„Jsou USA můj závod? Nejsou.
Jsou USA moje starost? Nejsou.
Mám si z toho něco dělat? Nemám.
Tak co se rozčiluju?“
Parafráze výroku Richarda Načeradce
Jednomu to však nedá, a to přinejmenším ze dvou důvodů: za prvé, u člověka obecného se projevují vrozené sklony mít názor na všechno; a za druhé, vliv Spojených států přeci jen daleko překračuje jejich hranice, čímž splňují kritérium velmoci, která ještě nota bene nedávno utrácela na zbrojení více peněz než všechny ostatní státy světa dohromady.
Vítán i nevítán
Nedojde-li do té doby k armagedonu, což by snad nemělo, tak se v amerických volbách střetnou Donald Trump za republikány a Hillary Clintonová za demokraty. I když v prvním případě to není úplně přesné. Zatímco Clintonová má plnou podporu své strany, jejíž čelní představitelé dokonce kuli pikle, aby v primárkách oslabili jejího upřímně socialisticky smýšlejícího protikandidáta Bernarda „Bernieho“ Sanderse, tak o Trumpovi to vzhledem k republikánským špičkám říci nelze.
Proti Donaldu Trumpovi se v řadách Republikánské strany zvedla hned od začátku vlna nevole, která ani časem nezeslábla, ba naopak, někteří známí republikáni nakonec veřejně podpořili demokratickou kandidátku Clintonovou.
Důvody odmítavého postoje části republikánů jsou v podstatě tři. Prvním z nich je obrana stranických zájmů. Jak bystře ukázal francouzský nacionalista a roajalista Charles Maurras ve svých dílech (zejména Enquête sur la Monarchie), „dílčí pohled skupinových zájmů je pravidlem demokracie“ a strany sledují především svůj prospěch, případně těch, kdo je podporují. Republikánské aparátčíky děsí představa, že je někdo nezávislý na „rodině“ a vymyká se nejen stranické poslušnosti, ale také síti, která její členy spojuje předstíranou úctou a láskou, ve skutečnosti však zákulisními čachry. To, co tolik děsí např. republikánského předsedu Sněmovny reprezentantů Paula Rayena, však na druhou stranu k Trumpovi přitahuje miliony Američanů unavených letitou hrou na stranickou demokracii, kdy se, slovy Dona Fabrizia z knihy Gepard, „vše mění, aby vše zůstalo při starém“. Lidé navíc mají oprávněný pocit, že strany neodrážejí tak posvátnou vůli lidu, a v „rebelovi“ Trumpovi vidí výraz vzdoru proti (vše)mocným politikům, kteří nehledí na zájmy národa, nýbrž své kapsy, případně lóže atp. Což je ostatně širší jev, jejž lze pozorovat i v Evropě, kde sílí strany podporované tzv. „protestními hlasy“ zoufalých občanů.
Druhý důvod odporu proti Trumpovi v řadách republikánských funkcionářů souvisí úzce s prvním. Miliardář Trump není totiž dostatečně vázán vděčností největším sponzorům, kteří na činnost strany štědře přispívají. Bylo by bláhové se domnívat, že tak různé nadnárodní i národní společnosti činí z lidumilnosti či ideového zápalu. Je těžko myslitelné, že by velké společnosti nešetřily miliony dolarů na politiku, která by nešla na ruku jejich zájmům nebo je dokonce připravila o dobrodiní tohoto světa, byť by se tak mělo stát ve jménu obecného prospěchu společnosti. Trump se tomuto souladu vymyká, což ostatně rád zdůrazňuje, a svoji kampaň na republikánského prezidentského kandidáta si v podstatě platil ze svých prostředků. K lepšímu pochopení soužití mocného byznysu s americkou politikou nám může posloužit Trumpova demokratická protikandidátka Hillary Clintonová, která si za přednášku účtuje přes dvě stě tisíc dolarů (téměř pět milionů korun českých). Snad nikoho nepřekvapí, že „nejvědychtivějšími“ organizacemi jsou takové vlivné finanční společnosti jako Goldman Sachs, UBS, Morgan Stanley nebo Bank of America/Merrill Lynch, tedy zástupci pověstného Wall Streetu. Byť se vše děje pod rouškou touhy po vědění, tak se ve skutečnosti jedná o legální formu úplatku, neboť Clintonová může asi jen těžko sdělit bankéřům něco, co by nevěděli, nanejvýš jim bude patřičně vděčná, což se projeví i činy. Celý americký politický systém je vlastně založen na podobné korupci, a tak rozhořčené lamenty USA nad zkažeností některých černošských i prozatím bělošských zemí vyznívají značně licoměrně. A stejně jako v prvním případě, i zde platí, že to, co profesionální političtí předáci považují za slabinu Donalda Trumpa, je pro nemalé zástupy sprostého lidu o to větším důvodem k jeho podpoře.
Falešná písnička
Důležitým, ne-li hlavním důvodem, proč části republikánského aparátu leží Trump v žaludku, je jeho pohled na zahraniční politiku, který se vzdaluje od dosud neochvějných neokonzervativních a bushovských dogmat, které si vzala za své i administrativa Baracka Husseina Obamy. Trump svoji vizi zahraniční politiky nastínil zejména v projevu na akci pořádané think tankem Center for the National Interest a shrnul ji slovy: „Na prvním místě Amerika [America First] bude hlavním a nadřazeným motivem mého prezidentství.“
Trump hovořil o „falešné písničce globalismu“, které nemíní „dále podřizovat tuto zemi nebo její národ“. Zdůraznil, že chce dát prostor „nadaným odborníkům s čerstvým přístupem a praktickými nápady“ místo lidí, kteří jsou „zodpovědní za dlouhou řadu nezdařilé politiky a neustálých válek“. Podle něj „všechno začalo nebezpečnou myšlenkou, že můžeme ze zemí, které neměly zkušenosti nebo neměly zájem, udělat západní demokracie“, a on osobně nemíní „šířit ‚univerzální hodnoty‘, které ne všichni sdílejí“. Uvedl rovněž, že současná americká politika vedla k destabilizaci Blízkého východu a „intenzivnímu pronásledování a genocidě křesťanů“. Přístup USA jako velmoci Trump vyjádřil slovy: „Velmoc chápe, že opatrnost a zdrženlivost jsou projevem síly.“ Slíbil, že se nebude „řídit v prvních krocích válkou a agresí“ a „nepovede zahraniční politiku bez diplomacie“. A pokud jde o střet velmocí, uvedl: „Chceme žít ve shodě a míru s Ruskem a Čínou. Máme vážné neshody s těmito dvěma národy a nesmíme si nic zakrývat. Ale nejsme odsouzeni k tomu, být nepřáteli. Měli bychom hledat společnou rovinu na základě společných zájmů.“
Takový proslov pochopitelně vzbudil zděšení v neokonzervativních kruzích, které jsou spojeny nejen s republikány, ale i demokraty. Známá neokonzervativní komentátorka Jennifer Rubinová ho označila za „toxickou směs protekcionismu a izolacionismu“. Jiní si v rozhořčení roztrhávali šaty a naznačovali, že Trump je Putinův agent (což se dnes s oblibou používá místo přeci jen zastaralého „agenta Wall Streetu“ či „agenta Vatikánu“). Řada vlivných republikánů prohlásila, že Trumpa nebudou volit, a neokonzervativní mudrc Robert Kagan dokonce ze strany vystoupil, neboť ho polekal „fašismus“. Patrně mu vadilo, že by měl být kladen na první místo americký národ, přičemž každé malé dítě ví, že toto gojim nepřísluší a že výsada kladení vlastního národa na první místo je vyhrazena pouze vyvoleným.
