Koule a kříž: Rozhovor kdesi v neurčitu

koule-kriz3

Vzducholoď profesora Lucifera klesala nebem jako stříbrný šíp; její sinavě bílá ocel zářila na sinavém, prázdném večerním nebi. Nestačí říci, že byla nesmírně vysoko nad zemí; dvěma mužům, kteří pluli v ní, zdálo se, že je vysoko nad hvězdami. Profesor sám byl vynálezcem vzducholodi a vynalezl rovněž takřka vše, co bylo v ní. A tak měl každý nástroj a přístroj v ní onen fantastický a zpokroucený vzhled, jenž je vlastní zázrakům vědy.  Neboť svět vědy a vývoje je mnohem prchavější a bezejmennější a více podoben snu, než svět poesie a náboženství; neboť v tomto zůstávají představy a idee věčně stejnými, kdežto hlavní podstatou vývoje je, že jednotlivé věci splývají navzájem v sebe tak, jako v přeludu tíživého snu. Všechny nástroje profesora Lucifera byly pradávné lidské nástroje, ale zešílevší, přerostlé v nerozpoznatelné tvary, zapomenuvší svého původu, zapomenuvší svého jména. Věc, jež vypadala jako nesmírný klíč s třemi kruhy, byla ve skutečnosti patentním a nadmíru smrtícím revolverem. Předmět, jenž se zdál být stvořen spletí dvou vývrtek, byl ve skutečnosti klíčem. Předmět, jejž jste mohli omylem pokládati za tříkolku obrácenou koly vzhůru, byl nevylíčitelně důležitým přístrojem, k němuž ona vývrtka byla klíčem. Všechny tyto věci, jak jsem již řekl, vynalezl profesor; vynalezl vše, co bylo ve vzducholodi, vyjímaje snad jen sebe sama. Narodil se příliš pozdě, než aby mohl inaugurovati tento významný fakt, ale věřil, že se při nejmenším velmi zdokonalil.

Na palubě vzducholodi byl v onom okamžiku ještě jiný člověk. I jeho profesor podivnou shodou okolností nevynalezl, ba ani ho nijak zvlášť nezdokonalil, ač ho vylovil lasem kdesi v západním Bulharsku z vlastní jeho zahrádky s nepokrytým úmyslem zdokonaliti ho. Byl to neobyčejně svatý muž, takřka úplně zahalený množstvím bílých vlasů. Viděli jste jen jeho oči; zdálo se, že jimi mluví. Byl mnichem nezměrných vědomostí a bystrého intelektu a žil šťastný život v malém, kamenném domku a malé, kamenité zahrádce kdesi tam na Balkáně, zabývaje se spisováním drtivých vyvrácení a odhalování jistých heresí, jichž poslední hlasatelé byli upáleni (hlavně jeden druhým), přesně před 1119 lety. Byly to velmi věrohodné a důmyslné herese, a mnichovi jistě sloužilo k úctě, by i slávě, že měl dosti intelektu, aby odkryl jejich klamy; jediným neštěstím bylo, že nikdo v moderním světě neměl dosti intelektu, aby porozuměl jejich argumentům. Starý mnich, jehož křestní jméno bylo Michael a příjmením jméno, jež naší západní civilisaci nelze ani si zapamatovati ani vysloviti, žil, jak jsem již řekl velmi šťastným životem v horské poustevně a společnosti divé zvěře. A nyní, když ho šťastná náhoda pozvedla ve společnosti onoho divokého vědátora nade všechny hory, nedal se rovněž vyrušiti ze svého štěstí.

„Nemíním nikterak, můj dobrý Michaeli,“ pravil profesor Lucifer, „pokoušet se, abych vás obrátil nějakými argumenty. Hloupost vašich tradic může být zcela nesporně prokázána každému, kdo má trochu normálních znalostí světa, týchž znalostí, jež nás učí, abychom si nesedali do průvanu, a nepodporovali přátelské city u nezámožných lidí. Je pošetilostí mluvit o něčem podobném, dokazujeme-li racionalistickou filosofii. Vše ji vlastně dokazuje. Výměna názorů s lidmi všeho druhu   –“

„Promiňte mi,“ ozval se mnich skromně zpod spousty bílého vousu, „ale obávám se, že jsem vám neporozuměl; posadil jste mne snad do této věci, abych mohl vyměňovati názory s lidmi všeho druhu?“

