel směrem k nebi: „Tajemná bytosti, Stvořiteli, Pane, Adonai, jestli existuješ, smiluj se a ukaž mi cestu k pravdě a já ti v této chvíli slibuji, že jí zasvětím svůj život.“ Celonočním pozorováním hvězd a ze zoufalství byl tak promrzlý a vyčerpaný, že si v zahradě sedl na hromadu čerstvého hnoje, aby se zahřál. A podle jeho slov ta hromada přesně vystihovala stav, ve kterém se nacházelo jeho nitro.

 

Po této zkušenosti se rozhodl odejít ze Štrasburku a pokračovat ve studiích práv v Paříži. Doufal, že na pařížské univerzitě najde u věhlasných profesorů alespoň částečně odpověď na své otázky. V Paříži obnovil kontakt s přítelkyní z dětství Betty Rotschildovou, dcerou Salomona Rotschilda z Vídně, provdanou za svého strýce, bohatého a již tehdy vlivného bankéře barona Jamese Rotschilda. Stal se častým návštěvníkem jejich večírků na zámku v Boulogni u Paříže, kde se setkávala spřízněná pařížská smetánka, vlivní politici a významní umělci té doby, jako byl skladatel Rossini a další. Teodor se snažil jejich způsob života napodobit, ale nebyl toho schopen. Přestože se pohyboval mezi zábavnými, vlivnými a bohatými lidmi, vzmáhal se mu v duši velký smutek a vnitřní utrpení. Toto utrpení ho nakonec donutilo opustit Paříž a vrátit se zpět do Štrasburku. Rodina začala mít starost z jeho nestálosti a psychických stavů. Teodor byl velmi nadaný, převyšoval inteligencí své vrstevníky, ale neustálá touha po nalezení pravdy ho nutila dělat náhlá a nečekaná rozhodnutí. Zatímco jeho sourozenci a vrstevníci z ostatních bohatých židovských rodin začali pracovat v bankách, připravovali se na budoucí politické kariéry a budovali mezinárodní kontakty, Teodor hledal pravdu a smysl života.

 

Tušil, že existuje Bůh a na světě musí existovat Bohem zjevená pravda, která vysvětluje smysl lidské existence. Myšlenka, že ji nemůže najít, ho dováděla na pokraj zoufalství. Podle lidských měřítek si představoval, že tato pravda je pro obyčejného smrtelníka tak ohromující a nedosažitelná, že musí být přístupná jen vyvoleným. Neodvážil se ji vidět v křesťanství. Ve stavu, v jakém byl, a ve společnosti, ve které se pohyboval, by neměl nikdy odvahu pohlédnout přímo tváří v tvář křesťanství a vidět v něm pravdu. Jeho duše zanesená bezbožnou osvícenskou filosofií luhů a hájů a zednářským okultismem byla nevraživá jak vůči judaismu, tak i vůči všem ostatním náboženstvím, o kterých věděl, že existují.

 

Po návratu do Štrasburku pokračoval ve studiu na právnické fakultě a pracoval jako koncipient v advokátní kanceláři. Byl tak vyčerpaný, unavený a zdeptaný mnohaletým hledáním, že se rozhodl rezignovat a pomalu se smiřoval s myšlenkou, že zbytek života prožije v ignorantství. A právě v této pro něj beznadějné době zasáhla nečekaně Boží prozřetelnost.

 

Otec Louis Colmar, slečna Louisa Humannová a Louis Bautain

 

