Blahoslavená Hildegarda Burjanová

Pavel Zahradník

 

 

Beatifikace Hildegardy Burjanové, k níž došlo 29. ledna 2012 ve vídeňském dómu sv. Štěpána, postavila před oči katolických věřících opět jednu ze skupiny vzdělaných židovských konvertitek prvních desetiletí dvacátého století, jež nacházely cestu ke katolické víře v této době skutečného jara Církve, které tvořily zvláště pontifikáty tří velkých papežů, bl. Pia IX., Lva XIII. a sv. Pia X., a které doznívalo v dalších desetiletích, dokud mu neučinil brutální konec II. vatikánský koncil. Novou blahoslavenou můžeme tak řadit k takovým postavám, jakými jsou Lisamaria Meirowská či nepochybně nejznámější z těchto konvertitek ze židovství sv. Terezie Benedikta od Kříže (Edita Steinová).

 

Hildegarda Burjanová se narodila jako Hildegarda Freundová 30. ledna 1883 v hornolužickém Zhořelci, jenž byl tehdy součástí Pruského Slezska; byla druhou dcerou Abrahama Adolpha Freunda a jeho manželky Berty, rozené Sochaczewské. Rodina Freundových byla středostavovskou židovskou liberální rodinou, která už ztratila i poslední pozůstatky jakékoliv náboženské víry a plně se sžila s okolním německým, také liberálním měšťanstvem. Snad jedinou vzpomínkou z dětství, jež měla vztah k víře a k níž se Hildegarda později často vracela, byla příhoda, kdy jednoho večera uviděla z okna svého dětského pokoje skupinu bíle oděných sester, jak se na jakési zahradě společně nahlas modlily. Zeptala se tedy své matky, kdo jsou tyto „krásné bílé paní“, proč se modlí, místo aby spaly, a kde je Bůh? Matka nedovedla dát uspokojivé odpovědi, ale Hildegarda na tuto příhodu nezapomněla.

 

Kvůli pracovním povinnostem otce rodiny se Freundovi roku 1895 přestěhovali do Berlína a roku 1899 do švýcarského Curychu. Ještě v Berlíně zahájila Hildegarda svoje středoškolská studia na dívčím lyceu, maturitu však s vyznamenáním složila už ve Švýcarsku, v Basileji, 19. března 1903. Poté vstoupila na curyšskou univerzitu, kde studovala germanistiku a filosofii. Velký vliv tu na ni měly přednášky především dvou velkých, dnes již poněkud pozapomenutých osobností – německého pedagoga Friedricha Wilhelma Foerstera a švýcarského kulturního filosofa, původem však Žida z Bílé Rusi a emigranta z carského Ruska Roberta Saitschicka (Zajčika), které v tomto čase jejich myšlenkový vývoj přiváděl stále blíže ke katolickému křesťanství. Zvláště Saitschickův vliv na Hildegardu byl mimořádný; ve svém deníku ho charakterizovala takto: „Člověk, který umí u každého probudit to vznešené, co v něm dřímalo, i kdyby toho bylo tak málo, a který tak krásně ukazuje cestu ke všemu dobrému, vysokému, který člověku ukazuje život, jenž je hoden žití, stojí nad všechnu kritiku. Tu zbývá jen jedno, a to bojovat proti svým vlastním slabostem a chybám, aby člověk mohl přinejmenším jednou v životě na svém místě uskutečnit malou část toho, čeho je zcela plný.“ Hlavně pod Saitschickovým vlivem se Hildegarda začala zajímat o katolické náboženství a studovat katolickou literaturu a seznámila se také s osobou sv. Františka z Assisi, o němž Saitschick později napsal obsáhlejší studii.

 

Během studií, v lednu 1905, Hildegarda poznala o rok staršího studenta curyšské techniky Alexandra Burjana, narozeného v uherském Rábu (Győru) a pocházejícího rovněž z židovské nevěřící rodiny. Také on chodil na Foersterovy a Saitschickovy přednášky a byl oběma profesory ovlivněn. Dne 17. března 1905 se Alexander a Hildegarda zasnoubili. Jelikož však Alexander již roku 1905 ukončil své studium a jako diplomovaný inženýr získal místo v Berlíně, Hildegarda se přestěhovala do Berlína, kde dále studovala sociální politiku a národní hospodářství; zapsána však byla stále na curyšské univerzitě. Dne 2. května 1907 oba snoubenci uzavřeli v Berlíně-Charlottenburgu manželství; v příštím roce, 8. února 1908, pak byla Hildegarda magna cum laude promována v Curychu na doktorku filosofie.

