Základ pobožnosti sv. Josefa

Nevíme nic o začátcích toho podivuhodného světce. Jako prameny posvátné řeky Egypťanů jsou jeho mladá léta skryta v temnotě, která činí jeho potomní velikost krásnou, právě tak jako se západ slunce obráží na tmavém a zamračeném východě. Není pochybnosti, že vynikal svou vysokou svatostí již před svým zasnoubením s Marií. Zdá se, že tak lze soudit z toho, že jej Bůh od věčnosti vyvolil. Hromadění milostí na něho po devět měsíců bylo zajisté nad možnost je vypočítati. Společnost Mariina, ovzduší Ježíšovo, přítomnost vtěleného Boha a skutečnost, že jeho život nebyl než řadou služeb prokazovaných nenarozenému Slovu, zajisté jej povznesly nad všecky ostatní světce a snad i nade všecky anděly. Narození Pána našeho a pohled v jeho tváři byly mu zajisté posvěcením. Tajemství betlémské samo postačilo postavit jej mezi největší světce. Jako u Marie sebepokoření bylo jeho největší milostí. Byl si vědom, že je stínem Věčného Otce, a toto vědomí tísnilo. Poroučení činí hluboké lidi pokornějšími než poslouchání. Pokora sv. Josefa byla po celý život živena tím, že měl poroučeti Ježíši, že byl představeným svého Boha. Kněz, který má nejvíce příčiny oplakávat nedostatek pokory, je alespoň pokorný, když ve mši konsekruje. Léta žil Josef v úžasné svatosti toho, co je pro knězem jenom okamžikem. Domek nazaretský byl jako rozprostřený čtverec korporálu. Všecka slova, která promluvil, byla takřka slova konsekrační. Život hodný toho až po tuto hranici – jakým musel být divem svatosti!

Být skryt v Bohu, být ztracen v jeho zářícím světle je jistě nejvyšší z povolání lidských. Nic nemůže oku duchovně vidícímu převýšit velikost života, který je věnován jenom jiným, jenom aby sloužil záměrům božským na místě Božím bez jakéhokoliv povolání osobního nebo záměrů vlastních. Toť nesmírná vznešenost Mariina, že se téměř ztrácí ve své služebné blízkosti k Bohu. Tak je to ve své míře i s povoláním Josefovým. Žije jenom proto, aby sloužil, aby chránil Marii, lilii Boží. Je ve skutečnosti hlavou Svaté rodiny, jenže jsa dobrým představeným, je tím dokonaleji sluhou a poddaným a nástrojem. Nadto, když Ježíš dospívá, ustupuje mu. Kráčí neomrzele ve stínu věčnosti jako měsíc za mrakem, nenaříkaje, že jeho stříbrné světlo je jím zadržováno. Nedožije se dnů zázraků a kázání, tím méně strašné velikosti zahrady Getsemanské a Kalvárie. Je zvláštním způsobem majetkem nejsvětějšího dětství. Bylo jeho dílem, jeho zvláštním oborem.

Tak je předmětem následování pro duše, které mají doby, kdy jsou tak zaujaty pobožností k nejsvětějšímu dětství, že se jim zdá, že nejsou s to, aby vůbec se mohly věnovati pobožnosti k utrpení, a které jsou velmi přirozeně znepokojeny tímto zjevem, a proto bázlivy. Zvláštní bývá bázlivé. Jsme-li mimo přátelský styk s velkým množstvím obyčejných věřících, nastává pravděpodobnost, že jsme obětí mámení. Bývají však takové věci i mimořádným vnukáním Ducha Svatého, ale jsou řídké a i ony se řídí obdobami a řídí se jimi nejvíce, když se zdají nejpodivnějšími a nejzvláštnějšími. Tak není příkladu, že by byl některý svatý býval po celý život tak zaujat některým jiným tajemstvím Páně, že by byl zanedbával jeho utrpení nebo je neměl mezi svými nejpřednějšími pobožnostmi.

