Všichni si tuto událost, k níž došlo před řadou let, pamatujeme. Podobné podniky, nezávisle na úmyslech a prohlášeních těch, kteří je pořádají, mají bezesporu svůj dopad a vnášejí do katolického světa indiferentismus a náboženský relativismus.

Právě takovéto události vyvolávají mezi křesťany dojem, že odvěké učení Církve, „jediné, svaté, všeobecné a apoštolské“, o jedinečnosti Spasitele, bylo odsunuto kamsi do archivu.

Pamatujeme, jak představitelé všech náboženství v katolickém chrámu, tj. kostele Panny Marie Andělské, stáli v řadě vedle sebe s olivovými ratolestmi v rukou, jako kdyby se tím snad chtělo vyjádřit, že mír nepřichází skrze Krista, ale skrze všechny zakladatele různých vyznání bez rozdílu (Mohameda, Buddhu, Konfucia, Kálí, Krista...).

Pamatujeme modlitbu muslimů v Assisi, městě světce, jehož jedním z cílů bylo jejich obrácení. Vzpomínáme si na modlitbu animistů, jejich vyvolávání duchů živlů, a další vyznavače nebo zástupce ateistických směrů, např. džinismu.

Výsledkem těchto „společných modliteb“, ať už by byl jejich cíl jakýkoli, je chtě nechtě přesvědčení mnoha lidí, že se modlíme ke „stejnému Bohu“, byť pod různými jmény. Písmo však říká něco zcela opačného: „Nebudeš mít jiné bohy mimo mne“ (první přikázání), „Já jsem cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci leč jen skrze mne“ [Jan 14, 6].

Pisatelé tohoto dopisu nikterak nezpochybňují dialog s jakýmkoli člověkem, bez ohledu na jeho náboženství. Žijeme ve světě, a každého dne hovoříme a diskutujeme i s těmi, kteří nejsou křesťany, ty také milujeme, ať už jsou ateisty, pochybovači či jiného náboženství. To nám ale nebrání, abychom věřili, že Bůh přišel na svět, aby za nás zemřel a zvěstoval nám, že On je jedinou cestou a pravdou, a ne pouze jednou z možných cest a pravd. Kristus je pro nás křesťany Spasitelem, jediným Spasitelem světa.

Se zděšením si vzpomínáme, jak byla před pětadvaceti lety na oltáři v kostele sv. Kláry obětována podřezaná kuřata podle kmenových rituálů, a na sošku Buddhy umístěnou na oltáři v kostele sv. Petra, a to nad ostatky mučedníka sv. Viktorína, který ve čtvrtém století svou smrtí vydal svědectví víře.

Nezapomeneme, jak katoličtí kněží podstupovali zasvěcovací obřady jiných náboženství: strašný pohled, protože stejně jako je „hloupé“, když se nechá pokřtít nevěřící člověk, tak je nesmyslné, podstupuje-li kněz obřad, který nepovažuje ani za platný, ani za přínosný. Pokud tak činí, pak skončí tím, že šíří jedinou myšlenku, a to: že všechny obřady nejsou nic jiného než prázdná lidská gesta. Že všechna pojetí božství si jsou rovna. Že všechna mravní učení, která vycházejí z náboženství, jsou zaměnitelná.

„Duch Assisi“, jenž se těší podpoře médií a relativistických kruhů v Církvi, šíří zmatení. Je cizí evangeliu a Církvi Ježíše Krista, která nikdy po dva tisíce let nic podobného nečinila. Rádi bychom uvedli poněkud ironický postřeh jistého francouzského novináře: „V přítomnosti tolika bohů jeden spíše uvěří, že jsou si všichni rovni, než že je pouze jeden z nich pravý. Uštěpačný Pařížan by mohl po způsobu onoho skeptického sběratele, jemuž přítel shodil se stolu sošku nějakého bůžka, poznamenat: ‚Ach, chudáček, možná, že to byl zrovna ten pravý.‘“

Naše rozpaky navíc utvrzují mnohá prohlášení papežů, kteří takovýto „dialog“ vždy odsuzovali.

Podobná shromáždění všech náboženství se sice konala už v roce 1893 v Chicagu a v Paříži roku 1900, ale papež Lev XIII. katolíkům zakázal se jich účastnit.

Stejně tak i papež Pius XI., který odsoudil nacistický a komunistický ateismus, zároveň odmítal snahy sjednotit lidi ve jménu matného a neurčitého náboženského citu, opomíjejíce Krista. Ve své encyklice Mortalium animos z roku 1928, v níž pojednává o ekumenických setkáních, uvádí: „Vycházejí z předpokladu, že takzvaný nenáboženský člověk je zjev výjimečný, a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života. Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: pohany všech odstínů, křesťany, a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popírače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání. Katolíci rozhodně nemohou schvalovat takové pokusy, které vycházejí z bludné nauky, podle níž všechna náboženství jsou více méně stejně chvályhodná a dobrá, poněvadž prý jen různými způsoby vyjadřují všem společné cítění, které nás povznáší k Bohu a vede k uznání jeho nejvyšší svrchovanosti. Přívrženci takové teorie však nejsou jen obětí klamu a omylu, ale odmítají také pravé náboženství, falšují jeho pojem a propadají bezděčně naturalismu a ateismu.“

Zpětně můžeme říci, že papež Pius XI. měl pravdu, třeba jen z pohledu pouhé účelnosti: jaký dojem „Assisi 1986“ ve skutečnosti vyvolalo, navzdory prohlášením papeže Jana Pavla II., jimiž chtěl podobnému výkladu zabránit?

