Němečtí kardinálové povzbuzují teology vyzývající k zásadním změnám v Církvi

lehmann

Mnichovský arcibiskup kardinál Reinhard Marx, který má nemalý vliv na papeže Františka, vystoupil v prosinci s projevem na konferenci nazvané „Otevřít se koncilu – teologie a Církev ve světle Druhého vatikánského koncilu“. Konference se konala v Mnichově 6. – 8. prosince 2015 a shromáždilo se na ní přibližně 200 teologů, kteří vydali prohlášení vyzývající k zásadním změnám v Církvi v zájmu údajné plné realizace II. vatikánského koncilu. Kromě kardinála Marxe na ní vystoupil i kardinál Karl Lehmann, bývalý předseda německé biskupské konference.

Konference ve svém Prohlášení navrhla reformy, které by se měly uskutečnit v mnoha oblastech života Církve, s odvoláním na trvalé „impulsy Druhého vatikánského koncilu“:

  • „Pokud jde o svobodu svědomí, v katolické církvi dosud není plně uznávána svoboda projevu a práva laiků, povaha víry jako aktu svobodné vůle se nebere plně v úvahu.“
  • Lidská práva je tedy třeba v katolické církvi teprve plně realizovat.
  • Teologie musí být schopna žádat plnou svobodu.
  • Teologie – stejně jako magisterium biskupů – se má nyní rovněž stát „v Církvi neopomenutelným akademickým magisteriem v duchu tradice“.
  • „Druhý vatikánský koncil příkladně uskutečnil úkol pastoračně definovaného magisteria biskupů moderovat proces interpretace Tradice a [živé] zkušenosti víry. Teologie hraje významnou roli v tomto procesu, který sám o sobě znamená seberelativizaci [sic] a musí zahrnovat i odvahu revidovat výroky magisteria.“
  • Dialog týkající se interpretace víry mezi biskupským magisteriem a teologií – který s sebou nese jisté napětí – musí být „veden způsobem otevřeným k jakémukoli výsledku“.
  • Musí být slyšet hlas Božího lidu v celé své rozmanitosti.
  • S ohledem na „hermeneutiku všímavou k lidským právům“ se pozornost musí znovu zaměřit na obraz „Církve jako Božího lidu“ a „kolegialitu“. Kromě toho „synodalita se musí opět stát principem strukturování Církve“. Tato synodalita „se musí realizovat právně a musí být spolehlivě vymahatelná, a rovněž musí být praktikována na všech úrovních Církve.“ (Zde se také výslovně odkazuje na projev papeže Františka o decentralizaci Církve ze 17. října 2015).
  • Druhý vatikánský koncil uskutečnil ohromný pokrok v oblasti ekumenismu. Církev se tím otevřela dialogu s jinými „církvemi“, „když se vzdala exkluzivistického sebepojetí“. „Také si uvědomujeme, že nejde o nastolení jednoty [mezi „církvemi“], ale spíše o zachování rozdělení.“ Konfesní rozdíly „již nehrají významnou roli“.
  • Ekumenické otevření musí také plněji ovlivňovat liturgii a kanonické právo.
  • Konference se výslovně distancuje „od jakékoli formy fundamentalismu či náboženské sebeizolace“.
  • Živá liturgie vyžaduje „silnou účast místních církví“, stejně jako „trvalou reflexi pomocí inkulturované teologie“.

Mezi signatáři tohoto dlouhého prohlášení najdeme několik jmen, která naši čtenáři pravděpodobně již znají: patří k nim profesorka Eva-Maria Faberová ze švýcarského Churu, mluvčí kontroverzní „stínové synody“, která se konala 25. května 2015 na Gregoriánské univerzitě v Římě, další účastník „stínové synody“ prof. Eberhard Schockenhoff z Freiburgu v Německu a německý profesor Michael Sievernich SJ, kterého papež osobně jmenoval na nedávnou biskupskou synodu o rodině a který obhajoval myšlenku připuštění „znovusezdaných“ rozvedených ke svatému přijímání. Jedním z organizátorů konference byl profesor Stephan Goertz, který veřejně prohlásil, že by měl být uznán dokonce svátostný charakter homosexuálních svazků.

