Recenze: Ztracení – kolaps katolické kultury

dvere-tma

Americký novinář Philip F. Lawler je praktikujícím katolíkem hluboce oddaným Církvi. Byl šéfredaktorem hlavního periodika bostonské arcidiecéze a posléze jiných listů. Měl přístup k materiálům týkajícím se smutné kauzy zneužívání mladistvých katolickými kněžími v USA v letech cca 1960 až 2002, jež byla vodou na mlýn odpůrcům katolické církve jakéhokoliv ražení. O těchto skandálech, především v bostonské arcidiecézi, napsal knihu Ztracení – kolaps katolické kultury, kterou letos vydalo Kartuziánské nakladatelství v Brně v překladu Lucie Cekotové.

Četba je to otřásající, nicméně hluboce pravdivá. Lawler vynikajícím způsobem analyzuje příčiny tohoto jevu, který byl ještě v polovině dvacátého století téměř neznámým, a pokud se vyskytl, tak církevní nadřízení okamžitě reagovali a dotyčného duchovního buď suspendovali nebo mu znemožnili práci s mládeží. Proč stačilo pouhých deset dvacet let, aby bylo všechno jinak?

Lawler nejen vidí, nýbrž přímo dokládá přímou souvislost mezi touto ďábelskou ohavností a věroučným neomodernismem. Dračí vejce byla však položena mnohem dřív. Již po první světové válce někteří představitelé americké hierarchie neplnili roli pastýřů bránících své stádo před dravými vlky a usilovali přednostně nikoli o věčnou spásu věřících, o jejich duchovní a mravní růst, ale o „dobrou pověst“ katolické církve u liberálně protestantské společnosti, aby si udrželi patřičný vliv. To se ještě markantněji projevilo po druhé světové válce, kdy roku 1960 americký episkopát až na výjimky nenalezl nic závadného na projevu katolického prezidentského kandidáta J. F. Kennedyho v Houstonu, z něhož jasně vyplynulo, že on se při politickém rozhodování nemíní řídit zásadami katolické víry a morálky. Není náhodou, že bostonský kardinál Ch. Cushing, osobní přítel rodiny Kennedyů, jenž odmítl jakoukoliv kritiku Kennedyho postoje, patřil na koncilu k hlavním představitelům tzv. „progresivního křídla“.

Lawler dále dokumentuje, jak značná část amerického episkopátu vůbec nestíhala teology napadající morální nauku katolické církve a encykliku Pavla VI. Humanae vitae z roku 1968, jež odsoudila umělou antikoncepci. Po legalizaci umělého potratu roku 1973 sice biskupové USA hlasitě odmítali zabíjení nenarozených dětí, ale jejich většina přitom vůbec neměla zábrany politikům katolického vyznání, kteří potrat obhajovali a prosazovali, podávat svaté přijímání. To činil i bostonský kardinál Bernard Law, jenž patřil sice ke kritikům potratů, ale klidně podal tělo Páně jednomu z nejbojovnějších zastánců „svobodné volby ženy“ Josephovi Bidenovi (dnes viceprezident USA).

Celá tato filozofie spočívala na ďábelské myšlence, vyjádřené už Kennedym, o přísném oddělení katolické morální nauky od politického postoje, což znamená, že já za svoji osobu mohu vyjadřovat třebas i expresivně kategorický nesouhlas s potratem, ale jako politik to nemohu vnucovat ostatním, proto když většina občanů si potrat přeje, musím to podpořit a hájit a své soukromé přesvědčení odpovídající katolické nauce odložit. To značná část amerického episkopátu přijala, neboť II. vatikánský koncil na několika místech svých dokumentů hovoří o svobodě svědomí a odmítá „vnucovat“ katolickou nauku nekatolíkům. Z toho důvodu se také kardinál Law distancoval od prolife organizace Operation Rescue („Operace záchrana“), jejíž členové svými modlitebními akcemi bránili vstupu do potratových klinik, a tím prý „vnucovali“ svůj postoj jiným, ba dokonce v souladu s kampaní médií hlavního proudu odsoudil „protipotratový terorismus“, ačkoliv dobře věděl, že katoličtí aktivisté prolife k němu nikdy nesáhli a nesahají.