Nicméně, pokud jde o prosemitismus, tak si Clintonová a Trump mohli vyměnit svoje proslovy, které si připravili pro židovskou lobbistickou organizaci AIPAC (Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti), a nikdo by nic nepoznal. Oba je navíc přednesli v předepsaném předklonu. Je ale pravdou, že Trump přesto vzbuzuje jistou nervozitu v židovských kruzích i mezi izraelskými politiky. V této věci bych tedy dal na staletími prověřený instinkt „starších bratří“, byť ani ten nemusí být bezchybný. (Důkazem toho nechť je obdivná láska, kterou chovali k německému národu a která se ukázala být poněkud neprozíravou.)
Za pozornost jistě stojí, že část republikánů, která je otevřeně připravena hlasovat kvůli Trumpově zahraniční politice pro Clintonovou (na niž ostatně Kagan vždycky pěl chvály), tímto odhaluje žebříček svých hodnot. Zvolený prezident totiž bude vybírat nového člena Nejvyššího soudu USA za nedávno zesnulého soudce Antonina Scaliu, katolíka známého svým konzervativním smýšlením. Trump prohlásil, že by chtěl někoho podobného na jeho místo, zatímco Clintonová se bude snažit posunout nejvyšší soud co nejvíce doleva. Svědectvím jejích postojů jsou slova ohledně potratů: „Zákony je třeba podpořit prostředky a politickou vůlí. Musejí se změnit hluboce zakořeněné kulturní vzorce, náboženská přesvědčení a společenské důrazy.“ Nejvyšší soud je prostředkem k tomu, jak k nemravným změnám přinutit z federální pozice jednotlivé státy, přičemž, jak vyplývá z vět Clintonové, nelze počítat s žádnými výjimkami pro katolické instituce, jako jsou např. nemocnice. Proto je poměrně důležité, kdo bude v Nejvyšším soudě USA zasedat, navíc když se v něm nálady kloní k nezadržitelnému pokroku. Je tedy zřejmé, že neokonzervativci a někteří bushisté jsou ochotni obětovat kulturní a mravní otázky týkající se amerického národa jen proto, aby pokračovala vysněná „kreativní destrukce“, která má upevnit „nový světový řád“.
Katolíci pro Trumpa
Pokud jde o rozdělení katolických hlasů v nadcházejících amerických prezidentských volbách, pak se lze obávat, že se většina nechá zvábit zářnými zítřky v podání Hillary Clintonové. Je to dáno nejen tím, že v USA bují františkistický katolicismus, ale také skutečností, že nemalou část z nich tvoří tzv. Hispánci, tedy přistěhovalci z Latinské Ameriky (poslední dobou však stále více z nich přechází k protestantům nebo na ateistickou víru). A vůči barevným „menšinám“ uplatňují demokraté, ale dělal to i Bush jr., politiku hlazení, poplácávání a rozdávání peněz z kapes pracujícího lidu. Jak praví klasik: Proč je nevolit, když nám dávají?
Ale od začátku se našli i katolíci, kteří se postavili za Donalda Trumpa. U nás patrně nejznámějším z nich je konzervativní myslitel a komentátor Pat Buchanan, milovníkům filmu pak možná bude povědomý herec Robert Davi, který jako jeden z mála ze světa zábavy upozorňuje na vraždění nenarozených a levicové postoje Hollywoodu. Další je např. „ocelová lady“ Phyllis Schlaflyová, vedle níž vypadá většina republikánských konzervativců jako krajní anarchisté. Důvody, proč se katolíci vyslovují pro Trumpa, jsou pochopitelně různé. Jedni, jako již zmíněný Pat Buchanan, sdílejí jeho pohled na zahraniční politiku či ekonomiku (ochrana vlastního trhu), jiní se připojují ke vzpouře proti politickým elitám, kterou Trump ztělesňuje, dalším je blízké, že označuje všeotravující politickou korektnost za zlo a nemíní se jí podřizovat.
Někteří starostliví katolíci spatřují Trumpův hlavní nedostatek v tom, že je mu cizí otázka ochrany nenarozeného života. Ale, byť to zní paradoxně, není to vada nepřekonatelná, protože jeho názor v této věci je vskutku nevyhraněný. V podstatě je snazší přesvědčit člověka, který nemá žádný názor, než umanutého stoupence nějaké myšlenky. A tak Trump, patrně ve snaze zalíbit se konzervativním voličům, později prohlásil, že by „měl být nějaký druh trestu“ za potrat.
Postoj „pro Trumpa“ duchaplně vysvětlil Chris Jackson z tradičního katolického listu The Remnant:
„Nedělám si žádné iluze, že je Donald Trump svatý nebo že je hluboce zbožným člověkem. Nežijeme ale v době katolických států a není zde žádný sv. Ludvík, pro kterého bychom mohli hlasovat. Místo toho žijeme v zesvětštělé společnosti s nevěřícími, požitkáři, vlažnými a liberálními křesťany a hrstkou konzervativních katolíků. Donald Trump je obchodník, byznysmen, který má rád soupeření. Je to stará škola, drsná a přímočará. Nejdůležitější ale je, že není odtržený od reality. Protože abyste dosáhli úspěchů v podnikání, musíte znát realitu, nebo zkrachujete. Myslím, že tato klíčová skutečnost má pro katolíky velký význam. Samotným filosofickým základem naší víry je uznání objektivní reality a přizpůsobení našeho myšlení tak, aby jí neodporovalo.
Na druhou stranu liberálové, zejména Hillary Clintonová, žijí ve světě ideologie zcela odtrženém od reality. To je ze své podstaty nebezpečné. Můžeme to vidět na jejich snaze stvořit manželství dvou lidí stejného pohlaví a jejich přesvědčení, že pohlaví je věcí volby, nikoliv biologie. Když se vůdcové snaží přizpůsobit společnost zásadám, které odporují realitě, pak to končí totalitou, protože je zapotřebí moci státu, který bude neustále vynucovat změnu reality, jež se ale nezmění.“
Martin R. Čejka
Článek je bohužel od začátku do konce nepravdivý, a to hlavně proto, že jeho autor uvádí tři „důvody odmítavého postoje části republikánů“ k Trumpovi, ale zapomněl na první a zásadní: Trumpův kandidát na viceprezidenta o sobě prohlásil, že on sám je křesťan, konzervativec a republikán, a to v tomto pořadí. No a Trump není ani křesťan, ani konzervativec a asi ani (což už není tak důležité) republikán; není tedy divu, že americkým křesťanům a konzervativcům se nijak nezamlouvá. Svým životem, svým chováním, svými postoji Trump dosvědčuje, že z křesťanství nebo z konzervatismu v něm není ani ten nejmenší kousek, takže opravdu volba mezi ním a Hillary je (jak to dobře řekl současný polský vicepremiér Morawiecki) volbou mezi morem a cholerou. Samozřejmě pro nás, kteří žijeme v té části Evropy, která leží na východ od Šumavy, je důležitý Trumpův postoj k největšímu (nebo jednomu ze dvou největších) „externímu“ nebezpečí současnosti (nikoli „internímu“; tím je kulturní revoluce), kterým je agresivní Rusko a Putin. Trump je zjevně ochoten celou východní polovinu Evropy Putinovi darovat, takže k příchodu nové světové války, toho „armageddonu“, může jen přispět; Hillary, architektka Obamova resetu, který dal Putinovi volnou ruku k útoku na Ukrajinu, v tom ale není o moc lepší, takže i v tomto ohledu je volba mezi oběma děsivou volbou. Mimochodem, když se mluví o Trumpovi, není možno zapomenout ani na jeho sprosté hulvátství (v tomto ohledu je to opravdu „americký Zeman“), které opravdu nemá vůbec nic společného s bojem proti „všeotravující politické korektnosti“; ale to už je jen taková třešnička na dortu. A nakonec pokud jde o ty představitele „katolíků“ – Pat Buchanan už více let vystupuje na prvním místě jako Putinův agent (tím netvrdím nutně, že placený, protože to nevím).