I když všichni signatáři jsou profesionální teologové, čestným předsedou konference byl kardinál Lehmann. Ve svém projevu pochválil papeže Františka za to, že, podle zprávy na webových stránkách německých biskupů, vrátil biskupské synodě větší svobodu. Řekl, že uskutečnění a rozšíření principu synodality je nyní důležitější než nějaký Třetí vatikánský koncil. Podle listu National Catholic Reporter řekl Lehmann účastníkům konference, že jedním z největších selhání Církve v posledních desetiletích bylo to, že „jsme nepochopili společenské změny, k nimž došlo po II. vatikánském koncilu, zejména v roce 1968, a hluboký vliv, který měly na lidi a který je značný“. Snad je namístě připomenout, že sám kardinál Lehmann byl předním členem „sanktgallenské skupiny“, která se v 90. letech 20. století a v prvním desetiletí nového tisíciletí scházela pravidelně a proslula touhou po morálních a věroučných změnách v Církvi.

Kardinál Marx, současný předseda německé biskupské konference, v promluvě řekl, že koncilové texty musejí být „impulsem“ k reformě Církve. „Jsou impulsem k tomu, abychom je dále promýšleli a opět na ně navázali,“ uvedl podle listu National Catholic Reporter. „Když se díváme zpět na koncilové texty, na ducha koncilu a na teologické diskuse, které tam probíhaly, musíme být samozřejmě hluboce vděčni, ale nesmíme u toho zůstat. Koncil nám dal dar nových zkušeností, které dnes můžeme a musíme nově uchopit.“

„Církev není jen učící, nýbrž i učící se. Je otevřená dějinám a znamením doby,“ dodal.

Kardinál Marx je členem rady devíti kardinálů, kterou založil papež František, aby mu pomáhala v jeho zamýšlených reformách Církve.

Steve Jalsevac, spoluzakladatel portálu LifeSiteNews, na svém blogu upozornil na poučnou souvislost mezi současným vývojem v Církvi a některými dřívějšími reformními a revolučními hnutími v 80. letech. Také tato hnutí se snažila zásadně změnit mravní a věroučné postoje Církve. Jalsevac například cituje upřímná slova jednoho takového reformního aktivisty, která stále znějí velmi povědomě, zejména v kontextu výše uvedeného prohlášení mnichovské konference:

  • „Nesnáším dogma a mám z něj strach.“
  • „Dogma je nepřítel lidské svobody.“
  • „Organizátor pracující v otevřené společnosti a pro ni se ocitá v dilematu. Především nemá žádnou pevnou pravdu – pravda je pro něj relativní a proměnlivá, všechno je pro něj relativní a proměnlivé …Musí stále zkoumat život, včetně svého vlastního, aby nějak pochopil, oč v něm jde …Neuctivost, která je pro zpochybňování zásadní, je nezbytným předpokladem.“

Maike Hicksonová

 

Zdroj: lifesitenews.com

23 Komentářů k "Němečtí kardinálové povzbuzují teology vyzývající k zásadním změnám v Církvi"

  1. Anna Marie Moravčíková | 3.1.2016 z 23:08 |

    Ke komu bychom šli? „Pane, Ty máš slova věčného života.“
    Tak tahle věta mi přišla na mysl po přečtení tohoto článku. Myslím, že je velmi potřeba znát tuto odpověďˇ, vědět ke komu máme jít. Kdo je tím Pastýřem, kterého poznáme podle hlasu, kterým nás volá, Jehož hlas slyšíme a který pro nás má slova věčného života. Nic takového jsem ve výše uvedeném textu nenašla. Učitelka duchovního života zapomíná na svůj hlavní a v podstatě jediný úkol – vést člověka k Bohu. Je mi to líto. Anna

