Katolíci na celém světě jsou pohoršeni nejnovějším projevem pokoncilních úchylek. Jde o video, které papež František vydal v souvislosti s modlitebními úmysly na leden – pannáboženskou oslavu všech světových náboženství, kde František vyzývá k většímu dialogu a prohlašuje, že my všichni – příslušníci všech náboženství – jsme „dětmi Božími“. Samozřejmě bez jakékoli výzvy k obrácení nekatolíků na jedinou pravou víru.
Video vyvolalo mnoho diskusí na sociálních sítích, kde je katolíci kritizují jako heretické a modernistické. Přesto se jeden kněz, snad s dobrým úmyslem, zdál být celým tím pozdvižením zmaten: „Promiňte,“ vyjádřil se, „ale který přesně výrok je heretický? Nevidím tam žádné tvrzení, které by prohlašovalo, že všechna náboženství jsou si rovna (pluralismus)?“
Zde je klíč k pochopení toho, jak vše ve skutečnosti funguje. Modernismus zřídka pracuje s „přesnými výroky, které jsou heretické“. Jeho metodou je praxis – nový způsob jednání, který odporuje věčnému učení.
Dnešní mezináboženské aktivity vyvolávají zdání, že všechna náboženství jsou dostatečně dobrá k tomu, aby vedla ke spáse, což je patrně hlavní náboženský omyl naší doby. Lidé z celého světa vidí Jana Pavla II. a papeže Benedikta XVI. na mezináboženském modlitebním shromáždění v Assisi bok po boku s buddhisty, hinduisty, rabíny, muslimy, protestanty, a dojdou k závěru, že všechna náboženství jsou v Božích očích víceméně přijatelná. Jde o vizuální vyjádření náboženské lhostejnosti, která duše vede k tomu, aby přijaly bludnou nauku.
Jeden příklad: V den smrti papeže Jana Pavla II. mi volala jistá mladá dáma z Nového Zélandu, rodinná přítelkyně. Pracovala na místě, kde přišla do styku s muslimy a hinduisty. Když těmto nekatolíkům řekla, vlídně a s láskou, že chtějí-li zachránit své duše, musejí konvertovat k jediné pravé katolické církvi, tito muslimové a hinduisté se jí vysmáli. „Váš papež tomu nevěří,“ chechtali se s poukazem na Jana Pavla II. „Váš papež tohle neučí. Jeho mezináboženské akce tohle nevyjadřují. Váš papež se modlí s dalajlámou a s hinduisty. Navštěvuje mešity a líbá korán. Nejsi ve shodě se svým vlastním papežem. Proč bychom tě měli poslouchat?“
Zde vidíme povýšení nové heteropraxe nad nauku, následkem čehož člověk začíná myslet podle vodítek bludné nauky.
Stejnou taktiku použili pokrokáři na nedávné synodě – obhajovat změnu praxe, pokud jde o přistupování rozvedených a znovusezdaných ke svatému přijímání, a potom jen opakovat, co ti nejnaivnější přijímají: „ale my jsme nauku nezměnili!“
Copak jsme se za uplynulých padesát let v ničem nepoučili? Celá revoluce II. vatikánského koncilu byla založena na taktice vyzdvihování „pastoračního“ nad „věroučné“, aniž by došlo k výslovné změně nauky, nicméně to vedlo k tomu, aby v postojích katolíků vypukla revoluce.
Jinou taktikou modernismu a koncilové revoluce je významné mlčení k těm bodům nauky, které nové orientaci odporují – slovy proslulého P. Edwarda Hanahoea, ekumenisté „předstírají, že se k tomu magisterium nevyjádřilo“.
