Max Jacob – básník, apoštol a mučedník

Pavel Zahradník

Max Jacob se narodil 12. července 1876 v bretaňském Quimperu, historickém hlavním městě kraje Cornouaille a zároveň kulturním centru Bretaně, známém četnými historickými památkami, tradičním kameninovým zbožím a svými mosty pro pěší, jež jsou lemovány květinami. Před francouzskou revolucí neslo město název Quimper-Corentin, připomínající svatého biskupa Corentina, jednoho ze sedmi svatých zakladatelů Bretaně, jemuž je zasvěcena i místní katedrála, jedna ze tří nejstarších gotických bretaňských katedrál. V době Maxova narození mělo město 20 000 obyvatel (dnes jich má třikrát více).

Budoucí básník pocházel z měšťanské židovské rodiny, jejíž předkové se do Bretaně přistěhovali z německého Sárska; jeho děd byl krejčím, otec vlastnil antikvariát. Max měl několik sourozenců, z nichž nejraději měl nejmladší sestru, se kterou se často setkáváme v jeho básních v próze. Rodnou Bretaň Max brzy opustil a jako mladík odjel do Paříže, kde začal studovat na École Coloniale. Do Bretaně se již nikdy na delší dobu nevrátil, ale vzpomínky na rodné město i na celý bretonský kraj, na jeho skalnatá pobřeží i na zbožné místní vesničany ho neopustily a se vzrůstajícím věkem nabývaly na intenzitě. Jacob se ve svých dílech vícekrát prohlašoval za Bretonce, v jeho básních i próze se často objevují bretaňské motivy a později, po jeho konverzi, mu bretonsky kraj splýval s výjevy známými z Nového zákona. Tak v básni Navštívení Panny Marie ve sbírce Obrana Tartufova[1] píše:

„Chválena buď ona vesnická dívenka,

která matkou Boží býti zasloužila!

Mně se zdá, že pocházela z Bretonska,

a že tuto na očích mně žila…

Znám ten pahrbek, kde žije Alžběta.

Šestnáct kilometrů odtud leží naše ves,

jest to, než se přijde do Benodeta;

kdysi mlýn, má s jedné strany pláň a s druhé les;

Maria sem přišla, nežli matkou být jí nastane.“

Studium na pařížské École Coloniale Jacob nedokončil a roku 1897 školu opustil. V následujících letech pak vystřídal množství krátkodobých zaměstnání – byl úředníkem, domácím učitelem, sluhou ve velkoobchodě, učitelem hry na klavír, tesařským pomocníkem, zpěvákem, divadelním kritikem, novinářem i autorem knih pro děti a přivydělával si také tvorbou horoskopů. Více než těmto zaměstnáním se však věnoval umělecké činnosti. Po nějaký čas váhal mezi malířstvím a psaním, hrál navíc i velmi dobře na klavír, nakonec se však rozhodl pro spisovatelskou činnost, i když až do konce života se amatérsky věnoval i malířství, hlavně kresbě, ale tvořil také kvaše, sépie a tempery a z nedostatku peněz vyvíjel i vlastní techniky (tak místo drahých barev používal kávu smíchanou s cigaretovým popelem či čajem…). Ve svých básních veršem i prózou, vycházejících ze symbolismu, ale přetavujících i vlivy nových směrů, zvláště kubismu a dadaismu, si nakonec vytvořil svérázný sloh, který mu zajistil zvláštní místo mezi jeho současníky. Brzy se seznámil se všemi příslušníky pařížské avantgardy; mezi jeho přátele patřili Picasso, Modigliani, Braque, Matisse i Apollinaire. S Picassem jednu dobu obýval skromný byt s jedinou postelí, kterou Jacob používal v noci, kdy Picasso pracoval, zatímco přes den v ní přespával Picasso.