 

Studium katolické literatury přibližovalo Hildegardu stále více ke katolické víře, posledním podnětem ke konverzi však bylo bližší seznámení s obětavým životem katolických řeholnic. Dne 9. října 1908 totiž postihla Hildegardu ledvinová kolika a nemocná byla odvezena do katolické Nemocnice svaté Hedviky, kde ležela sedm měsíců a musela podstoupit několik operací. Ošetřovaly ji tu boromejky; o nich a o jejich vlivu na svoji konverzi Hildegarda později v dopise Anně Weltmannové napsala: „Něco takového, co dělají tyto sestry, nemůže normální, sám sobě ponechaný člověk vykonávat. Fr. W. Foerster a R. Saitschick mě nebyli s to přesvědčit, nyní jsem však poznala působení milosti. Už mě nemohlo nic zadržet.” O velikonočním pondělí 11. dubna 1909 byla Hildegarda náhle uzdravena (přestože lékaři se již vzdali veškeré naděje a pouze tišili její bolesti morfiem) z dalšího akutního zvratu, ohrožujícího její život, okamžitě zmizela i horečka a uzdravily se otevřené rány.

 

Po propuštění z nemocnice začala Hildegarda navštěvovat výuku náboženství, kterou jí jako konvertitce poskytoval P. Franz Rauterkus SJ, jeden z jezuitů, kteří se právě vrátili z vyhnanství, kam je poslal bismarckovský Kulturkampf, a začínali se věnovat pastoraci berlínských katolíků. O čtyři měsíce později, 11. srpna 1909, byla v mariánské kapli berlínské Nemocnice sv. Josefa pokřtěna; kmotrou jí byla berlínská sociální pracovnice Anna Weltmannová (později provdaná za Götze Briefse, katolického sociálního etika, filosofa a ekonoma, který silně ovlivnil sociální učení Pia XI.).

 

Někteří konvertité z judaismu zasvětili celý svůj další život úsilí o obrácení židovského národa ke Kristu, jiní se však zapojili do života křesťanské společnosti, aniž by jakkoliv připomínali svůj židovský původ. Hildegarda Burjanová náležela do této druhé skupiny. Od židovství se svým křtem rozhodně separovala, dokonce i svou dceru o tom, že oba její rodiče jsou židovského původu, informovala až těsně před její svatbou. Nikdy také nezaujala žádné stanovisko k židovské otázce, o které se zvláště po I. světové válce ve společnosti hojně diskutovalo.

 

Krátce po křtu, na konci srpna 1909, se manželé Burjanovi přestěhovali do Vídně, kde Alexander dostal dobrou pracovní nabídku. Ve Vídni Hildegarda otěhotněla a 27. srpna 1910 porodila svou jedinou dceru Elisabeth. Ačkoliv lékaři, kteří se obávali zdravotních následků porodu pro Hildegardu, jí důrazně doporučovali potrat, odmítla se slovy: „To by byla vražda! Umřu-li, budu obětí svého mateřského poslání, ale dítě bude žít.“ Porod nakonec dopadl úspěšně; další radost Hildegardě způsobilo i to, že čtyři dny před porodem konvertoval ke katolické víře i její manžel.

 

Vídeň se stala posledním Hildegardiným trvalým bydlištěm. Burjanovi zde bydleli postupně na různých místech, ale vždy ve čtvrti Hietzing, od roku 1925 v nabyté vile v Larocheově ulici, na níž je dnes umístěna pamětní deska. Alexander Burjan velmi rychle postupoval v kariéře a stal se z něj zámožný průmyslník; zastával nakonec i funkci generálního ředitele Österreichische Telephonfabrik AG a byl také členem správní rady rozhlasové společnosti RAVAG (předchůdce dnešní ORF). Jeho manželka se náhle stala příslušnicí nejvyšších vrstev vídeňské společnosti; rozhodla se tedy, že svého nového společenského postavení využije k intenzivní charitativní činnosti mezi nejchudšími obyvateli tehdejší Vídně, inspirována přitom encyklikou Lva XIII. Rerum Novarum a sociálním učením rakouského katolického sociálního teoretika (a rovněž konvertity, ale z protestantismu) Karla von Vogelsanga. V této charitativní činnosti jí nebránily ani stálé bolesti, které jí způsobovaly její zdravotní potíže – k nemocným ledvinám přistoupila ještě cukrovka a vysoký krevní tlak.