  2. Na tohle se dá říct Marxovi a těm jeho pošukům jen jedno: „Merde!“

  3. Libor Rösner | 4.1.2016 z 10:24 |

    ◾Musí být slyšet hlas Božího lidu v celé své rozmanitosti. Je-li ovšem opačného názoru, než jaký zastává Konference, pak je zapotřebí jej pro jeho fundamentalismus rázně odsoudit.
    ◾Lidská práva je tedy třeba v katolické církvi teprve plně realizovat, a to včetně práva ženy na rozhodování se, jak nakládat se svým tělem, práva člověka na svobodnou volbu životního partnera či práva na důstojný odchod z tohoto světa.
    ◾Ekumenické otevření musí také plněji ovlivňovat liturgii a kanonické právo. Není dále již přípustné, aby podobu liturgie či kanonického práva ovlivňovala tzv. dogmata či pravdy víry, ježto brání dialogu a ekumenickému otevření.

    ◾Je nutné respektovat skutečnost, že ne každý je s to dodržovat celé Desatero v jeho úplnosti. Proto je třeba být tolerantní k pokleskům druhých a odmítat jakékoli odsuzování počínání, na které bylo dříve nahlíženo jakožto na nepřijatelné. Dále se zapovídá jakýkoli nátlak na případnou změnu v myšlení či počínání těchto jedinců, což by znamenalo znásilňování jejich svobody.
    ◾V nejbližším termínu by bylo záhodno změnit počítání letopočtu, a sice přestat s používáním bezvýznamných a dnes již překonaných termínů „před Kristem/po Kristu“ a zavést nové, jež upomínají jedinečnou a zcela zásadní událost v dějinách lidstva – „před II. vatikánským koncilem/ po II. vatikánském koncilu“; současně navrhujeme vpojit do mešních textů poděkování za zmíněný koncil.

  4. Laurentius | 4.1.2016 z 10:38 |

    Popsané závěry jsou velmi nebezpečné, protože tady už opravdu hrozí rozdělení Církve. Možná by bylo vhodné, aby ti, jimž záleží na pravověrnosti Církve, též uspořádali konferenci, která by přinesla viditelné závěry.

  5. Již delší dobu si přeji – a v poslední době toto mé přání narůstá a ústí do modlitby – aby jistá část těch biskupů, kněží a věřících, kteří si ještě uchovali víru v dogma a katolickou morálku, měli konečně odvahu vstoupit do otevřeného schizmatu, toto již je neúnosné. Jestliže na takovou paličskou apostatickou výzvu Vatikán nereaguje, tak je to ještě větší skandál než to, že se ona vůbec vyskytla. Volám po rozdělení dosavadní Církve, modlím se, aby Pán nám dal nového Mojžíše, který by zvolal podobně jako on, když se vrátil ze Sinaje a uviděl ohavnou modloslužbu kolem zlatého telete: Kdo je pro Jahve, ke mně!

  6. Martin | 4.1.2016 z 12:14 |

    Pane doktore Radomíre Malý, chápu, co cítíte, ale raději se modleme za jednotu v církvi. I když je zřejmé, že tříbení, jak k němu dochází ve světě, církev nijak neobchází. Musíme doufat a věřit, že Petrův stolec byl, je a bude darem Božím a skrze něho si Bůh církev i nadále povede. Dnes se to možná nezdá až tak jasně, ale bude to tak. Jen se nemodleme za rozdělení. Kristovo tělo nemůže být rozděleno.

  7. Libor Rösner | 4.1.2016 z 12:39 |

    Ad Martin – Od Kristova těla se už odloučilo v minulosti hodně údů, kterým se Jeho řeč zdála příliš tvrdá. Ježíš přinesl meč a avizoval rozdělení pro Jeho jméno.

