Rozhovor kardinála Raymonda Burkea pro The Remnant

burke

Prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller v souvislosti s dopisem čtyř kardinálů papeži Františkovi, v němž jej žádali o vysvětlení některých tvrzení v exhortaci Amoris laetitia, prohlásil, že pro jejich dubia není žádný důvod, jelikož „zde [v Amoris laetitia] není žádné nebezpečí pro víru“. Žádná odpověď na dubia tedy z Vatikánu nepřijde. S případnou reakcí na toto rozhodnutí Vatikánu vás pochopitelně seznámíme. Zatím pro informaci přinášíme rozhovor kardinála Burkea pro s námi spřátelený časopis The Remnant. Z odpovědí se zdá, že si kardinál navzdory dobrým úmyslům neuvědomuje nebo nepřipouští pravé příčiny současného stavu. – Martin R. Čejka

 

Rád bych se zabýval momentálním tématem číslo jedna – kontroverze kolem posynodální exhortace papeže Františka Amoris laetitia (AL). Řada kněží a teologů na EWTN i jinde tento dokument, a zejména jeho odstavec 305, popisovala slovy jako „nebezpečný“, „velmi znepokojivý“, „velmi problematický“, „velká chyba“, „přímo odporuje exhortaci Familiaris consortio papeže Jana Pavla II.“ apod. Nejprve bych se tedy zeptal, Vaše Eminence, o jak autoritativní dokument jde. Mluvíme zde jen o pohoršení, nebo tyto problematické odstavce zavánějí herezí?

Především, jak jsem konstatoval od začátku, sama forma Amoris laetitia i papežova slova v tomto dokumentu znamenají, že nejde o uplatnění papežského magisteria. Jako každý jiný dokument, i tento je nutno číst ve světle trvalé nauky i praxe Církve. Výroky AL, které jsou s touto trvalou naukou a praxí v souladu, jsou velmi pěkné. Je tam však i řada výroků, které jsou přinejlepším matoucí, a je třeba je vysvětlit. Proto jsme my čtyři kardinálové, v souladu s klasickou praxí Církve, položili Svatému otci čtyři otázky, které mají co dělat se samotnými základy mravního života a s trvalou naukou Církve v tomto ohledu. Je jasné, že když jsme dubia předložili a tyto otázky položili, jsme přesvědčeni, že v Církvi existuje velké nebezpečí pokračujícího zmatku, který duše vede k omylu ve věcech, které souvisejí se samotnou jejich spásou. Jistě tedy platí, že nebudou-li tyto otázky objasněny, je zde možnost pohoršení. Co se týče hereze, musíme pozorně rozlišovat mezi materiální a formální herezí. Tedy, materiální hereze znamená: Jsou v textu skutečně výroky, které jsou materiálně heretické? Odporují katolické víře? Formální hereze: Měla daná osoba – v tomto případě papež, který dokument napsal – v úmyslu hlásat heretické učení? Tomu poslednímu osobně vůbec nevěřím. Pokud jde o první otázku, jazyk dokumentu atd. je matoucí, takže je obtížné říci, že tyto matoucí výroky jsou materiálně heretické. Je však třeba je objasnit. Odmítat objasnění by vedlo lidi k omylu, k radikálnímu smýšlení v některých velmi závažných otázkách.

Jestliže se nic nezmění a žádné objasnění nepřijde, jaké předpokládáte důsledky AL, zejména odstavce 305 a poznámky pod čarou 351, nejen pro Církev, ale i pro celý svět?Vždyť se zde jedná o nauku Církve o nerozlučitelnosti manželství, vzhledem ke skutečnosti, že manželství čelí už tolika útokům, bují rozvody a nyní dokonce manželství homosexuálů.