 

Mezi nejohroženější skupiny v tehdejší Vídni patřily mladé dívky, jež do metropole přicházely z venkova, aby se tu živily jako služky v domácnostech zámožnějších Vídeňanů, a které byly leckdy vykořisťovány nejen svými zaměstnavateli, ale také zprostředkovateli práce. Dne 13. prosince 1912 proto Hildegarda založila Verband der christlichen Heimarbeiterinnen (Svaz křesťanských pracovnic v domácnosti), který dívkám poskytoval pomoc v těžkých situacích, obstarával jim práci, zajišťoval právní poradenství a informoval je o jejich právech. Zároveň se Hildegarda věnovala i pomoci dětem a postiženým; ve své řeči Kinderelend und Heimarbeit („Bída dětí a práce v domácnosti“), pronesené 16. dubna 1914 na 2. rakouském katolickém ženském dni, zvláště ostře vystoupila proti dětské práci.

 

Během I. světové války se bída chudých Vídeňanů postupně zvětšovala a spolu s ní rostla i Hildegardina aktivita. Její snahou bylo nejen poskytovat okamžitou pomoc, ale také – podle hesla Hilfe zur Selbsthilfe („Pomoc ke svépomoci)“ – pomáhat vytvářením pracovních příležitostí. Hildegarda tedy nejen rozdávala živobytí, ale vytvářela i pracovní místa pro ženy zřizováním švadlenských dílen a zachránila tak před smrtí či bídou tisíce rodin.

 

Konec války a rozpad monarchie postavily rakouské katolíky i Hildegardu před nové úkoly. Nadále bylo ovšem nutno pokračovat v charitativní práci, neboť hospodářská situace nejchudších vrstev se v důsledku katastrofální zimy 1918/1919, v níž obyvatelstvo mrzlo a hladovělo a jež byla nadto doprovázena epidemií španělské chřipky a inflací, stále zhoršovala. Kromě toho však vyvstala nutnost čelit i nebezpečí ze strany komunistické revoluce, jež bylo v Rakousku mimořádně silné v důsledku extrémních postojů, jež zaujímala tamní sociálně demokratická strana, která se hlásila k marxismu a ve svém programu mluvila o diktatuře proletariátu. Hildegarda ještě v roce 1918 založila spolek Soziale Hilfe (Sociální pomoc) a stala se také členkou prozatímní vídeňské obecní rady, v níž usilovala především o lepší péči o mládež, o finanční podporu domácího ošetřování a rovněž o péči o šestinedělky.

 

Dne 12. března 1919 složila slib jako poslankyně Ústavního národního shromáždění Republiky Německé Rakousko (takto zněl prozatímní tehdejší název dnešní Rakouské republiky), v němž byla jedinou křesťanskosociální poslankyní; kromě ní zasedlo v poslaneckých lavicích ještě sedm dalších žen, vesměs však sociálních demokratek. Během svého krátkého parlamentního působení se zasazovala zvláště o sociální zákonodárství – usilovala o ochranu žen, matek a kojenců, lepší vzdělání dívek, uzákonění nemocenského pojištění domácích pečovatelek, zřízení hospodářských škol a zákon na ochranu pomocnic v domácnosti. I ve své protestní řeči proti krutým podmínkám saintgermainské mírové smlouvy vycházela ze svých obav z následků, které smlouva bude mít pro hospodářskou situaci země – s hořkostí konstatovala, že „to, co nám chtějí poslat do naší země, není anděl míru, ale děsivý přízrak“. Vídeňský arcibiskup, kardinál Friedrich Gustav Piffl, ji nazval „svědomím parlamentu“. Její řečnické umění i schopnost dokonalé argumentace zapůsobily na posluchače tak, že prelát Ignaz Seipel, pozdější rakouský spolkový kancléř, prohlásil, že „neviděl žádného muže, který by měl zjevnější politické nadání a  jemnější politický cit než tato žena“. Po vypsání nových voleb, jež se konaly v říjnu 1920, už však do nového parlamentu nekandidovala – příčinou byly nejen zdravotní důvody, ale hlavně ta skutečnost, že se v době, kdy již pominuly mimořádné popřevratové okolnosti, nechtěla věnovat politické činnosti, nýbrž svému dalšímu velkému dílu, totiž nově založené společnosti apoštolského života.