V té době přednášel filosofii na univerzitě ve Štrasburku Louis Bautain, který se pro své výjimečné nadání stal již ve dvaceti letech profesorem filosofie. Tento bezvěrec vyučoval k velké spokojenosti univerzitních autorit racionalistickou filosofii odmítající Boha. Boží cesty jsou však nevyzpytatelné. Během jednoho z lázeňských pobytů r. 1820 se ze zvědavosti seznámil s Louisou Humannovou, tehdy čtyřiapadesátiletou, která se v období teroru francouzské revoluce významně zasloužila o udržení katolické víry ve Štrasburku. Zbožná a inteligentní slečna Humannová za revoluce pomáhala svému vzdálenému příbuznému otci Louisi Colmarovi a katolickým věřícím. Tento zbožný kněz, který odmítl přísahu kněží na ústavu revolucionářské Francie, sloužil v přestrojení tajně mše, zpovídal a udílel svátosti. Stal se tak štvanou zvěří francouzských republikánů. Louisa Humannová často otce Colmara ve svém domě před vojáky ukrývala stejně jako Nejsvětější Svátost a její dům se stal místem, kde se tajně sloužily mše, zpovídalo se, křtilo a děti přistupovaly k prvnímu svatému přijímání. V této kritické době se ve Francii a po celé Evropě začala rozšiřovat úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, kterou více než sto let před tím na lidech požadoval Kristus skrze svatou Markétu Marii Alacoque. Když revoluce nakrátko polevila ve svém hrozném pronásledování, uzavřeli r. 1797 slečna Humannová se svou zbožnou přítelkyní Terezií Breckovou a otcem Colmarem na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova duchovní jednotu a zasvětili svůj život práci na navrácení křesťanských hodnot do společnosti, což bylo především vzdělávání mládeže. Další možnosti působení nechali na Boží prozřetelnosti. R. 1802 byl otec Colmar jmenován biskupem v Mohuči. Jakožto žák jezuitů a věrný katolické církvi proslul svým ostrým a důsledným bojem proti bezbožným iluminátům a liberálům v Církvi, jako byl Ignác Wessenberg. R. 1804 založil v Mohuči seminář, jehož správou pověřil svého přítele otce Bruna Leopolda Liebermanna, zastánce scholastické filosofie a tridentské linie. Ten stejně jako Colmar zůstal za francouzské revoluce věrný katolické církvi, odmítl přísahu kněží na bezbožnou ústavu republikánské Francie a šest let, r. 1795–1801, sloužil tajně v přestrojení a ve velkém nebezpečí katolickým věřícím. Osm měsíců byl za svou kněžskou službu v Paříži vězněn. Biskup Colmar a rektor semináře Liebermann se snažili zkultivovat duchovně a materiálně poničené střední Německo. Z Mohuče učinili scholastické centrum Německa a snažili se tím postavit hráz proti revolučním osvícenským myšlenkám vzpoury, které zevnitř rozkládaly Církev. Slečna Humannová společně s Terezií Breckovou následovaly Colmara a v Mohuči založily úspěšnou katolickou dívčí školu a internát. Otec Johan Jakob Humann, bratr slečny Humannové, zastával od r. 1806 funkci generálního vikáře v Mohuči, v letech 1818–1830 byl apoštolským vikářem mohučského biskupství a r. 1833 byl jmenován mohučským biskupem. Otec Colmar zemřel r. 1818 na tyfus poté, co ošetřoval v přístavu u Rýna vojáky nakažené tyfem, které nikdo ošetřovat nechtěl. Spolu s ním dobrovolně ošetřovali nemocné ještě tři zbožní seminaristé, Andreas Räss, Nicolaus von Weiss a Johannes von Geissel. Tito seminaristé formováni neohroženým katolickým rektorem Brunno Liebermannem se stali později významnými německými biskupy tridentské a scholastické linie. Andreas Räss založil společně s von Weissem r. 1821 vlivný tradiční katolický časopis Der Katholik, stal se po Liebermannovi rektorem semináře v Mohuči, poté rektorem seminářů v Molsheimu a ve Štrasburku a r. 1842 biskupem ve Štrasburku. Nicolaus von Weiss se stal r. 1842 biskupem ve Špýru, když před tím tam byl od r. 1837–1842 biskupem bývalý třetí seminarista Johannes von Geissel. Ten se stal r. 1846 kolínským arcibiskupem a r. 1850 kardinálem. Tito tři Colmarovi a Liebermannovi někdejší seminaristé již jako biskupové ve svých diecézích neúnavně bránili katolické učení proti útokům zvenčí i z vlastních řad, zakládali školy a katolické semináře a podporovali rozšiřování řeholních řádů a misií, a zasloužili se tak o věčnu spásu mnoha duší.

 

Po smrti biskupa Colmara se vyčerpaná slečna Humannová na jaře r. 1819 vrátila zpět do Štrasburku. Tehdy napsala do svého deníku: „Pokud má můj život zde na zemi ještě dále pokračovat, pak to musí být z nějakého důvodu, buď kvůli mně, nebo kvůli někomu jinému.“ Tehdy netušila, že jí Bůh brzy přivede do cesty Louise Bautaina a skrze něho Teodora Ratisbonna a další konvertity. Na mladého čtyřiadvacetiletého bezbožného filosofa Bautaina tak silně zapůsobila její zbožnost a inteligence, která stavěla na základních principech katolické víry, že se jeho původní zvědavost obrátila v rozhodnutí ke konverzi. Jeho duševní stav naplněný radostí se však projevil i na obsahu univerzitních filosofických přednášek, a to k velké nelibosti bezbožné a liberální vlády. R. 1822 byl proto ze své funkce sesazen a bylo mu zakázáno na univerzitě přednášet. Rozhodl se tedy vést soukromé kursy pro dobrovolné zájemce. A právě před začátkem jeho prvního kursu na konci r. 1823 oslovil Teodora Ratisbonna v posluchárně na univerzitě neznámý student a na tyto přednášky ho pozval. Teodor, věčně lačný po studiu a vzdělání, na filosofické kursy začal docházet a ty se pro něj staly cestou k Bohu a do katolické církve.

