Papež František s sebou minulý víkend při návratu z ostrova Lesbos vzal do Vatikánu tucet muslimů. Význam toho gesta je určitě všem jasný, spoustě lidí jsou jasné i důsledky, jež z toho budou plynout. Nechci se teď zamýšlet nad nimi, ani nad tím, jak dráždivě to zapůsobilo na nevěřící svět, popř. na důvody, proč tak učinil. Jedním z nich, který zatím nikdo nezmínil, bude podle mne asi i jeho potřeba mít ve Vatikánu někoho, komu by mohl mýt nohy i přes rok…
Chtěl bych se na tuto causu podívat jinýma očima – očima těch, které na Lesbu nechal, očima syrských křesťanů. Snažím se vžít do kůže těchto vyznavačů Ježíše Krista, kteří opravdu prchali před válkou, kteří ve své domovině a možná i v onom táboře na Lesbu zakoušeli pronásledování či přinejmenším ústrky všeho druhu od mohamedánů a kteří šťastně dosáhli zdánlivě svobodného světa. Najednou se dozvěděli, že k nim má zavítat ten, jehož ve svých vískách či městečkách vnímali jako zástupce Krista na zemi, jako vrchního pastýře, jako někoho, komu mohou věřit. Ponechme teď stranou rozporuplnost řady Františkových kroků – toto lidé žijící kdesi v zapadlém koutku Sýrie vůbec nemuseli reflektovat, mohli ho znát jen podle jména, jen jako nástupce sv. Petra, aniž byli blíže obeznámeni s děním v dnešním Vatikánu. Zůstaňme čistě jen na té lidské rovině – oni se opravdu dychtivě těší na někoho, o kom se jim dříve ani nesnilo, že ho uvidí – na samotného Petrova nástupce. Těší se na toho, k němuž tam daleko na Východě vždy s láskou vzhlíželi jako k pevné opoře, a živí v sobě možná i naději, že přijíždí, aby je povzbudil či aby jim pomohl, postaral se o ně.
A najednou prásk! Všichni tito natěšení věřící, všichni ti, kdo se jako ovce těšili na svého pastýře, se dozví, že je ponechal svému osudu a že v rámci jakéhosi pro ně nepochopitelného gesta vzal odsud pryč dvanáct jiných, takříkajíc z jiného ovčince, a to ne proto, aby je zachránil pro nebe, ale aby vyjádřil svůj politický názor. Nejprve odsloužil mši z nedělní liturgie Dobrého Pastýře a poté ovce, které živily naději, že přišel, aby je vyzvedl z propasti a vzal na ramena, nechal bez povšimnutí…
To jejich rozčarování muselo být hrozné a pocit zrady děsivý. Je to, jak kdyby dítě netrpělivě čekalo na svého otce na nějakém táboře, kde řádí epidemie, těšilo se nedočkavě, až přijede a zachrání je, a pak se zdrceně a se staženým hrdlem dívalo, kterak odtud v náruči odnáší někoho jiného. Musela by to pro ně být rána přímo na komoru a těžko přetěžko by si k takovému otci hledalo napříště cestu.
S podobnými pocity museli pohlížet na Františkova záda syrští křesťané na ostrově Lesbos. Nedovedu si představit, že mu za to aplaudovali. Museli cítit nůž zrady v srdci při vědomí, že je víra v Krista v této chvíli předem diskvalifikovala z výběru, který prováděl ten, jehož právě Kristus poslal, aby pásl Jeho ovce. Nabízí se otázka, nakolik a zda vůbec tyto opuštěné ovce budou odteď slyšet v hlasu tohoto pastýře hlas Toho, do Jehož ovčince patří.
Libor Rösner
Táto úvaha udrela hlboko na citlivú strunu. Pán Libor, pozreli ste sa na problém zo strany, ktorú chce málokto vidieť. Musím pridať, že ten pocit opustenosti prežívajú aj mnohí kresťania v Európe, ktorým osud ich duší ešte nie je ľahostajný.