Veškerá snaha biskupů USA směřovala k tomu, aby byli přijímáni americkou společností propadlou konzumní mentalitě, pansexualismu a genderistické ideologii, a tak si udrželi své postavení a vážnost. Protože většinová média prosazovala také „rovnoprávnost“ pro údajně diskriminované homosexuály, tak v naprostém rozporu s předchozí praxí už nejméně od počátku šedesátých let otevřely katolické semináře své brány právě těmto lidem. Muži s homosexuální orientací se stávali velmi často i jejich rektory a spirituály a deformovali v tomto duchu své svěřence. S tichou podporou biskupů se tak vytvářela v mnohých seminářích homosexuální subkultura, živená některými teology a kněžskými modernistickými aktivisty, kteří měli plná ústa „předkoncilní diskriminace homosexuálů katolickou církví“ a nutnosti vše změnit.

Jak Lawler uvádí, logickým výsledkem bylo trojnásobné zvýšení případů homosexuálního zneužití mladistvých (efebofilie) nebo dokonce dětí v šedesátých letech proti předchozímu desetiletí. V sedmdesátých letech tento počet stoupl ještě výrazněji. Nejtragičtější na tom všem však nebyl počet kněží-predátorů (ten činil cca dvě procenta amerického kléru), nota bene u učitelů, lékařů, sportovních trenérů apod. stoupala tato čísla ještě výše, stále častěji se vyskytovaly též případy zneužívání v rodinách nevlastním nebo i vlastním otcem, nýbrž chování mnoha biskupů. Ti, ačkoliv měli zcela jasné důkazy o pravdivosti obvinění, omezili veškerý svůj postih na to, že dotyčného kněze přeložili do jiné farnosti, kde páchal své zvrhlosti dál, čímž počet obětí narůstal. Kardinál Law se stal v tomto přímo odstrašujícím příkladem. V krajním případě kněze-predátora odeslal na léčení do speciálního psychiatrického zařízení. Když ale lékaři při jeho propuštění napsali posudek, že „už není pro mládež nebezpečný“, zařadil jej opět do pastorace. Dopadlo to tak, že dotyčný ve zneužívání dále pokračoval.

Již nejméně v osmdesátých letech upozorňovala tradicionalisticky zaměřená katolická periodika na krytí efebofilních kněží některými biskupy a „zametání případů pod koberec“. Marně, biskupové své chování nezměnili. Média Církvi nepřátelská nastartovala poté od devadesátých let kampaň, která vyvrcholila roku 2002, kdy byly publikovány některé úřední dokumenty z bostonského arcibiskupství, jež dokazují, že arcidiecéze vědomě kryla kněze-predátory a neznemožnila jim ohrožovat mravní výchovu mladé generace. Došlo k soudním žalobám obětí, které mnohé diecéze včetně bostonské finančně zruinovaly.

Společným jmenovatelem pro toto nepochopitelné jednání nemalé části amerického episkopátu je ztráta vědomí vlastní biskupské identity. Ta přikazuje pečovat především o věčnou spásu svých svěřenců, o jejich duchovní a mravní dobro bez ohledu na mínění společnosti. Toto kardinál Law a další jemu podobní hierarchové odsunuli stranou a upřednostnili snahu o to, aby se Katolická církev stala „in“ v sekulární společnosti plné morálního hnoje. Hra na mrtvého brouka se jim jevila v tomto bodě jako nejúčinnější a dlouhou dobu se též vyplácela. Biskupové mlčeli, když neomodernističtí teologové s odvoláním na II. vatikánský koncil napadali katolickou nauku v nejzákladnějších bodech, v morálce zejména ve věci šestého přikázání. Mlčeli, když ve farnostech probíhaly liturgické excesy hraničící s rouháním. Mlčeli, když propotratoví politikové přistupovali ke svatému přijímání a bez skrupulí jim je podávali. Mlčeli, když se v seminářích utvářela homosexuální subkultura. Mlčeli, protože vystoupit na obranu pravdy v těchto bodech neslo s sebou riziko ztráty popularity, vlivu a postavení.

Proto usoudili, že uplatnit hru na mrtvého brouka přinese užitek i tehdy, když došlo k případům sexuálního zneužívání mladistvých nebo i dětí některými kněžími. Kdyby je postihli, mohlo by to je a jejich diecézi připravit o pozice, které měli ve společnosti, proto je lepší mlčet, provinilé kněze překládat a tvářit se, že se nic neděje. Jenže tady se přepočítali. Většinová média, jindy tak citlivá vůči homosexuálům včetně efebofilů, toho využila pro takovou kampaň vůči katolické církvi, jakou už Amerika zhruba sto let nezažila. Ďábel nikdy nespí a využije každé příležitosti a každého selhání pastýřů.