 

Teodorova cesta ke křesťanství

 

Kursy se konaly v domě slečny Humannové, kam se Louis Bautain uchýlil po svém suspendování z univerzity. Již první přednáška vycházející z křesťanství nejenže osvítila Teodorův rozum, ale naplnila jeho duši radostí a pokojem. Pochopil, že existuje Bůh. Našel zde pravdu, kterou tak intenzivně a neúnavně hledal, smysl lidské existence a nadpřirozený cíl lidského života.

 

Konverze vychází z rozumu na rozkaz vůle za pomoci milosti Boží. Milost Boží zasahuje do rozumu hledajícího člověka. Aby člověk doputoval k víře, je třeba ze strany rozumu připustit, že existuje Bůh. Větší problém způsobuje hledajícím poznání, že Bůh se zjevil v Ježíši Kristu, že apoštolové byli hlasateli Božího zjevení a katolická církev toto zjevení uchovává a hlásá. Je to záležitost víry, sám o sobě k tomu rozum nedospěje.

 

Jakožto Žid, i když z nevěřící a nábožensky indiferentní rodiny, měl v sobě Teodor zakořeněnou instinktivní náklonnost k náboženství svých předků, přestože toto náboženství nepraktikoval. Propojení Starého a Nového zákona se mu zdálo nemožné. Chápal Boha Abraháma jako odlišného Boha, který nemá nic společného s Bohem křesťanů. Teprve víra ve zjevenou Nejsvětější Trojici, Otce, Syna a Ducha, tří božských osob jedné podstaty, mu otevřela oči a pochopil, že Bůh Abraháma je tentýž, jako je křesťanský Bůh. Začal věřit, že Kristus je Syn Boží, očekávaný Mesiáš, který byl přislíben Abrahámovi, stal se člověkem, aby svým utrpením na kříži vykoupil lidstvo, které upadlo do dědičného hříchu. Uviděl ve starozákonní oběti Božího sluhy Abela, otce Abrahama a neposkvrněné oběti nejvyššího velekněze Melchisedecha předobraz novozákonní oběti Božího Syna Ježíše Krista na Kalvárii.

 

Na další přednáškový kurs pozval Teodor svého židovského přítele z dětství Isidora Goeschlera, později též konvertitu a katolického kněze. Jules Level, neznámý student, který Teodora r. 1823 na přednášky Bautaina pozval, byl též židovského původu a později konvertitou a významným pařížským katolickým knězem.

 

V té době se Teodorův otec August Ratisbonne jakožto předseda židovské konzistoře rozhodl s dalšími členy založit ve Štrasburku a po celém Alsasku několik škol v duchu haskaly, židovského osvícenství. V důsledku francouzské revoluce se na konci osmnáctého století otevřely brány židovských ghett ve Francii a s Napoleonem obdrželi Židé v zemích pod francouzskou vládou stejná občanská práva jako ostatní obyvatelstvo. Po staletí žili v ghettech v izolaci svým vlastním životem a v minimálním kontaktu s křesťanským světem. Neovládali jazyk země a kromě obchodu a půjčování peněz neznali žádné řemeslo. Po zrovnoprávnění se však chudá většina Židů nadále v ghettech zdržovala a své děti do křesťanských škol kvůli dodržování tradic neposílala. Zůstávala však věrna židovským tradicím a osvícenské myšlenky bohatých a emancipovaných Židů odmítala. Správním orgánem židovského obyvatelstva se staly konzistoře. V Paříži to byla Centrální konzistoř, kterou od počátku devatenáctého století vedli Rotschildové. Vedle nich tu byli zastoupeni Ratisbonnovi, již zmínění Fouldovi, Cerfbeerovi, Worms de Romilly, Rodriguezovi a další elitní židovští osvícenci. Ve Štrasburku konzistoř pro oblast Alsaska vedl August Ratisbonne. Zástupci konzistoře vydávali nařízení, určovali rabíny, obsazovali všechny posty v synagoze, určovali slavení svátků a jiná náboženská nařízení a přitom byli sami odpadlí od Mojžíšova zákona a nevěřící. Místo užívané jidiš propagovali národní jazyk země a především obrození hebrejštiny a kladli důraz na studium dějin židovského národa. Proti nim se stavěli na odpor ortodoxní a většinou chudí Židé, kteří reformní judaismus odmítali a nadále se drželi tradičního rabínského náboženství. Židovské konzistoře zakládaly sekulární školy v duchu haskaly, které měly napomoci tzv. emancipaci židovského obyvatelstva. V těchto školách se žáci učili různým řemeslům a vedle toho přejímali reformní myšlenky osvícenství. Židovská emancipace v duchu osvícenství a odklon od tradičního rabínského náboženství připravily půdu pro pozdější přijetí myšlenek sionismu.