  8. Efrém Syrský | 4.1.2016 z 13:20 |

    Pane Doktore. Plně chápu vaše vnitřní pohnutky.Ale viditelné, a manifestační schizma, je něco, co by té současným okupantům disciplíny a svátostí ,jenom prospělo. Zatím na tradici s pohrdáním pohlížejí jako na zbytečný apendix, který občas zlobí, ale zatím na něho stačí trocha ledu v podobě(pohrdání,urážek,výsměchu, a ignorance) Viditelné schizma by pro ně bylo řešením. To by byl z jejich strany jásot. „Vidíte,konečně se ten apendix sám podvázal, a oddělil sám! A ukázal co je vlastně zač! Jeho hnis vytekl zcela stranou, a neotrávil naší krásnou ,a obnovenou církev, a duch koncilu může radostně a plně obohacovat svět. Sami se ti barokní červotoči odhalili o co jim jde! A my jsme jim z lásky dali Summorum a jim to bylo málo!“ Tak ať táhnou k čertu, a my bratří (a sestry) radostně vpřed, objímat, naslouchat, doprovázet, všechny ty, co už v sobě mají „zárodky“ dobra, ale ještě „nedozráli“ žít podle „relativního“ Božího zákona“, dogmat které se vyvíjí,a nepoznali „vůni evangelia“, a stále se ještě bojí Boha, který se „nebojí“ někoho překvapit.“…

  9. Jozef | 5.1.2016 z 0:43 |

    Bolo by mozne najst odkaz na nemecku stranku, aby sme si mohli overit tento neuveritelny text?

  10. Připojuji se k výzvě – ač nesnáším rozkoly – Radka Malého!
    Brzy budeme (nejen biskupové a kněží) vystaveni zkoušce…

    Martine,
    co cítí R. Malý je šumafuk, ale „reformy“ lodivoda Buonasery jsou natolik nepřehlédnutelné, nakolik jsou zhoubné!
    Nikdo ze čtenářů tohoto webu se nemodlí za rozdělení, ale sám Ježíš říká,
    že nepřinesl „klídek“ ale rozdělení!
    Na to sluníčkáři totiž rádi zapomínají…

  11. Jiří Burget | 5.1.2016 z 2:55 |

    Plně pana Dr. Malého chápu a jeho názor podporuji. Jen by bylo třeba přesněji říci – a velmi nahlas, že hluboké schizma i apostaze už zde přece dávno je. Je do očí bijící realitou. Problém je v tom, že se týká nejvyšších míst v církvi a početně děsivého množství. Temnota, do které je zahalena církev, je strašlivá. Nemělo by se přesněji mluvit o apostazi prakticky celé církve? Může legitimně zvolený papež takto systematicky ničit církev? Otázek je příliš mnoho. Snažíme se v této situaci o holé přežití a doufat, že tyto dny budou brzy zásahem z nebe zkráceny.

    Na DVK byl v oficiálních dokumentech odsouhlasen a přijat kult člověka. Kdo dnes ví, co tato změna paradigmatu znamená? Kdo zná první encykliku papeže Pia X. (E Supremi), kde o tom svatý papež mluví jako o jasném znamení Antikrista?

    A ještě si dovolím jednu poznámku, kterou považuji za důležitou, podstatnou: čím dál jasněji poznávám, že touto těžkou zkouškou musíme projít! Je nutná, aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí. Je to mysterium. Jsme jako zlato tříbeni v ohni. Blahoslavení, kdo projdou tímto soužením a jejichž jména budou zapsána v nebi. Ale Srdce Matky je sevřeno bolestí pro ty, kteří jí neprojdou.

  12. Omlouvám se všem, asi jsem nevhodně použil výraz „schizma“. Vůbec totiž jsem neměl na mysli schizma ve formě pravoslavného rozkolu r. 1054, Petrův stolec velice ctím a jako katolík uznávám i nynějšího papeže za legální viditelnou hlavu Církve. Nechci – a ani mi ve snu nenapadlo – volat po odštěpení od této viditelné hlavy.
    Mně šlo o něco úplně jiného: O oddělení se od neomodernistické sekty uvnitř Církve, z níž vzešlo toto paličské prohlášení. Když toto oddělení (v tom smyslu jsem chápal a chápu slovo „schizma“) neprovede – jakože nic nenasvědčuje tomu, že provede – Řím, potom musí někdo jiný tuto iniciativu převzít, kategoricky odmítnout uvedené postuláty a vyhlásit neposlušnost pro případ, kdyby modernisticky orientovaná kurie v Římě se za ně postavila nebo zůstala vůči tomu lhostejná. V žádném případě nemám na mysli odmítnutí legitimity současného papeže a schizma á la pravoslaví.