Za pokoncilních papežů, od Jana XXIII. po toho současného, nikdy neuslyšíte potvrzení jasného odsudku náboženské lhostejnosti, který najdeme v Mirari vos papeže Řehoře XVI.:
„Nyní obracíme zřetel k jinému hojnému prameni všech těchto zel, jimiž v tomto čase vidíme sklíčenou církev, a to k Našemu zármutku, a sice ke lhostejnosti neboli netečnosti ve víře, k oné zlé domněnce, rozšířené na všechny strany skrze lest bezbožníků, že totiž vyznáváním kterékoliv víry je možné získat věčnou spásu duše, jen když člověk uspořádá svůj způsob života podle pravidel spravedlnosti a mravopočestnosti. V této tak jasné a do očí bijící věci Vám bude možno bez velké těžkosti tento zhoubný blud odvrátit od lidu svěřenému Vaší péči. Ať se tedy zhrozí apoštolského výroku ‚jeden Bůh, jedna víra, jeden křest‘ (Efes. 4,5) ti, kteří se domýšlejí, že by z každého náboženství vedla cesta do přístavu věčné blaženosti a ať rozváží sami u sebe Spasitelova slova, že jsou proti Kristu nejsouce s Kristem (Luk. 11, 23) a že nešťastně rozptylují, protože neshromažďují s ním a proto ‚zajisté na věky zahynou, nepřidrží-li se víry katolické a nezachovají-li ji úplně a v celosti‘.“[1]
„Předstírat, že se magisterium nevyjádřilo“ a povyšovat heteropraxi nad nauku jsou dvě hlavní modernistické taktiky koncilové revoluce.
John Vennari
Pozn. red.: Video papeže Františka, kterého se komentář týká, kvůli jeho nevhodnému obsahu nezveřejňujeme.
Zdroj: cfnews.org
[1] Český překlad převzat z http://dielnasj.blogspot.cz/p/mirari-vos-gregor-xvi.html, zvýraznění JV. Pozn. překl.
pane Čejko, poznámka redakce na závěr článku se Vám opravdu povedla, zcenzurujeme video papeže pro jeho nevhodný obsah, opravdu perla konzervativně katolického myšlení.
Vím, že to Martine nezveřejníš, ale to je přesně ono – praxe, praktická dohoda …
[Odkaz byl odstraněn, neboť obsah textu, na který odkazoval, byl manipulativní. – MRČ]
Dohoda musí být vždycky praktická. Těžko může být nepraktická.
Martin R. Čejka
Domnívám se, že jeden výrok papá Francesca je přece jen už za hranicí ortodoxie, a sice když klade na stejnou rovinu slova „Já věřím v Krista“, „já věřím v Buddhu“, „já věřím v Alláha“ atd. To už je posun i proti skandálnímu Assisi r. 1986, kdy JPII. v modlitbě, kterou prezentovali zástupci jednotlivých náboženství, přece jen alespoň se modlil k Nejsvětější Trojici a vyznal tuto víru jako pravou, čímž samozřejmě nepopírám, že Assisi byl skandál a neštěstí. František na tomto videu naopak víru v Krista, Buddhu i Alláha evidentně klade na stejnou úroveň a nikde ani sliovem nenaznačuje, že víra v Krista je ta pravá.
Ke zmíněnému videu bych ještě rád řekl asi toto; domnělý katolický kněz tam dává k dobru sošku, snad Ježíška, ale neměl by tam být přece jen jasný symbol spásy, kterým je kříž?
Myslím, že by do toho pomyslného všenáboženského koše neměl raději přidávat vůbec nic.
Martin R. Čejka
Kdo opravdu touží shlédnout uvedený „zázrak“, nechť navštíví stránky http://www.lumendelumine.cz
Případné zvědavce musím však varovat, neboť tento agitační výtvor si dovolím přirovnat k duchovní pornografii.
Ad Marek Venuta: Kříž by představitele ostatních náboženství „urážel“. A obraz Zmrtvýchvstalého by deklasoval ostatní symboly. Proto využili vánoční dobu, aby dítě položené do jeslí bylo použitelné jako symbol.
