Koule a kříž: Náboženství policejního úředníka

koule-kriz3

Vydavatelství „Atheisty“ přestávalo v posledních letech čím dále tím více být vynikajícím charakteristikem Ludgate Hillu. Časopis se nehodil do oné atmosféry. Vykazoval zájem na Bibli, neznámý v tomto okrsku a znalosti tohoto díla, že na ně nikdo jiný na Ludgate Hillu nemohl činiti nároku. Nadarmo plnil redaktor „Atheisty“ své výkladní okno prudkými a neodpověditelnými otázkami, co dělal Noe v Arše úmluvy s krkem žirafy. Nadarmo se tázal vášnivě a naposled již, jak se může tvrzení, že „Bůh je duch“, srovnávati s výrokem „Země je podnoží jeho“. Nadarmo obviňoval energicky, že londýnský biskup dostává ročně 12.000 liber za to, že předstírá víru v to, že velryba spolkla Jonáše. Nadarmo vyvěšoval na nejnápadnější místo nejzajímavější vědecké úvahy o  šíři jícnu velryby. Což to neznamenalo nic pro mimojdoucí? Nezaujalo jeho prudké, skvělé a skutečně upřímné pohrdání nikdy někoho z lidí, valících se po Ludgate Hillu? Nikdy. Malý muž, jenž vydával „Atheistu“, vyběhl často za hvězdných večerů před svůj krám a hrozil pěstí sv. Pavlu v rozhořčení své svaté války se svatým místem. Mohl si ušetřiti toho vzrušení. Kříž na vrcholku sv. Pavla a krámek s „Atheistou“ u jeho paty byly oba stejně vzdáleny světa. Krámek a kříž byly stejně pozdviženy a osamoceny na prázdných nebesích.

Malému muži, jenž vydával „Atheistu“, malému, prudkému Skotovi s bujným rudým vlasem a vousem (jmenoval se Turnbull) celý tento úpadek ve veřejné závažnosti nepřipadal smutným, ba ani bláznivým, ale prostě rozrušujícím a nevysvětlitelným. Řekl nejhorší věci, jež bylo možno říci; zdálo se, že je to vše přijímáno a ignorováno jako obyčejné žvásty jiných politiků. Den ze dne jeho blasfemie byly křiklavější a den ze dne kladl se na ně hustěji prach. Zdálo se mu, jakoby se pohyboval ve světě idiotů. Připadal si jakoby uprostřed pronároda, jenž se směje, slyší-li o vlastní smrti, a civí do prázdna o Věčném Soudě. Rok po roce míjel a rok od roku smrt Boha v malém krámku na Ludgate Hillu stávala se méně a méně závažnou událostí. Všichni přední mužové jeho doby zbavovali Turnbulla odvahy. Socialisté říkali, že proklíná kněze, místo co by měl proklínat kapitalisty. Umělci říkali, že duše je nejduchovnější, ne je-li oproštěna od náboženství, ale je-li osvobozena od morálky. Rok po roce míjel, až konečně přišel muž, jenž se choval k profánnímu Turnbullově krámku se skutečnou úctou a vážností. Byl to mladý muž s šedivým plaidem a roztříštil okno krámku.