 

Správou nově založených škol pověřil August Ratisbonne svého syna Teodora. Bylo to právě v době, kdy navštěvoval přednášky Louise Bautaina, které v něm roznítily lásku k Bohu. Vedení těchto škol se ujal, pomáhali mu přátelé Isidor Goeschler a Jules Level. Svou neúnavnou prací posvěcenou milostí Boží si v židovské komunitě získal velký respekt. Nikdo však netušil, že se v něm a v jeho druzích začíná rodit náklonnost ke křesťanství.

 

Svou smrtí na kříži vykoupil Kristus lidstvo. K zachování Božího zjevení a spáse lidstva založil viditelnou náboženskou společnost, katolickou církev, své mystické tělo hierarchicky uspořádané v čele s papežem, následovníkem sv. Petra. Pokud má člověk dojít spásy, musí se stát křtem součástí těla Kristova, katolické církve, a mít spoluúčast na svátostech.

 

Teodor začal tajně navštěvovat katolické mše svaté a zatoužil po přijetí do katolické církve. Začal se vzdělávat v katolické nauce důkladným studiem bible a katechismu, četbou životopisu sv. Terezie z Avily a napravit pokřivený pohled na dějiny světa a na světový řád mu pomohla díla francouzského biskupa a vychovatele francouzských králů ze sedmnáctého století Jacquese Bossueta. R. 1827 se rozhodl požádat o křest.

 

Mezitím úspěšně dokončil právnické vzdělání a zapsal se na fakultu medicíny, stejně jako Louis Bautain a ostatní studenti z kursu filosofie.

 

Křest Teodora Ratisbonna

 

R. 1827 Teodora ve svém domě tajně pokřtila Louisa Humannová. Pro závažnost situace obdržela od svého bratra, otce Johanna Jakoba Humanna, apoštolského vikáře v Mohuči, povolení pokřtít Teodora v naprostém utajení a beze svědků. Situace se začala vyhrocovat a bylo nutné Teodora co nejrychleji pokřtít. Židé začali tušit jeho náklonnost ke křesťanství a jeho každodenní ranní návštěvy mše svaté nezůstaly bez povšimnutí. Projevil se jejich zakořeněný antagonismus vůči křesťanství a začali Teodora nebezpečně fyzicky i slovně napadat na ulicích Štrasburku, ve školách a dokonce i v jeho vlastním domě. Když to situace o několik měsíců později dovolila, odcestoval tajně do Mohuče, kde byly otcem Johannem Humannem řádně doplněny křestní obřady a Teodor zde přistoupil k prvnímu svatému přijímání. Křest přijali i jeho židovští přátelé Isidor Goeschler a Jules Level. Situace v židovské komunitě se stala neúnosnou, když se Isidor Goeschler rozhodl vstoupit do semináře a tím veřejně demonstroval příslušnost ke katolické církvi. Tehdy již nebylo pochyb, že se i Teodor stal katolíkem. Židé se shromáždili v synagoze a jednohlasně volali po jeho odvolání ze správy škol. Jediný, kdo ho však mohl odvolat, byl předseda konsistoře August Ratisbonne. Ten se však zdráhal. Obával se, že jeho syn po odvolání vstoupí do semináře, stane se katolickým knězem a tato myšlenka byla pro něj tak nepředstavitelná, že se snažil za každou cenu svého syna ve vedení škol a v židovské komunitě udržet. Útoky se však stále více stupňovaly, napadán byl již i August Ratisbonne a celá rodina. Teodor se tedy rozhodl pro veřejné vyznání katolické víry. To učinil na emotivním shromáždění konzistoře a představených synagogy, kde přítomným připomněl nekonečné utrpení židovského národa a v zájmu jejich vlastního přirozeného i nadpřirozeného dobra jim doporučil emancipaci ve jménu Ježíše Krista. Jeho vystoupení vyvolalo ohromnou nevoli, ale Teodor se tímto aktem odpoutal od komunity, do které patřil, a od rodiny, kterou velmi miloval. Sám na sobě pocítil Kristova slova: „Nedomnívejte se, že jsem přinesl uvést pokoj na zem, nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“