Tak snad po tomto článku nebudeš – řečeno s panem Načeradcem – efektivně mrtvej muž…
Každopádně ta protitrumpovská mánie všude možně svědčí o tom, že by mohl být pro ty liberály echt nebezpečný. Nehledě na to, že horší než Clintonová nemůže být snad nikdo.
Ad Pavel Zahradník: Tvrzení, že „článek je bohužel od začátku do konce nepravdivý“, samo svědčí o jeho autorovi. Chápu, že někdo v emocích občas přestřelí, ale neměl by si plést pojmy s dojmy. Začněme tedy s vyvracením falešných dojmů tvrdými fakty:
Prohlásit, že republikánská opozice proti Trumpovi je dána tím, že není „křesťan, konzervativec a republikán“, je neopodstatněné. Připomenu, že kandidát z roku 2012 Mitt Romney také nebyl „křesťan a konzervativec“, nicméně byl republikán, a tak nečelil žádné výraznější vlně odporu, ač nakonec shořel jako papír. Řeči o „konzervativismu“ a „křesťanství“ v rámci republikánské strany slouží spíše jako vějičky pro část voličů a žádný výraznější dopad na reálnou politiku nemají.
Z výše uvedeného dr. Zahradník vyvozuje: „není tedy divu, že americkým křesťanům a konzervativcům se nijak nezamlouvá“. To je opět planý dojem. Uveďme fakta:
1. Značná část evangelikálů, tedy významného republikánského křesťanského a konzervativnějšího elektorátu (katolíci se tradičně kloní spíše k demokratům), podporovala během primárek právě Trumpa. Podpořil ho např. i Jerry Falwell Jr. z Liberty University (největší evangelikální „ješiva“) nebo nejvýraznější tvář evangelikálů v řadách republikánů Sarah Palinová. Nakonec Trump získal v primárkách podporu 40 % evangelikálů, zatímco evangelikál Ted Cruz jen 34 % (sic!), což všichni američtí komentátoři označovali za šok.
2. Současná situace je taková, že se Trump těší podpoře 78 % evangelikálů, což je o 5 % více než měl minule Mitt Romney (!).
3. Pokud jde o odpor konzervativců (v americkém současném úzu), tak ti se většinou rekrutují z řad bushistů, stoupenců Teda Cruze (což je pochopitelné, když jejich kandidát v primárkách prohrál) a neokonzervativců, jejichž zástupy se prolínají a někteří z nich jsou připraveni volit Clintonovou, jak jsem v článku naznačil. Snad nejvýraznější a nejzajímavější z intelektuálního pohledu opozicí bylo prohlášení katolického National Review, ale proti tomu je daleko výraznější podpora Trumpa, a to nejen proti Clintonové, ale už během primárek. Pata Buchanana dr. Zahradník označil za agenta Putlera (to mě vždycky dojme), jeho agentkou patrně bude i zmiňovaná ikona republikánského konzervativismu katolička Phillys Schlaflyová. Seznam agentů je poměrně dlouhý, tak uvádím jen pár známých jmen: Mike Huckabee, Rush Limbaugh, Sean Hannity (podporoval Trumpa i Cruze) nebo Michael Savage, a hlavně a především Chuck Norris. Také američtí paleokonzervativci se od začátku klonili k Trumpovi. (Jsou to sice určitě Putlerovi agenti, ale nechtěl jsem je ve výčtu opomenout.)
Kdo sleduje americkou politickou scénu, dobře ví, že výhrady z republikánských řad vůči Trumpovi jsou v podstatě dvě: zahraniční politika (která by se za jeho vlády mohla výrazně odklonit od mesianistického kurzu) a ekonomika (kdy se Trump hlásí k ochraně vnitřního trhu, což mnozí považují za rouhání vůči ekonomickému liberalismu). Ostatní výhrady jsou okrajové a povětšinou se jedná spíše o záminky. Ostatně, kdo z republikánských prezidentů kdy vystupoval nějak výrazně konzervativně v kulturně-etických otázkách?
Dr. Zahradník nevidí v podstatě žádný rozdíl mezi Trumpem a Clintonovou, pokud jde o vnitřní záležitosti USA. Nevidomým je třeba pomáhat, proto tak učiním: a) nový prezident bude navrhovat nového soudce nejvyššího soudu, přičemž Trump je ochoten jmenovat konzervativce jako byl soudce Scalia, což Clintonová nikdy neučiní a snažila by se prosadit největšího „pokrokáře“ („práva žen a menšin“ jsou středobodem jejího programu); b) Clintonová a demokraté chtějí pokračovat v omezování osobních svobod a federálním intervencionalismu (to se projevuje např. přístupem k druhému dodatku ústavy). To nejsou zanedbatelné věci.
Pokud jde o další úvahy dr. Zahradníka, nebudu se k nim vyjadřovat, neboť na to nemám ani čas, ani chuť. Jen mě zaujal obrat, že případný americký prezident by „daroval východní polovinu Evropy Putinovi“. Jelikož člověk může darovat jen to, co mu patří, mám to chápat tak, že „východní polovina Evropy“ patří USA?
Martin R. Čejka, český agent
P. S.
Zpochybňovat víru někoho jen proto, že má odlišný pohled, jak to činí dr. Zahradník, když v souvislosti s Buchananem dává slovo „katolík“ do uvozovek, považuji za projev sprostoty a hulvátství. Vím, že to dělá i Mons. Halík, který také vidí všude Putlerovy agenty, a snad to dr. Zahradník pochytil od něj, ale příště to nebudu v diskusích tolerovat.
Tvrzením, že článek je „od začátku do konce nepravdivý“, jsem pochopitelně myslel to, že podstatou článku je tvrzení, že „důvody odmítavého postoje“ vůči Trumpovi jsou tři. Tyto tři důvody jsou pak uvedeny a pečlivě rozebrány, ovšem ten zásadní, tedy Trumpova naprostá nekřesťanskost a nekonzervativnost, tam chybí. Podstata článku je tedy mylná, zavádějící, zkreslující nebo jak jinak to mám říci; výraz „od začátku do konce nepravdivý“se mi zdá za této situace docela případný. (Stejně jako bych tohoto sousloví užil pro neuvěřitelný rozhovor s bývalým spolupracovníkem agentury Novosti v pátém čísle loňského TD, který je celý také založený na falešných premisách.)
V amerických volbách přirozeně rozhodují vnitropolitické otázky a rád připouštím, že v těchto otázkách je nekřesťan Trump přece jen o něco lepší než protikřesťanská Hillary, i když je nutno stále brát v potaz, že to je neřiditelný blázen (není-li to ještě něco horšího), u kterého nevíme dne ani hodiny, co zrovna udělá. Kromě vnitropolitických otázek jsou ovšem i zahraničněpolitické otázky, které jsou pro řadového Američana druhotné, ale pro nás, zvláště pro nás Východoevropany, tak druhotné nejsou. A tady zase možná Trump je ještě o trochu horší než Hillary, která je taky strašná.