Byl to mladý muž, jenž se narodil u Zátoky Quisagské, naproti Rum a ostrov Skye. Jeho pyšné ostříží rysy a kučeravé černé vlasy měly ráz oněch neznámých historických fenoménů, jimž se barbarsky říká Keltové, ale jež jsou pravděpodobně starší než Keltové, ať již tito byli kýmkoliv. Byl jménem i rodem Highlander[1] z rodiny Macdonaldů; ale jeho rodina, jak se v takových případech pravidelně stává, přijala jméno jedné poboční linie a pro všechny případy, jež se mohly naskytnouti v Londýně, nazýval se sám Evanem Mac Ianem[2]. Byl vychován v samotě a odloučenosti jako přísný římský katolík, uprostřed onoho malého úseku římských katolíků, jenž je vklíněn do Západních Výšin. A dostal se až na Fleet Street, hledaje jakési napolo slíbené zaměstnání, aniž si řádně uvědomil, že jsou na světě také lidé, kteří nejsou římskými katolíky. Shledal, že stál několik okamžiků před sochou královny Anny před průčelím sv. Pavelské katedrály, s pevným přesvědčením, že je to socha Panny Marie. Byl poněkud překvapen nedostatkem úcty, projevovaným soše kolemjdoucími lidmi. Nevěděl, že jejich jediným základním historickým principem, jediným zákonem, jenž se skutečně vryl do jejich srdcí, bylo velké a utěšující ujištění, že královna Anna je mrtva. Tato víra byla tak základní, jako jeho víra, že Naše Paní je živa. Všichni lidé, s nimiž promluvil od chvíle, kdy se dotekl pomezí naší mody či civilisace, shodou okolností buď s ním sympatizovali, nebo byli pokrytci. A kdyby i byli pronesli nějaké běžné blasfemie, nebyl by jim porozuměl prostě pro zaujatost a uspokojenost své duše.

V onom fantastickém pomezí gaelské půdy, kde trávil dětství, úskalí byla stejně fantastická, jako mraky. Nebe zdálo se snižovat a přibližovat blíže zemi. Hlavní cesta jeho malé vesničky rozbíhala se prudce vzhůru a zdála se odhodlána šplhati až do nebe. Obloha zdála se spadati na kopce a kopce se tyčily až do nebe. V hýřivém, zlatém, nachovém a pásově zeleném západu slunce obláčky a drobné ostrůvky byly úplně stejné. Evan žil jako člověk, kráčející po pomezí, po hranici mezi tímto a jiným světem. Jako mnoho lidí a národů, jež vyrůstají uprostřed přírody a všedních věcí, rozuměl dříve věcem nadpřirozeným, než přirozeným. Stoje po kolena v trávě, viděl anděly v mlhách dříve, než viděl trávu samu. Věděl dříve, že roucho Naší Paní je modré, než věděl, že divoké růže okolo jejích nohou jsou rudé. Čím hlouběji se nořila jeho paměť do temných skrýší dětství, tím blíže a blíže přicházel k věcem, jichž nelze pojmenovati. Po celý svůj život považoval tento denní svět za jakési božské trosky, za roztříštěné zbytky svých prvních vizí. Nebe a hory byly skvělé odpadky z jiných světů. Hvězdy byly ztracené drahokamy Královny. Naše Paní odešla a nechala zde hvězdy náhodou.

Jeho osobní tradice byla stejně divoká a neobvyklá. Jeho praděd padl u Cullodenu, jist až do posledního okamžiku, že Bůh znovu uvede krále. Jeho děd, tehdy desetiletý, vzal hrozný meč z rukou mrtvého a pověsil jej ve svém domě, leště a brouse je po šedesát let, aby byl připraven při příští vzpouře. Jeho otec, nejmladší syn a jediný zůstavší na živu, odmítl provázeti královnu Viktorii po Skotsku. A Evan sám byl z téhož dřeva jako jeho předci, ale nebyl mrtev jako oni, ale živ ve dvacátém století. Nebyl ani v nejmenším oním pathetickým Jakobitou, o nichž čítáme, opuštěným za všeobecného pokroku. Byl ve svých fantasiích prudkým a moderním konspirátorem. V dlouhých, temných odpoledních skotské zimy kul vzrušené plány ve tmě. Na opuštěných písčinách Arisaigu osnoval plány na dobytí Londýna.