 

Kněžství otce Teodora

 

Večer po shromáždění opustil Teodor rodný dům a připojil se k Louisi Bautainovi a dalším přátelům v domě slečny Humannové. Spolu s nimi začal se studiem, které ho mělo dovést ke kněžskému svěcení. Velkou oporou se mu v těchto letech stala zbožná slečna Humannová. R. 1828 přijal nižší svěcení, v prosinci 1829 jáhenské a r. 1830 byl vysvěcen na kněze. Téhož roku zemřel jeho otec August Ratisbonne. Kněžství chápal Teodor nerozlučně spjaté s oltářem, s eucharistií, s obětí Krista a jeho vzkříšením. Snažil se žít co nejdokonaleji ve víře v Božího Syna.

 

R. 1832 uzavřeli nově vysvěcení kněží kolem otce Bautaina duchovní jednotu, kterou nazvali Společenství kněží sv. Ludvíka. Téhož roku biskup pověřil otce Bautaina vedením malého semináře ve Štrasburku a Společenství kněží se ujalo výuky. Teodor vyučoval nižší ročníky, ale výuka ho neuspokojovala. Toužil věnovat se apoštolské činnosti v pastoraci a formování duší. Tehdy začal duchovně vést skupinku zbožných žen, které se o několik let později staly jádrem Kongregace Panny Marie Siónské. Brzy však se Společenstvím sv. Ludvíka, respektive s otcem Bautainem, nastaly v Církvi problémy. Otec Bautain a většina kněží ze Společenství byli konvertité. Po své konverzi a křtu neprošli klasickým kněžským seminářem. Chyběla jim několikaletá formace pod vedením zkušených kněží, která by usměrnila jejich nadměrné ambice různého druhu a dala jim solidní katolické vzdělání. Pro svou výjimečnost dostali od biskupa dispens a jejich studium bylo jakýmsi pokračováním filosofických kursů pod vedením otce Bautaina, který rovněž žádnou formaci neobdržel. R. 1834 jim všem bylo na žádost biskupa zakázáno v diecézi vyučovat, kázat a zpovídat. Důvodem byly filosofické a teologické spisy otce Bautaina, které začaly odporovat katolické nauce. Otec Bautain byl intelektuál, jeho kněžskou ambicí byly konverze intelektuálů ke křesťanství. Odmítal tradiční apologetiku, léta se přátelil s otcem Lacordairem a otcem de Lamennaisem z Paříže a mnohé z jejich myšlenek převzal. R. 1832 bylo v Paříži církevními autoritami pozastaveno vydávání časopisu l´Avenir, které založili zmínění otcové Lacordaire a de Lamennais. V době, kdy bylo kněžím ve Štrasburku pozastaveno vykonávání kněžských funkcí, tedy r. 1834, vydal papež Řehoř XVI. encykliku Singulari nos, která odsuzovala učení otce de Lemannaise. Ten, stejně jako otec Bautain, začal postupně ve svém učení zabředávat do fideismu, který popírá rozumové důkazy existence Boží. Připomeňme, že jedním z prvních, kteří víru a rozum stavěli proti sobě, byl tři století předtím Martin Luther. Protestantismus představuje permanentní revoluci proti církevní autoritě a ničí přirozenou hierarchii. Učení fideismu mající své kořeny v protestantismu se koncem devatenáctého století v katolické církvi tak masivně rozšířilo, že papež Pius X. považoval za nutné správné učení zařadit do antimodernistické přísahy: „A sice za prvé vyznávám, že Bůh, první Příčina a poslední Cíl všech věcí, může být s jistotou poznán, ba i dokázán světlem přirozeného rozumu ‚skrze to, co bylo stvořeno‘, to znamená skrze viditelnou část Božího stvořitelského díla jako příčina z účinků.“ Protože jak napsal sv. Pavel v listě k Římanům: „Jeho věčnou moc a Božství, které je neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“