To by bylo zničující. Nedávno jsem v New York Times četl článek Rosse Douthata, který komentoval uplatňování AL v arcidiecézi San Diego.[1] Správně v něm uváděl, že kdyby byla tato interpretace AL správná a přijatelná, je s naukou Církve o manželství konec. To samozřejmě nejde, neboť se jedná o Boží zákon, který Bůh od počátku stvoření vepsal do lidského srdce. Je to řád, zákon, který svým učením velice jasně potvrdil Kristus, jak vypravuje 19. kapitola Matoušova evangelia, v níž křesťanské manželství obdařil milostí svátosti. Dubia tedy musejí být zodpovězena. Na tyto otázky je třeba odpovědět v souladu s tradicí Církve, aby Církev mohla uskutečňovat své poslání pro spásu světa. Kdyby Církev ve věci manželství měla prostě akceptovat cestu naší kultury, zradila by svého Pána a Mistra, a to zkrátka nemůžeme připustit.

V soukromém dopise biskupům z Buenos Aires z 5. září 2016 papež František napsal: „Jiná interpretace Amoris laetitia neexistuje,“ to jest jiná než připuštění znovusezdaných rozvedených katolíků v některých případech ke svatému přijímání. Je v tom neústupný, Vaše Eminence. Umíte si vůbec představit scénář, že byste náhle zjistil, že vám něco uniklo, že interpretace čtyř kardinálů je nesprávná, a že jste se tedy mýlili? Chci říct, že pokud to není možné, jaký smysl mají dubia? Copak odpovědi na svých pět otázek už neznáte?

Jistě, známe. Je však důležité, aby pastýř univerzální Církve ve svém úřadu strážce a hlasatele pravd víry jasně řekl, že na tyto otázky odpovídá stejně, jako na ně odpovídá Církev. To, co napsal v onom dopise, znamená jen to, jak on osobně tuto věc chápe. Dopis lze však těžko pokládat za úkon papežského magisteria. Nacházíme se tedy v bolestné situaci, ale na objasnění této záležitosti naléhat prostě musíme.

Vaše Eminence, v této době dialogu sám papež František vyzýval k „otevřené diskusi o celé řadě věroučných otázek“ a řekl, že myšlení pastýřů a teologů, pokud jsou věrní, poctiví, realističtí a kreativní, „skutečně pomůže dosáhnout větší jasnosti“. Co lze tedy vyvozovat z jeho rozhodnutí nevést dialog s vámi ve vaší snaze o větší jasnost v této velmi zásadní otázce morální teologie?

Otevřeně řečeno, někteří lidé obviňují nás čtyři kardinály z neúcty k papežskému úřadu, z nepřátelského postoje vůči papeži. Tak to vůbec není. Jsme kardinálové. Máme velmi vážnou povinnost mu pomáhat a z tohoto důvodu jsme ho upozornili na tyto problémy v dokumentu, který nese jeho podpis. Nemůžeme udělat nic jiného a ani Církev nemůže udělat nic jiného. Tuto věc proto bude třeba vyřešit s jistotou. Tím, že jsme vznesli dubia, jsme zahájili diskusi. Když jsme se dozvěděli, že žádná odpověď nebude, poznali jsme, že tento rozhovor musíme předložit celé Církvi, protože mnoho věřících – a mnoho kněží a biskupů – vyjadřuje v této věci velký zmatek, a také protože zjišťujeme, že tyto spory vyvolávají v různých částech Církve další rozdělení mezi biskupy, kněžími a věřícími laiky v zásadních otázkách učení víry. To je dílo ďáblovo. Duch svatý působí jednotu a každodenní obrácení života ke Kristu, které nám pomáhá překonávat naše hříchy a žít v souladu s pravdou. Proto je toto rozdělení, tento zmatek nutno řešit a napravit. Dává vám to smysl?

Rozhodně ano. A jako laikům, kteří tu situaci sledují, se nám zdá, že to je evidentně váš úkol – vaše povinnost před Bohem.

Víte, ve skutečnosti mi někteří lidé říkali: „Proč jste dubia zveřejnili? Je to papež. To vám mělo stačit.“ Ale ne, to nestačí, protože kamkoli přijedu – a cestuji teď hodně – slyším: „Co to s vámi kardinály je? Jsou tu tyto vážné otázky a vy přesto mlčíte. Neříkáte nic.“ A mají pravdu. Kdybychom nadále mlčeli, s naprostou jistotou by to věřícím signalizovalo, že je všechno v pořádku, ale ono není.