A když přišel dobýti Londýna, neučinil tak s armádou bílých kokardníků, ale s holí a plátěnou taškou. Londýn ho trochu zděsil; ne, že by je považoval za velký či dokonce hrozný, ale poněvadž ho rozrušil; nebylo to ono Zlaté Město, ba ani ne peklo; bylo to Limbo. Zachvátil ho na okamžik sentimentální cit, když zahnul okolo onoho podivuhodného rohu na Fleet Street, a uviděl sv. Pavelskou katedrálu, tyčící se k nebi.

„Ah,“ řekl si po dlouhé pauze, „takovéto věci se tedy stavěly za Stuartovců!“ Pak s kyselým úšklebkem se otázal sama sebe, který moment by tomuto odpovídal v době brunšvické a protestanské konstituce. Po chvíli rozpaků si vybral nebetyčný plakát jakýchsi pilulek.

O půl hodiny později jeho vzrušení ho opustilo na tomže místě, a jeho mysl byla prázdná. A jen v návalu pouhého těkavého pátrání zastavil se náhodou naproti výkladu „Atheisty“. Neviděl asi název „Atheista“; a i kdyby jej byl viděl, bylo zcela možno, že neznal významu tohoto slova. Ba onen dokument by snad ani nebyl pohoršil nevinného Horala, nebýt nepříjemného a zcela nepředvídaného faktu, že nevinný Horal jej dočetl pošetile až do konce; věc naprosto neznámá i u nejenthusiastičtějších předplatitelů tohoto časopisu a úplně schopná stvořiti novou situaci.

S bystrým žurnalistickým instinktem, vlastním celé jeho škole, vydavatel „Atheisty“ vytiskl na prvním místě svého listu a vyložil na nejnápadnějším místě svého okna článek, nadepsaný „Mesopotamská mythologie a její vliv na Syrský folklor“. Pan Evan Mac Ian začal čísti tento článek stejně bez zájmu, jakoby četl oficiální raport, začínající utonutím mladé dívky v Brightonu a končící inzeráty. Spolykal značné množství informací, nahromaděných autorem s onou znavenou jasností mysli, již mívají děti v dusných letních odpoledních – s onou unavenou jasností, jež je nutí tázati se ještě dlouho potom, když již dávno ztratily zájem na předmětě, a jsou stejně znuděny jako jejich ošetřovatelka. Ulice byly plny lidí a bez jakéhokoliv dobrodružství. Mohl se stejně dobře dověděti něco o bozích Mesopotamie, jako cokoliv jiného; rozplácl tedy svoji dlouhou, hubenou tvář na tmavou, šedivou tabuli okna a přečetl vše, co bylo možno přečísti o mesopotamských bozích. Četl, že Mesopotamci měli boha ŠO (někdy jmenovaného i Dži), a že býval popisován jako velmi silný, až je nápadna shodnost s některými výroky o Jahve, jenž je popisován rovněž jako silný. Evan neslyšel nikdy v životě o Jahve, a poněvadž se domýšlel, že je to nějaká mesopotamská modla, četl dále s tupou zvědavostí. Dověděl se, že jméno ŠO, jež je třetí formou Pša, vyskytuje se v prvotních legendách, jež popisují, jak božstvo, podle vzoru Jupiterova tak často opěvovaného, svedlo Pannu a zplodilo heroa. Pravilo se dále, že tento rek, jehož jméno není závažné pro naši existenci, byl hlavním heroem a Spasitelem mezopotamského ethického schématu. Pak následoval odstavec, líčící další příklady takovýchto heroů a Spasitelů, již se zrodili z takovéhoto hanlivého styku mezi Bohem a smrtelníkem. Pak byl odstavec – ale Evan mu nerozuměl. Četl jej znovu a znovu. Pak mu porozuměl. Sklo se rozlétlo crnčícími střepy po dlažbě a Evan skočil přes barieru do krámu, mávaje holí.