V době, kdy Jacob bydlel v rue Ravignan 7, v roce 1909, došlo k události, která měla od základu změnit jeho život. Po návratu z pařížské Národní knihovny měl vidění – na zdi jeho pokoje se mu ukázal Kristův obraz. V Obraně Tartufově v básni Zjevení sám popisuje tuto událost takto: „Vrátil jsem se z Bibliothèque Nationale; odložil jsem svoje desky na listiny; došel jsem si pro trepky, a když jsem pozdvihl hlavy, byl někdo na stěně! byl tam někdo! byl někdo na rudém čalounu! Moje tělo se svalilo na zem! byl jsem svlečen bleskem! Oh! nehynoucí vteřino! oh! pravdo! pravdo! slzy pravdy! radosti pravdy! nezapomenutelná pravdo. Tělo nebeské jest na stěně ubohé jizby! Proč, Hospodine? Oh! odpustiž mi! Jest v krajině, v krajině, kterou jsem kdysi kreslil, ale On! jaká krása! ladnost a sladkost! Jeho ramena, jeho chůze! Má roucho ze žlutého hedvábí a s modrými okrasami. Obrací se a vidím tu tvář pokojnou a zářící.“

Hned příští den Jacob běžel do nejbližšího kostela a žádal o křest. Místní duchovní ovšem zaujal k podivnému žadateli, známému příslušníkovi místní bohémy, postoj dosti nedůvěřivý. Také Jacobovi kolegové pokládali Maxovu náhlou touhu po křtu jen za další originální nápad jejich svérázného přítele a domnívali se, že ho vše, jako už tolikrát, brzy přejde. Jacob však trval na svém; jeho víru později ještě posílilo druhé zjevení, které měl při návštěvě biografu. K oběma zjevením se opět vrací v Obraně Tartufově, v básni nadepsané Kristus v kinematografu:

„Vězte, viděl jsem Jej; viděl po dvakráte!

to v rue Ravignan, v mé jizbě, sedmého dne v říjnu;

– střídmý jsem, ne, nedal jsem se splésti vínu –

léta devatenáct set a devět v říjnu;

Hospodine, tebe sobě beru za svědka,

obnovivší z hanby moji duši hříšníka. […]

Nuže, poprvé Jsi přišel ke mně do domu.

Podruhé pak v kinematografu…

»Tedy chodíte do kinematografu,«

s tváří zmatenou kýs zpovědník mi dí.

– Eh! můj otče! zdali nepřišel tam Hospodin?“

Nakonec jeden z Jacobových přátel Maxovi doporučil, aby se obrátil na kněze v kapli Matky Boží Sionské, kterou spravovali kněží z kongregace založené bratry Ratisbonnovými, zabývající se obrácením židů (při pohledu na portrét jednoho z bratří Ratisbonnových si Jacob poznamenal, že jeden z nich je podoben jeho dědečkovi). Příprava na křest trvala poměrně dlouho; Jacob neměl žádných pochybností o nově nabyté víře, stále však upadal do tělesných hříchů, ke kterým ho sváděli jeho přátelé. V Obraně Tartufově to líčí delší próza, nazvaná Až se mi dostane práva na zpovědnici, ve které Jacob například píše: „Den návštěv: Otec F… mi mluví o křesťanských ctnostech a já jej poslouchám se slzami v očích; večer opět upadám do velikých ohavností, poněvadž nedovedu žíti bez jistých svých přátel, a že oni nedovedou žíti bez ohavností.“ Během přípravy na křest Jacob také hlouběji promýšlel vztah křesťanského náboženství k židovskému národu; usuzoval: „Pakli Židé museli býti kruti ke Kristu, aby náboženství zobecnělo, jejich poslání jest u konce a jsou povinni se obrátiti.“ Když vzpomínal na svůj dosavadní život, uvědomoval si, že Bůh ho k sobě volal ještě v jeho dětství v Bretani: „Bůh křesťanů mne volal, když jsem byl dítkem, volal mne, když jsem byl jinochem, zavolal mne hlasitě v září 1909. Zde jsem!, zde jsem, Hospodine, a na celý život.“

Jacobův křest byl nakonec vykonán 18. února 1915; za křestního patrona si Max vybral sv. Cypriána. V křestní matrice kaple Matky Boží Sionské zápis z tohoto dne uvádí, že byl pokřtěn Cyprien Max Jacob, „když se zřekl židovské slepoty a uznal Našeho Pána Ježíše Krista za Mesiáše, předpověděného svatým Písmem Starého zákona“. Jacobovým kmotrem byl Pablo Picasso, který mu při té příležitosti daroval výtisk Následování Krista Tomáše Kempenského, kmotrou jistá herečka z Théâtre Français.