„Zajímavá námitka, ovšem v rámci mělkých a deduktivních způsobu středního věku,“ odpověděl profesor mírně, „ale chci vám objasniti svůj názor i na vaší vlastní basi. Jsme vysoko na nebi. Podle vašeho náboženství, a podle všech náboženství, pokud je mi známo (a já vím vše), bylo nebe učiněno symbolem čehosi svatého a plného milosrdenství. Nyní však, když jsme sami na nebi, jste poučen lépe. Formulujte to, jak chcete, kruťte to, jak chcete, víte sám, že víte nyní víc. Znáte nyní, jak cítí člověk ve skutečnosti nebe, když se octne sám na nebi, obklopen nebem. Znáte nyní onu pravdu, a ta je taková. Nebesa jsou zlá, obloha je zlá, hvězdy jsou zlé. Tento pouhý prostor, toto pouhé množství děsí člověka více, než tygři a hrozný mor. Víte, že od té doby, kdy promluvila naše věda, dno Vesmíru se ztratilo. Nuže, nebesa jsou beznadějná, jsou beznadějnější než peklo samo. A má-li existovati nějaký příjemný život pro vaše bídné potomstvo morbidních opic, musí se ukrýt v zemi, hluboko pod vámi, pod kořeny trav, tam, kde odedávna bylo peklo. Ohnivé krypty, temná sklepení podsvětí, kam jste kdysi odsuzovali zlé, jsou sice hnusná, ale při nejmenším jsou mnohem útulnější než nebesa, po nichž plujeme. A přijde doba, kdy se v nich všichni ukryjete, abyste unikli hrůze hvězd.“

„Doufám, že mi prominete, přeruším-li vás,“ řekl Michael, zakašlav slabě, „ale pozoroval jsem vždy – “

„Pokračujte, pokračujte prosím,“ pravil profesor Lucifer záře, „rozvinuji skutečně nadmíru rád vaše prosté idee.“

„Nuže, je faktem,“ odpověděl Michael, „že ačkoli se obdivuji vaší rétorice i rétorice vaší školy, ovšem s pouhého verbálního stanoviska, moje skromné studie, jež jsem byl s to podniknout o vás a o vaší škole v dějinách lidstva vedly mne k – eh – dosti podivnému závěru, jejž je mi velmi těžko vyjádřiti, obzvlášť v cizím jazyce.“

„Jen dál, jen dál,“ řekl profesor povzbudivě, „pomohu Vám z toho. Jakým dojmem působil na vás můj názor?“

„Nu, abych řekl pravdu – nevím, zda se vyjádřím správně – ale, zdálo se mi jaksi, že vyjadřujete idee tohoto druhu nejvýmluvněji, právě když – eh – “

„Ah pokračujte,“ zvolal Lucifer bujaře.

„Nuže – právě když – eh, vaše vzducholoď má na něco naletět. Myslil jsem, že mi nezazlíte tuto zmínku, ale právě nyní na něco letíme.“

Lucifer se zaklením se vymrštil a vyskočil, opřev se vší silou o rukojeť, jež byla kormidlem létadla. Po celých deset posledních minut svištěli dolů do rozsedlin a propastí mezi mračny. V přítomném okamžiku spatřili purpurovou mlhou nedaleko od sebe cosi, co vypadalo jako svrchní díl nesmírné, temné koule, plující jako ostrov v moři mraků. Oči profesorovy zářily jako oči šílence.

„Toť nový svět,“ zvolal s hrůzným veselím. „Toť nová hvězda, a ponese moje jméno. Tato hvězda, a ne ona všední bude Luciferem, „sluncem jitra“. Zde nestrpíme žádných privilegovaných šílenství, zde nebudeme míti bohů. Zde bude člověk tak nevinný jako pampeliška, tak nevinný a tak krutý – zde intelekt – “

„Zdá se mi,“ řekl Michael bojácně, „že něco vyčnívá ze středu oné věci.“

„Ano vskutku,“ pravil profesor, nakláněje se přes zábradlí lodi; jeho brýle zářily intelektuálním rozrušením. „Co to jen může být? Mohl by to být ovšem jen pouhý – “

V tom se mu náhle vydral nepopsatelný vzkřek, a vymrštil ruce vzhůru jako ztracená duše. Mnich převzal s unaveným posunkem kormidlo; nezdálo se, že by byl udiven, poněvadž přicházel z nevědomých částí světa, kde není ničím neobyčejným, vzkřiknou-li ztracené duše při pohledu na onen podivný tvar, jejž profesor právě spatřil na vrcholu mysteriosní koule; převzal však kormidlo právě zavčas, a zatočiv jím prudce doleva zabránil, aby se vzducholoď neroztříštila o katedrálu sv. Pavla.

Vrstva pochmurně zbarvených mračen ležela v rovině vrcholku dómu katedrály, tak že se kopule a kříž podobaly bóji, plující na olověném moři. Když se k nim vzducholoď přiblížila, vypadala vrstva mraků tak suchá, skalnatá a ostře vyrýsovaná, jako nějaká šedá poušť. A tělo i duše letců zakusily ostrý a nezemský pocit, když se loď zařízla a klesala mračnem, jako pouhou mlhou, čímsi nekladoucím odporu. Ba možno říci, že jimi hrůzně otřásl fakt, že vlastně nebylo nijakého otřesu. Připadalo jim, jako by se byli zabořili do pravěkých skalisek jako do másla. Ale čekaly na ně pocity mnohem podivnější, než pocit klesání pevnou zemí. Na okamžik byly jejich oči a nozdry uzavřeny temnotou a chmurným mrakem; pak se temnota rozteplila v hnědavou mlhu. A hluboko, hluboko pod nimi se hnědá mlha rozplývala, až se rozzářila v oheň. Hustým londýnským ovzduším viděli pod sebou planoucí světla Londýna; světla, jež ležela pod nimi podobna čtvercům a obdélníkům ohně. Mlha a oheň se mísily v opar vášně; mohli jste říci, že mlha utápěla plameny; nebo jste stejně mohli říci, že plameny zapálily mlhu.