Je to strašná obžaloba, ktorá bije na nebeskú bránu. Do neba volajúca rana. Od niekoho, od koho by ste to ani v najhoršom sne nepredpokladali.
Aké príšerná je vražda nenarodeného dieťaťa pod srdcom vlastnej matky? Aká príšerné je, podrezávanie hrdiel svojich vlastných oviec, ktoré ste mali za úlohu priviesť na nebeské pašienky? Je to iba metafora? Viera zahrdúsená v zárodku u toľkých maličkých, ktorí sú pohoršení. Preháňam?
Nikdy predtým som tak netúžil, aby som sa mýlil.
A co se na to dívat prizmatem Mt 18,11-13?
„Polish“, Môžete, ale budete sa mýliť a vy to dobre viete. Nič si tu nenahovárajme a prestaňme byť naivní.
Bohužel, podruhovatikánská věrchuška se rozhodla upřednostňovat ty, kdo se Nauky nedrží před těmi, kdo na ní úzkostlivě trvají. Děje se tak všude – kupříkladu aktuální problém – svatba. Vstříc se vyjde těm, kdo na biskupský dispenz si berou nevěřícího (přestože dříve, pokud by vůbec byli oddáni, rozhodně by neměli svatbu v kostele, ale maximálně v sakristii) před těmi, kdo si berou jako věřící věřícího.
Vychází se vstříc těm, kdo žijí de facto v cizoložství (poslední Františkův výplod), na úkor těm, kdo manželskou věrnost poctivě zachovávají, antikoncepci neužívají…
Proč?
Protože ti „věrní“ všechno snesou, neboť musí. Respektive, myslí si, že musí. Desetiletí dobrých papežů otupila ostražitost běžných katolíků.
Je to odpudivé a nechutné, do nebe volající o odplatu.
Ad Polish: Obávám se, že byste tímto odkazem ony syrské křesťany na Lesbu zrovna neukonejšil, stejně jako byste neukonejšil hladovějícího žebráka Mt 4,4.
> Vychází se vstříc těm, kdo žijí …., na úkor těm
Na úkor? Mohl byste to rozvést?
Ale vždyť je to e evidentní. Kdy naposledy jste četl(a),oceneni těch, kdo věrně zachovávají morálku manželskou z ruky papeže? Vzpomínám si pouze na již pověstné králíky.
Bohužel dost smutné .
Jednostrannost vzbuzuje otázku jaký je vlastně autorův postoj a zájem o dobro stáda. Je za tím autorova neprofesionalita, nebo úmysl poškodit? Já jsem investoval svůj čas a našel jsem toto jasné vysvětlení k papežovu kroku: jeho vlastními slovy ze dne 18.4.:“Před týdnem mne jeden můj spolupracovník přivedl na myšlenku, kterou jsem ihned přijal, protože jsem viděl, že to bylo vnuknutí Ducha, totiž přivézt s sebou dvě-tři rodiny uprchlíků. Všechno bylo řádně připraveno. Všichni mají příslušné dokumenty třech států: Vatikánu, Itálie a Řecka. Všechno ověřené. Byla udělena víza. Přijati byli ve Vatikánu, který pro ně bude spolu s komunitou Sant´Egidio hledat zaměstnání či zdroj živobytí. Jsou však hosty Vatikánu a připojí se ke dvěma syrským rodinám, které byly již přijaty dvěma vatikánskými farnostmi. … Nerozlišoval jsem mezi křesťany a muslimy. Tyto tři rodiny měly v pořádku dokumenty, takže se všechno dalo snadno uskutečnit. Nejprve byly na seznamu dvě křesťanské rodiny, které však neměly potřebné dokumenty. Nejde tedy o upřednostňování. Všechno jsou to děti Boží. Být dětmi Božími však privilegium je, to je pravda.“ Zamýšlím se tedy: jaké jsou vlastně pohnutky člověka, který veřejně podrývá pastýře a který si evidentně libuje v negativistickém hypotetizování? Povzbuzuji autora, aby se zamyslel nad svou vnitřní poctivostí.
