Semín: Amoris Laetitia – papežské požehnání situační etice

Papež František svojí apoštolskou exhortací Amoris Laetitia (Radost lásky) opět potvrdil, že naděje, jež do něj revolucionáři vkládají, nejsou nikterak liché. V příštích dnech přineseme detailnější analýzu toho, co exhortace obsahuje, po prvním letmém seznámení se s jejím obsahem (260 stran místy velmi rozvleklého textu byl zveřejněn jen před několika hodinami) lze však učinit předběžný závěr, že se František v některých ohledech rozešel nejen s tradičním učením Církve, ale i svých pokoncilních předchůdců Jana Pavla II. a Benedikta XVI.

Papež v AL přebírá pasáže ze synodních zpráv, včetně těch, jež byly kritizovány „konzervativními“ kruhy. Hned v úvodu tvrdí, že ne všechny naukové, morální či pastorační problémy vyžadují intervenci učitelského úřadu. A to i proto, že některé aspekty morálního učení církve prý nemají jednoznačný výklad. Z tohoto důvodu se František domnívá, že nejvhodnější formou aplikace morálního učení je s přihlédnutím k místním zvyklostem. Po inkulturaci liturgické, jež v některých koutech světa „obohatila“ pokoncilní liturgii tancem, pohanskými obřady či do půli těla obnaženými lektorkami, přichází nyní ke slovu inkulturace morální. Lepší návod na relativizaci mravního zákona František hledat nemusel.

Ve shodě se synodními zprávami, také apoštolská exhortace mlčí o hříchu a nebezpečí ztráty věčného života v případech, kdy lidé žijí v cizoložství (ani tento termín exhortace neužívá). O vztazích, objektivně hříšných, dokument výlučně hovoří jen jako o „neregulérních“. A to včetně oněch uvozovek. Klíč k pochopení se skrývá v paragrafu 301, v němž František tvrdí, že nelze tvrdit o všech, kteří v těchto vztazích žijí, že se nacházejí ve stavu hříchu. Proto volá, opět ve shodě se synodními závěry, po individuálním hodnocení jednotlivých případů, po „pastoračním rozlišování“, „doprovázení“ a „integraci“ těchto osob do života Církve. Jde dokonce tak daleko, že o nich hovoří jako o živých údech církevního společenství.

Skandální je rovněž paragraf 298, týkající se situace osob, žijících v druhém „manželství“, vychovávajících děti. V přímém protikladu k exhortaci Familiaris consortio papeže Jana Pavla II., v němž je v souladu s tradičním postojem církve požadováno, aby spolu daný pár žil výhradně jako „bratr se sestrou“, František uvádí, že tento požadavek je obtížně realizovatelný, neboť jeho plnění ohrožuje vzájemnou věrnost i samotné dobro dětí!

Jen na základě těchto několika pasáží lze oprávněně tvrdit, že touto exhortací papež František požehnal situační etice, odsouzené mj. Janem Pavlem II. v encyklice Veritatis splendor.

Je samozřejmé, že v tak dlouhém dokumentu jsou i pasáže, jimž není co vytknout. Papolatristé je jistě budou hojně citovat a s jejich využitím tvrdit, jak je exhortace ve skutečnosti přínosná. I nadále budou strkat hlavu do písku a tvářit se, jako by se nic vážného nestalo. Jenomže ono se stalo. Máme papeže, jenž se domnívá, že někteří lidé, žijící v „neregulérním“ svazku, mohou žít jako plnohodnotní manželé, aniž by tím hřešili, čímž jim zametá cestičku k dosud zapovězenému svatému přijímání. Přesně tak, jak požadovala Kasperova revoluční garda. Máme papeže, který touto exhortací zaútočil nikoli jen na jednu svátost, ale hned na tři – vedle manželství i na svátost pokání a Nejsvětější svátost oltářní.

Jsme opět svědky toho, čeho všeho lze dosáhnout bez toho, že dojde k výslovnému popření katolické nauky, v tomto případě nerozlučitelnosti manželství. Povýšení „pastoračních ohledů“ nad učení podle modernistického hesla „život je víc než strnulé dogma“ umožní Františkovi a jeho spojencům v Církvi i mimo ní dosáhnout požadovaných změn nikoli přímou změnou nauky, ale prostřednictvím její „milosrdné“ aplikace.

Různým aspektům právě vyšlé exhortace se budeme věnovat i v následujících dnech a týdnech, stejně jako v příštím čísle tištěného Te Deum.

Michal Semín