Volbu mezi těmito dvěma figurami Američanům nezávidím. To, že protivníkem děsivého Trumpa je děsivá Hillary, samozřejmě může mít za následek, že leckteří američtí protestanti (jak blázniví evangelikálové, tak i jiní) Trumpa nakonec „překousnou“ a coby jakéhosi Anti-Clintona ho nakonec zvolí; to ale neznamená, že by si (jistě jejich velká část) neuvědomovali, že je to volba ze dvou strašných zel. Ale jistě nepochybuji o tom, že si to leckteří neuvědomují (byť volba Trumpa musí být nepříjemná i z estetického hlediska). Na článku mě nejvíce pobouřilo, že je to jakýsi jednoznačný plaidoyer pro Trumpa, přičemž se domnívám, že (skrytě) tu hrají velkou úlohu právě jeho zahraničněpolitické preference.
Pokud jde o představitele „katolíků“, o kterých jsem psal, měl jsem na mysli postavy, které jste Vy uvedl pod označením „katolíci“ (a které já, jelikož nejsem znalcem severoamerických poměrů, zčásti ani neznám) a tuto citaci jsem od Vás v uvozovkách převzal. Buchanana (ať už agenta, nebo „užitečného idiota“) samozřejmě znám a vím, že jde o katolíka.
Vaše tvrzení zní, že zásadním důvodem odmítání Trumpa v řadách republikánů je jeho „naprostá nekřesťanskost a nekonzervativnost“ (jako kdyby byli republikáni nějak křesťanští a konzervativní!), a jelikož jsem to opomenul zmínit (neboť to považuji nikoliv za „zásadní“ nýbrž okrajové či pouhou záminku), tak je text vadný.
V otevřeném dopise republikánských špiček, které se postavily proti volbě Trumpa, nenajdeme o nějakém křesťanství či konzervativismu ani zmínku, což je divné, neboť se podle Vás jedná o zásadní důvod jeho odmítání: http://www.nytimes.com/interactive/2016/08/08/us/politics/national-security-letter-trump.html
(V dopise ve vše točí jen kolem zahraniční politiky a toho, že se Trump vymyká zaběhlým zvyklostem, rozuměj dohodě mafií.)
Nicméně máte možnost vyjmenovat alespoň tři významné americké konzervativní osobnosti, které Trumpa odmítají z Vámi uvedeného „zásadního“ důvodu a pro něž to není pouhá záminka.
Trumpa za „strašné zlo“ nepovažuji, naopak je to podle mě příležitost pro konzervativce jak do jisté míry ovlivnit vnitřní záležitosti USA či se o to alespoň pokusit (byť to nepřeceňuji). Může to být i ozdravný otřes. Daleko větší zlo vidím v republikánské hře na konzervativismus a v neokonzervativní zahraniční politice, která se vyžívá ve světovém chaosu. Můj pohled běžně sdílejí i američtí konzervativci.
Martin R. Čejka, český agent
Trump je neřízená střela (zatím neřízená). Pokud se pustí ČT, tak je ihned zřejmé, komu náš mainstream fandí a komu lichotící výsledky, možná zmanipulovaných preferencí ihned uveřejňuje. Nemám důvod věřit, že v tomto ojedinělém případě mluví ČT pravdu, když v ostatních případech převážně lže. No, a já ČT nemusím. Fandím proto (přes výše uvedené argumenty) Trumpovi i když vím, že pokud vyhraje, buď začne být řízen, nebo bude odstraněn.
Ad Hodie:
Vaše tvrzení, že Trumpova nekřesťanskost a nekonzervativismus nejsou důležitými důvody pro jeho odmítání řadou republikánských voličů, mne mírně řečeno hodně překvapuje. Ještě před Trumpovou nominací jsem dostával (Vy asi taky) spoustu mailů z Conservative Intelligence Briefings, Stop Trump či od jednotlivých kandidátů a všechny se shodovaly v tom, že Trumpova nominace by byla „damaging to the conservative movement“, že jeho postoje jsou „antithetical to the Christian faith“ atd. Samozřejmě nevidím jako Vy do duší pisatelů těchto vět, takže nevím, je-li pravda, jak píšete, že „se jedná spíše o záminky.“ Nevím také, jak početný (v procentech) odpor z těchto důvodů je, ale domnívám se, že zanedbatelný rozhodně nebude, a navíc je jisté, že ve volební kampani (před Trumpovou nominací) hrál velkou roli; samozřejmě, nakonec prohrál. Teď už je to přirozeně minulost, protože Trumpovým protikandidátem nebude Bush, Cruz nebo Rubio, ale Hillary a ve srovnání s ní vypadá jako obránce křesťanství skoro každý (o té důležité budoucí nominaci Scaliova nástupce samozřejmě vím). Ale znovu říkám, že americkou politickou scénu příliš neznám, zato dobře vím, co hrozí východní Evropě, bude-li v USA zvolen kapitulant.
Z posledního odstavce Vaší odpovědi vidím, že zahraničněpolitické důvody hrají opravdu, jak jsem předpokládal, pro Vaši podporu Trumpa velkou (možná rozhodující?) roli, zvlášť když ve svém článku označujete za neokona i nešťastného chamberlaina Obamu, resp. jeho administrativu. Vím už ale, že pro myšlenkový tábor kolem Institutu Václava Klause, Akce Dost atd. platí definice „neokona“ trochu rozšířenější než obvykle, totiž taková, že „neokon = ten, kdo nechce radostně kapitulovat před svatou pravoslavnou rudou armádou v jejím vítězném pochodu na Západ“, takže potom dokonce i váhající Obama i se svým resetem a se svými nynějšími upocenými sankcemi-nesankcemi je jistě militantním neokonem (možná ale, jestli republikáni Trumpa nějak „ukočírují“, se nakonec „neokonem“ stane i on?; to rozhodně nelze vyloučit).
Váš podpis „český agent“ je samozřejmě vtipný, ale za současné situace, kdy jsme poprvé ve světových dějinách svědky toho, že jedna mocnost je celá řízena tajnými službami (podle známé studie Olgy Kryštanovské a Stephena Whitea jejich příslušníci tvoří až 78% nejdůležitějších figur ruského státu) a kdy jejich lidmi je vyplněna politická scéna na celém Západě, úsměv trochu hořkne… Ptáte se mne, kdo z Vámi uvedených amerických trumpovců je ruský tajný agent; no, to pochopitelně nevím, protože proto jsou to agenti tajní a mně se nesvěřují; veřejně známých agentů, kteří jsou zcela oficiálně placeni ruskými penězi, zase není tak moc (to je třeba John Laughland). Jména tajných agentů se dovíme, resp. naši potomci se to dovědí, až budou (snad) někdy zase nakrátko otevřeny archivy Lubjanky; jistě jich bude hodně, jako se ukázalo, že jich bylo hodně, v době lustrací u nás i jinde.
Ještě naposledy odpovím, ale už mne to přestává bavit, protože já uvádím fakta, statistiky, prohlášení republikánů, za což se mi dostává přílivu dalších dojmů.
Maily jednotlivých think tanků, které během primárek podporovaly toho či onoho kandidáta proti jinému, jsou asi stejně směrodatné pro pochopení politické reality jako usuzovat na dění v České republice na základě zpráv a mailů think tanku Evropské hodnoty. Nemluvě o tom, že mnohdy reprezentují dva tři lidi, přičemž se tváří jako vox populi.
Obamu jsem mezi neokonzervativce nepočítal, protože jeho zahraniční politika by vyžadovala delší pojednání a nebylo to tématem mého článku, ale v souvislosti s jeho administrativou je oprávněné hovořit o vlivu neokonzervativců. Vidím, že máte jiné dojmy a, jak sám přiznáváte, „americkou politickou scénu příliš neznáte“, ale pak by bylo množná lepší se nevyjadřovat. Tedy opět fakta k vlivu neokonzervativců na Obamovu administrativu:
1. přední neokonzervativci jako William Kristol nebo Robert Kagan od začátku veřejně podporovali zahraniční politiku Hillary Clintonové;
2. hlásná trouba neokonzervativismu Weekly Standard dokonce označoval Clintonovou u příležitosti jejího jmenování ministryní zahraničí za „bojovnou královnu“, která naplňuje neokonzervativní předpoklady;
3. tón v evropské a euroasijské zahraniční politice USA udává neokonzervativní náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nulandová, „shodou okolností“ manželka již zmíněného předního neokonzervativce Roberta Kagana.