Otřesné chování nemalé části amerického episkopátu v kauzách zneužívání nelze kvalifikovat pouze jako ztrátu vědomí vlastní biskupské identitiy, ale též jako ztrátu víry. Biskup, který věří Kristu a jeho Církvi, si je plně vědom svého poslání chránit věřící před hříchem, a tak jim pomoci přijít do nebe. Biskup, který Kristu nevěří, se stará pouze jako manažer firmy o dobrou pověst sebe a své diecéze u veřejnosti. Značná část amerického episkopátu neopustila tuto mentalitu ani poté, co vyšly skandály najevo a byly propírány v médiích. Když tito biskupové poznali, že veřejnost je kněžským zneužíváním rozhořčena na nejvyšší míru, vydali v Dallasu prohlášení, které bylo opačným extrémem a jež umožňovalo stíhat kněze na základě pouhého nedokázaného obvinění, což také vedlo k mnoha podlým žalobám vůči duchovním, jejichž nevina byla později jasně prokázána. K tomu navíc přistoupil souhlas mnoha biskupů s návrhem sexuální výchovy mládeže, na nichž se podílela známá propotratová a pansexualistická organizace Planned Parenthood, neboť tam prý se mladí lidé dozvědí, jak se sami bránit proti sexuálnímu zneužívání. Opět hlavní zájem těchto biskupů: dobrá pověst u bezbožné veřejnosti, nikoli duchovní a mravní dobro člověka.

Autor neopomíjí připomenout ty biskupy, kteří se chovali jako správní pastýři. V této souvislosti píše např. o arcibiskupovi R. Burkovi (dnes kardinál), biskupech F. Bruskewitzovi a R. Vasovi, světícím biskupu A. Vaughanovi, který se octl ve vězení za svoji účast na protipotratové akci aj. Ti ale nestačí vyvážit obrovské pohoršení, které jejich spolubratři v úřadu způsobili. Pohoršení, které vyplynulo z krize jejich víry. Té krize, k níž vede pokoncilní duch přizpůsobování se tomuto světu a výprodeje katolických principů. Proto Lawlerova kniha, i když otřásající a neradostná, je tak cenná a pro katolíka téměř nezbytná.

Radomír Malý

7 Komentářů k "Recenze: Ztracení – kolaps katolické kultury"

  1. matěj | 2.9.2016 z 8:00 |

    Nějak to nesedí: „oddělení katolické morální nauky od politického postoje […] značná část amerického episkopátu přijala, neboť II. vatikánský koncil na několika místech svých dokumentů hovoří o svobodě svědomí a odmítá „vnucovat“ katolickou nauku nekatolíkům.“ Jenomže 1960 DVK ještě ani nezačal, ale zmíněný problém už nejenže existoval, ale už i tehdy se dle autora musel týkat „značné části“ amerického episkopátu, který „až na výjimky nenalezl nic závadného na projevu katolického prezidentského kandidáta J. F. Kennedyho v Houstonu, z něhož jasně vyplynulo, že on se při politickém rozhodování nemíní řídit zásadami katolické víry a morálky“. Chápu, že DVK může za všechno zlo včetně mandelinek, přesto by bylo lepší při argumentaci přece jen zachovávat starou dobrou logiku, například že těžko může být příčinou konkrétního zla něco, co nastalo až několik let poté (a ano, může to třeba mít nějaké společné kořeny, ale pak to nejde napsat takto). Není copak dostatek jiných holí, které mohou zájemci nalézt na bití psa DVK, aniž by byla bita i základní logika?

    „kardinál Law […] odsoudil „protipotratový terorismus“, ačkoliv dobře věděl, že katoličtí aktivisté prolife k němu nikdy nesáhli a nesahají.“ — jakože snad církev smí odsuzovat pouze hříchy katolíků a k ostatnímu zlu má mlčet? Zajímavé…

