Vyhlášení apoštolské exhortace Amoris laetitia papežem Františkem znamená ukončení synodálního procesu, jemuž dominovaly snahy podkopat katolické učení v otázkách spojených s lidským životem, manželstvím a rodinou, včetně nerozlučitelnosti manželství, antikoncepce, metod umělého oplodnění, homosexuality, „genderové ideologie“, práv rodičů a dětí a dalších. Tyto pokusy o překroucení katolické nauky oslabují svědectví Církve o pravdách přirozeného i nadpřirozeného řádu a ohrožují dobro rodiny, zejména jejích nejslabších a nejzranitelnějších členů.
Apoštolská exhortace Amoris laetitia je velmi dlouhý dokument, který se týká široké škály otázek souvisejících s rodinou. Je v ní mnoho pasáží, které věrně odrážejí katolické učení, to však nemůže zmenšit a nezmenšuje závažnost těch částí, jež podkopávají nauku a praxi katolické církve. Hlas rodiny má v úmyslu předložit v následujících dnech a týdnech úplnou analýzu závažných problémů, které exhortace vyvolává.
Hlas rodiny vyjadřuje následující první obavy s nejvyšší úctou vůči papežskému úřadu a výhradně z upřímného přání pomáhat hierarchii v hlásání katolického učení o životě, manželství a rodině a prosazovat skutečné dobro rodiny a jejích nejzranitelnějších členů.
Máme za to, že vyjádřením těchto obav plníme svou povinnost jasně stanovenou Kodexem kanonického práva, který uvádí:
„Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící“ (kánon 212 § 3).
Připuštění „znovusezdaných rozvedených“ ke svatému přijímání
Amoris laetitia v celé kapitole VIII. (odstavce 291–312) navrhuje řadu opatření, která připravují cestu k tomu, aby „znovusezdaní rozvedení“ mohli přistupovat ke svatému přijímání bez skutečného pokání a nápravy života. Tyto odstavce:
- obsahují zmatený výklad katolické nauky o povaze a účincích smrtelného hříchu, přičitatelnosti hříchu a povaze svědomí;
- používají ideologický jazyk místo tradičního církevního pojmosloví;
- uvádějí selektivní a zavádějící citace z předchozích církevních dokumentů.
Obzvlášť znepokojivý příklad zavádějící citace najdeme v odstavci 298, který zmiňuje Familiaris consortio papeže Jana Pavla II., kde se říká, že existují situace, kdy se „muž a žena nemohou z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni“. V exhortaci Amoris laetitia je však vynechána druhá část věty papeže Jana Pavla II., která konstatuje, že takové páry se „zaváží, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům“ (Familiaris consortio, 84).
V poznámce pod čarou k této zavádějící citaci navíc čteme:
„V těchto situacích mnoho lidí, ačkoli znají a akceptují možnost žít ‚jako bratr se sestrou‘, kterou jim nabízí Církev, poukazuje na to, že jestliže chybí určité vyjádření intimity, ‚často dochází k ohrožení věrnosti a trpí dobro dětí‘ (Druhý vatikánský koncil, Gaudium et spes, 51).“[1]
Dokument uvádí tento mylný názor, aniž by vysvětlil, proč se jedná o falešný přístup, konkrétně, že:
- každý sexuální akt mimo platné manželství je vnitřně špatný a vnitřně špatný akt nelze nikdy ospravedlnit, a to ani dobrým účelem;
- „věrnost je ohrožena“ akty sexuální intimity mimo manželství, avšak věrnost je žita, když se dva lidé v neplatném svazku zdrží sexuální intimity z věrnosti původnímu manželství, které zůstává platné;
- z citace vyplývá, že děti trpí, protože jejich rodiče s pomocí Boží milosti žijí čistě. Takoví rodiče však svým dětem naopak dávají příklad věrnosti, čistoty a důvěry v Boží milost.
Dokument cituje Gaudium et spes, ale pasáž je vytržena ze souvislosti a uvedený argument nepodporuje. Z kontextu je jasné, že Gaudium et spes mluví v souvislosti s plozením o katolících žijících v manželství, nikoli o lidech, kteří spolu žijí v neplatném svazku. Celá věta zní takto:
„Kde je však důvěrný manželský život přerušen, tam může být nezřídka ohrožena věrnost a poškozeno dobro dětí: tehdy se dostává do nebezpečí výchova dětí i odvaha mít další“ (Gaudium et spes, 51).[2]
Je tedy obtížné vyhnout se závěru, že apoštolská exhortace přinejmenším nastoluje možnost, že cizoložné sexuální akty mohou být v některých případech ospravedlnitelné, a kvůli tomu, aby to odůvodnila, cituje Gaudium et spes zavádějícím způsobem.
K dalším postojům, které oslabují katolickou nauku o přijímání svátostí, se Hlas rodiny ještě vyjádří.
Rodičovská práva a sexuální výchova
Amoris laetitia obsahuje oddíl nazvaný „Potřeba sexuální výchovy“ (odstavce 280–286), který zabírá více než pět stran, aniž by uváděl jedinou zmínku o rodičích. Naopak se zmiňuje o „vzdělávacích institucích“. Sexuální výchova je však „základním právem a povinností rodičů“ a „musí se dít stále za jejich pečlivého vedení jak doma, tak ve vzdělávacích ústavech, které pro své děti zvolili a které mají kontrolovat“ (papež Jan Pavel II., Familiaris consortio, 37). Opomenutí tohoto učení je vážným zklamáním pro rodiče v době, kdy jsou rodičovská práva ve vztahu k sexuální výchově terčem vážných a trvalých útoků v mnoha zemích světa i v mezinárodních institucích. Amoris laetitia v tomto oddíle nezmiňuje žádný z předchozích církevních dokumentů, které toto právo jasně potvrzují, zato však cituje psychoanalytika Ericha Fromma spojeného s Frankfurtskou školou. Předcházející zmínky o rodičovských právech (odstavec 84), jakkoli vítané, nemohou nahradit vynechání rodičovských práv v tomto oddíle.