O víru a spásu duší v tomto „poselství“ nejde. I to je jistě důvod, proč tam není kříž. Jde o postupné budování jednoho univerzálního náboženství, kde si každý bude moci vybrat, co se mu hodí. Všichni v něco věří a všichni společně věříme v lásku… Je to reklama a příprava na příchod Antikrista.
„Nevěří, protože bůh tohoto světa je zaslepil…“ (2. Kor 4,4; citováno podle překladu O. M. Petrů OP)
video lze videt na www. lumen de lumine.cz
Svatý otec káže v zásadním souladu s učením našeho pána Ježíše a to milovat bližního svého. Možná právě tyto jeho projevy pomůžou naším bratrům a sestrám stínaným hrozbou ISIL.
Tento môj príspevok bude zrejme v duchu doterajšej praxe vymazaný, ale nemôžem mlčať, keď sa povie A, ale nepovie sa B, teda keď sa prezentujú polopravdy.
Princíp Extra ecclesiam nulla salus (Mimo Cirkvi niet spásy) a priori nevylučuje zo spásy nekatolíkov. Ako uvádza Bučko, už sv. Irenej v období patristiky tvrdil, že Boh sa zjavuje skrze svojho Syna všetkým, ktorým chce, kedy chce a ako chce. Pápež Klement XI. zašiel ešte ďalej a v roku 1713 odmietol názor, že Boh neudeľuje svoju milosť aj mimo Cirkvi. (Porov. Bučko, L. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 398)
Na tomto učení staval pápež Pius IX., ktorý „vyhlásil, že Boh neodopiera svoju milosť tým, ktorí žijú podľa svedomia, ale bez vlastnej viny nepoznajú Kristovu cirkev, plnia však Božiu vôľu, tak ako ju spoznávajú. Jezuita Kajpr okrem iného píše: „Teda dňa 9. decembra 1854, vo svojom príhovore ku kardinálom, prehovoril Pius IX: ,Viera nás zaväzuje, aby sme verili, že nikto nemôže byť spasený mimo apoštolskú Cirkev rímsku, ktorá je jedinou spásnou archou, mimo ktorej musí zahynúť každý, kto sa v nej nenachádza.´ Pius IX. neplatil za tzv. pokrokového pápeža… Je však potrebné počúvať ho až do konca. Pokračuje: ,Napriek tomu však treba s rovnakou istotou vyznávať, že tí, ktorí bez vlastnej viny nepoznajú pravé náboženstvo, nie sú pred Pánom za to nijak zodpovední… Až budeme oslobodení z pút tohto tela a uvidíme Boha tvárou v tvár, pochopíme, do akej tesnej a veľkolepej jednoty splýva Božia spravodlivosť a Božie milosrdenstvo. Nikdy sa však nebude nedostávať milosti Božej tým, ktorí s úprimným srdcom túžia po svetle obrodenia a prosia zaňho.´“ (Kajpr,: A. Svědectví doby, s. 63)
Ten istý pápež vo svojej encyklike Quanto conficiamur moerore, ktorá bola namierená proti indiferentizmu, označil v roku 1863 názor, že ľudia, ktorí žijú v omyle a mimo Katolíckej cirkvi, môžu dosiahnuť večný život, za závažný omyl, dodáva ale, že pre ľudí, ktorí trpia neprekonateľným nedostatkom poznania Katolíckej cirkvi, je predsa len možné omilostenie aj mimo Katolíckej cirkvi. (Pius IX.: Quanto conficiamur maerore. Dostupné na internete:
)
Mimoriadne konzervatívny pápež Pius IX. sa k tejto problematike viackrát verejne vyjadril. Vo „svojom príhovore Singulari quidam v roku 1854 bez okolkov vysvetľuje, že veta ,mimo Cirkvi niet spásy´ je formálnou pravdou viery, dodáva ale, že z tejto axiómy sú vyňatí tí, ktorí pravú Cirkev nepoznajú a nikto nemôže určiť hranice tejto ich nevedomosti.“ (Schumacher, J.: AUSSERHALB DER KIRCHE KEIN HEIL? Dostupné na internete: . s. 3)
