Ponořme se do latiny 30 – Třetí osoba singuláru

latina

Milí čtenáři, přinášíme vám pokračování kurzu latiny, které navazuje na předchozí lekce zveřejněné na stránkách Institutu sv. Josefa.

 

Začněme s humorem. Liberální teolog, který horuje pro národní jazyky a téměř zapomněl vše, co se naučil o latině, nahlédne do misálu Pia V. a zahlédne tam Dominus vobiscum. Sebere zbytky svých znalostí latiny, odvodí z nich, že by vobiscum mohl být akusativ od substantiva vobiscus, přirozeně neví, co to je, hledá ve slovníku a nic nenajde. A tak prohlašuje, jak nesmyslné je celebrovat v latině, kde jsou nesrozumitelná podstatná jména jako to vobiscus.

Setkal jsem se s jinými, stejně absurdními argumenty proti latině, tento příběh jsem si však vymyslel, a to proto, že ilustruje omyl, kterého se může kdokoliv dopustit, když překládá z latiny. Ta totiž, jako typický flektivní jazyk, přiřazuje obecně jednu koncovku několika významům (a druhům slov) a naopak jednomu významu přiřazuje několik koncovek. Při práci se slovesy a specielně s konjunktivem to musíme mít zvlášť na paměti. Už jsme se setkali mimo jiné s dvojicí orémus – orámus, a výše naznačený liberální teolog (nebo kdokoliv jiný) by klidně mohl orémus považovat za indikativ a hledat infinitiv orére ve slovníku stejně marně jako to vobiscus. Ona totiž v případě sloves je nejednoznačnost koncovek nejen u první osoby plurálu, ale u dalších osob a v singuláru také. Je tedy vhodné, když ke každému slovesnému kmenu známe i příslušný typ časování, abychom pokud možno co nejrychleji odvodili, zda jde o indikativ nebo konjunktiv (že nám může pomoci i kontext, je evidentní, ale často se na něj nelze spoléhat).

Přejděme nyní od první osoby plurálu k třetí osobě singuláru. Tu dostaneme tak, že koncovku –mus nahradíme –t. Samohlásku před ní, je-li dlouhá, zkrátíme. To platí pro indikativ i konjunktiv. Nejprve se zaměříme na indikativ a uděláme to se slovesy, s nimiž jsme se setkali v lekci 28: pro a-časování dostaneme laudat (on, ona, ono chválí), adorat (klaní se), glorificat (oslavuje), clamat (volá) a orat (prosí, modlí se); pro e-časování dostaneme videt (vidí), habet (má) a audet (odvažuje se); pro i-časování dostáváme audit (slyší) a sentit (cítí). Zbývá nám ei-časování, kde dostáváme agit (činí), dimittit (odpouští, propouští), dicit (říká[1]), benedicit (dobrořečí) a credit (věří). Připomínáme, že samohláska před koncovým –t je krátká, i když jde o časování s „drzým“ e nebo i!

Připomínku tohoto slovesného tvaru slyšíme během mše sv. v mnoha oracích. Pokud se některá z nich obrací k Bohu Otci, končí známými slovy Per Dominum … qui tecum vivit et regnat …; k Bohu Otci se tedy celebrant obrací, že připomíná jeho Syna jako prostředníka a používá třetí osobu vivit (žije, ei-časování) a regnat (vládne, a-časování).

Ve Vyznání víry zpíváme qui ex Patre Filioque procedit (který z Otce a Syna vychází), kde sloveso procedit známe už z 25. lekce. Ve Vyznání víry zpíváme také sedet ad dexteram Patris (sedí po pravici Otce), kde sloveso sedet (sedí) podléhá e-časování, takže infinitiv je sedére a např. sedíme se řekne sedémus – obojí s dlouhým druhým –e–. Analogie této věty v rozkazovacím tvaru – sede a dextris meis[2] – je v prvním verši žalmu 109 (podle Vulgáty) a v připojené antifoně Dixit Dominus – obojí se zpívá při nedělních nešporách, žalm se zpívá také např. 25. prosince při nešporách a týž den zmíněná věta zazní i během půlnoční mše sv. po epištole v graduále. Po prefaci zpíváme v Sanctus větu Benedictus qui venit in nomine Domini obsahující sloveso venit (přichází, i-časování).