 

Otec Teodor se s teologickým učením otce Bautaina nikdy neztotožňoval. Navzdory tomu se rozhodl Společenství kněží sv. Ludvíka následovat a opustil malý seminář, přestože si s otcem Bautainem nikdy nerozuměl. Chápal svou kněžskou cestu spjatou s pastorací, zatímco otec Bautain výhradně s intelektuálními ambicemi. Teodor se těchto intelektuálních ambic obával. Nechtěl se dostat na cestu, na kterou se vydali pařížští kněží Lacordaire a de Lamennais, kteří hledali spojení katolicismu s liberálními progresivními myšlenkami osvícenství. Teodor si byl jist, že hledat toto spojení je nemožné. Dobře si pamatoval, jak se sám kdysi naplněn myšlenkami osvícenství válel na hromádce hnoje a zoufale prosil Boha o slitování. Nechtěl se vrátit zpět do stavu zmatku a chaosu. Našel vytouženou pravdu a chtěl jí zasvětit život prací pro spásu duší. Nechtěl s pravdou polemizovat, ani ji relativizovat nebo ji popírat. Později se ukázalo, kam Lacordaira a de Lamennaise jejich směřování dovedlo. Lacordaire, který chtěl přizpůsobit Církev soudobým politickým poměrům, zbavit ji vazby na monarchii a přijmout demokratické, liberální a republikánské hodnoty, podporoval r. 1848 ve Francii revoluci. Tato revoluce o dvacet tři let později zplodila r. 1871 rudou pařížskou revoluční komunu, která v hlavním městě Francie vládla tři měsíce pod heslem „Ni Dieu, ni maître!“ (Ani Bůh, ani vrchnost), zavraždila mnoho kněží v čele s pařížským arcibiskupem a měla na svědomí dvacet zavražděných dominikánů z Arcueil, do jejichž řádu kdysi Lacordaire vstoupil a jejichž řád znovu přivedl do Francie. De Lamennais zcela od katolické církve odpadl. Ze zuřivého obránce papežství se stal stejně zuřivý odpůrce. R. 1848 seděl v pařížském revolučním Národním shromáždění jen několik míst od Lacordaira, kterého však již v té době nenáviděl. Na katolickou církev zanevřel a zemřel bez svátostí jako její nepřítel.

 

Než se situace vyřešila, odstěhovali se kněží ze Společenství sv. Ludvíka zpět do domu slečny Humannové. Čekali, jak se situace bude vyvíjet, a Teodor zde v letech 1836–1840 sepsal životopis sv. Bernarda, za který později obdržel papežský řád. V té době se také při jedné z cest do Paříže seznámil s otcem Charlesem Duffriche-Desgenettem, velkým mariánským ctitelem, a toto setkání rozhodlo o jeho další životní cestě.

 

Otec Teodor sekretářem Arcibratrstva Všech Svatých a Nejsvětějšího Srdce Panny Marie

 

R. 1830 se zjevila Panna Marie svaté Kateřině Labouré v mateřinci Dcer křesťanské lásky, neboli vincentek, v pařížské ulici du Bac. Panna Maria skrze sv. Kateřinu dala světu zázračnou medailku obdařenou mnoha milostmi a také předpověděla pronásledování Církve ve Francii a nabádala k modlitbě. Kateřina Labouré po dvou letech přesvědčila svého skeptického zpovědníka otce Jeana Marie Aladela, aby od pařížského arcibiskupa Quellena vymohl k ražení medailek svolení. Mateřinec Dcer křesťanské lásky v ulici du Bac patřil do farnosti, kde působil již zmíněný otec Desgenettes. Ten se se zpovědníkem sv. Kateřiny otcem Aladelem znal, byl velkým ctitelem Panny Marie a snažil se otce Aladela přesvědčit, aby z kaple v ulici du Bac udělal poutní místo. Sám otec Desgenettes měl pohnutou minulost. Za revoluce ve Francii pomáhal katolíkům a později se stal knězem. R. 1812 riskoval život, když se stal tajným kurýrem mezi věrným klérem a uvězněným papežem Piem VII., jehož Napoleon nechal internovat ve Fontainebleau. Po pádu Napoleona působil ve Fribourgu, v Ženevě a ve francouzské farnosti v Moskvě. R. 1832 byl jmenován farářem pařížského kostela Panny Marie Vítězné. Kostel se nacházel v centru města mezi zábavními podniky a královským palácem a skoro nikdo do něj nechodil. Čtyři roky se otec Desgenettes snažil neúnavnou prací do kostela přitáhnout věřící z liberálního okolí, ale bez úspěchu. V prosinci r. 1836 však uslyšel vnitřní hlas, který mu nařizoval, aby kostel zasvětil Nejsvětějšímu Srdci Panny Marie. Tento realista z Normandie se tomu nejprve bránil, ale posléze založil Společenství Všech svatých a Nejsvětějšího Srdce Panny Marie pro obrácení hříšníků. O nadpřirozeném původu svědčilo, že týden po založení se na první setkání Společenství dostavilo neuvěřitelných pět set lidí a o několik dní později bylo schváleno pařížským arcibiskupem. Za dva roky papež Společenství povýšil na Bratrstvo a posléze na Arcibratrstvo. Když otec Desgenettes r. 1860 zemřel, mělo po celém světě dvacet milionů členů a patnást tisíc přidružených organizací. Právě v době vzniku Arcibratrstva se s ním seznámil otec Teodor Ratisbonne. Byl velmi přitahován pastorační prací a apoštolátem, proto požádal otce Bautaina o uvolnění. Ten na to přistoupil až o několik let později r. 1840, když se situace s Římem pro kněze Společenství sv. Ludvíka vyřešila.