Svazky homosexuálů
Amoris laetitia se drží podobného přístupu, který se uplatnil předtím v synodních dokumentech, a naznačuje, že „stejnopohlavní svazky“ mohou poskytovat „určitou stabilitu“ a mohou vykazovat jistou podobnost či souvislost s manželstvím:
„Musíme uznat velkou rozmanitost rodinných situací, které mohou poskytovat určitou stabilitu, i když faktické či stejnopohlavní svazky nelze klást jednoduše naroveň s manželstvím“ (odstavec 53).
V mezinárodních institucích existuje velký tlak na odmítnutí tradičního chápání rodiny pomocí jazyka, který mluví o „rozmanitosti“ nebo „různosti“ forem rodiny. Naznačování, že „stejnopohlavní svazky“ jsou součástí „velké rozmanitosti rodinných situací“, je přesně tím, proti čemu prorodinné organizace těžce bojují. Používáním tohoto jazyka apoštolská exhortace podkopává úsilí prorodinného hnutí o ochranu pravdivé definice rodiny a v důsledku toho o ochranu dětí, jejichž prospěch a zdravý vývoj závisí na struktuře rodiny, jak ji chce Bůh.
Nutno podotknout, že odstavec 251 opakuje autentickou nauku Církve, že „nejsou absolutně žádné důvody k tomu, aby byly homosexuální svazky pokládány za jakkoli podobné nebo byť vzdáleně analogické Božímu plánu pro manželství a rodinu“.
„Genderová ideologie“
Amoris laetitia podporuje ústřední aspekt „genderové ideologie“, když tvrdí, že „nesmíme zapomínat, že biologické pohlaví (sex) a socio-kulturní pohlaví (gender) lze rozlišovat, ale nikoliv oddělovat“ (odstavec 56). Toto přijímání principu, z něhož vychází genderová teorie, oslabuje jinak vítanou kritiku této ideologie a jejího vlivu obsaženou v dokumentu. Falešná představa, že biologické pohlaví je odlišitelné od tzv. „genderu“, se poprvé objevila v 50. letech a je základem „genderové ideologie“. Odpor proti následkům „genderové ideologie“ bude nemožný, přijmeme-li jeho mylný první princip.
Útoky na nevinný lidský život
Amoris laetitia neřeší obrovskou hrozbu pro nenarozené děti, staré lidi a postižené. Střízlivé odhady naznačují, že za poslední století byla umělým potratem zničena více než miliarda nenarozených životů. Přesto je v dokumentu, který se zabývá problémy rodiny a má 264 stran, jen malý počet letmých zmínek o potratu. Vůbec se nezmiňuje o ničení způsobeném umělým oplodněním, které rovněž vedlo ke ztrátám miliónů lidských životů. Absence seriózní diskuse o útocích na životy nenarozených je v tomto kontextu vážným opomenutím.
Také zmínky o euthanasii a asistované sebevraždě jsou přes rostoucí celosvětový tlak na jejich legalizaci minimální. Chybějící adekvátní pojednání o této hrozně je dalším velmi politováníhodným opomenutím.
Antikoncepce
Amoris laetitia neopakuje katolickou nauku o užívání antikoncepce odpovídajícím způsobem. To je znepokojivé pochybení vzhledem ke skutečnosti, že:
- oddělení plodivého a jednotícího účelu sexuálního aktu je hlavním katalyzátorem kultury smrti;
- v této oblasti existuje rozšířená neposlušnost a neznalost nauky Církve právě proto, že hierarchie hlásání této pravdy opomíjí.
Také pojednání o svědomí v dokumentu je vadné jak v odstavci 222, který se zabývá „odpovědným rodičovstvím“, tak v kapitole VIII., jež se týká připuštění těch, kdo žijí ve veřejném cizoložství, ke svátostem. Obzvlášť znepokojivý je odstavec 303, zejména tento výrok:
„Svědomí však může učinit více než jen uznat, že daná situace objektivně neodpovídá celkovým požadavkům evangelia. Může rovněž upřímně a čestně uznat, co je v dané chvíli nejvelkodušnější odpovědí, kterou lze Bohu dát, a s určitou mravní jistotou dospět k přesvědčení, že to je to, co žádá sám Bůh v konkrétní složitosti omezení daného člověka, i když to dosud není objektivně v plnosti ideál. Každopádně pamatujme, že toto rozlišování je dynamické; musí zůstat stále otevřeno růstu a novým rozhodnutím, které mohou umožnit uskutečnění ideálu plnějším způsobem.“
Zdá se, že tento výrok přejímá falešné chápání „principu graduality“ a naznačuje, že existují jisté okolnosti, kdy se hříchu nejen nelze vyhnout, ale dokonce je tím, co si Bůh pro daného člověka aktivně přeje. To by bylo jasně nepřijatelné.