Poznáváme, že – stejně jako v první osobě plurálu – se v ei-časování mění „zakřiknuté“ –e– na –i–. Je to tak a můžeme už prozradit předem, že tato změna bude platit i pro další tvary indikativu, jmenovitě pro 2. osobu singuláru i plurálu. Ale nemusíme litovat původního –e–, které zatím známe jen z imperativu singuláru a z infinitivu: uplatní se v jiných slovesných formách – je jich dost, není totiž jen indikativ (oznamovací způsob) a konjunktiv présentu (přítomného času).

A nyní stejným způsobem a tedy i stejně snadno vytvoříme pro třetí osobu singuláru konjunktivní tvary – v koncovce konjunktivu první osoby plurálu zaměníme –mus za –t a zkrátíme předcházející samohlásku. Pro a-časování dostaneme laudet, adoret[3], glorificet, clamet a oret; pro e-časování dostaneme videat, habeat, audeat a sedeat; pro i-časování dostáváme audiat a sentiat. Zbývá nám ei-časování, kde dostáváme agat, credat, tollat a benedicat. S mnohými tvary se čtenář asi nesetkal, ale s dvěma posledními patrně ano. Tak poslední sloveso z výše uvedeného výčtu zná čtenář určitě ze závěrečného požehnání: Benedicat vos omnipotens Deus… „Nechť vás požehná všemohoucí Bůh…“. Několik konjunktivů je v první části Modlitby Páně, avšak kromě adveniat (ať přijde) od adveníre si s nimi ještě neporadíme: ke slovu fiat se ještě vrátíme a sanctificétur (nechť je posvěceno) je trpný rod, kterému se budeme věnovat od lekce 37. A s konjunktivem tollat se můžeme setkat např. o svátku sv. Václava. kde Communio zní Qui vult veníre post me, abneget semetipsum et tollat crucem suam et sequatur me, což znamená „Kdo chce po mně (za mnou) přijít, ať zapře sebe sama a ať vezme kříž svůj a následuje mě“; sloveso vult je nepravidelné, a tak ho zatím ignorujme stejně jako sloveso sequatur, jemuž porozumíme až v lekci 39, abneget je konjunktiv od abnegáre (indikativ by byl abnegat) a tollat je konjunktiv od nám už známého tollere.

Pěknou příležitost pro zapamatování několika konjunktivů 3. osoby singuláru a jejich koncovek nabízí každou neděli modlitba, kterou přednáší celebrant na závěr výkropu před hlavní mši svatou. Modlitba se obrací k Bohu s prosbou, aby seslal anděla, který by[4] střežil, opatroval, chránil, navštěvoval a bránil všechny, kdo dlí v „tomto obydlí“, a má na odpovídajícím místě tento text: custodiat, foveat, protegat, visitet atque defendat; z koncovek poznáme jak druh časování tak mimo jiné (v závorkách) infinitiv a indikativ 3. osoby singuláru: custodiat náleží k i-časování (custodíre, custódit), foveat (už známe ze sekvence Veni Sancte Spiritus – viz lekce 25) náleží k e-časování (fovére, fovet), protegat a defendat náležejí k ei-časování (protegere, protegit, defendere, defendit) a visitet náleží k a-časování (visitáre, visitat)[5]. Slovo custodiat slyšíme také z celebrantových úst při přijímání ve větě Corpus Domini nostri Jesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam (doslova: Tělo Pána našeho Ježíše Krista ať zachová duši tvou do věčného života). Modlitba Indulgentiam…, spojená se znamením kříže, kterou říká celebrant ve stupňových modlitbách a případně před přijímáním věřících, obsahuje konjunktiv tribuat (ať udělí, od tribuere – udělit, ei-časování). A před touto modlitbou říká kněz (a ve stupňových modlitbách i ministranti) Misereatur…, kde ke konci slyšíme slovu perducat, tj. (nechť přivede, ei-časování).