Teď je otázka, zda se mýlí samotní neokonzervativci, kteří berou zahraniční politiku Obamovy administrativy za svoji (a proto podporují Clintonovou), nebo dr. Zahradník. Odpověď ponechám na čtenářích.
Přemítání o tažení ruské armády na Západ a světě plném ruských agentů (dnes ukrajinská média za ruského agenta označují i nedávnou národní hrdinku Nadiju Savčenkovou) přenechávám povolanějším, např. Mons. Tomáši Halíkovi, homosexuálnímu pornoherci Jakubu Jandovi, „katolické buzně“ a profesorovi Martinu C. Putnovi, Martinu Bursíkovi, Jiřině Šiklové a dalším. Kromě toho mohou také poradit, kdo je zaručeně pravý fašista atp.
Martin R. Čejka
Vidím Trumpa spíš jako takovou variaci na našeho Babiše. Populista, který lidem slíbí, že bude na cizince ošklivý (abych parafrázoval slavný výrok sira Humphreyho) a další zajímavé věci, lákavé pro „konzervativce“.
Zaujetí Ruskem je u doktora Zahradníka dlouhodobou záležitostí a patří to k roztomilému okořenění prakticky každé diskuse s ním.
Souhlasím. Bude záležet, jaké lidi bude mít případně kolem sebe. (Myslím Trumpa.) Ale jelikož jsou mu kulturně-etické otázky celkem „buřt“, mohl by to svěřit někomu, kdo bude konzervativce konejšit. A nebo také ne. Ale spíš ano.
Martin R. Čejka
Už bych to taky chtěl ukončil, ale přece jen mi to nedá. Takže:
1) O tom, co někdy nějaký neokonzervativec napsal o Obamovi nebo Clintonové, opravdu nic nevím, ale zato znám Obamovu zahraniční politiku, takže vím, že Obama odešel z Iráku (což byla mimochodem stejná chyba jako Bushovo tažení do Iráku), zmenšil počet amerických vojáků v Afgánistánu, nezaútočil nakonec na Asada, jenom do té Libye ho zatáhli Sarkozy s Cameronem (z jeho strany to byla jen loajální pomoc spojencům). Oproti Bushovi je to tedy opravdu pacifista a jeho zahraniční politika nemá s neokonzervatismem zhola nic společného. K dobru je mu třeba připsat, že po ruském vpádu na Ukrajinu nehodil Ukrajinu úplně přes palubu (byť jeho pomoc nebyla nic moc), a to je asi ten jediný důvod, proč je mu spíláno v různých kroužcích přátel Ruska (ačkoliv za jeho reset vztahů s Ruskem by mu měli být spíše vděční).
2) Váš seznam obskurních nepřátel Putinova Ruska přináší opravdu pětici podivných jmen, ale já bych mohl kontrovat libovolným počtem jiných pětic neméně obskurních ctitelů Vladimíra Vladimíroviče (co třeba – podle abecedy – Foldyna, Huml, Ovčáček, Vyvadil, Zeman?).
3) Oceňuji chytrou poznámku – zdánlivě od věci – o Ukrajině a Savčenkové, protože vím, že pravidelné stručné (třeba jen jednověté) posměšné nebo ironické poznámky o napadené nešťastné Ukrajině jsou z hlediska propagandy – jsou-li častěji opakovány – užitečnější než opisování pořád stejných sáhodlouhých referátů o tom, jak opilý Ukrajinec Chruščov ukradl Krym apod.
Teze o „největším“ (nebo jednom ze dvou největších) externím nebezpečí, jímž je Rsuko, jak tvrdí dr. Zahradník, je podle mne zavádějící. Připomínám jen, že rozhodně nejsem obdivovatelem Putina a zneklidňuje mě u některých našich konzervativních katolíků spoléhání na něj jako málem na zachránce křesťanské civilizace před liberálně-socialisticko-genderistickým barbarstvím. Varuji před tím, neboť mám spoustu logických důvodů nevěřit bývalému vysokému oficírovi a rozvědčíkovi KGB, jenž se od své minulosti nikdy nedistancoval, nota bene jeho osobní život (milenka, manželský rozvod) nesvědčí o jeho vnitřním obrácení. To, že při nejrůznějších státních i církevních slavnostech soutěží s patriarchou Kyrillem a dalšími pravoslavnými hodnostáři, kdo se víckrát pokřižuje, považuji za komedii a jednu z „Potěmkinových vesnic“, jevu v ruských dějinách značně rozšířeném. Všechno je to Putinova politická taktika ve směru obnovy slávy ruského impéria a já se jí nenechám mást, nota bene Poláci mají v tomto větší jasno než my jednak z historických důvodů, jednak z prapodivného chování ruských úřadů v souvislosti s katastrofou letadla a smrtí prezidenta Kaczyńského před 6 lety.
Přesto ale nelze upřít, že mravní klima je v současném Rusku zdravější než na neomarxisticko-genderistickém Západě. Ty děvky z Pussy Riot šly za své excesy do kriminálu, homosexuální pochody jsou tam zakázány, zavádí se povinná výuka náboženství do škol. Samozřejmě je to jen polovičaté, pokud vím z médií, tak gejkluby v ruských městech fungují bez potíží, potratová legislativa, spolu s Čínou a USA jedna z nejliberálnějších na světě, doznala jen kosmetických úprav, řeckokatolická církev je v Rusku nadále postavena mimo zákon. Přesto ale současné Rusko není bývalým Sovětským svazem, i když nevylučuji, že se jím opět může – byť v jiné formě – stát. Nejsou tady gulagy, nepopravuje se z politických důvodů, nsouhlasné mínění lze přece jen jakžtakž vyjádřit. Rozhodně bych Rusko nedémonizoval jako největší nebezpečí v situaci, kdy je Evropa ohrožena islámským terorismem, tiše podporovaným USA a jejími muslimskými spojenci (Saudská Arábie). Rusko jako světová velmoc má samozřejmě své agenty na Západě, stejně tak je má v Rusku USA. Jenže přiznám se, že za současné světové krize bych přece jen volil dnešní Rusko jako relativně menší zlo než západní neomarxismus a genderismus a než právo šariátu. Jen kdyby to nebezpečí recidivy komunistické totality pominulo! Ale koneckonců, pokud bude na Západě kulturní revoluce pokračovat, jakože bude, jestli ji nakonec islám netransformuje v něco jiného, stejně zvrhlého, vyústí v totalitní diktaturu tak či tak.
A ještě ad volby v USA: Američanům nezávidím, je to volba mezi genderistkou a pomatencem. Přesto bych ale viděl Trumpa jako menší zlo, neboť přece jen v jeho projevech lze zaznamenat jakési, byť nejasné, prvky nápravy. A pokud slibuje, že za jeho vlády se USA nebudou vojensky vměšovat do záležitostí jiného světa, lze to jen uvítat, protože v posledních cca 20 letech všude tam, kam USA strčily svůj nos, „tisíc let nerostla tráva“, všude se krizová situace ještě víc zhoršila. Kdo věří, že NATO pod vedením USA a evropských mocností, poplatných neomarxistickému levičáctví, nás ochrání před Ruskem, je naivní.