Objevila se myšlenka, že by se situace mohla vyostřit do té míry, že byste ztratil svou kardinálskou hodnost. Myslíte si, že by na to mohlo dojít?

O tom vůbec neuvažuji. Chci říct, že je to jistě možné. V dějinách došlo k tomu, že kardinál o svůj titul přišel. O tom já ale nepřemýšlím, protože vím, co je moje povinnost, a myšlenkami tohoto druhu – jestli nebudu za obhajobu pravdy nějakým způsobem pronásledován – se nemohu nechat rozptylovat. Jeden člověk mi řekl: „Nemáte strach, když trváte na těchto věcech?“ Odpověděl jsem, že se bojím jen toho, že se v den Posledního soudu objevím před Pánem a budu Mu muset říct: „Ne, nebránil jsem tě, když na tebe útočili a zrazovali pravdu, kterou jsi učil.“ Na nic jiného prostě nemyslím.

Modlím se, aby se tím, co jste právě řekl, Vaše Eminence, nakazil celý život Církve a ti nejvýše postavení v ní. Máte ale velkou podporu, víte. Mnoho významných kněží, akademiků a profesorů tady i v Evropě před několika týdny podepsalo dopis na vaši podporu, v němž poukazují na to, že v důsledku rozšířeného zmatku a nejednoty po zveřejnění AL teď univerzální Církev vstupuje „do těžce kritického okamžiku své historie“, který podle nich vykazuje alarmující podobnosti s velkou ariánskou krizí ve 4. století. Rád bych věděl, jestli s tím souhlasíte. Domníváte se, že je zde potenciál, aby to přerostlo v něco podobného, jako byla ariánská krize?

Ano, to je, pokud se zmatek v zásadní pravdě víry bude dál šířit. V případě arianismu se to týkalo dvou přirozeností jedné osoby našeho Pána Ježíše Krista. Zde máme rovněž co do činění se základní pravdou víry, nebo vlastně se dvěma: s pravdou o svátosti manželství a s pravdou o Nejsvětější Svátosti. Jestliže zmatek neskončí, dojde k tomu, že v Církvi budou existovat velké skupiny lidí, kteří nemají katolickou víru, jako se s tím například setkal sv. Ambrož, když se stal biskupem v Miláně. Je to tedy vážná věc a nemyslím, že by tento postřeh (přirovnání k arianismu) byl přehnaný. Vůbec mi to nepřipadá jako extrémní názor.

Zdá se, že jakýmsi vaším záložníkem v této věci, který vás díky Bohu podporuje, je biskup Athanasius Schneider, který v dopise, jímž vyjádřil podporu čtyřem kardinálům, mluví o „netolerantních reakcích na dubia“ a poukazuje na to, že čtyři kardinálové jsou káráni jako „hloupí, naivní, schizmatičtí, heretičtí a dokonce srovnatelní s ariánskými heretiky“. To pro vás musí být evidentně osobně bolestné, Vaše Eminence. Co se to však stalo s Církví, když se prostý požadavek jasnosti ve věci mravů a nauky setkává u příslušníků hierarchie s tak surovou reakcí? Co je tu špatně?

Řeknu vám, co je tu špatně: do života Církve pronikl velmi světský způsob uvažování. Církev je rozdělena na „politické strany“, namísto jednoty všech katolíků a jednoty v Kristu. Tento světský způsob uvažování pak lidem umožňuje uchylovat se k ostrému a směšnému přístupu ad hominem tohoto druhu. Dubia jsou formulována velmi uctivě; jsou to poctivě položené otázky a zaslouží si poctivou odpověď. To, co vidíme v těchto ostrých reakcích, je známkou toho, že si lidé, kteří na naše dubia nechtějí odpovědět, ve skutečnosti uvědomují, že nemají pevnou půdu pod nohama. Nemohou na ně správně odpovědět, a proto se snaží zdiskreditovat osobu, která je položila.Je to stará lidská reakce, ale je světská, sekulární. V Církvi nemá co dělat.