Introit pro sobotu postních suchých dnů začíná slovy Intret oratio mea (Ať vstoupí modlitba má), kde intret je konjunktiv od intráre. Mnoho konjunktivů 3. osoby je v přímluvách na Velký pátek, konkrétně v těch částech, které celebrant zpívá na nápěv preface; mají tvar Modleme se za …, aby a pak následuje konjunktiv. Doporučujeme, aby si čtenář sám tyto části přečetl, podle misálku sám přeložil, uvědomil si význam konjunktivů a případně odvodil ostatní tvary, s jejichž tvořením jsme se už setkali; jde o: v části za papeže custodiat (s tím už jsme se setkali výše), v části za vlády států dirigat (ei-časování), v části za katechumeny adaperiat (i-časování), v části za potřeby křesťanů purget (a-časování), auferat (ei-časování), depellat (e-časování), aperiat (i-časování), dissolvat (ei-časování) a indulgeat (e-časování), v části za jednotu církve eruat (ei-časování) a v částech za obrácení Židů a za obrácení nevěřících už před tím použité auferat. V první části (za církev) je ještě detque, což je složenina konjunktivu det (od dáre, a-časování, viz lekce 25) a nám už z 3. lekce známé přípony –que ve funkci spojky a.

Třetí osobu slovesa esse už známe z první lekce a z různých příkladů v lekcích následujících (včetně konsekračních slov, naznačených ve 12. a 15. lekci): je se řekne est, a nyní dodejme, že konjunktiv, tedy nechť je, ať je apod., se řekne sit, což známe z invokace Pax Domini sit semper vobiscum (Pokoj Pána ať je vždy s vámi) a např. z některých způsobů požehnání: Sit nomen Domini benedictum (Nechť je jméno Pána dobrořečeno). A často se s tímto konjunktivem setkáme v závěrečných strofách hymnů a tropů; tyto strofy totiž obsahují tzv. doxologii, tj. analogii modlitby Gloria Patri et Filio…, zde ovšem pozměněnou tak, aby vyhovovala rytmu skladby a případně i rýmu strofy. Tak např. v hymnu Veni Creator Spiritus začíná poslední strofa Deo Patri sit gloria (Bohu Otci ať je sláva). Poslední strofa hymnu Crux fidelis, který se zpívá na Velký Pátek při uctívání sv. Kříže, začíná slovy Sempiterna sit beatae Trinitati gloria (doslova: Věčná ať je blažené Trojici sláva); a druhý a třetí verš závěrečné strofy eucharistického hymnu Pange lingua, více známého z úseku Tantum ergo jeho dvou posledních slov, obsahují konjunktiv sit dokonce dvakrát: salus[6], honor virtus quoque sit et benedictio – procedenti ab utroque compar sit laudatio (doslova: prospěch, čest, síla také nechť je a dobrořečení, vycházejícímu z obou stejné ať je chválení). Předposlední strofa populárního tropu O filii et filiae zpívaného o velikonocích, která zní In hoc festo sanctissimo sit laus et jubilatio, benedicámus Domino, alleluia (V tomto svátku nejsvětějším buď chvála a oslavování, dobrořečme Pánu, aleluja), obsahuje, jak poznáváme, také konjunktiv sit. A ten je i v hymnu zpívaném o průvodu s ratolestmi na Květnou neděli, avšak už hned na začátku: Gloria, laus et honor tibi sit (slovo za slovem: Sláva. chvála a čest tobě nechť je). A konečně sekvence Lauda Sion pro svátek Božího Těla, složená svatým Tomášem Akvinským obsahuje několik výskytů sit, mimo jiné hned čtyři v páté strofě: Sit laus plena, sit sonora, sit jucunda, sit decora… (doslova: Ať je chvála úplná, ať je zvučná, ať je radostní, ať je důstojná…).  Všimněme si, jak podobný je vztah k první osobě plurálu vztahu u pravidelných sloves (porovnejme např. simussit a laudemus–laudet).

Vraťme se ještě ke slovu fiat. Čtenář se na tomto místě může divit, když porovná, co jsme právě uvedli, se svými zkušenostmi, které mu říkají, že konjunktiv pro latinské býti by měl být fiat: vyslovujeme to v Modlitbě Páně – fiat voluntas tua…, stejná tři slova slyšíme na Květnou neděli při pašijích v popisu Kristových úzkostí v Getsemanské zahradě a pak ještě při zpěvu antifony k přijímání, zatím co např. v evangeliu u 4. neděli adventní slyšíme Fiat mihi secundum verbum tuum. Tak zde musíme upozornit, že fiat odpovídá spíše našemu ať se stane;[7], ale často je místo toho v překladech buď; je to ovšem také konjunktiv třetí osoby singuláru (i když slovesa, které je v různých jiných tvarech nepravidelné).

Evžen Kindler

 

[1] Uveďme příklad: čím dříve jsou velikonoce, tím víc nedělí „po Svatém Duchu“ se nahromadí před adventem a ty mají stejný introit, začínající slovy Dicit Dominus, tedy „říká Pán“.