  13. Lucie Cekotová | 5.1.2016 z 14:01 |

    Tady je celý text Deklarace z konference v němčině:
    http://www.das-konzil-eröffnen.de/schlusserklaerung

    Seznam signatářů:
    http://www.das-konzil-eröffnen.de/schlusserklaerung/zeichner

  14. Karel | 5.1.2016 z 15:09 |

    …uvědomil jsem si, že Ježíš položil otázku, zda najde Syn člověka na zemi víru, až opět příjde, dále je také psáno něco o malém stádci…A odpovědí jsou první dvě věty paní Moravčíkové, na které jsem si po přečtení článku také vzpoměl.

  15. Jaroslav | 5.1.2016 z 19:02 |

    Vážení, musíme si zvykat, pokrok nezastavíme. Když nám vyhovuje žít v kompromisech, nemůžeme čekat, že nám, ovčanům, církevní elity budou přát a brát na nás ohled. Nedbali jsme příkladu P. Pia, který koncil a následnou mši odmítl, a proto toto trpké ovoce. Výmluvné je i proroctví sv. Neila. Další souvislosti, které nás usvědčují z poplatnosti a nedůslednosti:
    Na samotném koncilu se však našla nikoliv malá skupina odpůrců jeho průběhu i závěrů, kteří varovali před dopadem koncilních reforem. Mezi jejich nejviditelnější zástupce patřil francouzský arcibiskup Marcel Lefebvre. Muž s tváří ošlehanou poryvy větru z afrických plání, biskup v Tulle, arcibiskup v Dakaru a generální představený Otců sv. Ducha, býval velkým oblíbencem papeže Pia XII. Jak těžce nesl onu změnu poměrů nejlépe vykresluje jeho vlastní výrok z roku 1976: „Stále dělám jen to, co jsem dělal po 50 let svého života a přijímal za to gratulace papežů, zvláště Pia XII., který mě poctil svým přátelstvím. Jak je možné, že dnes, dělaje stále totéž, jsem kvůli tomu považován téměř za nepřítele Církve?“
    „Dnes se knězi povoluje půjčit svůj kostel pro použití muslimy nebo buddhisty, Tibeťany nebo Patagónci, hippies, Papuánci, nePapuánci, kluky, dívkami, nejednoznačnými, nevyhraněnými, obourukými, obojživelníky nebo kočovníky – ale pokud si ubohý kněz přeje sloužit mši, pro kterou byl sám ten kostel postaven (a to nikoliv hierarchií, ale lidem samotným), a jestliže si francouzský národ přeje jít na tutéž mši, která se zde sloužila po staletí, pak na ně dopadne všechen hněv francouzského episkopátu.“

  16. David Hibsch | 5.1.2016 z 23:26 |

    Fürer, Marx & company, to je povedená akciovka. Já bych se tím už snad ani nezabýval, tohle s naší vírou nemá nic společného. Musíme si jen přiznat, a podle toho se taky zařídit, že církevní úřady okupuje heretická sekta. Pán už si je srovná. My snad víme, komu jsme uvěřili. Kaifáš byl taky legitimní veleknězem a přitom s plným vědomí se podílel na zavraždění Bohočlověka a očekávaného Mesiáše, tak proč nás to tak překvapuje. Proces tříbení srdcí zdárně probíhá. Zapomeňme na tyhle akcionáře a žijme naší „starou“ vírou.

  17. Poutník | 7.1.2016 z 0:08 |

    Když 4. února 2011 vyšlo memorandum německých teologů, bylo mnoha kněžími, biskupy i samotným papežem Benediktem XVI. označeno jako dokument, obsahující ve svých jednotlivých bodech zcela nekatolické myšlenky. Přes formální odsouzení nikdo ze signatářů nebyl zbaven místa vyučujícího, nikdo nebyl exkomunikován…

    Potom přišla „farářská iniciativa“ v Rakousku – a v Církvi se začalo mluvit o veliké náboženské krizi v obou německojazyčných zemích.

    Když odstoupil Benedikt XVI., čekali jsme, jak nový papež tuto krizi bude řešit. Jorge Bergoglio tuto krizi vyřešil elegantně – postavil se do čela celého heretického hnutí.