„…některých černošských i prozatím bělošských zemí“ :DDD
Ad Pavel zahradník:
1. Napsat o Williamu Kristolovi nebo Robertu Kaganovi „nějaký neokonzarvativec“ je stejné, jako označovat Klementa Gottwalda za „nějakého komunistu“. Tenhle trik Vám nevyjde. Když nedokážete odpovědět, tak rád odbíháte od původního tématu a vnášíte témata nová v domnění, že si toho nikdo nevšimne, zapomene na první a začne jako pes reagovat na nový podnět. Nikolvěk. Zpochybňoval jste vliv neokonzervativců na zahraniční politiku Obamovy administrativy a já Vám ukázal, že se sami neokonzervativci hlásí k zahraniční politice Obamovy administrativy (to neznamená nutně Obamy; mimochodem, několikrát jsem to zdůrazňoval). Ba co víc, nejsem ve svém mínění sám, je v USA zcela běžné zprava doleva a vice versa:
http://www.theamericanconservative.com/articles/neocons-are-back-but-not-in-the-gop/
https://www.thenation.com/article/clinton-slams-obama-foreign-policy-echoing-neocons-and-far-right/
http://fff.org/explore-freedom/article/neoconservative-obama-administration/
http://www.globalresearch.ca/the-neocons-grand-plan-and-obamas-blundering-foreign-policy-an-actor-playing-the-role-of-a-president/5390624
Máme zde tedy znovu dr. Zahradníka s jeho dojmy a pak mínění samotných neokonzervativců i amerických politických komentátorů. Opět ponechávám na čtenářích, aby se rozhodli, na čí stranu se přikloní. Nicméně už teď je jasné, že jsem svoje tvrzení nevycucal z prsu Institutu Václava Klause (ech, nový podnět!), kde jsem v životě nebyl, ba ani nevím, kde se nachází. K diskusi nad novými tématy o Sýrii, Libyi atp. se vyprovokovat nenechám.
2. Váš seznam obskurních ctitelů Vladimíra Vladimíroviče mne ponechává zcela chladným, jelikož jeho ctitelem nejsem. Ten seznam statečných Putinobijců jsem uvedl jen proto, že mi připadá legrační. Drtivá většina z nich jsou úchylní nešťastníci, ať už od pasu dolu či nahoru, konzervativce aby tam člověk s lupou hledal. Pokud jde o moji „partu“, tak se v ní cítím velmi dobře, neboť to jsou povětšinou reakcionáři a konzervativci.
3. Ta poznámka o Savčenkové od věci není, i když je chytrá. A není to výpad proti nešťastné Ukrajině, jak se to snažíte překroutit, ale proti revolučnímu šílenství z pekla rodem, které se projevuje paranoidním vyhledáváním agentů, ve skutečnosti všech, kteří si dovolí mít vlastní, ne zrovna v dané době korektní názor (což známe ze všech revolucí). Savčenkové je mi ze srdce líto, a hnusí se mi, jak se k ní ukrajinští nacionalisté a ukrajinská provládní mediální svoloč chovají. Je mi líto Ukrajiny, že jí vládnou oligarchové, cizácké loutky a jevreji. Ale moje vina to není.
Martin R. Čejka, český agent, toho času bez angažmá
Dovolím si směle upozornit, že toto téma není o Putinovi či Rusku, nýbrž o Trumpovi a amerických prezidentských volbách. Proto už uložíme Putina a jeho říši spát. Třeba je někdo probudí, až zveřejníme článek o tom, zda jsou lepší okurky hadovky nebo okurky polní. (Každá příležitost je dobrá.)
Martin R. Čejka
Jsem pro hadovky…
Ad Hodie:
1) Už mě opravdu nebaví ta diskuse o tom, je-li, či není-li Obama (nebo jeho lidé, jeho administrativa) neokonzervativec, protože to má s Trumpem jistě mnohem méně společného než Putin, ale přesto: Píšete: „K diskusi nad novými tématy o Sýrii, Libyi atp. se vyprovokovat nenechám.“ To není žádné nové téma, ale právě podstata věci – mluvíme-li o tom, je-li Obamova zahraniční politika protikladem Bushovy neokonzervativní zahraniční politiky, nebo spíše jejím pokračováním, právě musíme mluvit „o Sýrii, Libyi atp.“ Rozhodně tato debata je v této věci mnohem podstatnější než to, jak kdy kdo Obamu nebo někoho z jeho lidí v polemice nazval. Chápu, že v tomto oboru s Vámi nemohu konkurovat, protože vím, že pro Váš myšlenkový tábor má nálepka „neokon“ klíčový význam a vyhledávání neokonů je pro něj stejně důležité jako pro Antifu vyhledávání fašistů, takže podobných citátů máte jistě v zásobě nepřeberně.
2) Beru na vědomí, že v tomto „diskusním vláknu“ (tak se tomu snad říká?) už se o Naději světa, Vůdci národů, Slunci z Východu nesmí mluvit a Jeho jméno se tu nesmí vyslovit, ale pokud jde o „téma o Trumpovi a amerických prezidentských volbách“, jak to nazýváte, je to škoda, protože právě naděje na Trumpovu změnu americké zahraniční politiky a na to, že Trump jako budoucí prezident se s Ním přátelsky obejme a dá Mu to, co On bude chtít, je tím, co pobízí ruskou agenturu na celém světě k tomu, aby ho nadšeně podporovala a psala pajány na jeho počest (ono jim to nemusí vyjít, jednak proto, že Trump je blázen, který dnes něco řekne a zítra řekne pravý opak, jednak proto, že ho republikáni mohou nakonec nějak zkrotit).
3) K dalšímu plivnutí na Ukrajinu, tentokrát trochu moc vzteklému: „Vyhledávání agentů“ může být sice projevem „revolučního šílenství“, ale to asi není případ nynější Ukrajiny. „Vyhledávání agentů“ je totiž také běžné tehdy, když nepřítel stojí ante portas – tak tomu bylo v Paříži roku 1914, tak tomu bylo v rakousko-uherské Haliči ve stejném roce; agenti se tehdy nejen vyhledávali, ale i věšeli. Protože dnes už přes dva roky na Ukrajině je nepřítel spíše v branách než před branami, hysterie tam panuje stejná a těžko najít ukrajinského politika, který by nebyl někdy někým nazván ruským agentem; Savčenková tu není žádnou výjimkou.
4) Ještě poznámka k „daru východní poloviny Evropy“ (ve Vaší první odpovědi; nějak jsem na to zapomněl). Píšete, že „člověk může darovat jen to, co mu patří“. Tak by tomu sice mělo být, ale bohužel tomu tak vždy není, zvláště v lupičském gangu nebo v politice. V letech 1943-45 Roosevelt daroval východní polovinu Evropy Stalinovi; není důvodu, proč by jeho nástupce nemohl podobný dar učinit Stalinovu nástupci (samozřejmě šlo by asi o dar mnohem menšího rozsahu). A pokud jde o Váš závěr: „Mám to chápat tak, že „východní polovina Evropy“ patří USA?“ – mohu si dovolit říci, že něco tak laciného jsem již dlouho nečetl?
Ad Radomír Malý:
Píšete, že Trumpa vidíte „jako menší zlo.“ No, proti takovému postoji přece nic nemám; kdybych byl americkým občanem, také bych možná skřípaje zuby volil Trumpa (protože v těch mravních otázkách asi nebude horší než Hillary, spíše o trochu lepší) a doufal, že pokud jde o zahraniční politiku, republikáni kolem něj ho nějak „umravní“. (Druhá možnost je, že bych k volbám nešel.) Ale jde o to „menší zlo.“ V článku, který stál na začátku této diskuse, který je spíše hanopisem na Trumpovy kritiky a který považuji prostě za mimořádně ohavný, mě přece pobouřilo něco jiného. Ale to jsem psal ve své první reakci; nechci se opakovat.