[2] přesně vzato dextris meis je plurál (množné číslo), což je typický latinský obrat, těžko do hloubky pochopitelný v češtině – dextera je pravice (pravá ruka), ale dexter (skloňováno jako puer, s nímž jsme se setkali v lekci 23) je adjektivum (přídavné jméno) znamenající pravý (a také šťastný, zdatný atd.,), a dextris meis tedy znamená po mé pravé, čestné, význačné straně (bez ohledu, zda tam mám ruku nebo ne).

[3] Toto nám známé sloveso v konjunktivu 3. osoby singuláru je např. v introitu Omnis terra adoret… (Celá země nechť se klaní…) pro 2. neděli po Zjevení Páně.

[4] Ano, to by (tvořící kondicionál) je důležité, v češtině tak nějak vyjadřuje přání a odpovídá tomu latinskému konjunktivu.

[5] Významy sloves custodíre, protegere a defendere jsou velmi podobné, přeložili jsme je zde podle Schallerova misálku.

[6] Slova jako salus, virtus apod. mají v latině mnoho významů, z nichž jednotlivé můžeme v češtině vyjádřit různými slovy (aby však nevznikl dojem, že je čeština proti latině detailní, jemná, a tedy lepší, dodejme, že v jiných případech je tomu naopak – viz např. náš termín oběť).

[7] Jako jistou berličku k pochopení toho, kdy je použito fiat a ne sit můžeme nabídnout to, že sit říkáme či zpíváme tehdy, když se v modlitbě (tj. v nábožném pozdvižení mysli k Bohu, nezapomínejme!) z vlastní vůle připojujeme k něčemu, co už je (např. v Sit nomen Domini benedictum), kdežto fiat je použito, když se má něco dít, co dosud není nebo co nemuselo být (fiat mihi secundum verbum tuum, nebo – v 34. lekci – fiant aures tuae).

7 Komentářů k "Ponořme se do latiny 30 – Třetí osoba singuláru"

  1. Karol Dučák | 7.1.2016 z 17:21 |

    Tento príspevok bude asi vymazaný, ale ja jednoducho nemôžem nereagovať. Latinčina nebola prvým a zďaleka ani jediným liturgickým jazykom Rímskokatolíckej cirkvi. Aby som nemusel znovu písať to, čo som už raz napísal, odkazujem na svoj článok: http://www.priestornet.com/2014/11/liturgicke-jazyky-cirkvi.html.
    Som obzvlášť hrdý na to, že štvrtým liturgickým jazykom (po aramejčine, gréčtine a latinčine) sa už v 9. storočí stala staroslovienčina, jazyk, ktorý zjednocoval slovanské národy na Slovensku, Morave, neskôr aj v Čechách, Poľsku a iných krajinách. Naši vierozvestovia sv. Cyril a Metod boli prenasledovaní franskými kňazmi za to, že namiesto latinskej omše slúžili veriacim sv. omše v staroslovienčine. Žiaľ medzi Slovákmi, Čechmi, Moravanmi, Poliakmi a príslušníkmi iných slovanských národov je ešte aj dnes dosť lokajských duší, ktoré nemajú úctu pred svojimi slovanskými koreňmi a poklonkujú Západu. Je mi z toho nanič. A pritom ako krásne znie ľúbozvučná staroslovienčina! Napríklad:
    Ótče náš, íže jesí na nebesích,
    dá svjatítsja ímja tvojé, dá príidet
    cárstvije tvojé, dá búdet vóľa tvojá,
    jáko na nebesí, i na zemlí. Chľib
    náš nasúščnyj dážď nám dnés, i
    ostávi nám dólhi nášja, jákože i
    my ostavľajem dolžnikóm
    nášim. I ne vvedí nás vo
    iskušenije, no izbávi nás ot
    lukávaho.
    Jáko tvojé jésť cárstvo, i síla,
    i sláva, Otcá, i Sýna, i svjatáho Dúcha,
    nýňi i prísno, i vo víki vikóv.
    Amíň.