Pápež sa doslova vyjadril: „Viera nás zaväzuje, aby sme verili, že nikto nemôže byť spasený mimo apoštolskú Cirkev rímsku, ktorá je jedinou spásnou archou, mimo ktorej musí zahynúť každý, kto sa v nej nenachádza. Napriek tomu však treba s rovnakou istotou vyznávať, že tí, ktorí žijú v neprekonateľnej nevedomosti pravej viery, nemajú žiadnu vinu tohto druhu pred očami Pána.“ (citované podľa: Schumacher, J.: AUSSERHALB DER KIRCHE KEIN HEIL? Dostupné na internete: . s. 3-4)
Druhý vatikánsky koncil toto učenie naplno rozvinul. Vo vieroučnej konštitúcii Lumen gentium o Cirkvi to jasne deklaruje: „Preto by sa nemohli spasiť ľudia, čo by nechceli vstúpiť do Katolíckej cirkvi, alebo by v nej nechceli vytrvať napriek tomu, že dobre vedia, že ju založil Ježiš Kristus ako potrebnú (na spasenie).“ (Druhý vatikánsky koncil, konštitúcia Lumen gentium, č. 14)
No na inom mieste tej istej konštitúcie sa píše: „A Spasiteľ chce všetkých ľudí spasiť. (porov. 1 Tim 2, 4). Lebo tí, čo bez vlastnej viny nepoznajú Kristovo evanjelium a jeho Cirkev, ale hľadajú Boha úprimným srdcom a usilujú sa pod účinkom milosti plniť jeho vôľu, ktorú poznávajú z hlasu svedomia, môžu dosiahnuť večnú spásu. Božia Prozreteľnosť neodopiera prostriedky potrebné na spasenie ani tým, čo bez vlastnej viny ešte neprišli k jasnému poznaniu Boha a snažia sa, nie bez Božej milosti, správne žiť.“ (Druhý vatikánsky koncil, konštitúcia Lumen gentium, č. 16.)
Ako teda máme chápať zásadu Extra ecclesiam nulla salus (Mimo Cirkvi niet spásy)? V prvom rade je nutné konštatovať, že Katolícka cirkev je jediná pravá cirkev, ako to napokon učí aj Druhý vatikánsky koncil. V koncilovej deklarácii Dignitatis humanae o náboženskej slobode to jasne, jednoznačne a nedvojzmyselne vyjadruje: „Svätý cirkevný snem ponajprv vyhlasuje, že sám Boh dal poznať ľudskému pokoleniu cestu, po ktorej ľudia, slúžiac mu, môžu dosiahnuť v Kristovi spásu a blaženosť. Veríme, že týmto jedine pravým náboženstvom je katolícka a apoštolská Cirkev, ktorú Pán Ježiš poveril, aby ho šírila medzi všetkými ľuďmi, rečúc apoštolom: ,Choďte teda, učte všetky národy a krstite ich v mene Otca i Syna i Ducha Svätého a naučte ich zachovávať všetko, čo som vám prikázal.´ (Mt 28, 19-20). A všetci ľudia sú povinní hľadať pravdu, najmä čo sa týka Boha a jeho Cirkvi. A poznanú pravdu sú povinní prijať a zachovávať.“ (Druhý vatikánsky koncil, deklarácia Dignitatis humanae, č. 1)
Podľa toho teda katolík, ktorý v plnom rozsahu spoznal, že Katolícku cirkev založil Ježiš Kristus ako potrebnú na spásu duše, a napriek tomu svoju Cirkev opustí, vystavuje svoju dušu smrteľnej hrozbe večného zatratenia. Takisto nekatolík, ktorý neomylne spozná, že Katolícku cirkev založil Ježiš Kristus ako potrebnú na spásu duše, a napriek tomu do nej odmieta vstúpiť, vystavuje svoju dušu smrteľnej hrozbe večného zatratenia. Avšak ten, ktorý nie vlastnou vinou nepoznal katolícku vieru, je vyňatý z tejto axiómy. No napriek tomu je Katolícka cirkev povinná usilovať sa o to, aby sa podľa možnosti všetci nekatolíci stali katolíkmi, pretože Katolícka cirkev je jediná pravá Cirkev a Druhý vatikánsky koncil učí: „Katolícka cirkev, ktorú Kristus Pán založil, aby priniesla spásu všetkým ľuďom, má naliehavú povinnosť ohlasovať evanjelium“ (Druhý vatikánsky koncil, dekrét Inter mirifica, č. 3).