  2. Felix | 2.9.2016 z 12:55 |

    Je jistě třeba ocenit snahu autora recense. Slabší je to už s výsledkem. Jeho slabost spočívá ve větě „Biskup, který věří Kristu a jeho Církvi, si je plně vědom svého poslání chránit věřící před hříchem, a tak jim pomoci přijít do nebe.“ Domnívám se, že takovými jsou prakticky všichni biskupové. Jde tu ale o něco úplně jiného: o to, co jeden každý z nich, i autor recense, chápou pod pojmy „věří“, „chránit“, „pomoci“. A o tom asi v knize není nic; přesto je tu recensní tvrzení „vynikajícím způsobem analyzuje příčiny“. A pak ještě drobnost. Autor recense se zmiňuje o podávání svatého přijímání. Nevím, jak je to v knize rozvedeno, ale domnívám se, že to může být i problém dneška. Můj názor je celkově tedy ten, že v knize jde o stesky jakéhosi dalšího laika, jak je dnes obvyklé, což nepřispívá k pokoji – dříve taková hodnotící shrnutí psávali buď přímo biskupové, nebo aspoň kněží (bylo zde církevní schválení). A vzhledem k tomu, že dnes je individualita biskupa do jisté míry přenesena na biskupskou konferenci, počkám si až na publikaci od některé z nich. Jejich členové „věří“, „chrání“ a „pomáhají“. A také recensi by pak asi těžko psal laik. Paradoxem je, že tyto stránky jistě s laicizací Církve nesouhlasí.

  3. Karel | 3.9.2016 z 20:50 |

    Jako kdysi vlastní volali: ukřižuj,ukřižuj,tak nyní opět vlastní volají: ukřižuj,aby se naplnilo,že i nevěsta Ježíše Krista,jím založená Církev,aby mohla být oslavena a mohla slavně vstát z mrtvých, musí být nejprve u lidí nade vší míru vlastními pokořována a vlastními ukřižována.Umučení a smrt Ježíše Krista je dějinným předobrazem,který se naplní i na jeho snoubence. Vše již k tomu závěrečnému apokalyptickému vyvrcholení dějin lidstva směřuje.

  4. Matěji, to si fakt myslíte, že DVK jen tak spadnul s nebe a jeho magickým působením („Jakýmis podivuhodným způsobem“) se z katolických tradicionalistických biskupů, stali neomodernisté? Tak naivní – nechce se mi psát přímo hloupý – přece nejste. Nikdo z tradičních přece nic takového, jako že vším zlem je vinen tento koncil, netvrdí. Takže, proč ty slaměné panáky?
    Felix – čekáte na Godota.

  5. Felix | 5.9.2016 z 9:13 |

    JAV: Nejsem ani Vladimir ani Estragon, nemám rád laické kádrování biskupů na dobré a špatné, a hlavně, žádný (typicky americký, typicky hluboce věřící) laik ony věci a onu dobu nezhodnotí tak nekompromisně a pravdivě, jako to udělají sami biskupové. Budete se velice divit.

  6. Ad Matěj:
    1)Patrně jste špatně četl moji recenzi. Já přece jasně píši, že „dračí vejce byla položena mnohem dřív“. DVK nespadl jako blesk z čistého nebe, to už jsem přece psal tady nebo i jinde mnohokrát. Poválečný – a částečně ještě předválečný neomodernismus odsouzený Piem XII. r. 1950 encyklikou „Humani Generis“ nebyl dostatečně stíhán, naopak mnoho biskupů, nikoli náhodou právě amerických, jeho protagonisty krylo. Proto vybublal na DVK, kam si vzali biskupové heretické teology jako své poradce, a stal se takřka – byť nepsaně – oficiální doktrínou pokoncilní církve. To, že ještě před koncilem mnozí hierarchové, ovlivnění heterodoxními teology, sympatizovali s modernismem, je dostatečně známo a já jsem to nikdy nepopíral, naopak vždy uváděl. DVK učinil pouze to, že tento status quo v některých svých dokumentech prohlásil za „košer“.
    2) Nechápu smysl vašeho posledního odstavce. Ta záležitost se týkala katolických aktivistů prolife, vůči nimž byla v médiích vznesena obvinění z „protipotratového terorismu“, nikoli nekatolických. To, že katoličtí pastýři mají povinnost odsuzovat jakékoliv veřejné hříchy, katolíků i nekatolíků, je snad přece jasné.

  7. JAV | 6.9.2016 z 6:20 |

    Felix – a které biskupy máte na mysli? … Burkeho, který v jednom souvětí adoruje papeže Františka a svatého Jana Pavla II.? Nebo snad … Duku? Vašeho, … Baxanta?
    Mne fascinuje, že za těch x let, co sleduji vaše výlevy na netu, vůbec nikam jste se neposunul, přestože marasmus v Církvi dosahuje vrcholu. Není to hrozné, žít v imaginárním světě, kde biskupové neohroženě hájí katolickou víru a laici, co ovce, poslušně drží kušny a nekriticky je adorují?

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*