Závěry
Toto je jen stručný úvod do četných problémů, které v exhortaci Amoris laetitia nacházíme. Plně vystihnout vše, co z textu vyplývá, bude vyžadovat další studium, je však již naprosto zřejmé, že dokument neposkytuje jasný a věrný výklad katolické nauky a nevyhnutelně vede k závěrům, které by mohly vyústit v narušení neměnného učení katolické církve a disciplíny, jež z něho neoddělitelně vyplývá. Náš počáteční přehled poskytuje dostatečné důvody k tomu, abychom tento dokument považovali za ohrožení neporušitelnosti katolické víry a skutečného dobra rodiny.
Znovu opakujeme, že tuto kritiku vznášíme s velkou úctou k papežskému úřadu, avšak s vědomím povinností, jež jako katoličtí laici máme vůči dobru Církve, i své povinnosti chránit rodinu a její nejzranitelnější členy, kterou máme jako aktivisté pro život a pro rodinu.
Zdroj: voiceofthefamily.com
Přeložila Lucie Cekotová.
[1] Všechny citace z apoštolské exhortace Amoris laetitia byly přeloženy z angličtiny stejně jako zbytek textu, neboť autorizovaný překlad do češtiny není zatím k dispozici. Celý text exhortace v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině, italštině, portugalštině a polštině je k dispozici na vatikánských stránkách. Není bez zajímavosti, že chybí text v latině. Pozn. překl.
[2] Druhý vatikánský sněm – dokumenty, Řím: Křesťanská akademie, 1983.
Tento dokument je vyloženým výsměchem Tridenskému koncilu.Jeho zmínky, že hnutí feminismu je vyjádřením „činnosti Ducha Sv.“a biblická podřízenost ženy muži je výrazem šovinismu jdou přímo proti Evangeliu Ježíše Krista!
Cituji:“There are those who believe that many of today’s problems have arisen because of feminine emancipation. This argument, however, is not valid, “it is false, untrue, a form of male chauvinism”. The equal dignity of men and women makes us rejoice to see old forms of discrimination disappear, and within families there is a growing reciprocity. If certain forms of feminism have arisen which we must consider inadequate, we must nonetheless see in the women’s movement the working of the Spirit for a clearer recognition of the dignity and rights of women.“
Obávám se, že teď teprve neomodernistická sekta uvnitř Církve rozpoutá opravdový myšlenkový teror proti těm kněžím, kteří budou trvat na autentické nauce. On sice zde existuje fakticky už od DVK, jenže teď se stane intenzivnějším. Kard. Schoenborn prezentoval AL jako faktické oficiální schválení podávání sv. přijímání znovusezdaným rozvedeným. Je mi známo, že tichou cestou se toto v něm. jazykovém prostoru i jinde už dávno praktikuje, ale když nějaký kněz podat z důvodů svědomí nechtěl, biskup ho za to nemohl postihnout (alespoň oficiálně ne), teď ale ve smyslu Schoenbornova „oficiálního“ výkladu AL bude každý biskup moci takového „neposlušného“ patera suspendovat. A nepůjde pouze o rozvedené žijící ve druhém neregulérním svazku, ale potažmo o homosexuální páry a smilníky žijící jen tak na hromádce. Kněz bude zkrátka mít povinnost jim všem podat sv. přijímání právě tak, jako má povinnost podat na ruku, když ji někdo natáhne. Když odmítne, bude stíhán za neposlušnost – a tady už přestává legrace.
Ad Radomír Malý – Podávající nemusí podat na ruku, když má pochybnosti o tom, zda nedochází k znesvěcení.
ad Libor Rösner: toť „pouze“ litera Redemptionis sacramentum, praxe je však zcela jiná: prakticky nikdo se čl. 92 neřídí. Kolik je dnes těch, kdo jsou ochotni bránit svatokrádežím za cenu sporu se svým biskupem, byť by se mohli opřít o tuto zmíněnou instrukci Svatého stolce?
Ad Libor Roesner: Ta litera „Redempt. Sacr.“ je alibistická. Ve skutečnosti bude těžko kněz zdůvodňovat pochybnosti, zda nedochází ke znesvěcení. Vím o případech, že kněží, kteří odmítali podávat na ruku a věřící si na to stěžovali u biskupa, dostali od něj striktně pod hrozbou sankcí nařízeno, že podávat musí.
Co se týče podávání sv. přijímání znovu sezdaným – existuje to i u nás, nejen tedy v něm. jazykovém prostoru. Mnozí si pamatují nedávné vyjádření o. Martina Holíka, ředitele radia Proglas, který v noční lince tvrdil, že zná spoustu kněží, kteří těmto sv. přijímání podávají a on by na dotaz řekl, kteří tak činí, aby dotyčný mohl ke sv. přijímání přistoupit.
Ostatně, nestálo by za to takový dotaz P. Martinu Holíkovi položit? Byl by to jistě zajímavý seznam…
MichalD | 11.4.2016 z 15:06 |
ad Libor Rösner: toť „pouze“ litera Redemptionis sacramentum, praxe je však zcela jiná: prakticky nikdo se čl. 92 neřídí. Kolik je dnes těch, kdo jsou ochotni bránit svatokrádežím za cenu sporu se svým biskupem, byť by se mohli opřít o tuto zmíněnou instrukci Svatého stolce?
Populární farář ze sousední farnosti vždy před přijímáním oznámí přespolním, že po stranách se podává na ruku a věřící si sami upijí z kalicha, on uprostřed, pro ty, kteří by měli nějaké hygienické zábrany, hostii do vína namočí a podá do úst. A kdo k přijímání přistupuje? To není jeho starost.
Ad – A já znám kněze, který na ruku nepodá.