Okolo lodi a pod ní (neboť se vznášeli právě pod kopulí), nezměněný dóm se tyčil a vršel v temnotě jako svod nehlasných vodopádů. Anebo se podobal jakési kyklopské mořské obludě, sedící nad Londýnem a spouštějící svá chapadla na všech stranách, monstru na onom bezhvězdném nebi. Neboť londýnská mračna se zavřela nad hlavami putovníků a odloučila je od hořejších vrstev vzduchu. Propadli jako by střechou a vpluli do chrámu polosvitu.

Byli tak blízko kopuli, že Lucifer se o ni opřel rukou, odrážeje tak loď, jako by odrážel člun od břehu. Kříž nad kopulí byl již zahalen v temné mlhy obzoru, a zastřen stínem byl hrůznější ještě svým tvarem a velikostí.

Profesor Lucifer poklepl dvakrát dlaní na povrch veliké polokoule, jako by laskal nějaké ohromné zvíře. „Toť přece chlapík,“ řekl, „toť přece hlavní výhra.“

„Smím se co nejuctivěji otázati,“ ozval se starý mnich, „o čem to, pro vše na světě, mluvíte?“

„Nu“, zvolal Lucifer, uhodiv znovu do kopule, „to zde je jediný symbol, můj hochu. Tak tučný. Tak uspokojený. Ne jako tamto hubené individuum, rozpínající svoje ramena ve strnulé únavě.“ A ukázal na kříž; jeho tvář při tom potemněla úšklebkem. „Říkal jsem vám právě, Michaeli, že mohu dokázati takřka všechny racionalistické these a křesťanský humbug z jakéhokoliv symbolu vámi navrženého, z jakéhokoliv nápadu, jenž se mi namane. Zde příklad až příliš pravdivý. Co by mohlo vyjádřit lépe vaši filosofii a moji filosofii než tvar onoho kříže tam a tam té kopule? Koule je rozumná, kříž je nerozumný. Toť čtyřnohý tvor, jehož jedna noha je delší než ostatní. Koule je nevyhnutelná. Kříž náhodný. A především – koule je sama v sobě ucelena; kříž je již v podstatě a především v rozporu sám se sebou. Kříž je konflikt dvou nepřátelských linií nesmiřitelně různého směru. Ta mlčenlivá věc tam nahoře je ve své podstatě utkáním, chtivým sražením se, kamenným bojem. Eh, ten váš posvátný symbol propůjčil své jméno výrazu zoufalství a zmatku. A mluvíme-li o lidech, kteří současně nemají o sobě dobré znalosti a současně jsou zaujati proti sobě, že jejich cesty se kříží. Pryč s onou věcí! Pouhý její tvar je contradictio in adiecto.“

„Máte naprostou pravdu,“ řekl Michael rozvážně. „Ale my máme rádi kontradikce in adiecto. Člověk sám je kontradikcí; je zvířetem, jehož předností před ostatními zvířaty je, že padl. Kříž, jak pravíte, je věčným rozporem; já rovněž. Kříž je kamenným bojem. Každá forma života je bojem živého těla. Tvar kříže je iracionální stejně jako tvar lidské bytosti je iracionální. Pravíte, že kříž je čtyřnožcem, jehož jedna noha je delší, než ostatní. Já zase říkám, že člověk je čtyřnožec, jenž užívá jen dvou svých nohou.“

Profesor se na okamžik zachmuřil a zamyslil: „Ovšem, vše je jen relativní, a nepopírám, že element boje a vnitřního rozporu, jak je representován křížem, má oprávněné místo na jistém vývojovém stupni. Ale kříž je nesporně nižším stupněm a koule vyšším. A konec konců, můžete zcela snadno vidět, co je skutečně nesprávného ve Wrenově[1] architektonickém uspořádání.“

„Nu a co, prosím?“ zeptal se Michael mírně.

„Kříž je na vrcholném bodě koule,“ odpověděl profesor Lucifer prostě. „Toť je rozhodně nesprávné. Koule by měla být na vrcholu kříže. Kříž je pouhou barbarskou opěrou; koule je dokonalost sama. Kříž je při nejlepším jen trpký strom lidské historie; koule je oblý, zralý, konečný plod. A plod má být na vrcholku stromu, ne u jeho kořene.“

„Ah,“ řekl mnich a vráska mu rozbrázdila čelo, „soudíte tedy, že podle racionalistického schématu symbolů koule by měla být na vrcholku kříže?“

„Toť vskutku úhrn celé mé alegorie,“ pravil profesor.

