Čejka: Staré pukavce do nové omelety

Kdyby si nějaký podivín stanovil za cíl stát se předmětem papežského odsouzení, neměl by to v době milosrdného Františka vůbec lehké. Stěží si dokážu představit, jakých orgií by se musel v potu tváře účastnit nebo jaké hereze by musel namáhavě vymýšlet, aby se tak stalo. Ale ani v postpostmoderní době není třeba ztrácet naději, jistá řešení se totiž navzdory svízelným okolnostem stále nabízejí.

Mohl by se např. záměrně stát bezohledným nadnárodním kapitalistou, což je ale poměrně těžké a já ve svém okolí neznám nikoho, jehož by toto neštěstí potkalo. Daleko snazším by bylo zvýšit dramaticky spotřebu masa a následně unikajícími plyny ohrožovat matku Gaiu. To je ale, přiznejme si, poněkud přízemní, neřkuli pubertální cesta. Povzneseme-li se do sféry ducha, pak nezbývá než zvolit si los konzervativního či tradičního katolíka. Teprve tehdy se může takový člověk zaradovat, neboť se na něj sesypou odsouzení, ba přímo nadávky milosrdného Františka.

Považte sami: pelagiáni! gnostici! mají komplex méněcennosti! usazují se na Mojžíšův stolec a s povýšeností a povrchností posuzují! házejí mrtvé kameny! Není to hezké? Nedávno k těmto láskyplným invektivám ještě přibylo: hřeší hadačstvím! hřeší modloslužbou![1]

Je pravdou, že František používá některé pojmy v jiném významu, než byly běžně chápány, ale netřeba být úzkoprsým a propadat sémantickému farizejství. A stejně jako slova nabývají ve Františkových ústech nových, dosud netušených barev, tak jsme obohacováni i neotřelou exegezí tryskající z papežských kázání. Právě Františkův proslov, ve kterém důmyslně odhalil hadačství a modloslužbu tam, kde je zatím nikdo nehledal, svědčí o takřka neomezeném intelektuálním rozletu.

František užil podobenství, ve kterém Kristus hovoří o novém víně a nových měších, k obhajobě neutuchajícího novotářství. Nicméně dříve byla uvedená slova Páně chápána jako vyjádření „neslučitelnosti novozákonní úcty Boží s obřadními předpisy starozákonními a zvláště s předpisy farizejskými“[2]. (Pokud však chtěl František tímto naznačit, že se chytá zrušit novozákonní ustanovení, pak jeho věty byly samozřejmě zcela namístě.) Aby svoje závěry podpořil, odvolal se František na dějinný příklad krále Saula, který složil Hospodinu oběť „jako vždycky“ (a to byla konzervativní chyba!), načež Pán odmítl nejen tuto oběť, ale zavrhl i samotného Saula, neboť podle všeho očekával nějakou překvapivou novinku. Jak poukázal všetečný americký komentátor Christopher A. Ferrara, jedná se opět o notně odvážný výklad biblické zprávy:

„Takové pojetí je zcela mylné a zavádějící, protože představuje přesný opak toho, co zde Písmo říká. Saulova neposlušnost spočívala právě v tom, že nejednal tak, jak to bylo činěno vždycky. Přisvojil si liturgickou funkci vyhrazenou kněžím, čímž porušil nejen židovskou tradici, ale rovněž vyložený příkaz proroka Samuela, aby na něj počkal, a on jakožto kněz staré úmluvy přinese Hospodinu oběť. Když navíc Saul brání svoji neposlušnost slovy: ‚Potřebou dohnán jsa, obětoval jsem celopal,‘ protože si chtěl naklonit Boha dříve, než Filištíni přejdou do protiútoku, Samuel ho pokárá: ‚Pošetile jsi učinil, a nezachoval jsi přikázání Hospodina, Boha svého, která ti dal‘ [1 Král 13, 12–13]. A pro tuto a další neposlušnost zbavil Bůh Saula trůnu.“[3]

Takový osobitý přístup pochopitelně vyvolává v těch, kteří „uzavírají srdce novosti Ducha“[4], zasloužený pocit zmatku. Ten ještě vzroste, pokud se pokusí proniknout do novostí ve Františkově podání.

V souvislosti s možností připuštění rozvedených a znovusezdaných k přijímání eucharistie cítil potřebu zmínit byzantinskou zatuchlinu[5] rodem z jedenáctého století (!), kdy východní schizmatici v submisivní poloze vůči světské moci povolili rozvody, přičemž to začali hájit jakousi „ekonomií“[6].

Následovníků arcirozkolníka Fótia (nešťastník zemřel v roce 891!) se dovolával také ohledně otázky kolegiality v Církvi.[7]

Je navíc zřejmé, že myšlenky ve věci tzv. kolegiality a decentralizace (ale i jiných novot), kterým dá František tu a tam uniknout, pocházejí ze závěrů „lupičské synody“ v Pistoii, která se konala v roce 1786 (!), což už je z dnešního hlediska pomalu středověk.

A podíváme-li se na dva hlavní Františkovy mentory, jejichž zásluhy dotyčný neúnavně vyzdvihuje, tj. kardinála Kaspera a kardinála Martiniho, tak ani jednoho z nich nelze při nejlepší vůli označit za zrovna dvakrát svěžího vinaře. První letos v březnu oslaví úctyhodných třiaosmdesát let a druhý už tři roky, čtyři měsíce a dvaadvacet dní straší Církev ze záhrobí.

