Ponořme se do latiny 51 – saécula, mária, génua

latina

A nyní už opravdu přejděme k plurálu. Jeho koncovky neodvozujeme od nominativu singuláru, nýbrž od genitivu (pravidlo, které má význam hlavně pro e-skloňování). Začneme tím nejjednodušším:

Všechna podstatná i přídavná jména mají v plurálu stejný tvar pro nominativ i vokativ, takže o vokativu nebudeme už dále vůbec nic vykládat (ale v příkladech na něj ukážeme).

Všechna neutra mají v plurálu nadto shodné tvary v pádech, na jejichž shodu v singuláru jsme čtenáře výše upozornili, totiž v nominativu a v akusativu. A je to ještě jednodušší, než v singuláru: ve všech skloňováních končí koncovka uvedených tří pádů na –a, tedy podobně jako často i v češtině (města, kuřata,…).

Pro oa-kategorii má jakožto neutrum smysl o-kategorie a pro ni je koncovka opravdu –a (verba od verbum, mea od meum atd.). A jak je to pro eiu-kategorii?

Pro e-skloňování je koncovka –a kompletní (kmenová samohláska –e– je zakřiknutá!), zatím co v případě i-skloňování a u-skloňování se před ono –a vnutí jejich kmenové samohlásky –i– a –u–, takže tam dostáváme koncovky –ia a –ua.

lekce51

V přiložené tabulce je uvedeno několik příkladů. Jsou to jednak substantiva a adjektiva, s nimiž jsme se už setkali, jednak nové příklady: peccátum je latinsky hřích, saéculum století resp. věk (ve smyslu dlouhá doba, nikoli stáří), tabernáculum stan, stánek, přeneseně svatostánek, donum dar, sacrifícium oběť, caput hlava, lumináre světlík, přeneseně zdroj světla, graduále je přídavné jméno vyjadřující vztah ke stupňům (totiž těm, na nichž stojí oltář), mirábile znamená podobně jako nám už známé admirábile také adjektivum, totiž podivné resp. podivuhodné a animal je latinsky zvíře. Vzpomeňme na věty, které lze sledovat v mešní liturgii každý den: peccáta (hříchy, viz Gloria, Agnus a první modlitba po Agnus), per ómnia saécula (doslova: po všechny věky), či ante ómnia saécula (před všemi věky – viz Credo), et in tabernácula tua (do tvých stánků – viz stupňové modlitby), sursum corda (vzhůru srdce – před prefací), debita nostra (naše viny – v modlitbě Páně), univérsa mirabília tua (všechny divy tvé – při mytí rukou), haec dona, haec múnera, haec sancta sacrifícia illibáta (tyto dary, tato věnování, tyto svaté oběti nedotčené[1]), pura et sancta sacraménta (čisté a svaté svátosti – při čištění kalicha), Quia ipse super mária fundávit eum et super flúmina praeparávit eum (Neboť on na mořích založil ho a na řekách připravil ho – žalm 23, verš 2, zpívaný na Květnou neděli při rozdávání ratolestí dle liturgie Svatého týdne z roku 1956, není to v Schallerově misálku), altária tua (oltáře tvé – z Communia pro III. postní neděli). Se slovem luminária, původně světlíky, se setkáváme v prvním čtení na Bílou sobotu (o stvoření světa) a je použito pro Slunce, Měsíc a hvězdy; překládá se do češtiny různě – nepříliš vhodně jako „světelná tělesa“, „světla“, „svítilny“,… Na něm lze ukázat, že při překladu z latiny se musíme mít na pozoru, když hledáme ve slovníku slovo, které v plurálu končí –ia: singulár může končit –e (případy této lekce) ale také –ium: kdo ještě nečetl tuto lekci a setkal se např. s tvarem luminária, mohl chybně usoudit, že jeho singulár zní luminárium, a pak marně ve slovníku hledat, co to znamená; naopak ovšem gáudia má singulár gaudium a nikoli gaude.

Z uvedených příkladů poznáváme, že tatáž koncovka figuruje i v případě adjektiv (univérsa, illibáta, pura, sancta), ale dokonce i těch číslovek a zájmen, která se skloňují jako adjektiva, jako ómnia (i-skloňování: mužský i ženský rod singuláru omnis, neutrum omne) a nám od začátku známá tua, nostra

Příklad na u-skloňování se vícekrát v roce opakuje ve výzvě flectámus génua (doslova „ohněmež kolena“, tj. „poklekněme“).