„Nu, toť skutečně velmi zajímavé,“ odpověděl Michael pomalu, „poněvadž v tom případě uviděl byste velmi pozoruhodný důsledek, jehož docílily pravidelně všechny ty mohutné a zdatné systémy, jež stvořil racionalismus, čili náboženství koule, aby jimi vychovával a vedl lidstvo. Myslím, že byste uviděl ten důsledek, jenž je vždy konečným vtělením a logickým důsledkem vašeho logického schématu.“

„O čem to mluvíte?“ otázal se Lucifer. „Co by se stalo?“

„Myslím, že by ona koule spadla,“ pravil mnich, dívaje se vážně do prázdna.

Lucifer učinil hněvivý posunek a otevřel ústa, aby promluvil, ale Michael se stejně rozvážným výrazem pokračoval dřív, než mohl říci slovo.

„Znal jsem kdysi člověka, jako jste vy, Lucifere,“ řekl s monotónností a zdlouhavostí, jež vzbuzovala šílenství. „Byl rovněž –  – “

„Neexistuje člověk mně podobný,“ zvolal Lucifer s vehementností, jež otřásla vzducholodí.

„Jak jsem pozoroval,“ pokračoval Michael, „byl rovněž toho názoru, že symbol křesťanství je symbolem divošství a pln nerozumnosti. Jeho příběh je docela zajímavý. Je rovněž dokonalým podobenstvím toho, co se přihází racionalistům vašeho rázu. Začal ovšem tím, že zakázal kříž všude ve svém domě, neb na krku své ženy, ba i na obrazech. Říkal stejně jako vy, že je to náhodný a fantastický obrazec, že je to monstrum milované proto, poněvadž je paradoxní. Pak začal být prudším a výstřednějším; rozbíjel kříže u cesty; žil totiž v římsko-katolické krajině. Konečně na vrcholu svého šílenství vylezl na věž kostela své farnosti a strhl s ní kříž a mával jím ve vzduchu s divokým monologem vysoko pod hvězdami. Pak jednoho tichého letního večera, právě když kráčel domů polní cestou, ďábel jeho šílenství ho napadl s prudkostí a mohutností, jež mění celý svět. Pokuřoval si a zastavil se na okamžik před nekonečnou řadou plotových kolů, když se mu náhle oči otevřely. Ani stín nepřeklouzl, ani lísteček se nehnul. Ale jakoby náhlou změnou uvnitř oka spatřil, že onen plot je armádou nesčíslných křížů, spojených pospolu přes pole a pláně. Zamával svou těžkou holí a vrhl se na ně jako na armádu. Po dlouhé míle svého návratu domů je srážel k zemi a rozmetával do vzduchu. Neboť nenáviděl kříž a každý plot je hradbou křížů. Když se vrátil domů, byl z něho skutečný šílenec. Usedl na židli, ale hned se s ní zvedl, poněvadž pravoúhlá zkřížení truhlářských výrobků opětovala onen nesnesitelný symbol. Vrhl se na lože, jen aby se rozpomněl, že je rovněž jako každá umělá práce, zkonstruována podle onoho prokletého plánu. Jal se rozbíjeti svůj nábytek, poněvadž byl zroben z křížů. Zapálil svůj dům, poněvadž byl postaven z křížů. Nalezli ho v řece.“

Lucifer se díval na Michaela, kousaje se do rtů.

„Je to skutečná příhoda?“ otázal se.

„Ach ne,“ odpověděl Michael vesele. „Je to podobenství. Je to podobenství o vás a vašich všech racionalistech. Začínáte tím, že rozbíjíte Kříž; ale končíte tím, že rozbíjíte celý obyvatelný svět. Nebráníme vám tvrdit, že nikdo nemá vstupovat do církve proti své vůli. Když se zase s vámi setkáme, říkáte, že nikdo nemá práva vstoupiti do ní. Nebráníme vám říkati, že neexistuje skutečný Ráj. Shledáváme však, že tvrdíte, že neexistuje žádné Irsko. Začínáte tím, že nenávidíte vše iracionální a dospíváte k nenávisti vůči všemu, poněvadž vše jest iracionální a tak – “

Lucifer po něm skočil se skřekem divokého zvířete. „Ah,“ zaječel, „každý ať má své šílenství. Zbláznil jste se do kříže. Nechť vás zachrání.“

A s herakleovskou energií zatlačil mnicha z kolísající vzducholodi na horní část kamenné kopule. Michael se stejně briskní čilostí se zachytil na jednom rameni kříže a zachránil se tak před pádem. V tomže okamžiku Lucifer strhl jakousi páku a loď se vznesla do výše již jen s ním.

„Ha, ha,“ zavýskl, „jakou podporou shledáváte nyní kříž, starý brachu?“

„Z praktické stránky je jako podpora,“ odpověděl Michael nevrle, „rozhodně mnohem lepší, než koule. Smím se vás otázat, míníte-li mne zde nechat?“

„Ano, ano. Stoupám! Stoupám!“ volal profesor v neovládnutelném rozrušení. „Altiora peto. Moje cesta vede vzhůru.“

„Jak často jste mi říkal, profesore, že v prostoru neexistuje skutečně žádné nahoře a dole?“ řekl mnich. „Vystoupím stejně vysoko jako vy.“

„Vskutku,“ řekl Lucifer, nakláněje se přes zábradlí vzducholodi. „Smím se vás otázati, co míníte udělat?“

Mnich ukázal dolů na Ludgate Hill. „Chci se vyšplhati na některou hvězdu,“ pravil.