 

Dne 4. října 1919 totiž Hildegarda (spolu s již zmíněným prelátem Ignazem Seipelem) založila ženskou společnost apoštolského života, nazvanou Caritas Socialis; prvních deset sester složilo toho dne v kapli domu v Pramergasse ve Vídni-Alsergrundu slavné sliby. Caritas Socialis se měla věnovat – jak napovídá i její název – charitativní práci, což v prvním období její činnosti znamenalo hlavně ošetřování starých lidí, ochranu dívek přicházejících do měst, nádražní misii a vůbec péči o zvlášť ohrožené skupiny obyvatelstva; později přibyl například St.-Elisabeth-Tisch (Stůl sv. Alžběty), kde lidé dostávali teplé jídlo, či Krankentisch (Stůl nemocných), starající se o dodávání jídla nemocným a starým lidem přímo do domu. O jemnocitu zakladatelky svědčí to, že zchudlým měšťanům bylo jídlo poskytováno za drobnou úplatu, takže obdarovaní se nemuseli cítit jako příjemci almužny. Nová společnost apoštolského života odpovídala na naléhavé potřeby doby, jež byly stejné v Rakousku i jiných okolních zemích – hned v sousedním Maďarsku například Hildegardina vrstevnice Margit Slachtová (Schlachtová), žena v lecčems Hildegardu připomínající (pocházející však nikoli z židovské, nýbrž z maďarské šlechtické rodiny), založila společnost s podobnými cíli a podobným názvem, totiž Sestry sociální služby (Societas Sororum Socialium). Hildegarda se stala první představenou Caritas Socialis, což jí bylo církevními představenými umožněno, přestože byla vdanou ženou a matkou. V zakládání i řízení Caritas Socialis (jejíž sestry nosily tmavomodrý oděv s odznakem, na němž byl bílý kříž na modrém poli s písmeny CS) Hildegardu podporoval její přítel kardinál Piffl; kanonického schválení na diecézní úrovni se společnosti dostalo již tři roky po Hildegardině smrti, zatímco papežské schválení obdržela roku 1960.

 

Krátké politické angažmá Hildegardy Burjanové skončilo, jak víme, už roku 1920, i nadále však Hildegarda při své činnosti udržovala těsné kontakty s předními křesťanskými osobnostmi tehdejšího Rakouska, v tom i s čelnými postavami křesťanskosociální strany. Úzké vztahy ji poutaly zvláště ke spolkovému kancléři Ignazi Seipelovi, o něco staršímu než ona, a později i k mladšímu Engelbertu Dollfussovi, oběma neohroženým bojovníkům proti socialismu jakéhokoli zabarvení a tvůrcům rakouského autoritativního křesťanského státu, o němž Seipel přemýšlel a který Dollfuss realizoval. Přátelství se Seipelem, spoluzakladatelem Caritas Socialis, se datuje již od roku 1917, kdy budoucí kancléř byl ještě univerzitním profesorem morální teologie, který jako první razil nový pojem hospodářská etika; Seipel pak byl až do své smrti Hildegardiným velkým vzorem a průvodcem ve složitém politickém životě nové republiky. Seipel naopak v době, kdy byl spolkovým kancléřem, trávil takřka všechna nedělní odpoledne u Burjanů – s Alexandrem se stýkal (stejně jako jeho nástupce Dollfuss) i po pracovní stránce a jeho manželku pokládal za světici. Politik se vzhledem „asketického císaře“ (jak o něm říká jeho životopisec Klemens von Klemperer) Hildegardě během jejich dlouhého přátelství napsal 600 dopisů; asi třetinu z nich však Hildegarda ještě před smrtí spálila a zbytek zkonfiskovalo a pravděpodobně zničilo roku 1938 gestapo. Je přirozené, že přátelství nové blahoslavené s oběma předními rakouskými autoritativními politiky činí v dnešní době značné potíže jejím současným životopiscům, kteří se je ze všech sil snaží zkreslit či raději zamlčet.