Nyní máme příležitost dodat jedno obecné pravidlo, s jehož aplikacemi jsme se setkali už v 29. a pak v 33. lekci. Víme, že v češtině může tvořit přídavné jméno v singuláru neutra bez substantiva větný člen (má rád sladké, to zelené obsahuje řasy, všechno mu vadí). Taková adjektiva lze chápat jako hromadná jména pro všechny věci z daného kontextu, které mají danou vlastnost – má rád sladká jídla, ty zelené oblasti obsahují řasy, všechny věci (jevy, události…) kolem něho mu vadí (pozor, nepoužívá se to, když jde o osoby). V latině se tyto myšlenky vyjadřují také přídavnými jmény v neutru, avšak v plurálu. Mezi lidem se traduje rčení Omnia mea mecum porto (doslova „Všechna svá s sebou nosím“, správně česky interpretováno jako „Všechno své s sebou nosím“), ale existují i použití v mešních liturgických textech. S jedním jsme se setkali v 33. lekci: enárrem univérsa mirabília tua; přesně vzato, mirabília je plurál středního rodu adjektiva mirábile (tedy doslova: „abych vyprávěl všechna podivuhodná tvá“, česky „abych vyprávě všechno podivuhodné tvé“). Další jsou per quem ómnia facta sunt (skrze něhož vše svaté je učiněno – viz Credo), Per quem haec ómnia, Dómine, semper bona creas, sanctíficas, vivíficas, benedícis et præstas nobis (Skrze něhož toto všechno, Pane, vždy jako dobré tvoříš, oživuješ, dobrořečíš a poskytuješ nám – v závěru mešního kánonu, už jsme se s tím setkali v lekci 31), ómnia per ipsum facta sunt … in própria venit (vše skrze něho učiněno je*[2] … do vlastního přišel – v posledním evangeliu), avérte mala inimícis meis (obrať zlé mým nepřátelům – ve smyslu „obrať směrem k mým nepřátelům zlo“ – introit pro 9. neděli po sv. Duchu), erubéscant, qui volunt mihi mala (ať se zardí, kdo mi chtějí zlé – ve smyslu ať se stydí, kteří chtějí pro mne zlé věci – verš Introitu pro 12. neděli po sv. Duchu). Možná, že si čtenář vzpomene i na některé mešní formuláře ke cti svatých žen, v nichž je Evangelium podle sv. Matouše (13, 44-52), končící výrokem o hospodáři, který „vynáší ze své zásoby nové a staré“ – profert de thesáuro suo nova et vétera (novus-nový podléhá o-skloňování, vetus-starý, vyslovováno ve všech pádech s krátkým –e–, podléhá e-skloňování, thesáurus znamená poklad, pokladnici a přeneseně zásoby, nepravidelné sloveso prófero (přináším) zatím pusťme z hlavy. A ještě výraz z hymnu Veni Creátor Spiritus: infírma nostri corporis znamená „nemocné (věci) našeho těla“, volně přeloženo „nemoci našeho těla“ (v 59. lekci překlad tohoto verše dokončíme)[3].

Nenechme se tedy zaskočit, narazíme-li na adjektivum tvaru neutra v plurálu, které gramaticky žádný větný člen nerozvíjí, a chápejme ho, jak bylo právě ukázáno. Berlička: přeložme plurál plurálem a doplňme, jako by rozvíjel substantivum např. věciin propria venit = do vlastních věcí přišel = do vlastního přišel). Podobně v Communiu (Beátus vir qui suffert) mešního formuláře Os justi pro vyznavače ne-biskupy je výraz ómnia bona sua, s berličkou „všechny své dobré věci“, v kontextu žalmu ovšem chápáno přeneseně jako „všechen svůj majetek“.

Plurál středního rodu v této funkci může být vyjádřen i zájmenem. Setkali jsme se s ním už v 36. lekci ve větě Mirabántur omnes de his, quae procedébant de ore Dei. Ablativ his je ukazovací zájmeno množného čísla neutra, tedy analogie českého těmi. Ablativ je použit proto, že zatím co v češtině se sloveso divit se pojí s dativem, v latině se mirabántur (divili se) pojí s ablativem skrze předložku de (v češtině to lze přirovnat k výrazu byli udiveni z …), takže celý překlad je Byli udiveni z těch, která vycházela z úst Boha, čemž už rozumíme jako Byli udiveni z toho, co vycházelo z úst Boha, resp. Divili se tomu, co vycházelo z Božích úst.

Koncentrace uvedeného jevu je ovšem v Communiu pro slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, jehož slova jsou Gloriósa dicta sunt de te Maria, quia fecit tibi magna qui potens est, tedy v češtině Slavné věci řečeny jsou* o tobě, Maria, protože učinil tobě velké věci (ten), který se mocný (později poznáme, že dicta sunt lze chápat i jinak).

Evžen Kindler

 

[1] Nedotčené ve smyslu: dosud neobětované.

[2] Později, v 69. lekci, poznáme, že jde o trochu jiný slovesný čas, totiž bylo učiněno.

[3] Sem patří i věta, s kterou jsme se setkali v 30. lekci: Sede a dextris meis, ale dosud neznáme ablativ plurálu, tak jen poznamenejme, že doslovný význam „Seď po mých pravých“  znamená „Seď po mých pravých věcech“, tj. těch čestných.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 51 – saécula, mária, génua"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*