    Ocitujme z memoranda německých teologů z roku 2011:

    …Jen když nebude propast mezi tím, jak se církev vnímá sama a jak ji vnímají jiní, bude církev důvěryhodná. Obracíme se ke všem, kteří ještě nevzdali naději v nový počátek církve a neztratili ochotu se pro něj angažovat. Navazujeme na signály průlomu a dialogu, které během posledních měsíců vyslali ve svých projevech, kázáních a rozhovorech někteří biskupové.

    Církev není samoúčelná. Jejím posláním je hlásat všem lidem osvobozujícího a milujícího Boha Ježíše Krista. To může dělat jen tehdy, když je sama místem a věrohodnou svědkyní evangelijní zvěsti svobody. Její řeč i jednání, její pravidla i struktury – její celé zacházení s lidmi uvnitř i vně církve – nezbytně musejí uznávat a podporovat svobodu člověka jako božího stvoření. Bezpodmínečný respekt vůči každé lidské osobě, úcta ke svobodě svědomí, úsilí o právo a spravedlnost, solidarita s chudými a utlačovanými: to jsou základní teologická měřítka, plynoucí ze závazku církve vůči evangeliu. Takto se konkretizuje láska k Bohu a k bližnímu.

    Orientace na biblickou zvěst svobody zahrnuje diferencovaný postoj k moderní společnosti: ta v mnoha ohledech předstihla církev, pokud jde o uznání svobody, dospělosti a odpovědnosti jedince; z toho se církev může poučit, jak zdůraznil již druhý vatikánský koncil. V jiných ohledech je nezbytná kritika této společnosti v duchu evangelia, například tam, kde se lidé posuzují podle jejich výkonu, kde se zanedbává vzájemná solidarita nebo kde se pohrdá lidskou důstojností.

    V každém případě však platí: evangelijní zvěst svobody je měřítkem věrohodné církve, jejího jednání a její sociální podoby. Konkrétní výzvy, jimž se církev musí vystavit, nejsou v žádném případě nové. Reformy směřující do budoucnosti lze přesto zahlédnout jen stěží. Je nezbytné vést otevřený dialog o následujících oblastech aktivity.

    1. Struktury účasti: Ve všech oblastech církevního života je účast věřících prubířským kamenem věrohodnosti evangelijní zvěsti svobody. Podle starého právního principu „co se týká všech, má být rozhodováno všemi“ je třeba více synodálních struktur na všech úrovních církve. Věřící se mají podílet na jmenování důležitých nositelů úřadu (biskupové, faráři). Co lze rozhodnout na místě, má být rozhodnuto tam. Rozhodování musí být transparentní.

    2. Obec: Křesťanské obce mají být místy, na nichž lidé vzájemně sdílejí duchovní i hmotné statky. Nyní však život obcí eroduje. Pod tlakem nedostatku kněží se konstruují stále větší správní jednotky – „XXL farnosti“ – ve kterých už skoro nelze zakoušet blízkost a sounáležitost. Opouštějí se historické identity a tradiční sociální sítě. Kněží jsou „spotřebováváni“ a trpí syndromem vyhoření. Věřící se neúčastní, protože se jim nedůvěřuje, takže nemohou převzít spoluodpovědnost a podílet se v demokratických strukturách na vedení své obce. Církevní úřad musí sloužit životu obcí, a ne naopak. Církev potřebuje i ženaté kněze a ženy v církevním úřadě.

    3. Právní kultura: Uznání důstojnosti a svobody každého člověka se projevuje právě tam, kde se konflikty řeší férově a se vzájemným respektem. Církevní právo si zaslouží své jméno jen tehdy, pokud budou věřící skutečně moci uplatnit svá práva. Právní ochranu a právní kulturu v církvi je naléhavě nutné zlepšit; prvním krokem k tomu je vybudování církevního správního soudnictví.