Dr. Malý: „za současné světové krize bych přece jen volil dnešní Rusko jako relativně menší zlo než západní neomarxismus a genderismus“
Tohle je zajímavé: lze rozvést proč? Konkrétně, jsou k dipozici statistiky potratovosti v dnešním Rusku a v oblastech postižených neomarxismem a genderismem? Měl jsem vždycky za to, že je to ve výrazný neprospěch dnešního Ruska, ale možná mám špatná čísla. Taky jsem měl vždycky za to, že to samo o sobě je dostatečným argumentem při použití měřítka „po ovoci poznáte je“, že přecijen jsou různé stupně špatnosti, tedy že kultura, náhodně plácnu, X % potratů a X % genderismu je (z pohledu „relativně menší zlo“) výrazně přijatelnější než kultura 2X % potratů a 0 % genderismu. Čili, žil jsem v omylu a ta reálná čísla potratů jsou skutečně pro dnešní Rusko příznivější, nebo se ty nenarozené životy nějak vyvažují důrazem na ideologii či co (a jde to vůbec vyvažovat?), aby z toho vyšel závěr, že dnešní Rusko je menší zlo? Není to nakonec tak, že jde ve skutečnosti také jen o podlehnutí té Potěmkinově vesnici, byť o ní i sám píšete?
(Ad upozornění na rozlišování on/off topic: je doufám zřejmé, že otázka není „o Rusku“, resp. zdaleka ne _jen_ „o Rusku“, ale nakonec právě o tom, nakolik je či není pro naši kotlinu relevantní úvaha, který z amerických prezidentských kandidátů bude jak moc ochoten bránit Rusku ve snahách o další posilování svého vlivu na své bývalé svazové a satelitní republiky.)
Donald Trump je v každém případě jistým nebezpečím pro vládnoucí elity v USA (a to včetně těch skrytých, ale o to mocnějších). Ostatně nynější dehonestační kampaň s jeho nahou figurinou nemá v dějinách amerických prezidentských kampaní obdobu. Jistě oprávněně na něho existují různé názory, ale dva aspekty mu nelze upřít: l/ je ochoten se dohodnout s prezidentem Vladimírem Putinemm a tím odvrátit možnost třetí světové války – zatímco paní Hillary, již za svoje srování ruského prezidenta s Hitlerem se morálně jako politička i tímto výrokem předem diskvalifikovala, – 2/ na rozdíl od Baracka Hussejna Obamy by zřejmě začal reálně bojovat s tvz. Islámských státem. Navíc je ochoten posílit ochranu hranic své země. Je ironií osudu,že Svatý otec František Trumpa právě v této souvislosti kritizoval s tím, že “ v evangeliu žádnou zmínku o zdi nenašel“, ale již nekritizoval paní Hillary a její nepokrytě protikřesťanské postoje. K názoru pana doc. dr. Malého bych dodal, že sám spisovatel Alexandr Solženicyn se zastal Vladímíra Putina, pokud jde o jeho původní zpravodajskou práci v NDR. Samozřejmě nevidíme ruským ani jiným politikům do hlavy, ale skutečností je, že jak ruský prezident, tak současný ruský premiér mají při svých cestáchv v letadlech u sebe ikony. Putin navíc podle svých slov čte za letu Bibli ( Katolický týdeník, 13. -19. 1. 2009). Na rozdíl třeba od pánů Junkerse a Schulze, že. Nejsem ctitelem pana Trumpa, ani ruského prezidenta, jen jsem se pokusil zajímavou diskusi ještě trochu doplnit. Srdečně všechny zdravím:- ).
Ad Pavel Pelák:
Protože, jak vidím, sem diskusní příspěvek o Putinovi, obsahující navíc všechna stokrát opakovaná klišé putinovské propagandy, byl nakonec puštěn, s nechutí odpovídám:
1) Nevím, jestli Clintonová porovnala Putina s Hitlerem, ale jestli ano, vyslovila jen triviální poznatek, který již jistě vyslovily tisíce dalších lidí. Putinova zahraniční politika je evidentně jakousi obdobou Hitlerovy zahraniční politiky před 1. zářím 1939, hlavně z let 1938-39, kdy Hitler – obdobně jako Putin – bez války postupně zabral Rakousko, Sudety, Čechy a Moravu a Klajpedu. Rozdíl je snad jen v tom, že Hitler jako politik ještě ze staré školy se snažil všem těmto čtyřem záborům dát jakési právní opodstatnění, takže nakonec představitelé oloupených či okupovaných států museli s loupeží pod brutálním nátlakem vyslovit souhlas, zatímco Putin žádného souhlasu od Gruzie ani od Ukrajiny nedosáhl, ani se o to nesnažil. To může být způsobeno větším barbarstvím orientálce, ale i současným celkovým politickým vývojem, kdy i na jiných polích opouštíme právní zvyklosti z minulých staletí a vracíme se jakoby do časů Hunů.
2) Druhou světovou válku vyvolalo bázlivé ustupování před Hitlerem (appeasement), až nakonec válka stejně vypukla, a to v době, kdy už bylo Německo výborně vyzbrojeno a mírové územní zisky je značně posílily. Obdobně třetí světovou válku může Putin vyvolat právě tehdy, když se mu bude dlouho ustupovat, což se zatím úspěšně děje. Politiků, kteří si uvědomovali nebezpečí ze strany Hitlera, bylo před rokem 1939 v Evropě málo; dnes je také najdeme leda v Polsku, Pobaltí, případně Rumunsku, tedy ve státech, které jsou při ruské agresi „první na ráně“, ale které nejsou příliš významné. Stejně jako v letech 1938-39 nechal Západ Hitlerovy oběti na holičkách, i dnes tak činí ve vztahu k obětem Putinovým, což je pochopitelné, jelikož všichni touží raději po obchodu s mocným Ruskem; Obama, Merkelová atd. atd. (nemluvě už o Sarkozym, Steinmeierovi a dalších) jsou tak spíše jakýmisi novými Chamberlainy. Společný boj s (vojensky nijak nebezpečným) Islámským státem je, jak ostatně vidíme, výbornou záminkou k tomu, aby kapitulace před kremelským pánem byla úplná.
3) K tomu, jak „sám spisovatel Alexandr Solženicyn“ se na sklonku života zastal Vladimíra Vladimíroviče, si dovoluji poukázat na svůj starší článek o Solženicynově politickém myšlení z roku 2008: http://katolicka-kultura.sweb.cz/solzenicyn/solzenicyn.html
4) Legrační povídání o ikonách a biblích a podobných předmětech ruské propagandy raději přejdu taktním mlčením.
5) Je-li někdo obdivovatelem Putinovým, je slušnější, když se k tomu přizná a netvrdí: „Nejsem ctitelem ruského prezidenta“; za to přece u nás – v zemi prezidentů Klause a Zemana – rozhodně nic nehrozí.
Ano, milý Pavel Poláku, přiznejte se, že jste obdivovatelem Putina.
Pokud byste se nechtěl přiznat a namítal, že žádným obdivovatelem Putina nejste, tak Vás musím upozornit, že zde vládne radostné ovzduší odhalování vnitřního nepřítele, které se mj. vyznačuje tím, že pravdu neudávají fakta nýbrž vůle osvícenců.
Aby moje výzva k Vaší autodemaskaci nevyznívala planě, půjdu Vám příkladem:
Já Martin R. Čejka se přiznávám, že jsem agentem reakce, že jsem hanobil Velkou ukrajinskou revoluci a osvobozenecké úsilí pokrokové oligarchie o zajištění práv pracujících i nepracujících, že jsem zpochybňoval vedoucí úlohu našeho spojence na věčné časy v boji za trvale udržitelný světový mír a spravedlnost mezi národy a že jsem smilnil s Putlerem na Petrových kamenech (asi šestkrát nebo sedmkrát).