„Hlas lidu, hlas Boží“ Naprostá většina katolíků je ze svého laskavého papeže nadšená. Žijeme v demokratické společnosti, kde názor většiny je rozhodujícím a menšina má nárok (jen) na respekt ke svému názoru.
A jestliže je na konkláve přítomen Duch sv. který inspiruje kardinály k volbě dle Božího úradku, kdo by mohl (se odvážil) Boží úradek kritizovat?
Ledaže by na konkláve žádný Duch nebyl. Ovšem – mohli by v takovém případě kardinálové nějakého papeže vůbec zvolit?
Já ten „Boží úradek“ nezpochybňuji. Boží trest v podobě Františka přijímám a chápu. Představa, že většina musí mít pravdu mne vždy spolehlivě pobaví. Děkuji!
Martin R. Čejka
Ad Josef – On se každý může „demokraticky“ rozhodnout, zda se působení Ducha Svatého otevře, nebo ne. A mimochodem, jak názor „menšiny“ bere a respektuje sám papež, je znát z jeho výroků o pelagiánech atd.
Hodie | 14.4.2016 z 12:07 |
Já ten „Boží úradek“ nezpochybňuji. Boží trest v podobě Františka přijímám a chápu. Představa, že většina musí mít pravdu mne vždy spolehlivě pobaví. Děkuji!
Já přece netvrdím, že většina nutně musí mít vždy pravdu. Ale že v demokratické společnosti rozhoduje o věcech veřejných názor většiny, i když by nakrásně zrovna pravdu neměla.
V případě „Božího působení“ bych ovšem jako laik předpokládal, že shromáždění kardinálů (každý dostal min. 3x „dary Ducha sv.“), které rozhoduje pod patronací a inspirací Ducha sv., se prostě mýlit nemůže.
Mimochodem, proč laskavého papeže Františka považujete za Boží trest?
Libor Rösner | 14.4.2016 z 12:23 |
Ad Josef – On se každý může „demokraticky“ rozhodnout, zda se působení Ducha Svatého otevře, nebo ne.
Jak by mohl „pozemský červ“ vzdorovat vůli Ducha sv., když by ten se rozhodl, že působit bude?
Nerozumím, v čem se nemůže konkláve mýlit? Mimochodem, kardinálové nerozhodují pod přímou inspirací Ducha sv. na způsob evangelistů.
Františka považuji za nástroj Božího trestu pro vyvolený lid i lidstvo jako takové. Něco ve smyslu: Pohrdáte pravdou? Chcete „okecávat“ víru? Nelíbí se vám „ano ano – ne ne“? Myslíte si, že jste „sežrali“ všechen rozum a vymyslíte něco lepšího? Nemůžete se dočkat, až to budete dělat po svém? Dobře, tady máte II. vatikánský koncil a jeho papeže… Vám to nestačilo? Dobře, tady máte Františka…
Martin R. Čejka
Ad: Hodie
Jako laik se domnívám, že když kardinálové volí papeže, Náměstka Kristova na Zemi, že na ně Duch sv. dohlíží, aby zvolili správně.
Přiznám se, že tomu dalšímu nerozumím.
Ad Josef – Duch Svatý neznásilňuje ničí vůli, proto se může každý z nás rozhodnout jít proti Němu. Pak se ovšem nesmí divit, že ano.
Jak k tomu ale přijde svěřené stádce?
ad Josef a „když kardinálové volí papeže … Duch sv. dohlíží, aby zvolili správně“: tento předpoklad je evidentně mylný, o tom nás historie papežství přesvědčuje dostatečně průkazně.
Ad Josef – konkláve vybralo i Alexandra VI. Byl tam přítomen Duch Svatý, nebo nebyl?
Hlas lidu rozhodně nepokládám za hlas Boží. To mi je bližší výrok Františka Ferdinanda d’Este: „Vox populi, vox rindwieh“, tedy hlas lidu, hlas hovězí…
Něco ohledně připuštění „znovusezdaných rozvedených“ ke svatému přijímání:
http://www.churchmilitant.com/news/article/pope-francis-no-communion-for-divorced-and-remarried
ad Pavol: Papež nemůže zavírat oči před tím, že právě tato otázka už před vydáním exhortace vyvolávala znovu a znovu znepokojení a že existuje silná potřeba ji jednoznačně zodpovědět. Přesto v exhortaci nakonec nebylo naspáno jasně ani „ano“, ani „ne“, ale dokonce ani jasné „tuto otázku považuji za otevřenou“. Žasnu.
Autor článku, na který se odvolává Pavol, nemá pravdu. František možnost svatého přijímání pro „znovusezdané“ výslovně uvádí v poznámce 351: „V některých případech by mohlo jít také o pomoc svátostnou.“
Výrok „V některých případech by mohlo jít také o pomoc svátostnou“ je sice obecný, ale v daném kontextu uvažovat nějakou jinou svátost je opravdu těžko představitelné. A jestli v rozhovoru mluvil s „neobvyklou jasností“ o přijímání Eucharistie jako o tom posledním, mínil tím stejně nejspíš jen to, že proces „integrace“ nemá být podezírán z toho, že se přijímáním Eucharistie započne. A ve své hříšnosti mám podezření, že poznámka 351 nepřímo navádí zpovědníky, aby věřící v takzvaném „neregulérním“ vztahu nemučili a milosrdně se jich neptali, zda v něm žijí jako „bratr a sestra“ nebo zda jim jejich svědomí dovoluje jít k přijímání z niternějších důvodů, které z nich není správné páčit. Vždyť přece regule jistě znají a exhortace je tak jasná.
