Sv. Jan z Boha (8. březen)

Z jeho dětství víme jen to, že se narodil r. 1495 v portugalském městečku Montemor (dnes Ciudad) a že v osmi letech utekl z domova. Malého hocha prostě podle všeho zvábila dobrodružství, o kterých slyšel vyprávět anebo snil. Toužil je sám prožít, opustil domov a vydal do světa. Matka se z jeho útěku psychicky zhroutila a za několik týdnů nato zemřela, zoufalý otec poté vstoupil jako laický bratr k lisabonským minoritům. Chlapci se zatím veškeré dobrodružství smrsklo v pasení ovcí – to aby se aspoň trochu najedl. Poněvadž neznal nebo spíše nechtěl udat své příjmení či místo původu, říkali mu prostě Juan de Dios, tj. Jan z Boha, jak se v té době podobným nalezencům říkávalo.

Když dospěl, opustil i ovce – nechal se naverbovat jako žoldnéř do španělského vojska, aby svou žízeň po dobrodružství uhasil pro změnu na jiném poli. Zde však vzala veškerá romantika za své a příběhy o čestných a odvážných rytířích narazily na tvrdou realitu. Nájemní žoldnéři byli přečasto postrachem obyvatel, byla to mnohdy sběř toho nejtěžšího kalibru. Kradli, opíjeli se, znásilňovali a jinak vydatně barabovali. Jana těžko mohl někdo obvinit, že by se mezi svými kumpány nějak držel zpátky, naopak – byl v pravém smyslu slova jedním z nich. V jednom životopise stojí, že „zahodil všechnu svou víru a zbožnost, kterou kdy měl. Jakékoliv mravní zásady hodil přes palubu“. Jednou spadl z koně, což bylo v této divoké společnosti pořádné faux pas. A když se pak v době, kdy držel hlídku, ztratila válečná kořist, hrozil mu dokonce provaz. Na přímluvu jednoho spřáteleného vyššího důstojníka dostal milost, jenže zároveň i vyhazov.

Po různých peripetiích se stal pomocným dělníkem při stavbě pevnosti v Gibraltaru, ale těžká dřina nebyla pro něj. Změnil proto živnost, začal chodit od domu k domu a prodávat svaté obrázky a drobné svaté tisky. Jenže ani kariéra podomního obchodníčka mu příliš nevyhovovala, proto se rozhodl usadit v Granadě a najít si tam u jedné z bran krámek přímo na ulici. To už překročil čtyřicítku.

Dne 20. ledna 1539 se v chrámě sv. Šebestiána konala výroční pouť, na níž měl pronést homilii populární kazatel té doby – Jan z Ávily. Náš Jan si ho šel ze zvědavosti poslechnout taktéž. Věhlasný kazatel hovořil o hříchu a o lásce k Bohu. Jestliže mnoho let předtím spadl Jan z koně, tak dnes se jeho osobní Damašek dovršil. Kazatelova slova jej zasáhla jako blesk z čistého nebe, zničehonic se zachvěl, začal si rvát vlasy a vousy, bít hlavou o zeď, hlasitě naříkat a vyznávat přede všemi své hříchy. „Běda mi! Smilování! Milosrdenství!“ Divoce gestikuloval, choval se jako smyslů zbavený, okolostojící děti po něm začaly házet kameny, dospělí tvrdili, že zešílel, a přivedli jej k Janovi z Ávily. Ani ten ho ale nedokázal uklidnit, takže lidé neviděli jiné východisko, než ho zavřít do ústavu pro choromyslné. Životopisec Walter Nigg hodnotí tuto událost takto: „Koho se Pán skutečně dotkl a kdo ve svých neurčitých představách jen jakýsi neurčitý vyšší princip, může v takové situaci skutečně docela snadno přijít o rozum. Být přemožen Bohem znamená zříct se svého malého rozumu jako té nejvyšší instance. To, co prožil sv. Jan v Granadě, bylo právě takovým otřesným prožitkem Boha. Roztříštil se o hradbu Věčného, a tím získal to Nejvyšší.“

