Komunismus (který je pouze jedním, a pravděpodobně přechodným, projevem novověkého útoku) hlásá, že je zaměřen k jistému dobru, tedy vymýcení chudoby. Ale už vám neřekne, v čem ono dobro spočívá; zamlčí, že v jeho plánech je také zničit další věci, které lidstvo obecně chápe jako dobré: rodinu, vlastnictví (jež je zárukou osobní svobody a důstojnosti jednotlivce), humor, milosrdenství a vše, co považujeme v životě za správné.

 

Říkejte si tomu, jak chcete, nazývejte to, jak to činím já zde, „novověkým útokem“, nebo, jak si myslím, že tomu budou brzy lidé říkat, „Antikristem“, nebo používejte dočasně vypůjčený pojem „bolševismus“ (což je jen ruské slovo pro politickou „všežravost“). Ať tak či onak, víme, že to není vzpoura utiskovaných; není to povstání proletářů proti nespravedlnosti a útisku kapitalistů; je to cosi zvnějšku, jakýsi zlý duch, který zneužívá utrpení lidí a jejich hněv zaměřený proti nespravedlivým podmínkám.

 

Dnes stojí tyto věci u našich bran. V posledku se samozřejmě jedná o plod původního rozdělení křesťanstva během reformace. Začalo to popíráním ústřední autority, a skončilo tvrzením, že si člověk údajně vystačí sám, přičemž se všude staví velké modly, jež mají být uctívány jako bohové.

 

To se neprojevuje jen na komunistické straně, můžeme to také nalézt u organizací, které jsou proti komunismu; mezi rasami a národy, kde místo Boha vládne pouhá síla. Tito rovněž stavějí modly, jimž jsou přinášeny ohavné lidské oběti. I oni popírají spravedlnost a správný řád věcí.

 

Jsme tu předně svědky obnovy otroctví, tohoto nutného plodu popření svobodné vůle, které jde i za hranice toho, co tvrdil Kalvín, tedy k popření zodpovědnosti vůči Bohu a schopnosti člověka jednat. Dvě podoby otroctví, které se postupně objevují a stávají se postupem času v souvislosti s novověkým útokem na víru vyvinutějšími, jsou otroctvím státu a otroctvím soukromým společnostem a jedincům.

 

Slova se dnes používají velmi volně; všude vidíme takového ochromení možnosti jasného vyjadřování, že téměř jakákoli věta může být mylně pochopena či zlovolně vyložena. Když říkám „otroctví v kapitalismu“, tak se při slově „kapitalismus“ vybaví různým lidem různé věci. Pro jednu skupinu autorů (přiznávám, jedná se o mě) to znamená „vykořisťování mas dosud svodných lidí několika málo vlastníky výrobních, dopravních a obchodních prostředků“. Když jsou lidské masy zbaveny vlastnictví – nic nevlastní –, stávají se zcela závislé na těch, kteří něco vlastní; a pokud je v možnostech těchto vlastníků snížit výrobní náklady týkající se lidí, které vykořisťují, pak tím zástupy pracujících nejen ztrácejí možnost řídit své životy, ale jsou vystaveny možné nouzi a nejistotě.

 

Ale někdo jiný pod pojmem „kapitalismus“ může chápat prostě právo na soukromý majetek; dalšímu se vybaví průmyslový kapitalismus s těžkými stroji stojící v protikladu k zemědělské výrobě. Opakuji, aby měla diskuse smysl, musíme si nejprve vyjasnit pojmy.

 

Když současný papež hovoří ve své encyklice o „téměř otrockém jhu“, má na mysli právě to, co bylo řečeno výše. Pokud je bezpočet rodin ve státě bez vlastnictví, pak se z těch, kteří kdysi byli občany, stávají v podstatě otroci. Čím více stát zasahuje a usiluje vytvářet různé záruky životní úrovně, čím více reguluje mzdy, zavádí povinné pojištění, zdravotní péči, vzdělání a vůbec celkově přebírá vládu nad životy lidí závislých na mzdě, a to ve prospěch společností a zaměstnavatelů, tím více rostou podmínky pro zmíněné polootroctví. A pokud bude státní socialismus tohoto druhu utvářet společnost, řekněme, po tři generace, stane se z něj zakořeněný zvyk a rámec uvažování, z něhož bude velmi těžké se dostat.