    4. Svoboda svědomí: Respekt před svědomím jednotlivce znamená důvěřovat schopnosti lidí rozhodovat se a nést odpovědnost. Je i úlohou církve tuto schopnost podporovat; nesmí se to však zvrhnout v poručníkování. Je třeba to brát vážně zejména v oblasti osobních životních rozhodnutí a individuálních životních forem. Vůbec nezpochybňujeme vysoké hodnocení manželské a celibátní životní formy církví. To však neznamená, že by se měli vylučovat lidé, kteří lásku, věrnost a vzájemnou péči odpovědně prožívají v partnerství s člověkem stejného pohlaví anebo v manželství, jež uzavřeli jako rozvedení.

    5. Smíření: Solidarita s „hříšníky“ předpokládá brát vážně hřích ve vlastních řadách. Pokrytecká mravní přísnost církvi nesluší. Církev nemůže kázat smíření s Bohem bez toho, že by svým jednáním vytvořila předpoklady ke smíření s těmi, na kterých se provinila: násilím, upíráním jejich práva, přeměnou biblické zvěsti o svobodě na přísnou morálku bez milosrdenství.

    6. Bohoslužba: Liturgie žije z aktivní účasti všech věřících. Své místo v ní musejí mít současné zkušenosti a formy projevu. Bohoslužba nesmí ustrnout v tradicionalismu. Kulturní pestrost obohacuje bohoslužebný život a nesnáší se s tendencí k centralistické uniformitě. Zvěst církve lidi zasáhne jen tehdy, pokud slavení víry zahrne konkrétní životní situace.

    Započatý proces církevního dialogu může vést k osvobození a průlomu, pokud budou všichni zúčastnění ochotni se zabývat těmito naléhavými otázkami. Je potřeba hledat ve svobodné a férové výměně názorů řešení, která vyvedou církev z jejího ochromujícího zabývání se sebou samou. Po bouři posledního roku nesmí následovat ticho! V současné situaci by to mohlo být jen hrobové ticho. Strach ještě nikdy v dobách krizí nebyl dobrým rádcem. Evangelium křesťanky a křesťany vyzývá, aby hleděli odvážně do budoucnosti a podle Ježíšova slova šli jako Petr po vodě: „Proč máte takový strach? Je vaše víra tak malá?“ (konec citátu)

    – Tady jsou už před čtyřmi lety vytyčené cíle, které dnes přebírá celá německá biskupská konference. Ale přece nejen ona – vždyť za minulého papeže by si tohle padlí biskupové a kněží nikdy nedovolili… Cílem neúnavné snahy papeže Františka je, aby tuto agendu v obrovském chvatu převzala celá Církev.

    Nepohodlný papež, kterému v mnoha ohledech začala docházet hloubka propasti, ke které modernisté (zvlášť v rodném Německu) zahánějí Církev, byl vytlačen. Teď konečně můžeme ve všech zemích vyjít na světlo. Protože námi zvolený, námi připravovaný nový papež – je v plnosti NÁŠ. On dokáže stejně jako my zachovávat fasádu – a pod povrchem Církev vyprazdňovat a připravovat o skutečný obsah. Papež František, v mnoha modernistických spiscích uplynulých desetiletí vysnívaný „Jan XXIV.“, teď dokončí práci těch, kdo – rozmístěni v Církvi na různých postech – toužebně čekali na tuto svou chvíli.

    Ale z Církve jednoho dne odejdou oni, ne my. Tahle prohnilá větev, parazitující desetiletí na těle stromu Církve, bude odseknuta. Ne, nestane se to bez naší účasti (našich modliteb, našeho hlásání skutečného, nezfalšovaného evangelia, našeho odhalování lží a manipulací, užívaných Kristovými pronásledovateli)- ale konečný zásah bude patřit našemu Pánu a Bohu, nikoli lidem.

    „Paciência, Deus não dorme.“ „Trpělivost, Bůh nespí.“ (portugalské přísloví)

  18. Poutník | 7.1.2016 z 22:40 |

    Jaké bude tempo, ve kterém má být nyní vybudována ona předpovězená anticírkev, falešná, na zednářských principech „demokracie a svobody“ postavená společnost, Kristovu Církev už opravdu POUZE VNĚJŠKOVĚ připomínající – o které blahoslavená Kateřina Emmerichová řekla, že to bude „církev pro všechny“?