Co tedy bude dál, Vaše Eminence? Pokud papež František na dubia neodpoví, jaký bude další krok? Mluvil jste o možnosti, že se to posune k formální korekci. Jak přesně něco takového vypadá?

Příliš se to neliší od dubií. Jinými slovy, pravdy, které AL podle všeho zpochybňuje, se prostě srovnají s tím, co Církev vždy učila a praktikovala a co oficiální nauka Církve vždy hlásala. Tak budou omyly opraveny. Dává vám to smysl?

Ano, naprosto. Je to trochu mimo téma, ale když jsem byl vloni v Římě zajišťovat zpravodajství ze synody, všiml jsem si všudypřítomného tématu doprovázení. „Církev doprovázející“, jako by svatá Matka Církev v minulosti nevěděla, jak doprovázet hříšníky. Mátlo mě to, ale zdálo se, že to jde ještě dál. Například kardinál Peter Turkson nás ve vatikánském tiskovém středisku ujistil, že tato „Církev doprovázející“ se na příští synodě bude zabývat „svazky homosexuálů“. Domníváte se, že nastává změna i v tom, jak tento pontifikát „doprovází“ lidi v homosexuálních svazcích? Je možné, že napřesrok touto dobou budeme diskutovat o dubiích k posynodální exhortaci, která se zdá schvalovat homosexuální životní styl?

Tento pojem doprovázení samozřejmě nemá žádný klasický teologický nebo věroučný význam. Jistě také neospravedlňuje zpochybňování morálních pravd, zejména pokud jde o skutky, které jsou vždy a všude špatné. Chápe-li se doprovázení takto, máte docela pravdu – mohlo by nás to vést k velmi škodlivým a velmi matoucím diskusím všeho druhu. Domnívám se ale, že tento falešný pojem doprovázení, jehož škodlivé účinky se projevily v diskusi o situaci lidí v neregulérních svazcích, nás dovede buď k vyjasnění toho, co doprovázení znamená, nebo k opuštění této kategorie. Tím se vracím ke vztahu mezi vírou a kulturou. Naše víra nás vybízí k tomu, abychom se setkávali s kulturou, ale tak, že ji budeme konfrontovat s pravdami víry a vyzývat k proměně, jinými slovy aby se stále více přizpůsobovala k pravdám, které Bůh vepsal do samotné přirozenosti, a zejména do lidského srdce. Pokud však pojem setkávání se s kulturou není teologicky informovaný, nechápe se správně, začíná Církev vypadat tak, že kulturu dohání. Jinak řečeno pokouší se kulturu imitovat. I kdyby to byla kultura dokonale křesťanská, nebylo by to správné; škodilo by to víře. My však nadto žijeme v kultuře, která je proti životu, proti rodině, proti náboženství. Působit tedy dojmem, že Církev tuto kulturu schvaluje – to je bláhovost.

Ano, vypadá to tak. Svatý otec varoval kněze, aby ze zpovědnice nedělali „mučírnu“, ale zdá se, že tato kultura, která je tak kristofobní, potřebuje více než kdy jindy slyšet napomínající hlas Matky Církve …možná ne doprovázející, ale copak úkon, který se snaží napravit hříšníka a pomoci mu, není vrcholným způsobem doprovázení?

Přesně tak! A to vše se koná s láskou. Nepřibližujeme se k lidem se zdviženým prstem, nekřičíme na ně, ani se nechováme hystericky. Díky naší víře jsme pokojní, ale také pevní a neochvějní. Proto kultuře hlásáme pravdu mravního zákona jako pravdu, kterou učí sám Kristus. Popravdě je to právě to, po čem kultura ve skutečnosti touží. Kultura nechová žádný respekt k Církvi, která jen říká „všechno je naprosto v pořádku“ a aplauduje tomu. Tato kultura očekává, že se k ní Církev obrátí s výzvou. Často o tom uvažuji jako o vztahu rodičů k dětem. Když děti dělají něco špatného, je třeba je napomenout a poučit. Jestliže je rodiče jen chlácholí, „jsi prostě skvělý, to je v pořádku“, vyrůstají děti neukázněně a mívají velké problémy. A děti za to rodiče na oplátku nerespektují.