„Co se děje?“ zvolal malý pan Turnbull, zvedaje se se záplavou svých rudých vlasů. „Jak se odvažujete rozbít moje okno?“

„Poněvadž to byla nejrychlejší cesta k vám,“ zvolal Evan, dupaje. „Vstaňte a bojujte, vy ropuší zbabělče. Vy špinavý blázne, postavte se na odpor, ano? Máte zde nějaké zbraně?“

„Jste šílený?“ tázal se Turnbull, žasna.

„Jste vy snad?“ volal Evan. „Můžete snad nebýt, když zaplácáváte svůj vlastní dům takovou boha popírající špinavostí? Postavte se a bojujte, pravím vám.“

Veliké světlo, podobné svítání, rozzářilo se na tváři pana Turnbulla. Pod svými rusými vlasy a vousem smrtelně zbledl radostí. Zde konečně, po dvaceti osamělých letech marného klopotění měl svoji odměnu. Kdosi zuřil nad jeho časopisem. Vyskočil jako chlapec; viděl před sebou otevírat se nové mládí. A jak se zhusta stává obstárlejším gentlemanům, když vidí před sebou otevírati se nové mládí, spatřil se ve společnosti policie.

Policie po několika důkladných dotazech sebrala oba enthusiasty. Chovala se však s větší úctou k mladému muži, jenž rozbil okno, než k nevěrci, jemuž bylo rozbito. Evana Mac Iana obestíral nádech jakési jemné tajemnosti, jejž neměl rozzlobený malý nájemce krámku, nádech jemné tajemnosti, jenž se zamlouval strážníkům, poněvadž strážníci, jako většina ostatních anglických typů, jsou současně snobové a básníci. Cítili, že Mac Ian je snad gentleman; vydavatel jím zřejmě nebyl. A jemné nacionalistické a republikánské poukazování vydavatelovo na jeho úctu k zákonu, a jeho snaha být souzen svými spoluobčany připadala policii stejnou hatmatilkou, jako mysticismus Evanův. Policie není zvyklá poslouchati řeči o nějakých principech, ba ani o principech své vlastní existence.

Policejní úředník, před nějž byli kvapně předvedeni k výslechu, byl pan Cumberland Vane, veselý gentleman v nejlepších letech, uctivě chválený pro mírnost svých rozsudků a svoji vtipnou konversaci. Nad jistými přestupníky, jako nad muži, kteří zřezali své ženy pohrabáčem, dostával se až do jisté teoretické zuřivosti, mluvil zdlouhavě a sentimentálně o nutnosti jejich výprasku, a byl beznadějně rozrušen tím, že ženy zuřily ještě mnohem víc na něho, než na své muže. Byl to štíhlý, uhlazený muž s temným knírkem a nevyrovnatelným vycházkovým oblekem. Vypadal jako gentleman, a přece jen jaksi jako gentleman na jevišti.

Jednal často s vážnými přečiny proti pořádku či majetku s jistou příliš lidskou mnohomluvností. A nad pouhým rozbitím vydavatelova okna upadl přímo v bujnost.

„Jen dále, pane Mac Iane, jen dále,“ řekl, nakláněje se dozadu na židli, „vstupujete pravidelně do domu svých přátel oknem?“ (Smích.)

„Není mým přítelem,“ řekl Evan s tupostí hloupého dítěte.

„Není vaším přítelem?“ řekl úředník záře „Je snad vaším bratrancem?“ (Dlouhý, hlasitý smích.)

„Je mým nepřítelem,“ řekl Evan prostě; „je nepřítelem božím.“

Pan Vane se prudce zavrtěl na židli, a skřipec mu spadl s očí v náhlém a ne nemužném ustrnutí.

„Nesmíte takto mluvit,“ řekl drsně a kvapně, „to nemá s námi nic společného.“

Evan otevřel své velké, modré oči; „Bůh,“ začal.