 

R. 1840 se otec Bautain odebral do Říma, kde se v učení o víře a rozumu zcela podřídil papeži a učení Církve. Téhož roku se stal ve Štrasburku pomocným biskupem a r. 1842 biskupem již zmíněný otec Andreas Räss, žák biskupa Colmara a Liebermanna z Mohuče. Ten se přesvědčil o Teodorově pravověrnosti a schopnostech a jedním z jeho prvních činů ve Štrasburku bylo, že Teodorovi obnovil všechny kněžské funkce a později ho jmenoval čestným kanovníkem štrasburské katedrály.

 

Otec Teodor začal tedy r. 1840 působit v Paříži jako sekretář Arcibratrstva a pomocník otce Desgenetta. Přestože byl na jednu stranu hmotný život v Paříži velmi pochmurný a Teodor trpěl hladem, zimou a velkým přepracováním, jeho duši naplňovala a hřála velká radost z práce, které se věnoval. Vedle náročné sekretářské práce se staral o farníky, neúnavně kázal, zpovídal, dával exercicie a v kostele Panny Marie Vítězné zažil mnoho zázračných obrácení. Pokřtil řadu konvertitů, mezi nimi i několik Židů. Byl posilován velkou úctou k Panně Marii a zvláště k jejímu Neposkvrněnému Srdci. Stal se také pravidelným zpovědníkem a duchovním otcem několika stovek sirotků ve velkém pařížském sirotčinci La Providence. V této vyčerpávající práci ho v lednu r. 1842 zastihla zpráva o zázračném obrácení mladšího bratra Alfonse Ratisbonna.

 

Zázračné obrácení Alfonse Ratisbonna

 

