Zjevení nám říká[1], že poslednímu soudu budou předcházet určitá zřetelná znamení. Lze tedy dojít k závěru, že svět nezanikne dříve, než tato znamení nastanou. Na druhou stranu, nikdo nemůže na základě těchto znamení předpovědět přesný den posledního soudu. K jistým rozumným domněnkám se bude možné uchýlit, až dojde k naplnění všech znamení, a dokonce ani tehdy nepřestane hrozit nebezpečí sebeklamu. Srov. 2 Sol 2, 1n.: „Bratří, pokud se týká příchodu Pána našeho Ježíše Krista a našeho spojení s ním, prosíme vás, abyste se nedali hned pomásti na mysli nebo děsiti ani (prorockým) duchem, ani slovem, ani listem od nás prý poslaným, jako by onen den Páně již nastával.“ Jelikož je přesný čas posledního soudu znám pouze Bohu, je pro nás zbytečné nad ním rozumovat.

 

Hlavní znamení nebo události, které teologové obvykle uvádějí jako ty, jež budou předcházet poslednímu soudu, jsou následující:

 

1. všeobecné kázání křesťanského náboženství po celém světě;

 

2. obrácení Židů;

 

3. návrat Henocha a Eliáše;

 

4. velký odpad a vláda Antikrista;

 

5. neobvyklé přírodní poruchy;

 

6. požár, který zachvátí celý svět.

 

Všeobecné kázání křesťanského náboženství

 

První znamení předpověděl sám náš božský Spasitel: „A bude hlásáno toto evangelium o království po celém okrsku zemském na svědectví všem národům, a tehdy přijde konec“ [Mt 24, 14]. Slova „a tehdy“ nejsou pravděpodobně míněna ve smyslu bezprostředního sledu událostí, ale jenom jako označení počátku (terminus a quo) doby, která vyvrcholí posledním soudem. Sv. Augustin píše: „Co slovní spojení ‚tehdy přijde konec‘ znamená jiného než to, že nepřijde před oním časem? Za jak dlouho po tomto čase přijde, nevíme. Jedinou věcí, kterou víme jistě, je, že nepřijde dříve.“[2]

 

Obrácení Židů

 

Sv. Pavel praví: „Nechci totiž, bratří, abyste neznali toho tajemství […], že totiž slepota připadla na Israele z části, dokud by plnost pohanů nevešla. Pak bude spasen veškeren Israel, jak je psáno: ‚Přijde se Sionu vykupitel a odvrátí bezbožnost od Jakuba…‘[3] Neboť jako vy někdy jste nevěřili Bohu, nyní však milosrdenství jste došli jejich nevěrou, tak i oni nyní neuvěřili, aby milosrdenstvím vám prokázaným také sami došli milosrdenství“ [Řím 11, 25n.].

 

Z tohoto textu lze s rozumnou jistotou vyvodit:

 

a) že většina národů, nebo alespoň většina lidí ze všech národů (plenitudo gentium), přijme před koncem světa křesťanství;

 

b) že po všeobecném obrácení „pohanů“ přijmou evangelium rovněž i Židé.

 

Ačkoliv tyto závěry v žádném případě nepředstavují články víry, k jejich vyvrácení je zapotřebí rozhodně více než jen antisemitského láteření, ve kterém si liboval Luther. Apoštol jasně hovoří o „tajemství“ a připisuje konečné obrácení Židů nikoliv jejich tělesným nebo duševním vlohám, nýbrž zvláštnímu řízení Božího „milosrdenství“. Luther obě tyto věci přehlíží, když píše: „Žid či židovské srdce je tvrdé jako dřevo, kámen nebo železo, ve skutečnosti tak tvrdé jako ďábel sám, a proto nemůže být nikterak pohnuto. […] Jsou to rarášci odsouzení do pekla. […] Ti, kteří z jedenácté kapitoly Listu sv. Pavla Římanům usuzují, že se všichni Židé ke konci světa obrátí, jsou hlupáci a jejich názor je neopodstatněný.“[4]

 

Na druhou stranu, není důvod se domnívat, že se obrátí všichni Židé nebo že židovský národ přijme pravou víru jako celek. Židé, podobně jako „pohané“, pravděpodobně vstoupí do Církve ve velkém počtu. Sv. Jeroným říká: „Když zástupy národů vejdou, pak onen fíkovník také obrodí, a všechen Izrael bude spasen.“[5]

 

Na konec světa je občas vztahováno podobenství o ovčinci [Jan 10, 16], ačkoliv, jak se domníváme, nepatřičně. Slovy: „Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivésti, a hlas můj slyšeti budou, a bude jeden ovčinec a jeden pastýř,“ náš Pán jednoduše míní, že jeho Církev zahrne všechny národy.

 

Návrat Henocha a Eliáše

 

Mnoho církevních Otců zastává názor, že se Eliáš a Henoch vrátí jako ohlašovatelé druhého příchodu Páně a obrátí Židy.