K „dokonalosti“ chybělo už jen to, aby exhortace vyšla na sv. Jana Křtitele.
Tak, aby to bolo zrozumitelné a nevytrhované z kontextu:
Text, ku ktorému sa vzťahuje poznámka 351:
Because of forms of conditioning and mitigating factors, it
is possible that in an objective situation of sin –
which may not be subjectively culpable, or fully
such – a person can be living in God’s grace, can
love and can also grow in the life of grace and
charity, while receiving the Church’s help to this
end.351
A teraz poznámka 351:
351 In certain cases, this can include the help of the
sacraments. Hence, “I want to remind priests that the
confessional must not be a torture chamber, but rather an
encounter with the Lord’s mercy” (Apostolic Exhortation
Evangelii Gaudium [24 November 2013], 44: AAS 105 [2013],
1038). I would also point out that the Eucharist “is not a prize
for the perfect, but a powerful medicine and nourishment for
the weak” (ibid., 47: 1039).
Prosím objektívne, kde sa nachádza údaj o tom, ktoré vyslovene hovorí o prijímaní pre ,,znovuzosobášených´´.
Inak som rád pán Semín, že ste reagovali na môj príspevok. S dovolením, pripomenul by som Vám ďalší môj príspevok k jednému Vášmu článku:
http://www.tedeum.cz/2015/12/08/semin-rozvod-po-katolicku-aneb-prvni-horky-plod-svateho-roku-falesneho-milosrdenstvi/
Bol by som zvedaví na Váš názor na to, čo som napísal.
Už som Vám písal aj mail na institut@upcmail.cz ohladom iných vecí. Našiel som to na http://semin.blog.ihned.cz/ . Ale asi už túto mailovú adresu nepoužívate. Bol by som rád, keby ste poskytli aktuálnu e-mail adresu, keby Vám to neprekážalo.
Ďakujem!
V textu se hovoří o těch, kteří se objektivně nacházejí ve stavu hříchu. Ze souvislosti je jasné, že je zde řeč i o těch, kteří žijí v „neregulérních svazcích“. V poznámce se pak uvádí, že pomoc Církve se v některých případech může projevovat i pomocí svátostnou. Nejprve je zmíněna zpověď, aniž by se napsalo, že k její platnosti je zapotřebí lítost a odhodlání změnit svůj hříšný život. Pak se píše o eucharistii, přičemž nejsou uvedeny podmínky hodného přijímání této svátosti, ale zdůrazňuje se její „léčebná“ stránka.
Pokud to není připuštění přijímání pro některé lidi, kteří se nacházejí v „neregulérních svazcích“ a ve stavu objektivního hříchu, budu moc rád, poskytnete-li jiný, smysluplný výklad. Nicméně upozorňuji, že papež výklad naznačil tím, že se odvolal na kardinála Schönborna.
Martin R. Čejka
ad Pavol: i kdybyste nějak „objektivně“ dokázal, že text „vyslovene nehovorí o prijímaní pre znovuzosobášených“, tak to nic nemění na pohoršení a zmatku, které tato exhortace působí. Cizoložství je totiž jen jednou z možností, jak být „in an objective situation of sin“. Nikdo zde se s Vámi myslím nebude přít o tom, že pozn. 351 může být potenciálně vztažena třeba i na sodomii etc.
Co se týká vlastního Vámi odkazovaného článku z MTV je třeba si uvědomit, že MTV žurnalistika je plná vnitřních rozporů a jako taková, byť přináší i řadu pravověrných materiálů, málo důvěryhodná. Ač je schopna nenechat nit suchou na nikom, biskupy a kardinály nevyjímaje (zejména co se týká LGBT agendy), důsledně cenzuruje cokoliv, co by mohlo vrhnout jen trochu horší světlo na papeže. Tímto způsobem se pak dostává sama se sebou do nemalých rozporů a v zájmu obhájení této těžko udržitelné pozice je pak nucena obětovat často i elementární logiku (např. v otázce globálního oteplování, údajné „schizmatičnosti“ FSSPX etc.). I inkriminovaný článek logickou reflexi moc nesnese. To, že před měsíci papež řekl, že „integrace do Církve neznamená přijímání Eucharistie“, nijak neposouvá význam tvrzení „pomoc osobě v objektivním stavu hříchu může zahrnovat i svátosti“ (srov. pozn. 351), a ani nedokazuje, že AL neotevírá dveře pro přístup veřejných hříšníků (bez ukončení hříšného konání) ke svátostem.
