Mons. Sheen: Výzva k netoleranci

svetlotma

Říká se, že Ameriku sužuje netolerance. Tak tomu není. Trpí tolerancí: tolerancí dobra i zla, pravdy i omylu, ctnosti i hříchu, Krista i rozkladu. V naší zemi nevládne ani tak nesnášenlivost jako spíše volnomyšlenkářství. Člověk, který si dokáže správně srovnat věci v hlavě tak jako si ustlat postel, je označován za úzkoprsého; kdežto ten, kdo má v myšlení zmatek, stejně jako neumí nakládat se svým časem, je nazýván tolerantním a svobodomyslným.

Nesnášenlivý je ten, kdo odmítá cokoli bezdůvodně přijmout; svobodomyslný ten, kdo přijme vše z jakéhokoli důvodu, aniž by zjišťoval, zda je ten důvod správný. Pravda, občas se dožaduje upřesnění, ale je to upřesnění dle vědeckých měřítek, nikoli logických. Porucha, jež se projevuje zmíněným volnomyšlenkářstvím, je duševní, nikoli mravní. O tom svědčí tyto tři věci: sklon řešit problémy slovy, nikoli argumenty, bezvýhradná ochota uznat autoritu kohokoli ve věci náboženství a, nakonec, láska k novotám.

Náboženství má právo promlouvat ústy svých mluvčích, stejně jako mají právo i další vědy, fyzika nebo astronomie, promlouvat ústy těch, kteří se jimi zabývají. Náboženství je vědou, třebaže z něj chtějí někteří udělat pouhý cit. Náboženství má své zásady, přirozené i zjevené, které jsou ve své logice ještě složitější než matematika. Ale falešný pojem tolerance tuto skutečnost zatemňuje všem, kteří, byť jsou netolerantní v nejmalichernějších životních maličkostech, stávají se tolerantními ve svém vztahu k Bohu.

Dalším projevem zmíněné poruchy myšlení, která vyvolává podivnou plíseň volnomyšlenkářství, je natolik silné zanícení pro novoty, že odmítá i lásku k pravdě. Pravda je obětována ironickým poznámkám, Kristovo božství titulkům v pondělních novinách. Řada současných kazatelů se stále méně věnuje kázání Krista ukřižovaného a daleko více své oblíbenosti u věřících. Nedostatek intelektuální páteře vede k tomu, že obkročmo osedlávají býka pravdy i osla nesmyslů, chválí katolíky za „skvělou organizaci“ a sexuology za „otevřenou výzvu mladé generaci“. Jelikož ohýbají kolena raději před davem než před Bohem, nelze snad ani očekávat, že by se před současným Herodem zastali Jana Křtitele. Na rozvody a život ve smilstvu nepoukáže žádný varovný prst, žádný hlas nezahřmí do uší boháče, aby vyřkl ona netolerantní Boží slova: „Není ti dovoleno míti manželku svého bližního.“ Místo toho uslyšíme: „Přátelé, doba se změnila!“ Kyseliny modernosti rozleptávají zkameněliny pravověří.

Víra v Boha, Kristovo božství, mravní zákon je považována za pomíjející zálibu. Tato nová tolerance se v posledku týká samotné pravdy, jako kdyby pravda byla nějakou módou, něco na způsob klobouku, nikoli základem, jímž je v tomto příměru hlava.

Posledním tvrzením současného volnomyšlenkářství je, že pravda musí odpovídat době, a proto se má měnit dle pomíjivých choutek okamžiku. Jako chameleon přizpůsobuje své barvy prostředí, které ho obklopuje, tak by se prý měla měnit i pravda, aby vyhovovala záchvěvům a požadavkům času. Povaha určitých věcí je pevná, a o pravdě to platí o to více. Pravdě lze tisíckrát odporovat, ale to jen potvrzuje, že je natolik silná, že přežije tisíc útoků. Když někdo říká: „Ten tvrdí to, druhý zase ono, proto žádná pravda není,“ je to asi stejně logické, jako kdyby Kolumbus došel k závěru, že žádná země není, jelikož mu někteří říkali: „Země je kulatá,“ a jiní prohlašovali: „Země je placatá.“ Ti, kteří odmítají měřítko objektivní pravdy, jsou jako tesař, který by zahodil svůj metr a používal za měřidlo každý jednotlivý trám: nezbude jim nic jiného, čím by mohli měřit, jen přelétavá móda daného okamžiku.