Mohu vám říct, Vaše Eminence, jako otec sedmi dětí, že své děti příliš nedoprovázím. Miluji je a kárám je, je-li to třeba, ale doprovázet je? Co to má být?

Přesně tak. Když jsem vyučoval, káral jsem studenty a někdy na mě kvůli tomu křičeli: Nenávidím vás. Setkal jsem se s rodiči, kteří mi vyprávěli, že dítě uteklo z pokoje a křičelo: Nenávidím tě. Ale myslím, že toto dítě, tento mladý člověk, bude nakonec za pokárání vděčný. Možná ne hned, ale nejdůležitější je, že máme věčnost a věčné dobro dítěte – a stejně tak i věčný osud této kultury – a můžeme se zachovat podle toho.

To je pravda. Víte, Vaše Eminence, katolíci toho mají za uplynulé desetiletí za sebou hodně, kněžské skandály, abdikaci papeže Benedikta a značně nekonvenční pontifikát papeže Františka. A teď tohle. Vím, že náš čas na tento rozhovor se krátí, ale co byste poradil věřícím katolickým laikům, pokud papež František na vaše dubia nadále neodpoví?

Moje rada, inspirovaná pravdou, zní takto: Je skutečností, že Kristus žije pro nás ve své Církvi, v jejím učení, svátostech, modlitebním životě, adoraci i disciplíně. Stále se syťte poznáváním víry a Krista žijícího pro nás v Církvi. Studujte Katechismus Katolické církve a další vyjádření trvalé nauky Církve, například apoštolskou exhortaci papeže Jana Pavla II. Familiaris consortio. A potom prohlubujte svou účast na posvátné liturgii, svůj modlitební život v rodině a zbožnost. Zároveň se snažte svůj život stále více přizpůsobovat pravdám naší víry. Držte se morálního učení Církve a nauky mravního zákona. V modlitbě po přijímání při řádné formě [míněn nový ritus – pozn. red.] jsme se dnes modlili, abychom se stali pochodněmi a vítali Krista svou modlitbou a vydáváním svědectví Jeho pravdě, a to je to, na čem by nám mělo záležet. Budeme-li toto dělat, budeme mít odvahu a nenecháme se zlomit velkými nesnázemi, jimiž v současné době procházíme.

Vaše Eminence, narodil jsem se v roce 1966, v zásadě jsem dítětem Druhého vatikánského koncilu. Po celý můj život se zdá, že Tradice postupně slábne a je nahrazována něčím novým. Víte, svaté přijímání do ruky, nebo ministrantky, nebo snadné anulace manželství a to všechno. Papež František sám sebe definuje jako člověka, který jedná věrně v souladu s duchem Druhého vatikánského ekumenického koncilu. Zajímalo by mě, jestli je podle vás to, co nyní zažíváme, ve skutečnosti jistým kontinuem tohoto ducha DVK, který má méně co dělat s Františkem a více s novou orientací Katolické církve jako takové.

To je legitimní obava. Kdykoli to slyším – „duch Druhého vatikánského koncilu“ – jsem okamžitě ve střehu, neboť není pochyb, bylo prokázáno a lze prokázat ještě dále, že značná část toho, k čemu v Církvi došlo po Druhém vatikánském koncilu a co se na koncil odvolávalo, nemělo nic společného s tím, co učili koncilní otcové. Viděli jsme to v devastaci posvátné liturgie i v dalších ohledech. Myslím, že se musíme vrátit k trvalé nauce Církve, jak ji vyjadřuje nejen Druhý vatikánský koncil, ale všechny ekumenické koncily a veškerá autentická nauka Církve za všechna staletí. Jen když budou katolíci důkladně zakořeněni v učení víry, budou připraveni vydávat svědectví, jehož je dnes třeba, a teprve tehdy budou připraveni být silnými údy Církve a tím bude silná i Církev. Trpíme dnes důsledky desetiletí špatné nebo vůbec žádné katecheze. Toto všechno jsou její plody. Máme však nástroje, jak tuto situaci řešit, a musíme je používat. Vidím mnoho známek toho, že lidé v současné době skutečně chtějí znát svou víru a její poznání prohlubovat. Chtějí, aby posvátná liturgie byla tím, čím být má, setkáním s nebem v celé jeho kráse. Tito lidé se také velice starají o to, aby poznávali, jak vést dobrý a mravný život.