Ti, kdož se dívají na věci velmi povrchně, považují paradox za cosi vlastního žertovnému a lehčímu žurnalismu. Paradox tohoto druhu můžete nalézti ve výrocích dandyho v dekadentní komedii: „Život je příliš závažný, než abychom jej mohli brát vážně. Ti, kdož se dívají na věci trochu hlouběji a delikátněji, vidí, že paradox je cosi specielně vlastního všem náboženstvím. Paradox tohoto rázu lze shledávati ve výroku: „Slabých je království pozemské.“ Ale ti, kdož cítí samy základy věcí, vědí, že paradox není vlastní jenom náboženstvím, ale všem živoucím a prudkým krizím lidského života. A paradox tohoto rázu pochopí jasně kdokoliv, kdo náhodou se octne uprostřed prostoru, drže se za jedno rameno kříže sv. pavelské katedrály.

Otec Michael přes svůj věk a přes svůj asketismus (či snad právě pro to, což já vím), byl velmi zdravý a šťastný starý gentleman. A když se tak kymácel na rameni kříže nad hrůznou prázdnotou vzdušného prostoru, uvědomoval si se smrtelnou jasností, jež je vlastní mozku toho, kdo se ocitl v nebezpečí, jaká nesmrtelná a beznadějná kontradikce je zahrnuta v pouhé myšlence odvahy. Byl zdravým a šťastným starým gentlemanem a nedbal tudíž mnoho odvahy. A cítil, jako cítí každý člověk v napjatém okamžiku takové hrůzy, že hlavním nebezpečím je hrůza sama; jeho jedinou možnou silou mohla být chladnokrevnost, rovnající se skoro lehkovážnosti, a lehkovážnost dosahující téměř sebevražedného vychloubání. Jeho jediná divoká naděje na bezpečné vyváznutí byla v tom, aby si nepřál příliš zoufale být v bezpečí. Dole na oné hrůzné fasádě snad budou stupně, nebude-li jen vůbec dbát o to, jsou-li tam stupně či ne. Bude-li zoufale odvážný, možná, že unikne; bude-li moudrý, zůstane tam, kde je, až spadne dolů jako kámen. A tento protiklad opakoval se mu ustavičně v myšlenkách, protiklad stejně velký a úžasný, jako nesmírný protiklad kříže; rozpomínal se, že často slyšel slova: „Kdokoliv ztratí život svůj, nalezne život.“ Vzpomněl si s podivnou lítostí, že tento výrok byl vždy vykládán tak, že kdokoliv ztratí svůj fysický život, zachrání svůj život duchovní. Nyní však věděl pravdu, jež je známa všem bojovníkům, lovcům a horolezcům. Věděl, že jeho živočišný život může být zachráněn jedině velkou pohotovostí ztratit jej.

Leckdo bude považovati za pravděnepodobné, že by lidská duše, vznášející se beznadějně uprostřed prostoru, mohla myslit na filosofické nedůslednosti. Ale je nebezpečno dogmatisovati o takovýchto krajních stavech; často vzbuzují jistou neužitečnou a truchlivou intelektuální činnost, myšlenku nejen zbavenou vší naděje, ale i vší touhy. A je-li nemožno dogmatisovati o takovýchto stavech, je ještě nemožnější je popsat. Tuto křeč zdravého a jasného úsudku sledovala v Michaelově mysli křečovitá, elementární hrůza; hrůza zvířete v nás, jež považuje veškerý svět za svého nepřítele; hrůza, jež zvítězivši nezná slitování a jež poražena nemá ani jiskřičky naděje. Nelze mluviti lidskými slovy o deseti minutách oné hrůzy. Ale pak zase v té proklaté temnotě začalo vzrůstati jakési divné svítání jako z šedého a matného stříbra. A o této konečné resignaci či jistotě už naprosto není možno psát; je to cosi podivnějšího, než peklo samo; je to snad jedno z posledních tajemství božích. V nejvyšší krizi nevyléčitelné hrůzy dolehne nejednou na člověka klid šíleného uspokojení. Není to naděje, poněvadž naděje je jen částečná, romantická a směřuje do budoucnosti; tento pocit však je úplný a přítomný. Není to víra, poněvadž víra je samou svou podstatou prudká, při tom však současně plna pochybností a pohrdání; tento pocit je však prostě jen uspokojením. Není to vědění, poněvadž se nezdá, že by intelekt měl na tom nějaký význačný podíl. A rovněž to není (jak by ti moderní tupci jistě řekli), pouhé utlumení, či negativní paralysa schopnosti cítit bolest. Není to naprosto nic negativního; je to tak positivní, jako dobrá zpráva. A v jistém směru je to skutečně dobrá zpráva. Zdá se takřka, jako by v tom okamžiku nastala jakási rovnost mezi věcmi, jakási rovnováha všech možných možností, jíž nesmíme poznati, aniž bychom poznali také lhostejnost vůči dobru a zlu, ale jež se nám někdy na okamžik objeví jako poslední pomoc v naší poslední agonii.