Uhihňané nadšení pro novotářství, přecitlivělá neposednost vyšinuté mysli a nepřirozený strach z pořádné porce poctivého myšlení, to vše dohromady spoluutváří skupinu nedovzdělaných, ale o to ješitnějších svobododuchů, kteří si myslí, že není žádný rozdíl mezi Bohem jakožto Příčinou a Bohem jakožto „projekcí mého já“, kteří stavějí na roveň Krista a Buddhu, a pak rozšiřují svojí svobodomyslnost na rozmáchlou syntézu, jež říká nejen, že jedno křesťanské vyznání je stejně dobré jako druhé, ale dokonce že jedno světové náboženství je stejně dobré jako druhé. Velký bůh „Pokrok“ je tedy povýšen na oltáře módy, a když se jeho zanícených uctívačů zeptáte: „Pokrok k čemu?“, dostane se vám odpovědi: „K většímu pokroku.“ Soudní lidé se zatím diví, jak může být pokroku bez udání směru a jak lze udat směr bez pevného bodu. A jelikož mluví o „pevném bodu“, tak se o nich říká, že zaostávají za dobou, zatímco oni ve skutečnosti jsou nad dobou, duševně i duchovně.

Co svět tváří v tvář tomuto volnomyšlenkářství potřebuje, je netolerance. Zdá se, jako by svět zcela ztratil schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Některé hlavy se domnívají, že netolerance je vždy špatná, jelikož je podle nich projevem nenávisti a omezenosti. Ty samé hlavy věří, že tolerance je vždy správná, protože je podle nich projevem lásky a velkodušnosti.

Co to tedy vůbec je tolerance? Tolerance je postoj, kdy z rozumných důvodů trpíme zlo, což nás vede k tomu, že brzdíme svůj hněv nebo zlo trestáme. Ale daleko důležitější je to, čeho se tolerance týká: Tolerance se vztahuje pouze na lidi, ale nikdy ne na pravdu. Netolerance se týká pouze pravdy, nikoli lidí. Tolerance se týká bloudícího, netolerance bludu.

Amerika netrpí ani tak intolerancí, tedy nesnášenlivostí, jako tolerancí, tedy lhostejností k pravdě a omylu, a filosofickou ledabylostí, která je vydávána za velkodušnost. Větší tolerance je pochopitelně zapotřebí, neboť nikdy není dost lásky, kterou bychom mohli druhým projevovat. Sám náš Pán praví, abychom milovali ty, kteří nás pomlouvají, neboť nepřestávají být lidmi. Nikde ale neříká, že máme milovat pomluvu.

Církev nás v Kristově duchu nabádá, abychom se modlili za ty, kteří se nacházejí mimo Církev, a projevovali jim větší lásku. Je tedy třeba projevovat lidem lásku, zejména těm mimo stádce, které je třeba láskou přivést zpět, aby byl jeden ovčinec a jeden Pastýř. Máme snad Bohu, který neshlíží tolerantně rovnostářským zrakem na všechna náboženství, upřít jeho jméno „Moudrost“?

Církev je tělem Kristovým; s tím, jak stále více promýšlela a prohlubovala samotné základy jeho učení, rozvíjela i další pravdy víry. Nikdy na tyto pravdy nezapomněla, pamatovala si je a její pamětí je tradice. Dogmata Církve jsou jako pevné, poctivé cihly, z nichž může člověk stavět, ne jako sláma „náboženského prožitku“, která se hodí leda tak ke spálení. Církev byla a vždy bude netolerantní, pokud jde o práva Boha, neboť hereze, omyl a nepravda se netýkají nějakých osobních názorů, kterých by se mohla vzdát, nýbrž Božího práva, o němž se nesmlouvá. Pravda je božská, blud je lidský. Činí-li heretik pokání, Církev jej přijme zpět do pokladnice svých duší, ale nikdy nepřijme herezi do pokladnice své moudrosti. Pravda bude vždy pravdou, i když se k ní nebude nikdo hlásit; a omyl bude vždy omylem, byť jej všichni vyznávali.

Postoj Církve k této palčivé otázce současnosti lze vysvětlit na příběhu o dvou ženách, které přišly za Šalamounem, aby je rozsoudil. Každá z nich prohlašovala, že narozené dítě je její. Skutečná matka trvala na tom, že chce celé dítě, nebo nic, neboť dítě je jako pravda, nelze ji rozdělit, aniž by nezemřela. Falešná matka naopak souhlasila s kompromisem. Byla ochotna nechat dítě přepůlit. A dítě by pak ze samé velkodušnosti zemřelo…

Mons. Fulton J. Sheen

 

Úryvek z knihy Old Errors and New Labels, New York 1931.
Přeložila Lucie Hailandová.

Vyšlo v Te Deum 1/2013.