Ad Jan – Jaké jsou mé pohnutky, o tom je marné se Vám zmiňovat, ježto již máte pro sebe učiněný závěr a pomyslné znaménko jste si k mému jménu už připsal.
Ale budiž, přece jen k tomu něco písnu: Než jsem vůbec začal uvažovat o napsaní tohoto článku, dočetl jsem se např. na jednom polském serveru, že má jít o lidi, kteří někoho v souvislosti s opuštěním rodné země ztratili, což už zavání jistou selekcí a rozlišováním, kterou František v onom Vámi prohlášení popírá. Tím odpovídám na to, nakolik jsem se připravoval k napsání svého zamyšlení.
Psal jsem je z pohledu těch křesťanů. Věřte, nebo ne, jaksi jsem se mi podařilo na pár chvil prožít samému v sobě náznak toho, co mohli prožít ti, které jsem nazval pastýřem opuštěnými ovcemi, a na základě toho jsem pocítil potřebu to takříkajíc hodit na papír.
Nařkl jste mě z negativistického vidění, pokud tento Františkův počin vnímáte pozitivně, tak já při nejlepší vůli nikoli, což však ještě nemusí znamenat, že je mou evidentní libůstkou vidět vše negativisticky. Naopak, věřím ujištění Panny Marie, že její Neposkvrněné srdce nakonec zvítězí, a to navzdory snahám vnějších i vnitřních nepřátel Církve – nyní nikterak nekonkretizuji!
A jsem přesvědčen, že tento článek by nevznikl, kdyby šlo o ojedinělou záležitostí v pontifikátu tohoto papeže. Žel je to střípek mozaiky, přiložený ke střepu jménem AL a jiným. Nemyslím si proto, že podrývám pastýře, když komentuji tuto věc, protože ten se podle mne podrývá různými prohlášeními jdoucími proti tradici sám. A i zde, jakkoli byl článek zaměřen proti jeho počinu, jsem opravdu měl v první řadě snahu psát optikou těch křesťanů na Lesbu.
A teď obecně: Jistě, zvykli jsme si za ta staletí na to, že ohledně papeže není třeba vyjadřovat se k čemukoli z jeho dílny pochybovačně či negativně, nicméně stane-li se tak někdy, nemusí to být ještě útok na papežství jako takové, nýbrž čistě jen na ten daný jeho krok, jenž odporuje učení Církve. Proto Vám možná můj článek připadá jako veskrze nepatřičný, útočný a útočící na vše. Není tomu tak. V úctě L. R.
Pokud opravdu nevidíte nic pozitivního na tom, že několik rodin dostalo pomoc. Je mi Vás líto.
Za koho se asi považujete, že si troufát veřejně takto nabubřele hodnot člověka, jemuž pravděpodobně svými skuty i svými znalostmi o Tradici, nesaháte ani po kotníky. Člověka jehož v Duchu svatém zvolili ostatní pastýři? A ještě úplě jinak kolikrát jste vy objal zmrzačné lidi, kolikrát jste se Vy věnoval bezdomovcům, kolika lidem jste Vy umyl nohy, a jistě máte na toto vše mnohem více času než papěž, mám se ptát dále, …? Anebo ještě jinak – kolik článků o vlastních chybách jste napsal? Přemýšejte pane trochu více o pokoře a tichosti srdce křesťana. Jan
Za sebe mohu říct, že mne ostentativní pokora nikterak neoslovuje, ale je to možná jen věc vkusu a výchovy.
Martin R. Čejka
ad Jan: jo hochu, už Vás mají tam, kde Vás chtěli mít.