Michael by jistě nebyl dovedl udati nějaký rozumný důvod pro ono nekonečné, nesmyslné uspokojení, jež ho prolomilo a naplňovalo až po okraj. Cítil s jistou bláznivou jasnovidností, že i kříž je zde, i kopule je zde, a i že dóm je zde; že musí slézti s nich dolů, a že ani v nejmenším nedbá toho, zabije-li se, či ne.  Tato mysteriosní nálada trvala dosti dlouho, aby ho dohnala k onomu hrůznému sestupu a přinutila ho pokračovat v něm. Ale šestkráte, nežli dostihl nejvyššího z vnějších ochozů, vrátil se úděs a dolehl naň jako letící bouře temnoty a hromobití. V okamžiku, kdy konečně dospěl onoho bezpečného místa, cítil (jakoby v nějakém nemožném záchvatu opilosti), že má dvě hlavy; jedna byla klidná, bezstarostná a účinná; druhá viděla nebezpečí jako na mapě smrti, byla moudrá, starostlivá a neužitečná. Michael se domníval, že se bude musit spustit střemhlav dolů po průčelí celé budovy. A když klesl na nejvyšší ochoz, cítil se stejně dalek pozemského globu, jako by spadl jenom se slunce na měsíc. Zastavil se na okamžik, oddychuje si v ochozu pod kopulí a pak popošel pozvolna o pár metrů. Sotvaže tak učinil, hromový úder ochromil jeho duši. Muž, těžkopádný, obyčejný muž, s klidnou, indiferentní tváří a docela prosaickou uniformou s řadou knoflíků, se mu postavil do cesty. Michael neměl ani pokdy být zvědav, zda tento solidní, udivený muž s hnědým knírem a niklovými knoflíky vypadl rovněž ze vzducholodi. Nechal prostě svoji mysl rozplývat se v nekonečném štěstí nad oním člověkem. Myslil si, jak by bylo krásné, kdyby mohl s oním mužem žít navždy v onom ochoze. Cítil, že by mohl žíti a růsti v bezejmenných stínech duše tohoto muže a pak naslouchat bezejmenným stínům duší všech jeho tet a strýců. Okamžik před tím umíral samoten. Nyní žil v tomže světě s člověkem; toť nevyčerpatelná extase. V ochozu pod kopulí našel otec Michael člověka, jenž je nejušlechtilejší, nejbožštější a lásky nejhodnější ze všech lidí, lepší, než všichni svatí, větší, než všichni rekové – člověka Pátka.[2]

Ve zmatených barvách a hudbě svého nového ráje Michael slyšel jen slabě a jako v dálce jakési poznámky, jimiž se k němu obracel onen krásný, solidní muž; poznámky o čemsi jako o tom, že je to proti řádu a že je to mimo hodiny. Zdálo se též, že se táže Michaela, jak se tam dostal. Tento krásný muž cítil jako Michael, že země je hvězda, vznášející se na nebi. Konečně se Michael nasytil pouhé lahodné hudby hlasu onoho muže s knoflíky. Začal poslouchat to, co říká a dokonce se i pokoušel odpovědět na otázku, jež mu jistě byla položena již několikrát, a jež byla nyní kladena s jistou přemírou emfase. Michael si uvědomil, že onen obraz boží v uniformě se ho ptá, jak se tam dostal. Řekl tedy, že připlul v Luciferově vzducholodi. Jakmile dal tuto odpověď, chování obrazu Božího pozoruhodně se změnilo. Přestal oslovovati Michaela zhurta jako rušitele pořádku, a začal s ním mluviti s jistou dychtivostí a horečnou laskavostí jako s dítětem. Zdálo se, že obzvláště touží odlákat ho od balustrády. Vedl ho za ruku ke dveřím, ústícím do vlastní budovy, ustavičně ho konejše. Líčil při tom i pro Michaela a jeho nepatrnou znalost světa neuvěřitelné množství skvělých rozkoší a rozmanitých výhod, čekajících ho dole. Michael ho sledoval po zdánlivě nekonečné spirále schodů, třeba že vlastně jen ze zdvořilosti. Na jednom místě se otevřely dveře. Michael jimi vešel a nevypočitatelný muž v uniformě skočil za ním a přidržel ho na místě, kde stál. Ale Michael sám si toliko přál státi; stát a dívat se. Zdálo se mu, že vstoupil do jiné nekonečnosti. Vstoupil do jiného nekonečna, pod kopuli jiného nebe.

Toto však byl nebeský dóm, vystavěný člověkem. Zlato, zeleň a nach jeho zapadajícího slunce se neobrážel v beztvarných mračnech, ale na postavách cherubínů a serafínů, úžasných lidských postavách s vášnivými křídly. Jeho hvězdy nebyly nahoře, ale kdesi hluboko dole, podobny hvězdám padnuvším, avšak v neroztříštěných konstelacích, dóm sám byl pln temnoty. A hluboko dole, ještě níže než byla světla, bylo viděti pomalu se pohybující a nehybné, velké, černé masy lidí. Zvuk vesmírných varhan zdál se otřásati vzduchem prázdné prostory; a jím prodíral se k Michaelovi hlas zvuku ještě hroznějšího; hrozný, věčný hlas člověka, volajícího ke svému bohu od začátku do konce světa. Michael cítil takřka, jakoby byl bohem, a všechny hlasy se nesly k němu.