„Mlčte,“ řekl úředník hněvivě, „je naprosto nežádoucí, aby se o podobných věcech mluvilo před veřejností – před řádným soudním dvorem. Náboženství je příliš osobní záležitostí, než abychom se o něm mohli zmiňovat na takovém místě.“

„Je skutečně?“ odpověděl Horal, „proč tedy při něm strážníci právě přísahali?“

„To nelze srovnávati,“ odpověděl Vane notně dopálen; „je ovšem jistá forma přísahy – již nutno bráti s úctou – s úctou, ale i to má meze. Ale mluvit na veřejném místě o svých nejsvětějších a soukromých citech – nu, to musím nazvat špatným vkusem. (Mírný potlesk.) Nazývám to nevážností. Nazývám to nevážností, a nejsem sám obzvlášť orthodoxní.“

„Vidím, že nejste,“ pravil Evan; „ale já jsem.“

„Odbočujeme od předmětu,“ pravil policejní soudce, upínaje se.

„Smím se Vás otázati, proč jste rozbil okno tohoto důstojného měšťana?“

Evan trochu zbledl při pouhé vzpomínce na to, ale odpověděl s touže chladnou a smrtelnou jasností, již stále projevoval.

„Poněvadž se rouhal Naší Paní.“

„Pravím vám jednou pro vždy,“ zvolal pan Cumberland Vane, klepaje hněvivě klouby na stůl, „pravím vám jednou pro vždy, můj pane, že nestrpím, abyste se zde pouštěl do nějakého náboženského žvástu. Nedomnívejte se, že to na mne bude působit. Nejnábožnější lidé nejsou ti, kteří o tom „mluví“. (Potlesk.) Odpovězte na otázku, a nemluvte nic jiného.“

„Neučinil jsem nic jiného,“ pravil Evan s lehkým úsměvem.

„Ah,“ zvolal Vane, poule oči za svým skřipcem.

„Tázal jste se mne, proč jsem rozbil jeho okno,“ řekl Mac Ian se strnulou tváří. „Odpověděl jsem, poněvadž se rouhal Naší Paní! Neměl jsem jiného důvodu. Nemám také jiné odpovědi.“ Vane se naň díval dál s vážností u něho neobvyklou.

„Neberete se, Sire, správnou cestou,“ pravil přísně, „neberete se rozhodně správnou cestou, chcete-li, aby váš případ byl projednáván se zvláštním ohledem. Kdybyste byl prostě projevil lítost nad svým činem, byl bych velmi nakloněn pominout celou věc jako výbuch temperamentu. A nyní, řeknete-li, že je vám toho líto, budu jen – “

„Ale mně toho není ani v nejmenším líto,“ řekl Evan. „Jsem velmi rád.“

„Myslím skutečně, že jste nepříčetný,“ řekl soudce s opovržením, poněvadž jako dobromyslný člověk učinil seč byl, aby věc urovnal. „Jaké pak jenom máte právo rozbíjet okna cizích lidí jen proto, že jejich přesvědčení není shodné s vaším? Tento muž dal jen výraz svému upřímnému přesvědčení.“

„Tak jsem učinil i já,“ pravil Horal.

„A kdo jste?“ vybuchl Vane. „Jsou vaše názory nesporně správné? Máte zcela nepochybně pravdu?“

„Ano,“ řekl Mac Ian.

Soudce vybuchl v opovržlivý smích.

„Oh, potřebujete chůvu, aby na vás dohlížela,“ pravil. „Musíte zaplatit 10 liber šterlinků.“

Evan Mac Ian vnořil ruku do svého volného šedého obleku a vytáhl podivnou koženou peněženku. Obsahovala právě 12 sovereignů. Odpočítal mlčky deset, minci po minci, a stejně mlčky vrátil dvě zbývající do tobolky. Pak řekl: „Smím říci několik slov, vaše důstojnosti?“