Alfons, o dvanáct let mladší než Teodor, katolickou církev nenáviděl. Bylo mu deset let, když jeho starší bratr konvertoval, a jako dítě zažil nepokoje, které tuto konverzi provázely. Na svého bratra kněze zanevřel. Kde mohl, rouhal se a křesťanům se cynicky posmíval. Věnoval se svědomitě práci na emancipaci židovského obyvatelstva, kterou chápal ryze materialisticky v duchu židovského osvícenství. Na svou náboženskou indiferentnost byl velmi pyšný. V Boha nevěřil, Starý zákon nikdy nečetl a neznal žádné židovské modlitby. Jeho zázračná konverze je dokladem toho, jak si Bůh vybírá své služebníky. Úspěšný právník Alfons by se pravděpodobně stal dědicem banky Ratisbonnových. Jeho bezdětný strýc si ho oblíbil a několik dnů před zázračnou konverzí dostal Alfons nabídku stát se partnerem ve strýcově bance. Alfons byl zasnouben se svou mladičkou neteří, a jelikož bylo nutné se sňatkem posečkat, rozhodl se na několik měsíců na přelomu let 1841 a 1842 odcestovat na Maltu a Blízký východ. Přes svou nechuť, avšak vnitřně puzen, se po cestě rozhodl navštívit Řím, baštu svého velkého nepřítele, katolického kněžstva. Zde se setkal se svým bývalým spolužákem, protestantem baronem de Bussierem, jehož bratr Teodor de Bussiere konvertoval ke katolické církvi. V den svého odjezdu z Říma 15. ledna 1842 navštívil Alfons ze slušnosti katolíka Teodora de Bussiera. Jelikož se na návštěvě cynicky rouhal a posmíval se křesťanství, mladý konvertita de Bussier se svou rodinou Alfonse přemluvili, že pokud se tak rouhá, ať sám na sobě vyzkouší, zda je křesťanský Bůh tak bezmocný. Na krk mu zavěsili zázračnou medailku Panny Marie od Kateřiny Labouré a k tomu se každý den musel pomodlit modlitbu Memorare, o piissima Virgo Maria k Panně Marii. Alfons, přestože si myslel, že se rodina de Bussierových zbláznila a označil je za netaktní excentriky, na tyto podmínky přistoupil. Navíc odložil na žádost barona o další dva týdny svůj odjezd z Říma. Baron de Bussier, celá jeho rodina a jejich katoličtí přátelé po celém Římě se začali modlit za Alfonsovo obrácení. Především se za něj modlil hrabě de Laferronnays, kterého de Bussier navštívil a o Alfonsovi s ním hovořil. Hrabě de Laferronnays, bývalý ministr zahraničí Francie a vyslanec v Dánsku a v Rusku, r. 1833 pobýval také v Praze, se ke konci života vrátil k příkladnému životu katolíka a velmi litoval svého předchozího bezbožného života. Večer téhož dne, kdy ho baron de Bussier navštívil, hrabě náhle zemřel. De Bussier byl zdrcenou rodinou požádán, aby zařídil pohřební obřady. Alfons mezitím chodil každý den v doprovodu barona po římských památkách, rouhal se a posmíval se Církvi, ale mezi rouháním si také opakoval mariánské Memorare, které se mu přes jeho nelibost vrylo do paměti. Snažil se je od sebe odehnat, ale Memorare se stále vracelo a Alfons si je neustále opakoval. 20. ledna doprovázel de Bussiera do kostela Sant'Andrea delle Fratte, kde měl baron zařídit pohřební obřady. Zatímco si baron na chvíli odskočil do sakristie zařídit vše potřebné, zůstal Alfons v kostele sám. A právě v této době se cynickému Židovi zjevila v postranní kapli kostela Panna Maria v podobě, jak je vyobrazena na zázračné medailce. Nic neříkala, ale Alfonsovi se milostí Boží v jediném okamžiku otevřely oči a pochopil nadpřirozené zjevení katolické církve a její důležitosti pro věčnou spásu. Baron ho po návratu ze sakristie našel bez sebe na podlaze kostela zcela změněného. První slova, která Alfons pronesl, byla: „Jak se za mě musel modlit.“ Tím myslel zemřelého hraběte de Laferronnays, který se před svou smrtí mnoho modlil za obrácení mladého Žida. Baron de Bussier odvezl Alfonse k jezuitům. Zde bylo vše prozkoumáno a došlo se k závěru, že se jedná o evidentní zázrak. Alfons byl 31. ledna 1842 pokřtěn v jezuitském kostele Il Gesù kardinálem Patrizim, vikářem papeže Řehoře XVI. a kardinálem Mezzofantim. Při křtu dostal jméno Maria, celý obřad svíral v ruce růženec a při proměňování tento ještě nedávno nevěřící a rouhající se Žid plakal. Zpráva o tomto zázraku se rychle rozšířila po celém světě a způsobila mnoho milostí a obrácení.  

 

Dovedeme si představit, jak zapůsobila na Teodora. Od své konverze se každý den modlil za obrácení své rodiny, se kterou se prakticky nestýkal. Zvláště se modlil za mladšího bratra Alfonse. Toto obrácení pro něj představovalo jasné znamení a milost týkající se konverze židovského národa. Viditelná intervence Panny Marie byla potvrzením Božího příslibu, že se děti Izraele obrátí a dojdou spásy.

 

Alfons ve svém zázračném obrácení pochopil a hluboce litoval náboženskou degradaci Bohem vyvoleného národa. Uvědomil si, že je to vroucí a vytrvalá modlitba, která přitáhne milost Boží a zvítězí. Z Říma napsal Teodorovi dopis, ve kterém jej žádal, aby zprostředkoval židovským dětem křesťanskou výuku a za tímto účelem zakoupil dům, kde by se děti mohly vzdělávat.

 

 

Celý text najdete v Te Deum 1/2011.

 

 

 

© Te Deum 2011