 

Když dne 2. srpna 1932 Ignaz Seipel zemřel, Hildegarda pojala úmysl vystavět na jeho památku nový vídeňský kostel, v jehož kryptě by byl bývalý kancléř pohřben. Místo pro kostel bylo zvoleno v 15. vídeňském okrsku Rudolfsheim-Fünfhaus, v blízkosti Seipelova rodného domu, a projekt zhotovil slavný rakouský architekt, tvůrce četných sakrálních a monumentálních staveb Clemens Holzmeister. Jelikož Holzmeisterovy plány kostela narážely u mnohých na nesouhlas, Hildegarda je neváhala předložit samotnému papeži Piu XI., se kterým tehdy jednala v záležitostech Caritas Socialis, a papež se o nich vyslovil velmi pochvalně; je přirozené, že odpor vůči Holzmeisterovu projektu poté ustoupil a stavba, k níž symbolický první výkop provedl Engelbert Dollfuss, byla poté podle jeho plánů realizována (byť bohužel bez vysoké věže, se kterou Holzmeister původně počítal). Kostel, zasvěcený Kristu Králi a vyzdobený výtvarnými díly předních rakouských umělců, byl i s přilehlou opatrovnou vysvěcen až po Hildegardině smrti, 29. září 1934, a v jeho kryptě byl pohřben nejen Ignaz Seipel, ale i jeho zavražděný nástupce Engelbert Dollfuss. V kostele byla také instalována pamětní deska Hildegardě Burjanové, „která z heroické odvážné víry obětovala svůj život službě Bohu v dílech blíženské lásky“. Po anšlusu Rakouska však musely být sarkofágy obou katolických politiků, nenáviděných svorně jak rudými, tak hnědými socialisty, z krypty odstraněny; krypta kostela Krista Krále tak dodnes čeká na to, až bude navrácena svému původnímu účelu.

 

V roce 1933 se u Hildegardy znovu objevily ledvinové potíže, které ji pronásledovaly celý život; musela proto podstoupit novou operaci. Živou účast s ní při této její poslední nemoci projevoval její přítel Engelbert Dollfuss, který jí také doručil růženec, jejž umírající Hildegardě poslal papež Pius XI. Na komplikace po provedené operaci pak Hildegarda Burjanová ve vídeňském sanatoriu Auersperg 10. června 1933, ve věku padesáti let, zemřela. Na tento den připadl toho roku svátek Nejsvětější Trojice; umírající to potěšilo a zvolala: „Trojiční neděle! Jaký je to překrásný den pro smrt!“ Lékař, který byl při její smrti, o jejím umírání napsal: „Viděl jsem umírat velmi mnoho lidí. Ale na poslední hodiny paní Hildegardy Burjanové si vzpomínám jako na ojedinělé. Byla si plně vědoma blízkého konce, rozum nebyl ničím zkalen, starala se jen o své milované a o svá díla. Pokud jde o ni samou, byla nejen odevzdaná a neohrožená; radostně šla vstříc smrti jako vykoupení z pozemského bytí, plně si vědoma toho, že vstupuje do věčného života.“ Jen jediná věc kalila její odchod ze světa – pronásledovaly ji výčitky, že se nedostatečně věnovala své dceři, a obávala se, že selhala při její výchově. Zesnulá byla pohřbena v rodinné hrobce na vídeňském ústředním hřbitově, ale roku 2005 byly její ostatky exhumovány a přeneseny do domovní kaple Caritas Socialis v Pramergasse ve Vídni-Alsergrundu.

 

Hildegardině manželovi i dceři se podařilo uniknout osudu, jenž jim hrozil po anšlusu Rakouska. Alexander Burjan na poslední chvíli emigroval do Brazílie; po válce se vrátil do Rakouska a zemřel ve Vídni roku 1973. Dcera Elisabeth působila v diplomatických službách, od roku 1934 žila v Londýně, později ve Washingtonu; po ukončení své profesní dráhy působila takřka třicet let jako tlumočnice ve Vatikánu, kde zemřela ve věku devadesáti pěti let roku 2005. O započetí beatifikačního procesu Hildegardy Burjanové usilovala generální rada Caritas Socialis již od roku 1953, proces byl zahájen o deset let později a ukončen v poslední lednovou neděli roku 2012.


 

 

 

© Te Deum 2012