Poslední otázka, Vaše Eminence, kdybyste mohl říct něco, co by mi pomohlo. Jsme katoličtí novináři a je nás mnoho, kteří vás a ostatní tři kardinály podporujeme. Chceme však být součástí vašeho řešení, ne problému. Co si od nás přejete v této dramatické situaci, která se rozvíjí kolem dubií? Je něco, co bychom podle vás raději neměli říkat? Jinými slovy, co můžeme udělat, abychom vám v této situaci co nejvíce pomohli?

Myslím, že to nejlepší, co můžete udělat, a mnozí z vás to již dělají, je prostě psát pravdu: pokojně, aby zůstal zachován maximální respekt k Církvi ve všech ohledech, včetně papežského úřadu, který je pro nás život v Církvi zásadní, ale také jasně říkat pravdu v lásce. Jestliže to budete dělat, tak jak to řada z vás také dělá, opravdu to bude prospěšné. Nechceme přispívat k rozdělení tím, že bychom uplatňovali velmi agresivní a přímočarý přístup, jenž bude rozdělovat a pohoršovat lidi, kteří nerozumějí všemu tomu, co se děje. Tomu chceme zabránit. Domnívám se ale, že budete-li vyjadřovat pravdy naší víry pokojně a láskyplně, pomůže to všem, včetně těch, kteří možná dosud nechápou problém, v němž se nacházíme.

Vaše Eminence, velmi vám děkuji za to, že jste si udělal čas a odpověděl na tyto otázky. Myslím, že ani nemusím říkat, že se za vás modlíme a jsme vám vděčni za postoj, který jste zaujal. A bude-li někdy, kdykoli, něco, co můžeme udělat, abychom vám pomohli, dejte nám prosím vědět. Ujišťujeme vás svými modlitbami a podporou ve vašem dalším postupu.

Děkuji vám. Modlete se za mě dál, za to jsem opravdu vděčný. Dnešní rozhovor s vámi mi byl potěšením.

Otázky kladl Michael Matt

 

Převzato z remnantnewspaper.com.
Přeložila Lucie Cekotová.

 

[1] V diecézi San Diego se na konci října konala diecézní synody o manželství a rodině, která se výslovně odvolávala na Amoris laetitia. Biskup ze San Diega Robert McElroy poté vydal pokyn pro své kněze, v němž je vyzval k tomu, aby „vítali LGBT rodiny“ a „pomohli znovusezdaným rozvedeným, kteří nemohou dosáhnout zneplatnění… v rozlišování toho, zda je Bůh v interním fóru jejich svědomí volá, aby se vrátili ke svatému přijímání“. Pozn. překl.

15 Komentářů k "Rozhovor kardinála Raymonda Burkea pro The Remnant"

  1. Bohužel – tato generace zaváděla nový ritus se zcela ryzími úmysly, málokdo tenkrát tušil, že to povede k takovým koncům. Ruku na srdce – kdo z nás, co jsme prošli novotami, to bylo hned jasné?
    Dovolím si okomentovat slovy J. E. B. Richarda Wiliamsona:
    Tradicionalisté mohou říct, že tito čtyři kardinálové a pan Jalsevac jsou oběťmi Druhého vatikánského koncilu, jež se probouzí trochu pozdě, ale ať nikdo neříká, že nechtějí nebo nezamýšlejí být katolíky. Církev se uzdraví teprve, když se pravá nauka a pravá hierarchie znovu dají dohromady. Ať se tedy tradicionalisté naléhavě modlí za tyto duše, jež se probouzejí do koncilní války. Kéž jim Bůh dá světlo a sílu.
    Kyrie Eleison
    http://rexcz.blogspot.cz/2017/01/komentar-eleison-cdxcv-vatikanska-valka.html