Nezlobte se na mě, ale toto video prezentuje základní rys svobodného zednářství!
Sdílím názor Dr.Malého, je nutno, aby kardinálové, biskupové, popř.kněží řekli:“Toto už ne, překročilo to onu pomyslnou červenou linii.“Chcete tu mít pohodlíčko na zemi a uctívat za pár měsíců Alláha či Buddhu nebo ještě někdo chce jít do nebe za Kristem???
Tuší někdo, proč pan Dučák tento elaborát sem poslal? Vždyť tento článek vůbec neřeší otázku, zda je možná nějaká mimořádná cesta spásy, ale oprávněně kritizuje aktivity, které „vyvolávají zdání, že všechna náboženství jsou dostatečně dobrá k tomu, aby vedla ke spáse“. Z tohoto pohledu je komentář páně Dučáka zde totální off topic.
ad Marek Venuta: nejenže tam nikde není kříž ani žádný jiný politicky nekorektní křesťanský symbol, ale i papežův pektorál je po celou dobu videa umně skryt.
Velmi dobrý postřeh! A není to poprvé. Pokud se dobře pamatuji, tak během setkání se židy ho František také schoval. Mt 10,32-33
Martin R. Čejka
Video je desive. Az se mu jazyk plete.
MichalD: Naopak, přesně tuto otázku článek řeší: pokud mladá dáma z Nového Zélandu řekla jinověrcům, že „chtějí-li zachránit své duše, musejí konvertovat k jediné pravé katolické církvi“, vysmáli se jí, že je v neshodě s naukou své vlastní církve právem, nebo neprávem? Článek navozuje dojem, že neprávem, Karol Dučák se snaží doložit, že právem. Nevím, kdo se mýlí, ale že je to zcela zásadním způsobem k tématu, nesrovnatelně víc, než rozumování, kolik procent pektorálu bylo v kterém záběru a nakolik tomu tak bylo záměrně, o tom snad nemůže být pochyb.
Ad John Vennari:
Inkrementalismus (definice)
Inkrementalismus (z lat. incrementum – zvyšování) je metoda dosahování určitého cíle postupně a zvolna, po dílčích částech. Použit může být jak v projektech vyžadujících rozsáhlé plánování, tak v těch, které je nepotřebují a jasný je pouze cíl; stejně tak může být rozvržen časově nebo v případech, kdy není nutné znát termín celkového dokončení, toliko coby sled dílčích cílů, kdy každý začíná po skončení toho předchozího.
Inkrementalismus může být vykládán též jako inkrementální (postupný) rozhodovací proces, směřující k danému cíli. Takto chápaný proces čelí většinou větší kritice ve prospěch jiných rozhodovacích a plánovacích strategií kvůli jeho nedostatečné koncepci a integritě.
Inkrementalismus může též fungovat jako strategie prosazení změny, která je jako celek veřejnosti nepřijatelná, ale tento odpor je prostřednictvím dílčích změn v určité fázi převážen. Tuto „plíživou“ formu inkrementalismu obhajoval americký politolog Charles E. Lindblom.