Někteří však mají období, období, která přijdou a vykonají své dílo a odejdou, za kterých se zdají být blaženě zaujati duchem Betléma, a za těch dob není nic vidět z Kalvárie než její modravé obrysy podobné hoře na obzoru. Milost má vykonat něco zvláštního v duši a činí to tímto způsobem. Svatý Josef musí být naším ochráncem v těchto dobách, ježto byl sám patrně výhradně posvěcen právě těmito tajemstvími betlémskými. Přece však to nebyla ani u něho a není ani u nás pobožnost nekalené sladkosti. Na dně jeslí leží kříž a srdce Nemluvňátka je živý krucifix, i když dříme tak sladce a hledí tak vesele. Od chvíle, kdy se poprvé zachvěl obavou o Marii a od tajemné temnoty svého trapného zmatku až do dne, kdy položil svou ustaranou hlavu na klín svého Schovance a usnul posledním spánkem, bylo to neustálé utrpení, muka úzkosti bez nedokonalosti nepokoje. Právě devítiměsíční bázeň zajisté ubila v něm svým ustavičným posvátným nátlakem vše, co v něm bylo pouze přirozeného, a naše vnitřní přirozenost nikdy neumírá smrtí bezbolestnou, jak tomu někdy bývá s přirozeností zevnější. Chudoba se mu zajisté zjevila v novém světle, méně snesitelnou, dotýkajíc se Ježíše a Marie. Drsní mužové a necitelné ženy betlémské byli jenom předchůdci černookých modloslužebníků egyptských, kteří řevnivě pohlíželi na hebrejského cizince, zatímco jeho slabé rámě bylo jediným náspem, který postavil Bůh okolo Matky a Dítěte. Útěk do Egypta a návrat odtud, obavy, které mu nedovolily prodlévat ve Svatém Městě, a venkovská nepřívětivost zlopověstného Nazaretu, to vše byly mnohé Kalvárie pro Josefa. Jakkoli je líbezný a krásný pohled na Betlém, ti, kdož nosí Jezulátko v duši, nesou v ní i kříž, a kde On položí hlavu, tam zanechá po sobě známky neviditelné koruny trnové. Věru i smrt Josefova byla mučednická. Byl stráven láskou k svatému Dítěti. Byla to láska, božská láska, jež jej zabila, takže pobožnost jeho byla jako pobožnost svatých Mláďátek pobožností mučednickou a krvavou.

Základem pobožnosti Josefovy byla tedy jako u Panny Marie jeho pokora. Pokora jeho však se poněkud lišila od pokory její. Byl to jiný druh milosti. Méně zapomínala na sebe. Její oko stále patřilo na sebe. Byla to pokora, která se stále zdála být překvapena vlastními dary a přece tak klidná, že v ní nebylo ani ukvapenosti, ani nelahody úžasu. Byl sama nesobeckost, pravé její ztělesnění. Celý jeho život je pro jiné a nemyslí na sebe. To byl význam jeho povolání. Byl nástrojem s živou duší, byl něčím vedlejším, ne hlavním, byl představeným jenom, aby byl tím více sluhou. Byl prostě viditelnou prozřetelností Ježíšovou a Mariinou. Ale jeho nesobeckost nenabývala podoby sebezapomnění.

P. Frederick William Faber

 

Úryvek z knihy Betlem, Praha 1929.

3 Komentáře k "Základ pobožnosti sv. Josefa"

  1. sv.Terezka z Lisieux častěji mluvila o sv.Josefu jako o největším světci po Panně Marii, jistě si tuto její chválu a přesvědčení skutečně zaslouží. A možná by měli muži více prosit tohoto velikého světce o přímluvu, aby po jeho vzoru zapírali své velikášské ego a spíš se poctivě a statečně starali o své rodiny a o to, aby dokázali žít roli muže a autority v rodině svým příkladm, láskou, svatostí a mužnou oporou pro své ženy a děti

  2. Hmmmm…. Vždy mně fascinuje, co všechno někteří lidé vědí!

  3. ad Hraničář
    fascinuje nebo vadí…? Pokud Vy znáte tolik, že druzí jsou podle Vás břídilové, pak
    se nemusíte unavovat nad dětským „žvatláním“ těch, kteří se podle Vás dělají chytrými, a pište komentáře třeba na fundovanější,vědečtejší,/co se týká Vašich rozsáhlých znalostí/ weby, abyste nemusel svými pichlavým komentáři kazit dobrou vůli těch, kteří bezelstně a naivně přispívají se svou troškou do mlýna

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*