Pavol: „Prosím objektívne, kde sa nachádza údaj o tom, ktoré vyslovene hovorí o prijímaní pre ,znovuzosobášených´.“
Já osobně se naopak divím hlavně právě tomu, že v tomto ohledu nebyl papež schopný prosadit do exhortace nebo alespoň později vyslovit opravdu naprosto jasné stanovisko v situaci, kdy si stěžuje na to, že nejistota kolem této otázky žila a žije svým vlastním životem a odvádí pozornost od jiných témat:
http://www.churchmilitant.com/news/article/pope-francis-no-communion-for-divorced-and-remarried
„One of the recent popes, speaking of the Council, said that there were two councils: the Second Vatican Council in the Basilica of St. Peter, and the other, the council of the media. When I convoked the first synod, the great concern of the majority of the media was communion for the divorced and remarried, and, since I am not a saint, this bothered me, and then made me sad. „
Omlouvám se za omyl v odkazu, citoval jsem odsud:
http://www.catholicnewsagency.com/news/full-text-of-pope-francis-in-flight-interview-from-lesbos-to-rome-97242/
Podoba s Druhým vatikánským koncilem je možná víc příhodný ohledně interpretovatelnosti dokumentů než s atmosférou ve veřejnosti a sdělovacích prostředcích
Sú veci, ktorým tiež nerozumiem a bol by som rád, keby boli jednoducho vysvetlené. Ale osobne si myslím, že keď v poznámke 351 nie sú napísané podmienky, za ktorých človek môže pristupovať k sviatostiam, alebo kedy sú sviatosti platné, ešte neznamená, že sa zmenilo status quo. Tiež predpokladám, že autor počítá s tým, že čitatel pozná základy náuky o viere a má jasno v určitých základoch. Alebo poznámka 351 v tejto exhortácií oficiálne zmenilo stanovisko cirkvy? Už človek nemusí byť v stave posväcujúcej milosti, aby mohol pristupovať k najsvätejšej sviatosti? Už človek nemusí ľutovať svoje hriechy, aby spoveť bola platná? Alebo zmenilo sa povaha hriechu cudzoložstva? Ja si myslím, že nie. Na druhej strane rozumiem tomu, že výklad tej časti exhortácie je problematický, ale pre mňa je dôležité, či sa vyššie napísané stanoviská zmenili alebo nezmenili.
Pán MichalD priznám sa, že nepoznám radakciu MTV. Čo sa týka témi, dôležité je, či sa tak pápež vyjadril alebo nevyjadril.
ad Pavol: omlouvám se za překlep, MTV jsem napsal omylem, správně mělo být CMTV (Church Militant TV), což je mediální společnost, jejíž článek jste sám citoval a na který jsem reagoval.
Měla jsem pocit, že úkolem papeže je mimo jiné vykládat případné nejasnosti v nauce, a to v souladu s tím, co Církev vždy a všude věřila. Jak se zdá, za tohoto pontifikátu papež především znejasňuje nauku, která dosud byla naprosto jasná. Jinak by bylo těžko možné, že se vedou spory nejen o interpretaci dokumentu samotného, ale už i o interpretaci interpretací.
Ad Pavol: Váš názor přesvědčivě vyvrátili diskutující přede mnou, takže je zbytečné, abych jejich argumenty opakoval. Jinak zde je moje emailová adresa: semin@stjoseph.cz.
Pán Semín, mám to brať tak, že podle Vás na základe poznámky 351 sa teda oficiálne zmenilo status quo ohladne podmienok k pristúpeniu k eucharistií? Už človek nemúsí byť v stave posväcujúcej milosti? Alebo niekde je napísané, že povaha hriechu cudzoložstva se zmenila natoľko, že môžu také osoby pristúpiť k prijímaniu eucharistie? Keď nie, tak čo sa zmenilo ohladne prijímaniu eucharistie? Ja to nikde presvedčive napísané nevidím. A ďakujem za Vašu e-mailovú adresu, cením si to.
Pro co se oficiálně změnil status, to asi díky úžasně jasnému vyjadřování bude záležet na tom, jak bude tu či onde pochopen duch exhortace:
http://www.catholicnewsagency.com/news/full-text-of-pope-francis-in-flight-interview-from-lesbos-to-rome-97242/
„For a Catholic who wants to know: are there new, concrete possibilities that didn’t exist before the publication of the exhortation or not?“
„Pope Francis: I can say yes, period. But it would be an answer that is too small. I recommend that you read the presentation of Cardinal Schonborn, who is a great theologian. He was the secretary for the Congregation of the Doctrine of the Faith, and he knows the doctrine of the faith well. In that presentation, your question will find an answer.“
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23544
„Jsme-li přesvědčeni, že všechno je černobílé, můžeme někdy uzavírat cesty milosti a růstu a odrazovat od procesu posvěcování, které oslavuje Boha“ (AL 305) … Ve smyslu této „via caritatis“ (AL 306) papež potvrzuje, prostě a jednoduše v jedné z poznámek (351), že je možné poskytnout také svátostnou pomoc v případě „neregulérních“ situací. Neposkytuje k tomu ale žádnou kazuistiku, žádné recepty, nýbrž pouze připomíná své už proslavené věty: „Kněžím připomínám, že zpovědnice nesmí být mučírnou, ale místem Pánova milosrdenství“ (EG 44) a eucharistie „není oceněním pro dokonalé, ale velkorysým lékem a pokrmem slabých (EG 44.)“
Ad Pavol: Myslím, že jsem se už několikrát vyjádřil zcela jasně a spolu se mnou i jiní autoři článků či komentářů. Samozřejmě, že se situace zásadním způsobem změnila. Ostatně to potvrdil sám František cestou z Řecka do Říma. V AL se výslovně praví, že i navzdory tomu, že lidé žijí objektivně v rozporu s evangeliem, mohou být subjektivně bez viny. A proto smějí přistupovat ke svátostem. Je to opravdu tak těžké pochopit? Něco jiného je, že to je těžké – či přesněji řečeno nemožné – přijmout. Budete se s tím muset nějak vyrovnat. Třeba i tím, že si přestanete namlouvat, že exhortace AL integrálně rozvíjí učení Církve o manželství. Ostatně – četl jste tu exhortaci vůbec? Vzhledem k tomu, že čtete anglicky, doporučuji Vám ke studiu následující texty:
http://remnantnewspaper.com/web/index.php/articles/item/2464-amoris-laetitia-anatomy-of-a-pontifical-debacle
http://www.cfnews.org/page88/files/88cd932e0fb30da936d547131dbddacf-571.html
http://sspx.org/en/amoris-laetitia-sspx-gaudron
http://sspx.org/en/amoris-laetitia-sspx-gleize
Ad Michal Semín, resp. http://sspx.org/en/amoris-laetitia-sspx-gaudron, konkrétně odstavec kolem „Killing an innocent person [… is] always and in every case wrong, and hence [it] cannot become morally good [action] even if done with the best of intentions.“
Nerozumím tomu. Vřešťálova Katolická mravouka v 2. části II. dílu na s. 186 naopak píše: „velitel i vojín jest povinen šetřiti dle možnosti života neozbrojených a nebojujících občanů nepřátelského státu. Přídatek „dle možnosti“ není bez významu, jelikož někdy i při nejlepší vůli není možno šetřiti civilních osob, na př. sevřeno-li v obležené a ostřelované pevnosti nejen vojsko, nýbrž i civilní obyvatelstvo“ což zní, že pokud při nejlepší vůli nemožno šetřiti civilních osob, možno (ve smyslu morálně ospravedlnitelno) jich i nešetřiti (tedy že například neplatí, že uvažovanou obleženou pevnost prostě ostřelovat nesmím). Jak to tedy je? Vidím tři možnosti:
1. „Nešetřiti“ je „in every case wrong … even if done with the best of intentions“, Vřešťál se mýlí a situační etika zjevně pronikla i do „nejlepší česky psané katolické mravouky, dosud nepřekonané podrobností výkladu ani jeho kvalitou“ z r. 1916.