———————————————————————————-
Myslím, že mnoho katolíků si (podobně jako ona legendární „pomalu ohřívaná žába“) už dávno neuvědomuje celou tu oslnivou vzdálenost, kterou se modernistům v řadách Církve podařilo za padesát let urazit – od autenticky katolické nauky. Žel jimi nastolovaná praxe se v tolika případech stala dnes už zcela oficiální linií „Novocírkve“…
Mluvil jsem s knězi (i řádovými) o možnosti, že by bylo umožněno rozvedeným přistupovat ke svatému přijímání. Vyjadřovali radost!
„- Teď bychom mohli konečně něco dát těm rozvedeným, kteří za námi chodí a mluví o své těžké situaci“ – zněla jejich odpověď. – U těchto duchovních (svá slova říkali opravdu nadšeně a upřímně…) vidíte nejen to, že Kristovo evangelium znají často jen velmi povrchně – ale také to, že pro ně učení našeho Pána a Boha není v plnosti Božím slovem, zjevenou a neměnnou naukou. Pro ně jsou pak samozřejmě kroky nynějšího papeže skutečným „aktem milosrdenství“.
———————————————————————————-
Modleme se prosím v týdnu modliteb za jednotu o to, aby katolíci stanuli opět jednotni ve víře v jediného Boha – aby byli shromážděni kolem Eucharistie, která nebude svatokrádežně atakována, kolem biskupů, kteří je nebudou svádět herezemi, kolem papeže, který povede Pánův lid do Nebes, nikoli do věčného zatracení.
Panno Maria, Matko Boží i Matko nás všech, ty, která jsi přemohla všechny bludy a chráníš Církev jako Nevěstu svého Syna, pros ustavičně o to, abychom vládu nad Církví i tímto světem dokázali neustále odevzdávat našemu Trojjedinému Bohu. Amen.
ad Poutník: Po mnohých duchovních nemůžete požadovat uvědomělost, stali se z nich zaměstnanci, jak o tom vypovídá průzkum z Polska, hlavně dvě poslední věty.
„Tři čtvrtiny katolických duchovních udržují různé formy vztahů se ženami od emotivních až po sexuální,“ uvádí na základě dlouhodobého průzkumu mezi polskými kněžími sociolog prof. Józef Baniak z Mickiewiczovy univerzity v Poznani.
Mnoho duchovních má navzdory celibátu ženu i děti, s nimiž žijí obvykle utajeně. Nadřízení biskupové o hříchu sice vědí, ale veřejně se k němu nikdy nevyjadřují.
„Z mých průzkumů vyplývá, že děti má přibližně čtvrtina kněží, kteří udržují sexuální vztahy se ženami, což je 10–15 procent z celkového počtu farářů,“ tvrdí Baniak.
Podle něj je většině studentů katolických seminářů jedno, zda celibát platí, nebo ne. Když odcházejí na bohoslovecká studia, už vědí, že ho případně nebudou dodržovat. Kněžími se nerozhodli být z náboženského přesvědčení, ale hlavně z prestižních důvodů. Často i proto, že to chtěla pobožná matka, či kvůli lehké, prestižní a dobře placené existenci, při níž rozhodně nehrozí nezaměstnanost.
Inkrementalismus – česky salámová metoda. Často bývá používána v kombinaci s neustálým stupňováním požadavků. V minulosti ji s úspěchem používal Konrád Heinlein, či Hitler, nyní ji rovněž s úspěchem používají sodomité. A když o tom tak uvažuji, tak i modernisti v církvi. Vzpomínáte, jak po synodě v r. 2014 byly ty nejhorší návrhy považovány za výstřelek a dnes se nad nimi takřka nikdo ani nepozastaví!
Neoficiální verze textu videa s modlitebními úmysly papeže Františka I. na YouTube viz:
https://www.youtube.com/watch?v=Cz07379TK-0