9 Komentářů k "Mons. Sheen: Výzva k netoleranci"

  1. Poutník | 16.1.2016 z 21:51 |

    Ano, „tolerance“ – to slovo zní podobně pěkně jako „humanismus“… Nejděsivější na dnešní situaci ale je to, že se nám modernisté pokoušejí vnutit falešný obraz samotného Boha – nasvícený právě oněmi „reflektory pokroku“.

    Obraz onoho „tolerantního“ Boha, který nám předkládají špičky Církve v posledních desetiletích (a v míře ještě zasílené současný papež), je ale lživý z jednoho prostého důvodu.

    – Protože skutečná Boží Láska, skutečné Boží Milosrdenství nikdy nemůže být „bianco šek“. Protože jednoduše není nikdy tak plytká, že by jí vlastně ani nezáleželo na tom, kdo jsme, co děláme – vždyť pak by sám náš Bůh byl jen „mašinou na milosrdenství“, kterého bychom my sami jako osobnosti, jako zápasící a svůj život utvářející bytosti – ve skutečnosti ani nezajímali…

    Dobře to vystihuje následující úryvek z Písma svatého:

    „Andělu církve v Laodikeji piš:

    „Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího:

    Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký!
    Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.

    Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všechno a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.

    Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.

    Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.

    Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.

    Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.“

    Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.““

    /Zj 3, 14-22/

    Není divu, že zesvětštělá Církev, která vdechla ducha tohoto světa a nyní ve velkém přebírá jeho „liberální hodnoty“, nechce o žádném trestání ani slyšet.

    Ale nejen to: Církev – po vzoru světa – už v poslední době nechce slyšet dokonce ani o žádné závaznosti a žádném omezení…

    To ale opravdu nemá nic společného ani se skutečnou Pravdou, ani se skutečnou Láskou. Protože bez omezení či trestu je nemožná výchova, nemožná náprava, nemožný vývoj, nemožná odpovědnost, dospělost a hloubka nás všech jako lidských bytostí.

    Proto před námi dnes leží zdegenerovaný Západ – a v tolika svých členech zdegenerovaná Církev.

  2. MichalD | 17.1.2016 z 12:04 |

    Více než aktuální … děkuji.

    Réginald Marie Garrigou-Lagrange OP říkával něco velmi podobného: Církev je z principu netolerantní, protože věří, je ale tolerantní v praxi, protože miluje. Nepřátelé Církve jsou z principu tolerantní, protože nevěří, jsou ale netolerantní v praxi, protože nemilují.

  3. Jaroslav | 18.1.2016 z 13:41 |

    ad Poutník: Zdegenerovaná a zesvětštělá Církev je také taková proto, že v ní působí síly, které to měly a mají v náplni práce. Je pro to více důkazů, tady je jeden z nich:

    Pokyny pro vyvolené pro dobu poválečnou obsažené v dopisu – instruktáži

    Instrukce byla odeslána z Baselu v r. 1939 konkrétním odesílatelem konkrétnímu adresátovi v Čechách, poslanci KSČ a profesoru marx-leninismu na UK. Byla objevena v zazděné schránce při bourání či opravách jistého objektu v Čechách a dostala se do ruky nezpochybnitelně důvěryhodnému politickému vězni 50.let minulého století.

    Mimo jiné tam stálo:
    „V případě prohrané války změňte svá bydliště tam, kde Vás neznají. Změňte svá jména na jména běžná tam, kde budete působit. Rychle pronikejte do všech organizací vítězného nepřítele. Pracujte obezřetně! Snažte se proniknout do církevních uskupení různých řádů a v případě nutnosti podstoupit i křest, který nebude platný, ale nám prospěšný. Opanujte tisk a nedopouštějte glorifikaci římských duchovních, našich nepřátel, kteří byli postiženi mocí světskou. Řím by je prohlásil za mučedníky, a to k naší škodě. To, co se nepodařilo ve století 18., musí se podařit koncem tohoto. Pro úspěšné dokonání díla věnovali jsme nemalé náklady, abychom připravili garnitury liturgicky a obřadně vzdělaných agentů z řad vždy prodejného nepřítele, který za peníze bude sloužit nám. Koupili jsme si vysoký klérus v Německu a ten po první válce zasadil Římu smrtelnou ránu. Na kapituly a fary budou dosazeni naši školení agenti, kteří se postarají o skartaci církevních tiskovin ze století 18. a 19., to proto, aby nebylo oživováno nepřátelství vůči nám, kteří usilujeme o kázeň a poslušnost. Školení agenti dobrovolně podstoupí různá příkoří, ale bude to k jejich prospěchu a k dosažení našeho cíle a k vlastní autodestrukci pevnosti, se kterou vedeme tisíciletý boj. Úkolem našich vysoce školených agentů bude úsilí zbavit chrámy kazatelen, jakožto míst neustálých výpadů proti nám a šíření nedůvěry vůči nám. Odstranit z chrámů starobylé zpovědnice, kde kněz neviděl do tváře hříšníka a tolerovat způsob, jaký zavedou naši agenti, kteří budou sledovat tvrdošíjnost hříšníka a zavedou způsob u volného stolu. Sledovat nové duchovní, kteří se přátelí se starší generací a naši agenti se postarají, aby byli tito přeloženi. Není v našem zájmu, aby někdo brzdil našemu vítězství. Bylo dosaženo velikého vítězství mezi dvěma válkami tím, že naši velcí agenti způsobili 2/3 odpad od Říma a tím nám ulehčili boj. Moc světská posílala naše odpůrce tam, odkud nebylo návratu. Teď bude na nás, abychom dílo autodestrukce uspíšili a třetí tisíciletí bude naše: Beharrlichkeit-Vorsichtigkeit!!