2. „Nešetřiti“ je „in every case wrong“ i podle Vřešťála (který neříká výslovně, že skutečně existuje případ, kdy by to bylo morálně ospravedlnitelné) a je chybou čtenáře domýšlet si, co není výslovně řečeno, zvlášť odporuje-li to učení církve.
3. Církev skutečně připouští, že může existovat „case“, kdy „killing an innocent person“ není „wrong“, tedy jednak by si jeden mohl myslet, že situační etika je dávno součástí učení Církve, ale zejména argumentace v článku vychází z neplatné premisy, tedy logicky nemůže dojít k žádnému platnému závěru.
Ano, mělo by tam být slovo „záměrné“, které by vše jednoduše vyřešilo. Nicméně běžně se užívá toho kratšího morálního hodnocení, jak je uvedeno v textu, neboť etické otázky spojené s válkou mají svá určitá specifika a bylo by příliš složité a zároveň zdlouhavé vše dopodrobna vysvětlovat. Obecně se také říká a platí, že není dovoleno lhát, aniž by se přitom řešilo, nakolik je možné použít záměrně mylné informace např. při válečné léčce.
Martin R. Čejka
Nerozumím, kde by doplnění toho „záměrné“ přineslo nějakou změnu, či dokonce vyřešení: v tom anglickém článku to je v tom „done with the best of intentions“ a ani ve Vřešťálovi přece jistě není myšleno nějaké nezáměrné ostřelování. Pokud vím, že někde je nepřítel vedle nevinného, lze si představit, že přesto bude přípustné tam hodit granát, ale pokud vím, jak funguje granát, nemůžu přece tvrdit, že hozením téhož granátu zabíjím nepřítele záměrně a nevinného nezáměrně.
Formulace „etické otázky spojené s válkou mají svá určitá specifika“ zní velmi zvláštně. Jak přesně vypadají „specifika“ nepřípustnosti zabití nevinného, abychom ve výsledku nedostali právě tu zapovězenou situační etiku?
Ale dobře, pokud nechceme válku, lze uvážit třeba trest smrti: pokud nedisponuji soudem nadaným neomylností, připuštěním trestu smrti (který Církev připouští) nutně podstupuji riziko, že zabiji nevinného (u nás byl tento trest [za skutečné zločiny] obecně řídký, tak se Vřešťálovi mohlo zdát, že to riziko není reálné, ale třeba v USA v poslední době z „cely smrti“ propouštějí relativně často, nezřídka po desetiletích). Na s. 173 téhož díla Vřešťál uzavírá, že to je přijatelné, neb „justiční vraždou trpí jen blaho soukromé, kdežto odstraněním trestu smrti trpí blaho i soukromé i veřejné“.
Pokud tomu nerozumíte, tak Vám to milerád vysvětlím. Např. při dělostřeleckém útoku je při spravedlivé válce cílem a záměrem oslabit či zcela eliminovat sílu nepřítele. Záměrem není zabít nevinné civilisty, byť je bohužel za některých okolností zřejmé a nanejvýš pravděpodobné, že k tomu dojde. Důsledek tohoto jednání ještě není úmysl, jak to mylně chápete Vy.
Etické otázky spojené s válkou mají pochopitelně svá specifika, neboť se jedná o specifickou situaci. Nevím, co je na tom tak divného. Jejich řešení nepopírá a ani nemůže popírat obecně platné mravní principy, ale jde o jejich uplatnění ve zvláštních podmínkách.
U trestu smrti není záměrem zabít nevinného, nýbrž potrestat viníka. Pokud by takový úmysl byl, tj. pokud by soudce věděl, že odsouzená osoba je nevinná, a přesto tento trest uplatnil, pak by to pochopitelně bylo hříšné jednání a jednalo by se o justiční vraždu.