V tomto zařízení v něm uzrál plán do budoucna. Za těch pár měsíců léčení mohl pozorovat a sám na vlastní kůži zakoušet, jak nelidským způsobem se zachází s choromyslnými, jak jsou brutálně biti, týráni a ponižováni. Rozhodl se o lidi takto postižené sám pečovat a začal úplně od nuly. Jeho první kroky ovšem vedly k Matce Boží do Guadalupe. A pak, bos a v chatrném oděvu, s pytlem přes rameno a se dvěma miskami kolem krku, chodil ulicemi a prosil o almužnu pro své nemocné: „Nechce někdo z vás prokázat dobrodiní?“ ptal se. A nezůstal oslyšen…

Peníze přibývaly a díky dobrodincům získal dům – v něm zřídil špitál, nad jehož hlavní vchod umístil nápis: „Srdce ať poroučí.“ A svým přístupem k nemocným úplně změnil tehdejší způsob zacházení s nimi. Jan k nim přichází s láskou, s láskou s nimi hovoří, s láskou se o ně stará, s láskou se jim věnuje, přesně v duchu svého hesla „Kde není láska, není ani Bůh“. Přilákal svým příkladem řadu mužů, kteří se mu rozhodli v jeho bohulibé činnosti pomáhat.

Sám Jan nezůstával „pouze“ u svých nemocných, ale pole své působnosti rozšířil i za zdi špitálu. Osobně chodil prosit o milodary ke dveřím granadských měšťanů a neváhal zajít ani k samotnému španělskému králi. Když jednou dostal od jistého velmože 25 dukátů, chtěl se onen šlechtic přesvědčit, zda je Jan skutečně takový, jak se o něm povídá. Převlékl se za zchudlého zemana a při „náhodném“ setkání jej poprosil, jestli by ho neobdaroval almužnou. Jan mu bez mrknutí oka všechny peníze dal. Ohromený „pokušitel“ je Janovi vrátil a ještě mu vydatně přidal další.

Jan urovnával spory znesvářených stran, a když šlo skutečně do tuhého, klidně před mstitelem poklekl na ulici a nabádal ho k usmíření. Svým osobním svědectvím ponoukal hříšníky k obrácení, zejména prostitutky vracel zpět do normálního způsobu života a obživy. Granadští viděli, jaké ovoce přináší jeho dílo, a stále více na ně přispívali. Samozřejmě se našli zlí jazykové, kteří místnímu biskupovi namluvili, že v nemocnici přechovává lotry, ale když mu Jan do očí řekl, že jediným lotrem v celém ústavu je on sám (myslel tím sebe), získal si dalšího příznivce.

Jan se pro své nemocné vydal ze všech sil. Dne 8. března 1550 jej našli mrtvého v jeho cele, jak vkleče objímá kříž. Světcův pohřeb proběhl v impozantním stylu. Ze všech kostelních věží burácely zvony, v čele průvodu šel sám arcibiskup, rakev nesli kněží a vedle ní kráčeli radní. Za rakví následovali představitelé všech řeholí ve městě a ostatní světští kněží, všichni státní úředníci, zástupci lidu, tisíce lidí, nevyjímaje ani muslimy, jež rovněž s láskou přijímal pod střechu svého špitálu. R. 1630 jej Urban VIII. blahořečil a o šedesát let později Alexander VIII. kanonizoval.

Asi dvacet let po jeho smrti přijali jeho druhové a následovníci řeholi sv. Augustina a ke třem slibům přidali i závazek, že budou bezplatně ošetřovat nemocné bez rozdílu vyznání. Pius V. pak řád Milosrdných bratří schválil. Jeho znakem je granátové jablko v modrém poli, z něhož vystupuje dvojitý kříž, nad nímž je hvězda.

Sv. Jan z Boha bývá zobrazován v řádovém rouchu se škapulířem (byl františkánským terciářem), někdy s pytlem, koši či miskami uvázanými na provaze kolem krku, granátovým jablkem nebo Jezulátkem které třímá v náruči granátové jablko. Mívá kolem krku i trnovou korunu – jako připomínku vidění, v němž mu ji podával Kristus.

Libor Rösner

Přidej komentář jako první k "Sv. Jan z Boha (8. březen)"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*