P.S. : a tu „volbu v Duchu Sv.“ raději ani otevírat nebudu…
Ad Jan: v Duchu Svatém byl zvolen i Alexandr VI. Myslím, že nikdo z diskutujících není proti pomoci, ale jedna věc je pomoc, druhá je póza. Stejně tak můžeme uvažovat o dalších projevech současného pontifika a pózování tam najdeme hodně.
Ad Jan – Jedna věc je mít o tradici znalosti, druhá věc je se ji snažit dodržovat (Bylo by mimochodem více než bizarní, kdyby jezuita s vystudovanou teologií na tom byl co do teol. znalostí hůře než laik…).
Anebo jinak – Jedna věc je snažit se tradici dodržovat, druhá věc je takovému člověku nadávat do pelagiánů.
Co se mé nepokory týče, která se má v tomto konkrétním případě projevovat tím, že píšu veřejně o tom, co pokládám za Františkův lapsus – připomínáte mi jednoho kněze, který mi stejné obvinění vmetl do tváře poté, co jsem se jen opakovaně zeptal, proč varhaník na příkaz jeho kněžského spolubratra zahrál po mši na sv. Václava namísto Svatováclavského chorálu státní hymnu. Byl to prý výraz mé neposlušnosti a pýchy. Tu mi to přijde podobné: dovolím si zpochybnit papežovo počínání, které se nijak nedotýká dogmat, potažmo učení Církve svaté, a už je oheň na střeše, už jsem ztělesnění pýchy, už zpochybňuji vanutí Ducha Svatého. Bude výraz mé nepokory, když se ohradím proti nařčení z pelagiánství? Nebo když odmítnu řadu závěrů z nové exhortace? Výborně na toto téma pojednal Ignác Pospíšil na Duších a hvězdách, víceméně vystihl podstatu věci.
Všímám si v poslední době zvláštního jevu mezi mnoha katolíky dneška, že můžu zpochybňovat význam Panny Marie, můžu oslabovat velikost Krista Ježíše a budu vnímán jako člověk se svým názorem. Málokdo z nich na mne zaútočí. V okamžiku, kdy totéž učiním vůči současnému papeži, popř. vůči II. vat. koncilu, dopustím se Hříchu s velkým „H“. Neargumentuje se věcně, jen se útočí.
A vidím, že prostě nechcete pochopit smysl mého článku, v tom případě máme jedno společné, a sice lítost vůči tomu druhému.
já myslím,že pastýř pase ovce ne vlky.mohamedáni nejsou papežovi ovce.
Janovi.
1. Božie deti sú len tí, ktorí prijali kresťanský krst – teda nie všetci ľudia. Tí, ktorí nie sú pokrstení, sú Božie stvorenia pozvané stať sa Božími deťmi. Žeby to pápež František nevedel? Nadväzujúc na video z obdobia okolo Veľkej noci (predstaviteľov rôznych náboženstiev prezentuje ako Božie deti, čím totálne dehonestuje Kristovo spásonostné dielo, popiera slová Písma, pretože hinduizmus ani budhizmus nerobí z ľudí Božie deti, jedine a len Ježiš Kristus), kde hlása podobné tézy, myslím, že vie, čo robí (to, že by nevedel, by znamenalo, že nepozná Božie slovo, ktoré Katolícka cirkev chráni). Ako to tu už niekto napísal, nejde len o ojedinelú záležitosť, ide o premyslené kroky pápeža dehonestujúce viacdetné katolícke rodiny, katolíkov, ktorí chcú slúžiť tridentskú sv. omšu, omyl alebo klamstvo, keď povedal, že pápež Pavol VI. dovolil mníškam v Afrike brať antikoncepciu, lebo s báli znásilnenia a dôsledkov, prejav v OSN v ktorom ani jeden raz nepomenul Ježiša Krista, len Mojžiša… atď. Skonštatovať to nie je pýchou. Byť opatrní a pýtať sa Ducha Svätého, čo to znamená, nie je pýchou.