Je tedy zřejmé, že ducha, jemuž František otevírá srdce, jen stěží můžeme nazvat novým.

Ale aby bylo jasno, nesdílím s podivínem, o němž byla řeč v úvodu, jeho touhu po papežském odsouzení, a tak upřímně vyznávám, že se novotám nebráním. Svědectvím budiž rychlovarná konvice, kterou jsem nedávno zakoupil. I v církevní oblasti jsem otevřen věcem neotřelým, ne-li přímo svou neobvyklostí šokujícím. Uvítal bych např. papeže, který bere katolickou víru vážně a neskáče do rytmů tamtamů doby. Takového jsem ještě totiž nezažil.

Martin R. Čejka

 

[1] František, kázání z Domu sv. Marty 18. ledna 2016.

[2] Rudolf Col, komentář k Mk 2, 21–22.

[3] Christopher A. Ferrara, „Is Francis compos mentis?“, remnantnewspaper.com, 20. leden 2016.

[4] František, ibidem.

[5] Press conference of Pope Francis during the return flight, 28. červenec 2013.

[6] Viz Mons. Cyril Vasiľ, „Odloučení, rozvod, rozloučení svazku a uzavření nového manželství: Teologické a praktické přístupy pravoslavných církví“ in Setrvat v pravdě Kristově. Brno 2015.

[7] „A Big Heart Open to God“, America 30. září 2013.

8 Komentářů k "Čejka: Staré pukavce do nové omelety"

  1. david | 22.1.2016 z 7:26 |

    Rád bych upozornil, že význam kázání z 18. ledna nemíří jen na „pelagiány či gnostiky“, jak by se mohlo na první pohled zdát. Chcete se u vás ve farnosti modlit růženec či zasvěcení k Nejsvětějšímu Srdci a poukazujete na to, že je dobrým zvykem se takto modlit? Pak jste s největší pravděpodobností, dle slov římského biskupa hadač a modloslužebník. Běda však, vystoupíte – li proti tzv. chválám, při nichž se řeže do kytar!

  2. Máte zcela pravdu. Ale nezapomínejte, že se jedná o revoluci permanentní, takže za chvíli se stanou reakcionáři z těch, kteří se budou dovolávat toho, že se u nich v kostele vždycky řezalo do kytar. Na co se bude hrát potom, aby to odpovídalo novosti ducha, nevím…

    Martin R. Čejka

  3. romanus | 22.1.2016 z 21:18 |

    já čtu dekrety koncilu Tridentského a musím konstatovat,že to co je dnes vítáno,jako novota,je tam odsouzeno,jako hereze 🙂

  4. david | 23.1.2016 z 10:05 |

    Je to tak. Kdysi jsem viděl obrázek, kde nějací hipíci s kytarami říkají: „My jsme taky tradiční. V kostele hrajeme na kytary už čtyřicet let!“
    Revoluce pokračuje!

  5. Franz | 23.1.2016 z 10:31 |

    Nezlobte se na mě, ale když někdo naznačuje, že Ježíš byl hříšný, jelikož musel poprosit Josefa s Marií o odpuštění za tento „roštárničku“ v chrámu ( rozuměj dlouho se modlil k Bohu )a dále Panna Maria cítila rovněž vztek k Bohu pod křížem, jelikož jí židé ukřižovali jejího syna atd.viz. zde tento článek v AJ…
    [odkaz byl smazán, neboť odkazoval na stránky, které propagují Církví neschválené údajné soukromé zjevení]
    V Itálii jsem žil a danou řeč ovládám na úrovni rodilého mluvčího,takže tvrzení „von se papež přeřekl či špatně to přetlumočili“ je již dávno za mnou.
    A tedy když tyto „perly“, jež citují katolická média jako „krásné“ papežovy promluvy,jsou veřejně říkány věřícím, tak je jo něco shnilého ve státě dánském!Tady už skončila veškerá legrace!

  6. David Hibsch | 23.1.2016 z 21:16 |

    Až se bude při oněch společenských seancích, které se dnes provozují v kostelích proměněných v multifunkční sály, hrát na zadnice (nejlépe ženské), jak je vidět v přiloženém videu, tak budou mít konečně narváno. Řezat do kytary totiž dnes dokáže každý bývalý hipík či tramp, to už prostě netáhne. Taková inovace programu by zvedla návštěvnost a utužilo by to společenství. Já u toho tedy nebudu, ale já si tu „katolickou nudu“ vybral dobrovolně. Bohu díky. 🙂

  7. Ani plácání po čemkoliv pokoncilní náboženství nevzkřísí. Jeho skutečný stav velmi dobře vystihuje scéna z filmu „Pevnost Apačů v Bronxu“ (pamětníci pamatují, bylo to s hvězdičkou):

  8. david | 24.1.2016 z 12:55 |

    Ale vidím i ono pověstné světélko na konci tunelu. Nejdříve přistupuje ke sv. přijímání paní o francouzských holích,s kabelkou na předloktí a dožaduje se přijímat na ruku. Pak přistupují mladí lidé, přijímající zásadně do úst a někteří i vkleče.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*