Vidíte? Nic to není.
Tak se přiznejte. Zatím Vám opravdu kromě spravedlivého opovržení a mírných projevů hněvu osvícenců nic nehrozí (třeba se to zlepší a bude se zase zavírat).
Ad Hodie a Pavel Pelák:
Nezlobte se, ale když někdo tvrdí, že 1) mnichovanská dohoda s „prezidentem Vladimírem Putinem“ zabrání světové válce a že 2) srovnáním Putina s Hitlerem je člověk morálně (!) diskvalifikován a navíc dotyčný 3) důvěřivé sbírá historky o ikonách a biblích, nad nimiž se modlí důstojníci FSB, tak to přece nemůže znamenat nic jiného, než že dotyčný opravdu uvěřil v základní články víry, kterou ruská propaganda neúnavně hlásá (dobyvatel Krymu jako záruka světového míru, zbožný Anti-Hitler atd.). Ukrajinští, ruští nebo jacíkoliv jiní oligarchové s tím nemají nic společného.
Ad Hodie: „musím upozornit, že zde vládne radostné ovzduší […], které se mj. vyznačuje tím, že pravdu neudávají fakta nýbrž vůle osvícenců“
A naozaj! Zvonku to tak vyzerá, jak praví klasik. Ve světle čísel https://fellowshipoftheminds.com/2011/11/01/abortion-rates-for-101-countries/ je opravdu těžké chápat, proč tolik údajných katolíků se zdá před zkaženým západem preferovat dvojnásob zkažené Rusko. Ale jistě, proč se zatěžovat fakty a argumentací, když se lze komukoli, kdo neprojeví 100% nadšený souhlas s Tím Správným Názorem prostě vysmát…
Ad PavelZahradník: Já se nezlobím, chápu, že máte jiný názor. Pokud jde ruského prezidenta, jen si dovolím dodat, že být na jeho místě nějaký opravdový „tvrďák“, tak bychom už dneska asi takhle komunikovat nemohli. Například po hromadném upálení Rusů v Odese, proti čemuž jste jistě na sociálních sítích protestoval, by jen málokdo nesáhl k vojenským odvetným opatřením. Alexandra Solženicyna si opravdu vážím a připomínám i jeho slova o tom, že NATO obkličuje Rusko. A ono je to zatím obráceně, vidťe: ). Vaši stať o Solženicynovi jsem nečetl, ale příležitostně si ji rád přečtu. On byl zřejmě nepohodlný každému. Pokud jde o ikony, nedávno jsem četl, ale nevím, jestli to je pravda, že v Evropském parlamentu, kromě frakce lidovců, použít slovo „křesťanství“ je politicky nekorektní. To také přecházím taktním mlčením. Přeji pěkný den.
Ad Martin R.Čejka: Bude-li to v zájmu strany, rád se přiznám: – ). Přeji hezký den.
Ad matěj: Ty své „údajné katolíky“ si strčte za tralaláček. Ona se víra měří vztahem k Rusku? Najdu to někde v katechismu?
Je pravdou, že je ruská společnost zkažená, ale Rusko alespoň tuto zkaženost nevnucuje celému světu, jak to bohužel činí západní socialisté, liberálové a jiná svoloč. Není to Rusko, kdo má jako jeden ze svých hlavních bodů zahraniční politiky ochranu sodomie, šíření tzv. reprudukčních práv atp., ale USA. Není to Rusko, kdo přijímá jedno zvrhlé prohlášení za druhým, ale EU.
Myslím, že nikdo ze soudných katolíků neobdivuje děsivý počet potratů v Rusku (mimochodem, to platí v podstatě pro všechny státy, které zažily jařmo SSSR) nebo míru tamější toxikomanie.
Martin R. Čejka
P. S.
Nikdy bych toho, kdo „neprojeví 100% nadšený souhlas s Tím Správným Názorem“ neexkomunikoval z Církve, jak to v duchu jakobínské purification činíte vy svými „údajnými katolíky“. A možná to jsou také „údajní občané“ nebo „údajné lidé“, ne?
Ale ne, „údajní katolíci“ nebyli na nikoho konkrétního, spíš obecný povzdech, že právě na webech, jako je tento, je těžké mluvit o katolících bez rizika protiargumentu, že přece nejde o katolíky, ale o KHS, že nejde o katolíky, ale o FSSPX, tedy již wannabe-KHS, že nejde o katolíky, ale Odpůrce, ap. Takže naopak povzdech nad tím, že se tu katolíci „vylučují“ navzájem a nelze k nim nějak rozumně referovat, leda podle toho, kdo se sám tak označí, a šikovnější adjektivum než „údajný“ mě pro takový účel nenapadlo. A zde jsem to myslel i jako určité zdůraznění této sebereference, že pokud někdo říká, že je katolík (a má navíc za to, že je to důležité, že to fakt není katolík, luterán, vše jedno, všichni přece věříme ve stejného Boha), tím spíš bych očekával, že bude Ruskem naprosto zděšen, či alespoň zděšen výrazně více než tzv. Západem/USA. Proto se divím, když to tak není (a když se místo vysvětlení hraje se slovíčky).
Pominul jste totiž to podstatné (tedy, dosud jsem myslel, že je to podstatné: je ale pravda, že jsou-li podstatnější slovíčka než skutky a fakta, tak jste reagoval k věci) — co je teda podstatou obdivu/menšího odporu k Rusku, pokud to tam ve výsledku zjevně funguje cca 2x hůře? Pokud jsou podstatné činy, tak je přece ten dvojnásobek potratů nesrovnatelně horší než nějaká zvrhlá prohlášení. Odkdy se stromy neměří po ovoci? To je nějaká novinka? Opravdu je důležitější, co kdo mele pantem, než co reálně dělá? Ano, hříchy Západu jmenujete, ale to je vlastně jen další důvod, proč bych od katolíka očekával menší zděšení ze Západu než z Ruska: u Západu lze říct, co je špatně, a toho se vyvarovat, Ruská společnost je špatně nějak zásadněji, tam toto možné říct není — nebo se to tu alespoň nějak nikde neobjevuje.
Čili v aktálním článku http://www.tedeum.cz/2016/09/10/idiotske-dilema-aneb-corruptio-optimi-pessima-video/ má M. Semín pravdu, že „je třeba nepřestávat v modlitbě za to, aby papež Rusko zasvětil Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a tak přispěl k jeho skutečnému obrácení“. Ale zároveň, byť bych to sám termínem „idiotské“ neoznačil, stále nechápu, proč někteří „pošilhávají s jistou sympatií po vládách bolševických pohrobků“, když alespoň na první pohled by se to zdálo naprosto neslučitelné s jednoduchými fakty.
No tak uvidíme, jestli se opět jen povrchně otočíme na pětníku nějakých nevhodně zvolených slovíček, nebo jestli to „pošilhávání“ lze z katolického pohledu i nějak argumentačně obhájit.
Ad matěj: Asi se budete muset zeptat někoho „pošilhávajícího“. Nicméně za sebe mohu říct, že pro naši společnost jsou daleko horší ty země, které nám nemravnost vnucují a celosvětově ji propagují, nežli ty, které je u sebe tolerují či ji páchají. Abych to ukázal na příkladu: soused je proutník a obskočí čtyry cizí ženy za týden, z mého pohledu je však horší, kdyby obskočil jen jednu, ale byla to zrovna ta moje. Snad to cítíte podobně. Ale možná ne…
Martin R. Čejka
Zajímavé, všeříkající video – https://www.youtube.com/watch?v=XY32tbisMG4