Cumberland Vane zdál se býti napolo hypnotizován mlčením a automatickými pohyby cizincovými. Pokynul hlavou způsobem, jenž mohl znamenati ani i ne. „Přál bych si jen říci, vaše důstojnosti,“ pravil Mac Ian, vsunuje opět svoji tobolku do kapsy u kalhot, „že rozbití onoho okna, jak přiznávám, bylo zcela neužitečné a notně mimo všechna pravidla. Lze je prominouti jako pouhý preliminář k dalšímu postupu, jako jistou předmluvu. Kdekoliv a kdykoliv se setkám s tímto mužem,“ a ukázal na vydavatele „Atheisty“, ať je to jen právě zde za dveřmi po deseti minutách, nebo po dvaceti letech někde daleko v cizině, kdykoliv a kdekoliv se setkám s tímto mužem, budu s ním bojovati. Nebojte se, nevrhnu se naň jako býk, a nesrazím ho brutální přesilou. Budu s ním bojovati jako gentleman; budu s ním bojovati, jako bojovali naši otcové. Může si vybrati, meč nebo pistoli, pěšky nebo na koni. Ale odepře-li, napíši o jeho zbabělosti na každé zdi na světě. Kdyby byl řekl o mé matce to, co řekl o matce Boží, nebylo by v Evropě klubu slušných lidí, jenž by popřel mé právo vyzvati ho. A kdyby to řekl o mé ženě, vy Angličané sami byste mi prominuli, kdybych ho zbil jako psa na tržišti. Vaše důstojnosti, nemám matky; nemám ženy. Mám jen to, co chudí mají stejně jako bohatí, a co opuštění mají stejně jako lidé s mnoha přáteli. Pro mne je celý tento podivný svět domovem, poněvadž v srdci jeho je domov; pro mne tento krutý svět je vlídný, poněvadž výše, než jsou nebesa, je cosi lidštějšího než lidskost. A nemusí-li člověk bojovat za to, může vůbec bojovat za něco? Bojoval bych za svého přítele, ale kdybych ztratil svého přítele, byl bych stále ještě zde. Bojoval bych za svoji zemi, ale kdybych ztratil svoji zemi, existoval bych dále. Ale kdyby byla pravda, o čem ten ďábel sní, neexistoval bych – pukl bych jako bublina a bylo by po mně. Nemohl bych žíti v takovém pitomém vesmíru. Nemám tedy bojovati za svoji vlastní existenci?“

Soudce nabyl zase hlasu a duchapřítomnosti. První část řeči, bombastická a brutální výzva zmrazila ho podivem; ale ostatek Evanových poznámek, odbočujících do teoretických frází, poskytl jeho nejasnému a velmi anglickému duchu (plnému vzpomínek na ohrazování se a kompromisy anglické běžné mluvy) neurčitý pocit úlevy, jakož onen muž, třebas bláznivý, nebyl vlastně tak nebezpečný, jak si myslil. Usmál se unaveně.

„Pro živého boha, člověče,“ řekl, „nemluvte tolik. Popřejte také jiným příležitost. (Smích.) Doufám, že vše to, co jste řekl o výzvě pana Turbulla na souboj, mohu považovati za nesmysl. Kdyby se ovšem něco stalo, byl bych nucen vás přinutiti k slibu, že zachováte mír.“

„Zachovám mír –“ opakoval Evan; „ale s kým!“

„S panem Turnbullem,“ řekl Vane.

„Rozhodně ne,“ odpověděl Mac Ian. „Co má on společného s mírem?“

„Chcete snad říci,“ začal soudce, „že odpíráte…“ Hlas Turnbullův se poprvé vmísil do rozhovoru.