2. Prosím, prestaňte vypisovať emotívne ladené otázky a výzvy autorovi článku. Vecná diskusia v Duchu Svätom ľudí niekam dovedie, emotívne výkriky nie.
Apropos Duch Svätý. Je to Jeho ovocie, ktoré pôsobí z pápežových skutkov, krokov, vyjadrení, postojov, prejavu v OSN…?
S úctou
Skalinka
Teď se ukázalo, že Vatikán původně odjezd Syrským křesťanům slíbil (byly dokonce vybrány konkrétní rodiny), ale vzhledem k vstoupení v platnost dohody mezi EU a Tureckem, to nakonec nebylo možné. Vatikánští úředníci si to ale mohli ověřit dopředu, než v křesťanech vzbudili plané naděje. Navíc to nevyjasňuje otázku, proč s sebou papež vzal jenom muslimy. Těžko lze uvěřit tomu, že nikdo z křesťanů kvůli formálním náležitostem odjet nemohl.
Martin R. Čejka
To je jednoduché. Bůh je přece Bohem překvapení, jak hlásá papež a protože on je jeho náměstkem na zemi, tak i on připravil překvapení. Musulmanům příjemné a křesťanům zděšení. Ostatně nedělá to samé po celou dobu svého pontifikátu?
Ad Čejka
– nemluvíte přesně neb dokonce pravdu, pokud říkáte „Teď se ukázalo“ a „slíbil“. Tato informace známá minimálně už od 18.4. To lze dokázat.
– podsouváte, že Papež lže když píšete „těžko lze uvěřit tomu“, i když pro to nemáte jediný důkaz.
To je dokladem vašeho přístupu k realitě. Přikrucujete si ji. Je to proto abyste ji mohl kritizovat, a to je zkažené.
Ad Jan: ad 1: Teď nevím, co máte přesně na mysli. Podle zpráv z katolického tisku papež určitým křesťanským rodinám slíbil, že je odveze, a neodvezl je. Důvody jsem uvedl. Není to pravda? Ano, teď se ukázalo, protože dříve se o takovém příslibu nepsalo. Je možné, že mi to uniklo, protože se snažím z důvodu duševního i duchovního zdraví činy papeže příliš nesledovat. Pokud to bylo známo již od pradávna, budu rád, pokud mne opravíte.
ad 2: Ano, těžko tomu mohu uvěřit, že se mezi stovkami ne-li tisíci „uprchlíků“ nenašla žádná křesťanská rodina, která by splňovala formální požadavky. Je možné, že ji nikdo ani nehledal. Nevím, jaký důkaz chcete proto, že tomu mohu „těžko uvěřit“. Pokud tomu Vy osobně lehce věříte, svědčí to zajisté o Vaší veliké víře, kterou však nesdílím.
ad 3: Naznačujete-li, že jsem zkažený, pak mi nesdělujete nic nového. Ale nechápu, proč se chováte tak netolerantně a agresivně a nevedete láskyplný dialog.
Martin R. Čejka
Skalince
Proč píšete že Boží děti jsou jen pokřtění lidé? Je snad nějaký tvor kterého ne stvořil Bůh? Zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvoreno. Tak je to ve vyznání víry a jistě i ne křesťané mají naději. To jsou ty ovce z jiného ovčince, které musí Kristus také privest. MILOŠ
Boží dítě není pohan .
Spor je zbytečný. Obojí je kupodivu správně. Záleží na úhlu pohledu.
Martin R. Čejka
Musím se zastat Libora a ocenit jeho optiku, s jakou se na věc podíval. Na tom přeci není nic špatného. Papež má taky své svědomí, jako každý z nás. Momentálně jsme však v situaci, kdy mu nemůžeme zcela důvěřovat. Musíme se za něj hodně modlit.