  2. Libor Rösner | 20.1.2017 z 8:51 |

    A tady je jiný rozhovor, upozorňuji, že poněkud tragikomický:
    http://echo24.cz/a/ir3Gk/halik-dosavadni-cirkevni-praxe-je-nelidska-a-nekrestanska#qHt9STzjgMrl0OCl.01

  3. Kardinál R.Burke mluví jasně o rozlišení pravdy. Nebezpečí zrady Krista a jeho nauky se týká každého katolíka. Je dobré si uvědomit, že teď je období, kdy už nelze volit střední cestu kompromisů a zbabělé schovávání se pod slepou poslušnost.Je třeba radikální ANO, NE…jiná cesta není, kompromisy vždy vedou nenápadně širokou cestou ke zradě vůči Pánu Ježíši a tomu, co učil. A toto hrozí všem, především těm,kteří by měli vést a být světlem pro své svěřené stádo, ale vymlouvají se na přetíženost v duchovní službě a slíbenou poslušnost vůči hierarchii a tak aniž by tušili, že něco je špatně,vedou své ovečky mimo Kristův ovčinec. Omluva pro falešnou poslušnost neexistuje, Boha je třeba poslouchat, jinak vedou sebe a své ovečky do pekla. Snad prosit o dar rozlišení a netleskat líbivým, leč zhoubným návodům, jak si v tomto pozemském životě zřídit ráj, ten si musíme zasloužit a ten pro nás připravil Otec v nebi,pokud zde osvědčíme věrnost nauce Kristově a poslušnost vůči Božímu slovu. Jinak hrozí, že se staneme Jidáši, kteří pro zbabělost a neochotu se postavit zády herezím, volí zpočátku kompromisy a pak aniž to tuší, budou jako Jidáš smeteni zlem až na tu cestu, vedoucí ke ztrátě věčnosti.Je na každém, aby si to uvědomil a prosil Ducha sv. o dar rozlišení pravdy a pravé nauky katolické církve a lží, které dnes a denně zaznívají z homilií nejvyšších představitelů církve. Modlete se za kardinála Burkeho a všechny jeho sympatizanty a kolegy, aby tento boj s heretickými názory AL nejen vyhráli, ale aby pokračující trend devastace nauky Církve a následného nenápadného směřování do univerzální církve,skrze úsilí k falešné ekumeně, se zbrzdil, ne-li zcela zastavil.

  4. Ad Tomáš: Myslím, že to Mons. Williamson vyjádřil velmi hezky.

    Martin R. Čejka

  5. Tomáš | 20.1.2017 z 12:24 |

    Ad Martin Čejka: je hodně smutné, že se v internetových diskuzích najdou nejpravější z pravých, nad jejichž poznání a názory není, a kteří přesně znají úmysly čtyř kardinálů, takže na nich nevidí nic dobrého. Že to je proti „Doutnající knot neuhasí a nalomenou třtinu nedolomí“, tito lidé absolutně neřeší.

  6. Bohuš | 20.1.2017 z 14:51 |

    nad jejichž poznání a názory není, a kteří přesně znají úmysly čtyř kardinálů,
    tak jako j.e. biskup Wiliamson, už jednou se řádně sekl

  7. Efrém Syrský | 20.1.2017 z 16:28 |

    Tomáš Halík „ideový tatínek“ českých modernistů, v rozhovoru nezklamal. To je vzorová ukázka, jak funguje modernismus non plus ultra v praxi. Zabalíme blud do lesklého reklamního papíru „otevřenosti,naslouchání, doprovázení a rozlišování“. Dosavadní církevní praxi nazveme nelidskou a nekřesťanskou. Moudře poučím hloupé venkovské strýce, že muž co šil stany vedlejším pracovním poměrem, nevěděl na základě biologických poznatků o genetických příčinách hříchu, a že Božská inspirace se v zapomnění trochu strefila vedle. Ale sláva, v úzkostné situaci, nám pan profesor,teolog,sociolog,psycholog, vysvětlí tu správnou variantu Božího zákona. Ale běda vám pokrytci a farizeové, kteří odmítnete podat cizoložníkům Svaté přijímání, tak vám bez „naslouchání a rozlišování“ sebereme Celebret jak, pohrozil svým kněžím biskup z Malty. Kdykoliv čte člověk ty radostné gejzíry pokoncilní lásky, je vidět, že tito „všeználkové“ vyjiždějí kvalitně stopu, na obřím můstku hereze, jako drobní předskokani Antikrista. Po tomto rozhovoru bledne Tasemník závistí.