Styky se svými přáteli z pařížské avantgardy Jacob ani po křtu nepřerušil, ale celý jeho život se změnil. Přispěla k tomu jistě i smrt některých z jeho přátel za první světové války, do níž se Jacob také dobrovolně přihlásil, ale pro tělesnou slabost nebyl přijat. Po válce, v roce 1921, opustil Paříž a na radu svého přítele kněze se přestěhoval do Saint-Benoît-sur-Loire, nevelké obce v severní části centrální Francie, známé svým benediktinským klášterem, založeným v roce 651. Klášter byl sice zrušen za francouzské revoluce, ale jeho velkolepý románský chrám zůstal nedotčen, v roce 1865 se benediktini dokonce pokusili klášter opětně osadit, ale kvůli nepřízni vlád republiky tento pokus ztroskotal, takže klášterní bazilika za Jacobova života sloužila místní farnosti. V Saint-Benoît-sur-Loire žil Jacob do roku 1928, poté se sice vrátil do Paříže, ale v roce 1936 se znovu ubytoval v Saint-Benoît-sur-Loire, kde již zůstal až do konce života. Žil zde prostým životem, každé ráno v bývalém klášterním kostele ministroval při mši svaté, nadále psal básně veršem i prózou, stále také maloval a udržoval přitom čilý písemný styk se svými pařížskými známými, které ve svých listech nepřestával vybízet ke zbožnému životu.

Po porážce Francie v roce 1940 se Saint-Benoît-sur-Loire ocitlo v té části země, která byla hned od počátku obsazena německým vojskem. Přesto však Jacob dosti dlouho unikal pozornosti německých úřadů, které mezitím zatkly a poslaly na smrt některé z jeho příbuzných včetně milované sestry. V roce 1944 však došlo i na něj. Ve čtvrtek 24. února toho roku brzy vstal, aby si zapsal svoji každodenní meditaci, jak si zvykl činit podle doporučení sv. Františka Saleského. Poté mezi sedmou a osmou hodinou ministroval při mši svaté, při níž přijal z rukou abbého Hattona svoje poslední svaté přijímání. Po návratu do svého bytu napsal své poslední dopisy a o jedenácté hodině si pro něj přijeli tři zástupci gestapa z nedalekého Orléansu, kteří jej odvezli do tamního vojenského vězení. Odtud byl v pondělí 28. února převezen do tábora v Drancy, kde byli Židé soustřeďováni před odesláním do vyhlazovacích táborů na východě Evropy. Ještě před odjezdem do Drancy se mu díky pomoci francouzských četníků podařilo poslat několik dopisů, jež napsal svému faráři kanovníku Albertu Fleureauovi (v dopise čteme: „Děkuji Bohu za mučednictví, které přichází“), svému bratrovi a jiným přátelům. Převoz vlakem do Drancy však značně zhoršil Jacobův zdravotní stav; brzy po příjezdu do tábora musel být přemístěn do táborové nemocnice, v níž v neděli 5. března o deváté hodině večerní zemřel na zápal plic. Snaha, kterou jeho početní přátelé vyvinuli, aby jej pomocí kontaktů s vysokými německými hodnostáři včetně samotného velvyslance v Paříži Otty Abetze dostali zpět na svobodu, a která, jak se zdá, mohla být korunována úspěchem, tak zůstala marnou.

Max Jacob byl zpočátku pohřben ve společném hrobě na hřbitově v Ivry-sur-Seine, ale 5. března 1949 byly jeho ostatky přeneseny do Saint-Benoît-sur-Loire, kde byly pohřbeny, jak si sám přál, poblíž klášterní baziliky, která je od října 1944 opět ústředním bodem obnoveného benediktinského kláštera. V den tohoto druhého pohřbu byla zároveň založena Společnost přátel Maxe Jacoba (L'Association des Amis de Max Jacob), která dodnes dbá o udržování básníkovy památky.

1865-

Všechny citáty z Jacobovy Obrany Tartufovy („La Défense de Tartufe. Extases, remords, visions, prières, poèmes et méditations d´un Juif converti“), vydané v roce 1919, jsou převzaty z českého překladu Bohuslava Reynka: Max Jacob, Obrana Tartufova. Ekstase, výčitky, vidiny, modlitby, básně a rozjímání obráceného žida. Přeložil Bohuslav Reynek. Edice Paprsek, Pardubice 1928. Obrana Tartufova zůstává bohužel dodnes jedinou rozsáhlejší Jacobovou prací přeloženou do češtiny.