 

a) Pokud jde o Eliáše, tak se toto přesvědčení zakládá na Malachiášově proroctví: „Aj, já vám pošlu proroka Eliáše, prve nežli přijde den Hospodinův veliký a hrozný, i obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům jejich, abych snad nepřišel a neudeřil zemi kletbou“ [Mal 4, 5n.].[6] „Proroka Eliáše“ nelze ztotožňovat s Janem Křtitelem, jak se někteří domnívali, protože Septuaginta ho výslovně nazývá „Tesban“. Navíc náš Pán sám jasně tyto dva rozlišuje a připisuje Eliášovi naprosto stejnou úlohu, kterou mu přisuzovali jeho současníci. „On pak odpověděl: ‚Eliáš přijde sice a napraví všecko, ale pravím vám: Eliáš přišel již…‘ Tu porozuměli učedníci, že jim to pravil o Janu Křtiteli“ [Mt 17, 2n.]. Sv. Augustin vykládá tento text následovně: „Tak jsou dva příchody Soudcovy, tak jsou i dva předchůdci. […] Poslal před sebou prvního předchůdce a nazval ho Eliášem, protože Eliášovi přísluší stejná role při druhém příchodu, jakou měl Jan při prvním.“[7]

 

Z toho, co jsme řekli, je dále patrné, že souslovím dies Domini [„den Hospodinův“] není míněn první příchod Krista jako Mesiáše, ale jeho druhý příchod jako Soudce všeho stvoření. Den jeho vtělení byl dnem milosrdenství a požehnání; den posledního soudu bude „dnem hněvu“.

 

b) V případě Henochova příchodu jsou vývody méně přesvědčivé.

 

Někteří teologové nahrazují Henocha Mojžíšem či Jeremiášem, ale tento postup většina odmítá.[8] Bible říká, že „se Henoch líbil Bohu, i přenesen byl do ráje, aby dal [kázal] národům pokání“ [Sir 44, 16; Vulgáta – pozn. překl.]. Septuaginta tolik jednoznačná není. Uvádí: „… i přenesen byl (‚do ráje‘ chybí), byl to vzor kajícnosti pokolením,“ což může znamenat, že Henoch byl ustanoven jako vzor kajícnosti svým současníkům. Sv. Pavel praví: „Věrou byl Henoch vzat (ze země), aby nezemřel“ [Žid 11, 5]. S ohledem na tento úryvek a na „dva svědky“, kteří se podle Apokalypsy [11, 3n.] objeví jako předchůdci našeho Pána, až se vrátí k poslednímu soudu, vládlo v Církvi od nejranějších dob rozšířené přesvědčení, že Eliáš a Henoch opět přijdou, aby před koncem světa kázali pokání. Nicméně se nejedná o dogmaticky jistou pravdu, jak tvrdil Bellarmin.[9]

 

Velký odpad a Antikrist

 

„Velký odpad“, tedy skutečnost, že mezi věřícími dojde k obrovskému odpadu od víry [apostazi], je popisován zčásti jako příčina a zčásti jako důsledek příchodu Antikrista. Obě události lze započítat mezi znamení, která mají předcházet poslednímu soudu, neboť je jisté, že buďto před obrácení národů a Židů, nebo po něm dojde k velké vzpouře vedené Antikristem, jejímž následkem bude pokles počtu věřících.

 

a) Že před koncem světa nastane velký odpad, víme z druhého listu sv. Pavla Soluňanům.

 

Mezi věřícími v Soluni vzbudil rozruch falešný list rozšiřovaný jménem zmíněného apoštola, jehož vyznění bylo „jako by onen den Páně již nastával“. Aby potvrdil pravost nynějšího listu a jako opatření proti podvrhu, sv. Pavel připojil následující slova psaná vlastní rukou: „Pozdravení rukou mojí, Pavlovou. Toť znamení v každém listě, tak píši“ [2 Sol 3, 17]. Jeho zmínky o konci světa se nám zdají spíše zastřené, jelikož se odvolává na věci, které sdělil Soluňanům ústně a o nichž nic blíže nevíme: „Nepamatujete se, že jsem vám to pravil, jsa ještě u vás?“ [2, 5] Jedno je však z jeho vět zcela jasné, tj. že dříve než nastane „den Páně“, „prve přijde odpad a objeví se člověk hříchu a syn záhuby“ [2, 3]. V tomto spojení může „odpad“ (discessio[10]) těžko označovat nějakou politickou revoluci, neboť celé hnutí je popisováno jako „skrytá bezbožnost“ [mystrium iniquitatis, „tajemství nepravosti“], satanovo působení „s všelikým hříšným podvodem pro ty, kdož hynou, a to proto, že si nepřisvojili lásku k pravdě, aby byli spaseni. Proto nechá na ně Bůh působiti sílu klamu, takže uvěří lži. Tak mají býti odsouzeni všichni, kdož neuvěřili pravdě, nýbrž zalíbili si v nepravosti“ [2, 9–11].

 

Je pravdou, že někteří starší exegeti chápali tento text jako předzvěst, přinejmenším nepřímou, velkého politického rozvratu, jmenovitě pádu Římské říše. Avšak ani tato pohroma, ani protestantská reformace (1517), ani zánik Svaté říše římské (1806) se neukázaly být oním discessio, které předpovídal apoštol.