„Ne, ty krásné věci nejsou zde,“ pravil polobůh v uniformě konejšivě. „Krásné věci jsou dole. Pojďte jen se mnou, dole je cosi, co vás překvapí; cosi, co toužíte nadmíru vidět.“

Bylo zjevno, že muž v uniformě se naprosto necítí bohem; Michael se tudíž nepokoušel vysvětliti mu své city, ale sledoval ho zcela krotce po točitém schodišti. Neměl ani tušení, kde a v jaké výši se nalézal. Byl dosud pln chladné skvělosti onoho místa a – jak to vyjádřil brilantně jistý francouzský spisovatel – „závrati z nekonečna“, když v tom se otevřeli jiné dveře, a s nevylíčitelným ustrnutím zpozoroval, že je opět ve známé výši, v ulici, plné tváří, s domy, ba i svítilnami nad hlavou. Cítil se náhle šťastným a náhle nevypsatelně malým. Připadalo mu, že se změnil zase v dítě; jeho oči hledaly zase vášně jako oči dítěte dlažbu, jako cíl nějakého uspokojivého skutku. Cítil plně teplo oné radosti, z níž se pyšní sami vylučují; radosti, jež nejen je sloučena s pokorou, ale jež sama je pokorou. Pociťují ji lidé, již jen o vlásek unikli smrti, lidé, jichž láska je náhle opětována, a lidé, jimž byly jejich hříchy odpuštěny. Jeho oči se pásly na všem, nač dopadly, ne esteticky, ale s onou prostou, radostnou chutí chlapce křoupajícího koláč. Těšil se ze čtyřhranností domů; líbily se mu jejich čisté kontury, jako by je byl sám právě vyřízl nožem. Osvětlené čtverce výkladních skříní vzrušovaly ho tak, jako se děti vzrušují osvětleným jevištěm nějaké mnohoslibné pantomimy.

Uzřel náhodou v krámě, jenž s vypínavou smělostí se rozběhl na chodník, několik čtyřhranných konserv s masem, a připadaly mu jako sto veselých radovánek, ve stu ulicích světa.

Byl snad nejšťastnějším ze synů člověka. Neboť v onom nesnesitelném okamžiku, kdy visel, polo klouzaje, na kopuli sv. Pavla, celý vesmír byl zničen a znovu stvořen. Náhle pronikl vším tím šumem ztemnělých ulic praskot skla. S mysteriosní rychlostí, charakteristickou pro dav, shrnuli se lidé správným směrem, ku špinavému krámku vedle obchodu s masnými konservami. Úlomky skleněné tabule ležely všude po chodníku. A policie již sebrala velmi štíhlého mladého muže s temnými, hebkými vlasy a temnýma, oslněnýma očima, s šedým plaidem přes rameno, jenž právě roztříštil okno jedinou ranou své hole.

„Udělal bych to znovu,“ řekl mladý muž s rozzuřenou bledou tváří. „Každý by to udělal. Viděli jste, co tam stálo? Přísahám, že bych to učinil znovu.“ V tom jeho oči dopadly na mnišský oděv Michaelův, sňal svůj šedý, skotský širák s gestem katolíka.

„Otče, viděl jste, co tvrdili?“ zvolal třesa se. „Viděl jste, co se odvážili říci? Nerozuměl jsem tomu zprvu. Přečetl jsem to až do poloviny, než jsem rozbil ono okno.“

Michael nevěděl, co vlastně cítí. Celý mír světa byl bolestně uzavřen v jeho srdci. Nový a dětský svět, jejž náhle uzřel, ostatní lidé vůbec neviděli. Trčeli dosud uprostřed svých starých rozrušujících, odpustitelných a zbytečných sporů, v nichž obě strany tak mnoho mluví, a kde vlastně tak málo lze vskutku říci. Zachvátila ho náhlá mohutná inspirace; zasáhne je na témž místě, kde stáli, láskou Boží. Nesmí se pohnout, dokud nespatří svoji vlastní sladkou a vzrušující existenci. Nesmí odejíti s onoho místa, dokud nepůjdou domů, objímajíce se jako bratři a jásajíce, jako osvobození. Stín fantastické milosti dopadal naň s Kříže, s něhož právě spadl; a první tři slova, jež promluvil hlasem stříbrné polnice, přikula  lidi jako zkamenělé! Kdyby snad byl ve svém osvícení mluvil hodinu, byl by snad založil na Sundgate Hill nové náboženství. Ale těžká ruka jeho průvodce dopadla mu náhle na rameno.