    To tempo se nyní, v roce 2016, jen zrychlí. Nepřátelé Ježíše Krista uvnitř Církve samé si přejí proměnu tak rychlou, aby si toho většina věřících, která není zvyklá věci zkoumat do přílišné hloubky, ani nevšimla.

    Bude zneužit pojem sensus fidelium, který je už dlouho modernistickými Bergogliovými spolupracovníky ve Vatikánu intenzivně „zkoumán“, aby posloužil špinavému účelu – změně církevní nauky.

    Jako sláma z bot totiž čouhá z obou dotazníkových akcí, spojených s oběma heretickými synodami snaha udělat z „vůle lidu vůli Boží“. Osvícenci si ale tak úplně jisti sami sebou (a míněním lidí) zjevně nebyli – proto jsou výsledky průzkumů ohledně názorů věřících na homosexualitu, přijímání rozvedených ap. – stejně jako průběh jednání synody – pečlivě utajované… Tohle mnohým z nás nemůže nepřipomenout staré časy komunistické totality – a ten dojem je zcela na místě: vždyť i tady byla uchopena moc a nyní se provádí revoluce; za bílého dne jsou pomocí lží, zákulisních manipulací a polopravd měněny hodnoty, pokřivována realita, dezinterpretován sám pojem Církev.

    Násilný naukový zvrat v Církvi bude vydáván (jak také jinak) za akt nekonečného „milosrdenství“… Je to obrovské rouhání – protože tento papež ve skutečnosti tvrdí, že je milosrdnější než Bůh.

    „Sensus fidelium“ členů německé Církve bezpochyby vyjde vstříc všemu, co je nyní do hereze zcela propadlou Německou biskupskou konferencí hlásáno. Podobné výsledky jistě dorazily i z Holandska, Itálie, Belgie atd. – A i kdyby nedorazily… Přesný počet odpovědí a jejich charakter se samozřejmě od manipulátora Baldisseriho (má pro jistotu na starost obojí: synody i průzkumy) nikdy nedozvíme.

    Na téměř jeden milion hlasů petice „Filial Appeal“, na tento mohutný projev sensu fidelium, nikdo nebude reagovat… To je ona „otevřená Církev“ našeho dobrého papeže Františka.

    Jestli ještě někdo pochybuje o tom, jaký charakter bude mít bergogliánská církev budoucích let, ať shlédne toto hezké ekumenické video, vzkaz papeže Bergoglia svým ovečkám při příležitosti roku 2016, „Roku milosrdenství“. – Ježíš Kristus už je zde „srovnán“ na úroveň model nekřesťanských světových náboženství, které jsou podle našeho zednářského papeže křesťanství rovnocenné.

    https://www.youtube.com/embed/no5mAPHiCYQ

    Angličtí zednáři byli před lety velmi roztrpčeni, když se podařilo odhalit, jaké bytosti se klaní ti z nich, kdo mají nejvyšší stupně zasvěcení. – Je to bytost nazývaná Jahbulon – podivná modla, jejíž jméno je složeno z názvů „Jahve“, „Baal“ a „Osiris“.

    Vítejte do času Antikrista.

  19. marek selko | 8.1.2016 z 17:28 |

    tak rychly a snadny poriadok by slo urobit..

    anathema sit!

  20. MichalD | 8.1.2016 z 18:13 |

    Zde je inkriminované video s anglickými titulky: https://youtu.be/vI0tiN88ldE a zde překlad P. Glasera: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23057

  21. Pamětník | 22.9.2016 z 15:50 |

    Obávám se, že se Církev vlivem některých osobností se odklání od církevní morálky, té, která byla hlásána klasickým katolictvím a upadá do zhoubného relativismu, že se dostává do vleku současné politické filosofie. To vnáší do církevního života a myslí uvažujících katolíků naprostý zmatek. Obávám se, že Církev stojí na prahu svého zániku.

  22. MichalD | 24.9.2016 z 6:47 |

    ad Poutník: nemyslím že zániku, ale schizmatu – resp. přechodu ze současné formy latentního materiálního schizmatu k formálnímu.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*