    Zaiste každý má právo velebiť Boha takým jazykom, akým chce, no za seba môžem povedať, že nebudem panáčkovať po latinsky. Pritom vôbec nemám alergiu na latinčinu. Som jazykovo nadpriemerne zdatný. Bežne prekladám z nemčiny, ruštiny aj z iných jazykov. Ani s latinčinou nemám problém. Len sa mi z duše protiví, keď mi niekto vnucuje latinčinu za každú cenu. Niekto by mohol povedať, že to odo mňa žiada Katolícka cirkev, lenže ja odpovedám: To je klamstvo! Svätý pápež Pius X. svojím dekrétom De usu linguae Slavonicae in sacra Liturgia o používaní staroslovienskeho jazyka v posvätnej liturgii znovu potvrdil rozhodnutia svojich predchodcov o používaní staroslovienského jazyka ako liturgického jazyka Rímskokatolíckej cirkvi. Už rok predtým, teda v roku 1905, Pius X. odsúhlasil a podporil vydanie chorvátskeho hlaholského misála.
    Slovanstvu patrí svet budúcnosti. Kto to nepochopil, mal by sa konečne prebudiť.

  2. Lucie Cekotová | 8.1.2016 z 12:31 |

    Ad pan Dučák: Jako znalci DVK vám nepochybně neuniklo ustanovení konstituce o posvátné liturgii, kde se praví: „Je však třeba dbát na to, aby věřící doveli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního obřadu pro ně určené“ (SC 54). A dále: „Podle stalet tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky“ (SC 101.1). Poněkud mě udivuje, že vy, obvykle tak dbalý přání koncilu, náhle nazýváte plnění jeho výslovných ustanovení „panáčkováním po latinsky“.
    Jsme „církev západního obřadu“ (pokud tedy nejsme řeckokatolíky). Západ máme přímo v názvu. Jsme součástí křesťanského Západu i jako Slované, aspoň my, kteří píšeme latinkou (ejhle, zase ta latina)! O jaké „poklonkování“ se podle vás jedná?
    Nepochybně nejsem taková odbornice na dané téma jako vy, nicméně mám intenzivní pocit, že užívání staroslověnštiny – aspoň pokud jde o Čechy a Moravu – ve Mši sv. západního ritu dovolil Benedikt XV. indultem z roku 1920, a to v některých dnech (svátky národních světců) a na některých místech. Nic proti staroslověnštině – je to opravdu prastarý liturgický jazyk a hlaholská mše je krásná – ale latina je pro nás stále základ (viz výše uvedená ustanovení koncilu). Současný stav je tristní a jakákoli snaha ho alespoň poněkud napravit více než chvályhodná.

  3. Evžen Kindler | 8.1.2016 z 15:41 |

    K Vaší první větě „Zaiste každý má právo velebiť Boha takým jazykom, akým chce.“ Radím Vám: zjistěte si, co je liturgie. K další větě „za seba môžem povedať, že nebudem panáčkovať po latinsky“ – vysvětlete nám, co pro Vás znamená „panáčkovať“. Pak budeme diskutovat dále.

  4. Jaroslav | 9.1.2016 z 14:30 |

    Pane Dučáku, myslím, že máte z latiny zbytečný komplex. Já to jako vnucování nevidím, klidně bych upřednostnil aramejštinu, i když bych tomu nerozuměl. Rozumění považuji za nepodstatné, podstatná je víra, k tomu by mně posloužil následně nějaký misálek. Nestali jsme se lepší a mravnější než naši předkové, kteří tomu údajně nerozuměli. Nevím to zcela jistě, ale možná právě P. Pio doporučoval při mši modlit se růženec. Po koncilu to bylo vyloučeno, přešlo se k mechanickému rozumění, jako by to bylo to nejdůležitější. Vedlo to spolu s jinými změnami k potlačení tajemství a přizpůsobení tomuto světu s neblahými důsledky.

  5. Zdeněk Kaiser | 10.1.2016 z 12:44 |

    I samotnému panu Dučákovi je jasné, že je troll. Proč ho sem pouštíte?

  6. Když je ten Rok milosrdenství…

    Martin R. Čejka

  7. Jaroslav | 10.1.2016 z 18:03 |

    Mějme s p. Dučákem trpělivost a velké pochopení pro jeho jednoduchost a povrchnost. Jeho horkokrevnost Slováka jej tak oslepila, že přehlédl nám známé ustanovení DVK k latině, jak mu to připomíná pí Cekotová. Sám na sebe prozradil, že jemu jde hlavně o to se předvádět přednášením přímluv a žalmů, dávat tak na odiv svoji důležitost. Nemůže mít proto rád latinu a původní bohoslužbu, ve které by se neuplatnil!

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*