  8. Tomáš | 20.1.2017 z 18:13 |

    ad ES: Bohužel nejen lidé z řad KHS, ale i z řad extrémních „tradicionalistů“ mají všeználkovství jako společný znak. Každý ovšem na opačném okraji bludného kruhu.
    Oremus…

  9. Lucie Cekotová | 20.1.2017 z 18:56 |

    Ad Libor Rösner: Rozhovor s Halíkem je jen a jen tragický, komického na něm není nic – tedy až na obsesi „vlečkou“. Ta je opravdu poněkud směšná, uznávám.

  10. Libor Hlaváček | 20.1.2017 z 22:25 |

    Možná jde o kouzlo nechtěného, ale co se týká Halíkova pláče nad nelidskou a nekřesťanskou dosavadní církevní praxí, je skvělý příspěvek P. Štěpána Smolena v 1. čísle letošního Monitoru: http://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2017-1.pdf (str. 7-9)

  11. Pavel | 20.1.2017 z 22:58 |

    Je zajímavé, že pan profesor objevil až nyní, že jde o „nelidskou a nekřesťanskou praxi“. Na nositele prestižní ceny, autora mnoha mimořádně významných teologických knih světového dosahu a udatného bojovníka proti ruskému imperialismu je to poněkud pozdní doznání:- ).

  12. Pavel | 20.1.2017 z 23:55 |

    Ale teď vážně:http://fatym.com/taf/knihy/vianney1.htm#10 – sv. Jan Maria Vianney zastával stanovisko zcela jednoznačné.

  13. Libor Rösner | 21.1.2017 z 9:08 |

    AD Lucie Cekotová – Víceméně souhlasím, pro mne osobně je termín „tragikomický“ používaný v takovémto případě výrazem ještě více znásobujícím tu tragičnost a shazujícím jejího autora. Za normálních okolností by měl dávno sabatický rok, neřkuli by se s ním vypořádalo jinak, ale to by bylo nelidské a nekřesťanské, lidskost a křesťanskost dneška spočívá v tom, že může hlásat podobné kraviny a svádět duše do propasti…
    PS: Nedávno jsem se bavil s jednou paní od nás, prý dlouho nevěděla, že je Halík knězem, jak tak chodí všude se šlajfkou a hovoří o všem možném, jenom ne o Bohu, neměla to, nemajíc internet, z čeho vydedukovat.

  14. Tomáši, nepřestává mne fascinovat, jak vám ti „nejmenovaní“ (že vy jste fanoušek Harryho Pottera?) leží v žaludku. V každé diskusi je totiž neopomenete zmínit.
    Leží vám v žaludku dokonce tolik, že jdete až k nacitutrhání a pomluvě (“ se v internetových diskuzích najdou nejpravější z pravých, nad jejichž poznání a názory není, a kteří přesně znají úmysly čtyř kardinálů, takže na nich nevidí nic dobrého“) a stavbě slaměných panáků.
    Věčná škoda, ale ono to bude asi tím, co o vás tvrdil Max Kašparů, takže se na vás člověk vlastně nemůže zlobit. Ostatně, mnozí mají s vámi a vašimi rychlými úsudky svou vlastní zkušenost…
    Přeji vám z celého srdce, abyste tuto jedovatou slinu, jež se vám stále vrací do úst, jednoho dne dokázal vyplivnout. Osvobodí vás to.

  15. Ad JAV: Předpokládám, že to Tomáš myslel obecně. Není nutné všechno hned vztahovat na sebe.

    Martin R. Čejka

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*