  4. Jaroslav | 18.1.2016 z 20:39 |

    Omlouvám se za zkreslení. V úvodním odstavci předchozího příspěvku má být, že dopis byl zaslán v r. 1939 budoucímu poslanci KSČ a profesoru marx-leninismu na KU. Díky za pochopení.

  5. matěj | 18.1.2016 z 21:33 |

    Ad p. Jaroslav: OK, konkrétního odesílatele a konkrétního adresáta a jistý objekt a důvěryhodného vězně asi neodtajníte, to jste mohl udělat rovnou, kdybyste chtěl. Lze prosím alespoň, pro zvýšení důvěryhodnosti odkázat nějaký zdroj dokládající, že byť i na samém konci roku 1939, kdy z druhé světové války zatím proběhlo historicky jen další z mnoha rozdělení Polska mezi Němce a Rusy, navíc během pouhého měsíce, byla jakkoli myslitelná formulace „mezi dvěma válkami“? Nebo jsou myšleny nějaké jiné války než ty dnes nazývané první a druhá světová?

  6. Jaroslav | 19.1.2016 z 14:19 |

    ad Matěj: Dopis byl odeslán v r. 1939 a tak se instrukce logicky týká doby po II. svět. válce, zmínka mezi válkami může být dobou od I. do II., protože, jak si můžeme dovodit, válka nevzniká ze dne na den, ale je dlouhodobě připravována podle jiných instrukcí (odesílateli byly jistě známy, a proto bere II. SV v r. 1939 jako jistou), tak i dobou k I. svět. válce. Je tam zmínka o konci 18. století, ale podle mých skromných znalostí (nejsem historik) by se mohlo jednat i o konec st. 19., kdy se také boj proti Církvi vyostřoval. Války v 19. st. jsou známy, např. prusko-francouzská s příznačným dopadem na zánik Papežského státu jako pevnosti, kterou se podařilo narušit. V instrukci je zmínka o tisíciletém boji proti pevnosti, a proto není tak podstatné, jestli se to týká konce 18. nebo 19. století, vše bylo v režii této zákeřné elity. Z instrukce se také dají pochopit změny v Církvi, které byly nastartovány II. VK – zmínka o autodestrukci a následné 3. tisíciletí.
    Zmíněný politický vězeň navštěvoval naši rodinu a s tatínkem vedl obsáhlé debaty. V té době jsem byl v jinošském věku a tyto skutečnosti jsem chápal jen okrajově. Adresátovo příjmení začíná na B., po válce si ho podle instrukce změnil též na B., pocházel z místa mého rodiště, otec a jeho přítel jej znali. Z materiálů UK by se jistě dal identifikovat, byl také šéfredaktorem (jak jinak) RP.
    Současný stav pokoncilní sekty nám potvrzuje odkud vítr vane.

  7. Teofil | 23.1.2016 z 1:08 |

    JENOM PAN ČEJKA TO JEŠTĚ NEPOCHOPIL

  8. Teofil | 23.1.2016 z 1:10 |

    A NEBO TO CHÁPE AŽ MOC DOBŘE A PODLE TOHO TAKÉ CENZORUJE

  9. A navíc nemá rád lidi, kteří píší velkými písmeny v domnění, že tak výrok získá na pravdivosti.

    Jinak pochopitelně přiznávám, že jsem v řadě ohledů dosti nechápavý. Ale vyhrazuji si právo nechtít to ani pochopit.

    Martin R. Čejka

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*