Oživme ducha křížových výprav!

Katolík dnes pozoruje s velkým zármutkem, ale i s rozhořčením a také pocitem bezmoci, jak jsou jeho bratři ve víře na celém světě pronásledováni. Bestiality severokorejského komunistického režimu a současných muslimských zemí à la Saudská Arábie nebo teroristických organizací typu Islámského státu, al Kajdá či al Nusrá překročily všechny únosné meze. Jak my na to reagujeme? Bohužel pouze řečičkami o dialogu a míru. Tomu říkáme křesťanský postoj?

Samozřejmě probíhají modlitby Církve, zprávy o utrpení našich bratří a sester ve víře v nás vyvolávají soucit, snad i slzy vhrknou do očí – ale to je všechno. Kde je tady duch kruciát, křížových výprav? Ten duch, který volal na synodě v Clermontu r. 1095 „Deus vult!“ (Bůh tomu chce!) a inspiroval bohaté i chudé k oblečení brnění, k opuštění všeho a ke strastiplné cestě do Svaté země na obranu života tamních křesťanů vražděných a mučených tureckými hordami? Už zcela vymizel?

To by ještě nebylo tak zlé. Současné ohrožení katolické víry v Evropě by ho dokázalo znovu objevit nebo vzkřísit. Jenže tento „duch kruciát“ je dnes samotnými církevními představiteli ostrakizován a napadán jako „neláska“, „fundamentalismus“, „konfrontace“, „xenofobie“ apod. Neustále je nám od ambonů v kostele, v katolických školách i v katolických médiích vtloukána do hlav pacifistická hereze podpíraná nehoráznou lží, že islám je „mírumilovným náboženstvím“ a teroristé Islámského státu jsou prý pouze extrémisty vymykajícími se z tradiční muslimské religiozity. Zamlčuje se nám, že prorok Mohamed nebyl žádným mystikem a náboženským reformátorem, ale masovým vrahem, lupičem, smilníkem a pedofilem. Takto si ovšem my, katolíci 21. století, připravujeme do budoucna svou vlastní likvidaci.

A nejde pouze o vztah k islámu. Jak můžeme od současných katolíků očekávat, že dle příkladu křižáků 12. století vezmou do ruky zbraň a půjdou bránit své souvěrce na Blízkém východě či kdekoliv jinde, když oni nejsou schopni ani ve svém prostředí v Evropě a v Americe radikálně se postavit na obranu nenarozených dětí, které jsou bestiálně vražděny v mateřském lůně? Ba právě naopak, když se přece jen najdou „hořící srdce“ typu statečných kanadských žen Mary Wagnerové a Lindy Gibbonsové, které se za svoji aktivitu proti potratům dostaly do kriminálu, katolíci až na malé výjimky nejenom mlčí, ale dokonce prohlašují, že s těmito „extrémistkami porušujícími zákon“, jak se vyjadřuje mnoho kanadských duchovních, nechtějí nic mít. Kněží v Torontu, kde paní Wagnerová bydlí, ji dokonce odmítají v kriminále navštěvovat, ačkoliv Kristus k tomu vyzývá slovy „Byl jsem v žaláři a navštívili jste mne.“ Genderová ideologie spolu s homosexualismem je na vzestupu, protože odpor katolíků je slabý. Jistě, jsou výjimky, existují velkolepé akce typu manifestace v Paříži před třemi lety nebo letos v Římě, kde přišly do ulic možná i dva miliony lidí, jenže co je to platno, když mnohé církevní autority odmítnou udělit tomu svoji podporu, sekretář Italské biskupské konference biskup Nunzio Galantino před manifestací dopředu varoval a dělal vše proti její propagaci.

Často slyšíme námitky, že konfrontace a vyvolávání střetů jsou nekřesťanské, že máme být mírumilovnými a vždy připravenými k dialogu. To ovšem nepřátelům Církve nenažene vůbec žádný strach. Kdo se neustále ohání „dialogem“ a „mírumilovností“, tak mu nelze než doporučit zástupy svatých učitelů, mučedníků a vyznavačů Církve, kteří nevedli s bludaři, odpadlíky a nepřáteli svaté víry žádný dialog, ale jejich nauku tvrdě potírali, poukazovali na její škodlivost a vyzývali k jejímu zničení. Jak také nevzpomenout zástupy svatých rytířů-mnichů, svatých králů i svatých papežů vyzývajících k boji na obranu svaté víry (sv. Bernard, sv. Dominik, sv. Pius V.) nebo dokonce stojících v čele křesťanských vojsk (sv. Ludvík IX., sv. Jan Kapistrán, bl. Marco d´Aviano)! Lepanto 1571, Vídeň 1683, Vendée 1793–4, mexická Cristiada 1925–9, k tomu připočtěme ještě všechny katolické bojovníky protinacistického a protikomunistického hnutí odporu ve všech zemích zasažených těmito nákazami – to všechno dnes po II. vatikánském koncilu vyklidilo pole ve prospěch kapitulantského „dialogu“, pacifismu a lži o „mírumilovnosti“ a „humanistickém základě“ nepřátel Církve Kristovy.

Jenže duch kruciát dosud nezemřel. I když jeho vyznavači jsou v menšině, přesto existují. Abrahámovských „deset spravedlivých“ je realitou. Záleží na nás, jestli jejich počet bude stoupat nebo klesat – bez ohledu na káravě vztyčený prst některých hierarchů.

Radomír Malý

 

Zpracováno podle Sławomir Skiba, „Powróćmy do ducha krucjat!“, Polonia Christiana 1/2016.