„Ten ubohý chlapík má o kolečko víc,“ řekl dobromyslně k davu. „Nalezl jsem ho, jak bloudí po katedrále. Říká, že přiletěl ve vzducholodi. Je zde nějaký volný strážník, aby se ho ujal?“

Byl zde volný strážník. Dva jiní strážníci vzali si na starost mladého muže v šedém obleku; čtvrtý zabýval se majitelem krámku, jevícím jistý sklon k pobouření. Odvedli mladého, štíhlého muže na radnici, kam ho budeme sledovati v příští kapitole. A nejšťastnějšího muže na světě odvedli do blázince.

G. K. Chesterton

 

Z angličtiny přeložil Jiří Foustka.

Jako ilustrace byla použita fotografie kříže na kopuli katedrály sv. Pavla v Londýně.

 

[1] Christopher Wren, slavný anglický stavitel (1632 – 1723), tvůrce katedrály sv. Pavla.

[2] Robinson!

9 Komentářů k "Koule a kříž: Rozhovor kdesi v neurčitu"

  1. Hranicar | 1.2.2017 z 23:44 |

    Rozumite tomu nekdo?

  2. Tomáš | 2.2.2017 z 8:53 |

    Připomíná mi to stylem výbornou povídku Pán světa. Vynikající počtení. Díky.

  3. Honza | 2.2.2017 z 15:10 |

    Chci připomenout něco ze slov P.Ježíše na dnešní dobu:

    [Omlouvám se, ale neschválená soukromá zjevení a údajná poselství na Hodie nezveřejňujeme, a to ani v diskusích. Děkuji za pochopení. Martin R. Čejka]

  4. Miloš | 2.2.2017 z 16:51 |

    Nejde o soukromé zjevení, protože podobné věci se skutečně odehrávají v lidském nevědomí. Nikdo není ušetřen různých snů a iluzí.
    Symbol koule = prázdnota /v buddhismu šůnjata /a na ní je symbol kříže. Tak to prostě musí být, lucifer mu radil opak, kouli na kříž. Poučný příběh.

  5. Pavel | 2.2.2017 z 18:28 |

    „Neboť nenáviděl kříž a každý plot je hradbou křížů“.
    Proto je asi dnes v jistých kruzích tak „moderní“ kritizovat ploty ( a zdi).

  6. Literárně: Není všechno zlato, co se v Chestertonovi třpytí..

  7. Vostok | 2.2.2017 z 21:06 |

    Ta část, kdy mnich je na hranici smrti, evokuje pasáž z Jungerovy Chůze lesem, kde lesní chodec je definován jako ten, kdo dava přednost tomu ze je tak a tak /i kdyby to vedlo k fyzickemu zaniku/, pred tím, ze „pouze“ jest /i kdyby toto „pouze“ jest zaručovalo fyzicke přežití/.

  8. Jaroslav | 19.2.2017 z 15:20 |

    Těším se na pokračování. Marně? :-)

    II. Náboženství policejního úředníka.
    Vydavatelství „Atheisty“ přestávalo v posledních letech čím dále tím více být vynikajícím charakteristikem Ludgate Hillu. Časopis so nehodil do oné atmosféry. Vykazoval zájem na Bibli, neznámý v tomto okrsku a znalosti tohoto díla, že na ně nikdo jiný na Ludgate Hillu nemohl činiti nároku. Nadarmo plnil redaktor „Atheisty“ své výkladní okno prudkými a neodpověditelnými otázkami, co dělal Noe v Arše úmluvy s krkem žirafy. Nadarmo se tázal vášnivě a naposled již, jak se může tvrzení, že „Bůh je duch“, srovnávati s výrokem „Země je podnoží jeho“. Nadarmo obviňoval energicky, že londýnský biskup dostává ročně 12.000 liber za to, že předstírá víru v to, že velryba spolkla Jonáše. Nadarmo vyvěšoval na nejnápadnější místo nejzajímavější vědecké úvahy o šíři jícnu velryby. Což to neznamenalo nic pro mimojdoucí Nezaujalo jeho prudké, skvělé a skutečně upřímné pohrdání nikdy někoho z lidí, valících se po Ludgate Hillu? Nikdy. Malý muž, jenž vydával „Atheistu“, vyběhl často za hvězdných večerů před svůj krám a hrozil pěstí sv.Pavlu v rozhořčení své svaté války se svatým místem.
    Mohl si ušetřiti toho vzrušení. Kříž na vrcholku sv. Pavla a krámek s „Atheistou“ u jeho paty byly olia stejně vzdáleny světa. Krámek a kříž byly stejně pozdviženy a osamoceny na prázdných nebesích. Malému muži, jenž vydával „Atheistu“, malému, prudkému Skotovi s bujným rudým vlasem a vousem (jmenoval se Turnbull) celý tento úpadek ve veřejné závažnosti nepřipadal smutným, ba ani bláznivým, ale prostě rozrušujícím a nevysvětlitelným, fiekl nejhorší věci, jež bylo možno říci; zdálo se, že je to vše přijímáno a ignorováno jako obyčejné žvásty jiných politiků.

  9. Pokračování snad bude. Zeptám se přepisovače.

    MRČ

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*