 

V Evropě se tímto systémem nechala svázat zejména Anglie (ale do jisté míry také mnoho dalších zemí). Pod jistou úroveň příjmu je člověku přiznáno základní životní minimum, případně podpora v nezaměstnanosti, kterou mu státní úředníci vyplácejí jako náhradu za ztrátu lidské důstojnosti. Veškeré jeho rodinné poměry jsou přezkoumávány; jako nezaměstnaný je dokonce na tyto státní úředníky více odkázán než jako zaměstnaný na zaměstnavatele. Věci se neustále mění; masy lidí si zatím neuvědomují, k čemu směřují, ale přehlížení lidské důstojnosti, skryté, ba i otevřené, popírání nauky o svobodné vůli, to vše vede k nutným důsledkům, což ostatně vidíme v podobě stávajících polootrockých zřízení. A ty se postupem času stanou zcela otrockými.

 

Proti zlu mzdového otroctví[1] se zde dlouhodobě nabízí, a už se i urputně prosazuje, jisté řešení. Jeho stručné jméno zní: komunismus, tedy otrocká závislost na státu; daleko pokrokovější a důkladnější než první případ, kdy jde o otrockou závislost na kapitalistovi.

 

O moderním „mzdovém otroctví“ lze hovořit pouze metaforicky; člověk pracující za mzdu není svobodný, jako člověk žijící ze svého vlastnictví; musí dělat, co mu řeknou jeho „majitelé“, a když se tento stav netýká pouze menšiny, či dokonce omezené většiny, nýbrž v podstatě celého obyvatelstva, s výjimkou nesrovnatelně menší třídou kapitalistů, pak se rozměr skutečné svobody v jeho životě scvrkává, byť právně nemizí. Zaměstnanec ovšem ještě i v těch nejprůmyslovějších společnostech neupadl do postavení otroka. Stále je podle zákona občanem. Teoreticky je pořád svobodným člověkem, který uzavírá smlouvu s druhým člověkem o vykonání určité míry práce za určitou sumu peněz. Člověk, který se zaváže zaplatit, z toho může či nemusí těžit; člověk, který se zaváže odvést práci, může či nemusí obdržet mzdu, která odpovídá hodnotě toho, co vykoná. Ale oba jsou čistě vzato svobodní.

 

Tato první forma společenského zla, vycházející z moderního ducha, je spíše směřováním, sklonem k otroctví než vlastním otroctvím; v případě rozsáhlých podniků, velkých továren, monopolů atd. tomu můžete říkat polootroctví, pokud chcete.

 

Komunismus je ale naprostým otroctvím. Je to moderní nepřítel, který pracuje otevřeně, nepokrytě a s velkým nasazením. Komunismus popírá Boha, popírá důstojnost, a tím i svobodu lidské duše a otevřeně zotročuje lidi tomu, co nazývá „státem“, ale co je ve skutečnosti sborem vyvolených úředníků.

 

Pokud komunismus zcela zavládne, pak nebude nezaměstnanosti, stejně jako není nezaměstnanosti ve vězení. Nebude nouze ani chudoby, snad jen kdyby si vládci výslovně přáli, aby lidé trpěli nedostatkem jídla či oblečení, případně je chtěli jakýmkoli jiným způsobem utlačovat. A i kdyby stoupenci komunismu zavedli svůj režim z upřímného přesvědčení, vyvarovali se lidských slabostí a pracovali jen pro dobro druhých, dosáhli by snad jistého hmotného pokroku, avšak pouze za cenu zavedení otroctví.

 

Takové jsou první plody novověkého útoku v sociální oblasti, které mají dopad na společenské uspořádání. Vracíme se zpět do dob před ustanovením Církve, do pohanství, kdy bylo otroctví všudypřítomné a kdy na něm spočívalo celé společenské zřízení. Ano, se ztrátou víry se vracíme zpět do otroctví.

 

 

Převzato z knihy The Great Heresies, New York 1938.

Přeložil Mikuláš Spurný.