„Dovolte mi říci, Vaše důstojnosti,“ pravil; „že bych snad sám mohl do jisté míry urovnati tyto nesnáze. Tento trochu příliš divoký gentleman slibuje, že se na mne nevrhne žádným sprostým způsobem – a učiní-li tak, můžete být jist, že se o tom policie doví. Říká však, že tak neučiní. Tvrdí, že mne vyzve na souboj; a nemohu říci nic závažnějšího o jeho duševním stavu, než že to velmi pravděpodobně učiní. (Smích.) Ale k souboji je potřebí dvou, vaše důstojnosti (opětovný smích). Nezáleží mi ani v nejmenším, budu-li po všech zdech světa popisován jako zbabělec, jenž se nechtěl bít s kýmsi na Fleet-Street pro to, že Panna Marie má paralelu v mesopotamské mythologii. Ne, vaše důstojnosti; nemusíte se obtěžovat vynucováním záruky, že zachová klid. Zaručuji se vám, že zachovám klid, a můžete být klidně uspokojen, že nebude souboje, jehož bych se účastnil.“

Pan Cumberland Vane se zavrtěl a usmál se nad tou úlevou.

„Jste jako březnový vánek, sire,“ zvolal. „Jste ozonem po onom chlapíkovi. Máte úplně pravdu. Snad jsem tu věc bral příliš vážně. Viděl bych náramně rád, jak vás vyzývá a jak vy se tomu smějete. Dobře, dobře.“

Evan vyšel ze soudního dvora svoboden, ale podivně otřesen, jakoby nemocný. Jakýkoliv trest nebo pokutu by byl považoval za přirozenou; ale tato náhlá spojitost mezi smíchem soudce a smíchem muže, jemuž ublížil, způsobila, že se cítil náhle malým nebo při nejmenším poraženým. Bylo to skutečně pravda, že celý moderní svět považoval jeho svět jen za bublinu. Žádná krutost by to nebyla mohla projevit, ale jejich vlídnost to odhalila s hroznou jasností. Co tak přemítal, uvědomil si náhle malou, vážnou postavičku, čelící mu v tichu. Její oči byly šedé a hrozné, a její vous byl rudý. Byl to Turnbull.

„Nuže, pane,“ řekl vydavatel „Atheisty“, „kde bude souboj? Jmenujte místo, pane.“

Evan stál jako zasažen bleskem. Zakoktal cosi, nevěděl však ani co; dohadoval se to z odpovědi druhého.

„Chci já snad se bít? Chci já se bít?“ křičel zuřivý volnomyšlenkář. „Vy poblázněný, pověrčivý strašáku, myslíte, že vaši špinaví svatí jsou jediní lidé, již dovedli umírat? Což jste nevěšeli atheisty, a nepálili je a nesmažili je, a zapřeli snad někdy svoji víru? Myslíte snad, že si nepřeji bojovat? Dnem i nocí jsem se modlil – toužil jsem – po atheistické revoluci – toužil jsem vidět vaši a naši krev na ulicích. Bude to moje či vaše?“

„Ale řekl jste – – –“ začal Mac Ian.

„Vím,“ řekl Turnbull posměšně. „A co jste vy řekl? Vy zatracený blázne, řekl jste věci, za něž jsme mohli oba sedět celý rok, a pět let být pod policejním dozorem. Když jste si přál se bít, proč jste to říkal tomu oslovi? Vytáhl jsem vás, abyste se mohl bít, přejete-li si. Nuže, bijte se, máte-li odvahu.“

„Přísahám vám,“ řekl Mac Ian po pauze. „Přísahám vám, že nic nevstoupí mezi mne a vás. Přísahám vám, že nic nebude v mém srdci ani v mé hlavě, dokud se naše meče nezkříží. Přísahám to při Bohu, jejž jste zapřel, při Milostivé Paní, jíž jste se rouhal; přísahám to při sedmi mečích v jejím srdci. Přísahám to při Svatém Ostrově, kde jsou moji otcové, při cti své matky, při tajemství mého národa, a při kalichu Boží krve.“

Atheista vztyčil hlavu. „A já,“ pravil, „dávám své slovo.“

 

 

[1] Horal, přezdívka Skotů.

[2] čti Mekajen

Přidej komentář jako první k "Koule a kříž: Náboženství policejního úředníka"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*