 

b) Ve výše uvedeném úryvku sv. Pavel zmiňuje další znamení, jež bude předcházet dni Páně; tj. objevení se „člověka hříchu“, „syna záhuby“, který je obvykle nazýván Antikristem.

 

α) Jméno Antikrist v listu sv. Pavla nenajdeme, vyskytuje se v listech sv. Jana, a to 1 Jan 2, 18 a 22; 4, 3 a 2 Jan 7. Sv. Jan hovoří o „antikristech“ v množném čísle, ale není pochyb, že věřil i v osobního Antikrista. Srov. 1 Jan 2, 18: „Dítky, jest hodina poslední; jak jste uslyšeli, že antikrist přijde, tak nyní vskutku antikristů mnoho povstalo; z toho poznáváme, že jest hodina poslední.“ Osobního Antikrista budou předcházet poslové, kteří mu budou připravovat cestu k jeho vládě. Srov. 1 Jan 4, 3: „A žádný duch, jenž nevyznává Ježíše, z Boha není. To jest (duch) antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a nyní jest již na světě.“ Je zřejmé, že Antikrist, kterého předpovídá sv. Jan, není jenom nějaký podvodník, ale ztělesněný protiklad našeho božského Spasitele, a tudíž jeho nesmiřitelný nepřítel. Zda je „Antikrist“ pouze společným označením pro nějaké osoby a směry, nebo pojmenováním jedné určité osoby, lidského jedince z masa a krve, nelze z Janova textu s jistotou stanovit. Vyjadřuje se k tomu ale sv. Pavel. Hovoří o Antikristovi jako o „člověku hříchu“ a „synu záhuby“, který „se bude povyšovat proti všemu, co se jmenuje Bůh“ a „posadí se dokonce ve chrámě Božím a bude si počínati, jako by byl Bohem“ [2 Sol 2, 3n.]. „A tehdy se objeví onen bezbožník, kteréhož Pán Ježíš zahubí dechem úst svých a zničí jasem příchodu svého; jeho přítomnost bude podle působnosti satanovy s veškerou mocí a s divy a zázraky lživými, a s veškerým podvodem nepravosti pro ty, kteří hynou“ [2 Sol 2, 8–10]. Toto barvité líčení nelze vztáhnout na pouhé zosobnění, ale ukazuje na určitého jedince, a proto můžeme bezpečně odmítnout obrazný výklad „Antikrista“, třebaže není nutně v rozporu s katolickým učením.

 

β) Těžko říct, co sv. Pavel myslel, když ve stejném listě napsal: „Také nyní víte, co ho zdržuje, aby se zjevil časem svým; neboť skrytá bezbožnost již působí; jenom dokud ten, jenž zdržuje, neustoupí z cesty. A tehdy se objeví onen bezbožník“ [2 Sol 2, 6n.]. Tento nejasný text bývá vykládán různě. Většina exegetů v něm vidí odkaz na nějakou dobovou událost. Sv. Jan Zlatoústý a sv. Jeroným považovali za zdržující sílu Římskou říši. Jiní tvrdí, že „onoho bezbožníka“ drží v šachu skutečnost, že evangelium ještě nebylo kázáno všem národům a zatím nedošlo k obrácení Židů. Dr. Döllinger ztotožňuje „člověka hříchu“ s císařem Neronem, „toho, jenž zdržuje“ s Claudiem, „skrytou bezbožnost“ [„tajemství nepravosti“] s Neonovými intrikami k uchvácení trůnu a „zasednutí v chrámu“[11] se znesvěcením a zkázou židovského chrámu za Tita a Vespasiana.[12] Podobné historické paralely mohou být důvtipné a osvěžující, ale při posuzování jejich skutečné hodnoty nesmíme přehlížet, že sv. Jan hovoří o druhém příchodu Kristově a že „ten, jenž zdržuje“ tento příchod je s největší pravděpodobností ďábel, který shromažďuje síly pro konec světa, kdy skrze Antikrista podnikne svůj poslední a nejmocnější útok na lidské pokolení.

 

Někteří se domnívají, že Antikrist bude vtělený ďábel nebo člověk posedlý satanem.[13] Avšak role, která je mu přisouzena, bude podle všeho vyžadovat nezávislou, svébytnou osobu. Označení jako „člověk hříchu“ a „syn záhuby“ dostatečně ukazují, že se bude jednat o nějakého člověka, nikoliv vtěleného ďábla či energumena [tj. posedlého – pozn. překl.].

 

Přesvědčení, že Antikrist bude synem židovské matky, kterou zastíní satan[14], je čistým dohadem. Že se narodí v Sýrii nebo Babylónii, že po tři roky bude vládnout světu z Jeruzaléma nebo Říma a bude svržen při příchodu našeho Pána, to jsou více či méně pravděpodobné domněnky, které nemají nic společného s dogmatickou naukou Církve.[15]

Celý text najdete v Te Deum 1/2015.

Úryvek z Dogmatic Theology, sv. XII., Eschatology. St. Louis 1918.
Přeložil Edmund Kříž.