Jaké poselství pořadatelé, média, a dokonce i modernističtí duchovní usilující převrátit tradici Církve šířili?

Jaký obrázek si vytvořili křesťané na základě toho, co četli v novinách nebo viděli v televizi, což je vždy velmi působivé, je jasné: náboženský relativismus, který se v podstatě neliší od ateismu.

Jelikož se všichni „modlili společně“, tak mnozí lidé došli k závěru, že všechna náboženství si jsou „rovna“, a pokud je tomu tak, není vlastně žádné z nich pravé.

Tehdy jste jako kardinál a prefekt Kongregace pro nauku víry spolu s kardinálem Giacomem Biffim a několika dalšími vyjádřil vážné rozpaky. Proto jste v následujících letech nikdy nepřijal nabídku, kterou Vám každým rokem činila Komunita Sant'Egidio.

Ve své knize Fede, verità e tolleranza. Il cristianesimo e le religioni del mondo („Víra, pravda a tolerance. Křesťanství a náboženství světa“, Cantagalli 2003), kde kritizujete indiferentní ekumenismus, katolíky nabádáte, aby si uvědomili, že „neexistují ,náboženství‘ všeobecně, že neexistuje nějaká společná idea Boha a společná víra v Něho a že rozdíl se netýká jen oblasti obrazů a proměnlivých pojmových forem, nýbrž těch nejzazších lidských rozhodnutí“.

Naprosto se tedy shodujete se Lvem XIII. a Piem XI., co se týče nebezpečí synkretismu a náboženského indiferentismu, k nimž podobné podniky jako „Assisi 1986“ přispívají.

V minulých letech jste učil, často nepochopen dokonce i samotnými katolíky, že dialog má své místo a je možný nikoli mezi různými teologickými pohledy, nýbrž mezi různými kulturami, ne mezi různými náboženstvími, ale mezi lidmi, a to na základě toho, co je nám všem společné: lidského rozumu.

A to, aniž bychom znovu vytvářeli antický Panteon; aniž by byla neporušenost víry obětována ve prospěch zalíbení v teologických kompromisech; aniž by bylo zjevení, které není naším vlastnictvím, lidmi a teology upravováno ve snaze smířit nesmiřitelné; aniž by byl Kristus, ono „znamení odporu“, stavěn na stejnou úroveň jako Buddha nebo Konfucius.

Proto si Vám touto cestou dovolujeme sdělit své obavy. Obáváme se, že ačkoli byste řekl cokoli, televize, noviny a mnoho katolíků si to vyloží ve světle minulého i současného indiferentismu; obáváme se, že ať prohlásíte cokoli, celá událost bude chápána jako pokračující přetváření osobnosti sv. Františka, kterého současní ekumenisté vydávají za pacifistu a synkretistu bez víry. Což se už děje…

Obáváme se, že navzdory tomu, co řeknete, abyste věci více vyjasnil, prostí věřící, mezi něž se počítáme, neuvidí nic jiného (a nic jiného také např. televize neukáže) než: Kristova Náměstka, který se zástupci jiných náboženství nejen hovoří, diskutuje a vede dialog, ale který se s nimi i modlí. Jako kdyby na způsobu a cíli modlitby vlastně nezáleželo.

Mnozí si tak mylně pomyslí, že se Církev od nyní vzdává svého přesvědčení a v duchu myšlení New Age přijímá tvrzení, že není rozdílu, vzýváme-li ve svých modlitbách Krista, Alláha, Buddhu nebo Manitua; že animistické a islámské mnohoženství, hinduistické kastovnictví nebo animistické polyteistické vyvolávání duchů se snesou ruku v ruce s křesťanským jednoženstvím, zákonem lásky a odpuštění jediného pravého Boha.

Svatý otče, jsme přesvědčeni, že nové „Assisi 1986“ nespasí žádného křesťana na Východě, ani v komunistické Číně, v Severní Koreji, Pákistánu nebo Iráku… právě naopak, mnoho lidí přestane chápat, proč v těchto zemích lidé po vzoru apoštolů stále podstupují mučednickou smrt a odmítají jiná náboženství než víru v Ježíše Krista.

K řešení pronásledování zde jsou politické a diplomatické cesty, osobní rozhovory mezi státy; nechť se tak v co nejvyšší míře děje, a to s Vaší láskou a Vaší touhou po míru pro všechny lidi.

Avšak bez toho, aby se dávala příležitost těm, kteří chtějí zasévat zmatek a šířit náboženský relativismus, předsíň veškerého relativismu, jakož i médiím bažícím po novém vydání „Assisi 1986“.

V synovské úctě

Francesco Agnoli[2]

Lorenzo Bertocchi[3]

Roberto de Mattei[4]

Corrado Gnerre[5]

Alessandro Gnocchi[6]

Camillo Langone[7]

Mario Palmaro[8]

Luisella Scrosatiová[9]

Katharina Stolzová[10]

Převzato z Il Foglio, 11. ledna 2011.

Přeložil a poznámkami opatřil Edmund Kříž.