Martin R. Čejka
Nie, nečítal som celý AL. A ani mi neide o moje názory, alebo či sa s tým zmierim ja, alebo či to prijmem. Pretože čo si ja myslím, nemá žiadnu váhu. Ide mi o to, či sa týmto mení doktrína, učenie cirkvy, náuka viery. Lebo, keď si človek prečíta bod 1415 z katechizmu, tak nemôže platit súčasne jedno aj druhé. Povedzme, že výklad poznámky 351 a textu, ku ktorej sa poznámka vzťahuje, skutočne hovorí o možnosti vysluhovania eucharistie ľuďom v ,,neregulérnom vzťahu´´ ako to vysveľujete. (Aj keď musím dodať, že pojem ,,neregulérny vzťah´´ je nič nehovoriaci, nemá konkrétny význam.)
Má táto poznámka a text moc meniť náuku viery? Ja osobne neviem akú má váhu exhortácia ako pápežský dokument. Ale podľa výkladu slovo exhortácia je určité doporučenie. Nejedná sa o zákon, alebo zmena morálnej pravdy alebo náuky viery, niečo v zmysle ako vyhlásenie ex-cathedra, alebo niečo podobné. Alebo áno? Ide mi o to, že aj keby bol výklad skutočne taký ako ste to napísali, má to moc meniť náuku viery ako takú? A keď áno tak na základe čoho?
Inak ďakujem za zaujímavé odkazy.
Můj názor je, že nauku to změnit nechce a nemůže, ale může to změnit katolíky, jejich přístup k sebezptytování sebe sama ve vztahu k nauce.
Ad Pavol: Nyní Vaší otázce již rozumím lépe. Pochopitelně žádný papežský dokument – bez ohledu na to, zda se jedná o exhortaci či encykliku – nemůže změnit to, co Církev vždy a všude učila. Proto není AL řádným aktem papežského učitelského úřadu, ale zneužitím papežské autority k propagaci nekatolického smýšlení. Takových kroků se pokoncilní hierarchie dopustila již mnohokrát, mj. při zavádění liturgické „reformy“ či příklonem k zjevenou pravdu relativizujícímu ekumenismu a mezináboženskému dialogu. Ve své podstatě platí, že žádný katolík nemá povinnost následovat reformy koncilu, jež nemají oporu v katolické tradici.
Platí to, co ve svém Commonitoriu píše sv. Vincenc Lerinský: „A v samotné Církvi je zase nutné držet se pevně toho, v co všude, v co vždy, v co všichni věřili.“ Katolík tedy může (resp. by měl) s čistým svědomím smýšlet a jednat tak, jako by se Druhý vatikánský koncil ani nikdy nekonal.
Ad Jaroslav: On sám autor AL přiznal, že jde o změnu. A o té změně katolíků – je to takový lutherovský uvažování, že každý je Petrem, tudíž každý sám může rozhodovat nezávisle na učení Církve. Krom změny v otázkách manželských to oslabuje Petrův primát, kdy Petr položil svěřené klíče na chodník a každý, kdo jde kolem, je může zvednout.
Ad Libor Rösner: Odsouhlasit, že jsou tu nové možnosti, které dříve nebyly, může znamenat pobídku k takovému pastoračnímu přístupu, který klade větší důraz na samostatnější sebezpytování a posuzování situace u zpovídajícím se. To je ovšem jen můj dojem a vaše hodnocení takového posunu „kompetencí“ považuji za celkem výstižné. (Aby nedošlo k omylu: jsem ateista a nejsem vývojem v církvi dotčen osobně. Pouze se snažím pochopit aktuální směřování římskokatolické církve, aniž měl důvod upřednostňovat změnu nebo zachování vnitřních poměrů v ní. Metoda poznámek pod čarou, na které si papež nevzpomíná, mne samozřejmě zaráží)
Ad Jaroslav – Tak ono to nemusíme brát ani teologicky, ale čistě psychologicky: my lidé si obecně rádi ulehčíme, kde můžeme, a vítáme zmírnění nějakých předpisů. S heslem „není třeba to hrotit“ slevujeme z přísnosti, je-li to na nás, všemožně omlouváme své činy. Čest výjimkám.
Ad Libor Rösner: Nemohu psychologii od teologie a hlavně od žité víry oddělovat. Ulehčování si určitým způsobem je postoj, který mi s vírou v evangelijního Ježíše vyznaného jako Krista nejde příliš dohromady, pokud by to nebylo neseno upřímným přesvědčením, že nejde o slevování z jeho nároků, ale z nároků teologicky neopodstatněných. Pozice papeže je z tohoto pohledu mimořádná.
Ad Jaroslav – Máte pravdu, v případě čisté víry nebývá po ulehčování ani památky. Je to ideál, k němuž všichni chceme dospět, přičemž se potýkáme se svou slabostí. Denně nás ten zlý ponouká ke zvolnění, zvlažnění, je to i ta rétorika dnešních dní, kdy kdekdo volá, jak je Bůh milosrdný, ale zapomíná na Jeho spravedlnost. Lidé tomu často rádi uvěří, uvěří snadno tomu, že jde jen o teologické závěry, jsou oblbováni vším možným ze všech stran, a k ubránění se tomu všemu potřebují ze všeho nejmíň, aby zůstali napospas sobě a svému svědomí jakožto hlavní autoritě. To pak snadno dochází k tomu, co píšu výše, tj. vybělování toho, co je černé.
To vnímání této věci psychologicky jsem myslel tak, že tyto rozvolňovací principy fungují napříč společností, že to nemusí být věcí jen víry, kde jsou však důsledky mnohem katastrofálnější.
Nezvyklé ovšem je, když tomu vychází vstříc papež.
S ostrou kritikou exhortácie vystúpil biskup Schneider: http://www.lifenews.sk/content/biskup-schneider-ostro-kritizuje-zmätok-v-exhortácii-pápeža-františka-amoris-laetitia