Ponořme se do latiny 53 – doctóres, vírgines

latina

Jak už jsme uvedli, maskulina a feminina oa-kategorie jsou jediná jména, jejichž nominativ je v plurálu odlišný od akusativu. Takže si pamatujme: pro eiu-kategorii platí něco podobného, co pro neutrum: nominativ, akusativ a vokativ plurálu má stejný tvar. Tím pádem můžeme v této jediné lekci probrat analogii toho, čemu jsme v případě oa-kategorie věnovali předešlé dvě lekce.

Koncovka plurálu uvedených tří pádů se skládá ze samohlásky –s, před kterou se vloží hláska –e–(pro ei-podkategorii) nebo –u– (pro u-skloňování). Vypadá to složitě, ale neděste se: zhruba lze říci, že před –s– se vkládá kmenová samohláska s tím, že, jak už víme, i-skloňování se chová jako jakýsi „dialekt“ e-skloňování, takže se v tomto případě s e-skloňováním „sveze“. Jde tedy o dvě koncovky –es (pro e-skloňování a i-skloňování) a –us (pro u-skloňování). Znovu připomínáme: připojují se (stejně jako všechny další koncovky plurálu) ke kmeni odvozeného od genitivu singuláru, od něhož odstraníme příslušnou koncovku. V následujících ilustracích uvedeme v závorce vždy latinský nominativ a genitiv singuláru a nominativ singuláru v češtině.

V Credu vyznáváme propter nos hómines (akusativ, pro nás lidi, homo, hominis, člověk), verše žalmu 25 pro mytí rukou začínají Lavábo inter innocéntes (akusativ, Umyji mezi nevinnými, ínnocens, innocéntis, nevinný), po stupňových modlitbách vykročí celebrant k oltáři se slovy Aufer a nobis… iniquitátes nostras (akusativ, Sejmi z nás … nepravosti naše, iníquitas, iniquitátis, nepravost), po vzpomínce na živé v kánonu říká celebrant slova Communicántes et memóriam venerántes (nominativ, Spolusdílející[1] a památku uctívající, commúnicans, communicántis, spolusdílející, vénerans, venerántis, uctívající).

V závěru prefací (pro všední dny, o Panně Marii, postní aj.) jsou ve výčtu andělských kůrů jmenovány v nominativu Dominatiónes (Panstva, Dominátio, Dominatiónis, Panstvo, vláda), Potestátes (Mocnosti, Pótestas, Potestátis, moc) a Virtútes (Síly, Virtus, Virtútis, síla) a pak dále je akusativ voces (hlasy, vox, vocis, hlas) a dicéntes (říkající, dicens, dicéntis, říkající).

Dicéntes zní také v závěru obou antifon Púeri Hebraeórum, zpívaných při rozdávání ratolestí na Květnou neděli. V té první se ještě vyskytuje clamántes (volající, clamans, clamántis, volající). Známý vánoční zpěv začíná slovy Adéste fidéles, s vokativem fidéles (věrní, věřící, fidélis, fidélis, věrný). A nezapomeňme na litanie ke všem svatým, z minulé lekce už známe sacerdótes a vírgines.

Pokud jde o u-skloňování, v mešním kánonu v samé blízkosti konsekračních slov jsou k dispozici hned dvě ukázky akusativu slova manus (ruka, známe z lekce 16): Qui prídie quam paterétur, accépit panem in sanctas ac venerábiles manus suas (Jenž den před tím, než trpěl, vzal chléb do svých svatých a ctihodných rukou – v latině je akusativ, protože předložka in má zde význam „kam“ a ne „kde“) a Símili modo postquam cenátum est, accípiens et hunc præclárum Cálicem in sanctas ac venerábiles manus suas (Podobným způsobem potom co bylo po večeři, vzav i tento přeslavný kalich do svých svatých a ctihodných rukou); a tentýž tvar je i na konci pašijí podle sv. Lukáše, čtených v úterý sv. Týdne; jde o záznam Kristových slov Otče, do rukou tvých (tedy opět „kam“, ne „kde“, jak by mohl svádět archaický překlad „v ruce tvé“) poroučím ducha svého: Pater, in manus tuas comméndo spíritum meum.

5. verš žalmu 103 začíná slovy Qui facis ángelos tuos spíritus, čemuž porozumíme, když si uvědomíme, že spíritus znamená nejen duch ale i dech, vzduch, resp. vítr: „který činíš posly tvé větry“ ve smyslu „který činíš větry svými posly“.

Evžen Kindler

[1] Víceznačné slovo communicántes se obvykle překládá opisem: my, jsoucí ve společenství, ve společenství jsouce.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 53 – doctóres, vírgines"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*