Jeden rok konzervativní publicistiky (recenze)

ales-valenta

Publikace Aleše Valenty Jeden rok konzervativní publicistiky je v mnoha ohledech jednou z nejvydařenějších analýz současných úpadkových procesů ve společnostech Západu, jaká u nás v posledních letech vyšla. Navazuje na o něco starší a neméně kvalitní publikace téhož vydavatele (Institut Václava Klause) věnovaných migraci (Stěhování národů, Unie ve víru migrační krize) a neblahému společenskému vývoji v naší zemi v důsledku nástupu ideologií a politických programů, neslučitelných s hodnotami přirozeného řádu (Česká republika na rozcestí). Ve své reflexi příčin dnešního stavu jde však ještě o nějaké to patro níž, k příčinám intelektuálním a duchovním.

Základem publikace Jeden rok konzervativní publicistiky jsou články, jež vyšly na portálu Neviditelný pes, v časopise Kontexty a Literárních novinách. Jsou rozděleny do tří oddílů, zachycujících popisované a hodnocené jevy a události induktivně – od konkrétního k obecnému.

Východiskem je aktuální situace v Německu, nahlížená v kontextu sebezničujícího demografického a kulturně-civilizačního experimentu, probíhajícího pod neutrálním označením „migrace“. Autorova volba Německa přitom neplyne jen z faktu, že je vynikajícím znalcem tamějších poměrů, publicistiky i samotného jazyka našeho největšího souseda, ale především z důvodu jeho politického a hospodářského významu pro celou Evropu a jeho mocenského postavení v rámci EU. Valenta vidí za kulisy mediálním mainstreamem interpretované vnitroněmecké politiky, v níž nalézá nejeden rys, typický pro totalitní režimy. Jak je to možné?

V německé společnosti, ochromené poválečnou reflexí svých historických selhání a vlastního expanzionismu na úkor jiných evropských národů, se od šedesátých let minulého století začalo dařit krajně levicovým silám, inspirovaným Frankfurtskou školou sociální kritiky a neomarxismem, zaměřeným na ovládnutí světa kultury. Své politické vyjádření nalezly především ve straně Zelených a sociální demokracii, od nástupu kancléřky Merkelové se však podobnou cestou ubírají i demokraté křesťanští. Ti všichni se podle Valenty společně „zasloužili“ o to, že se „německá otázka“ nerealizovala národně, ale nadnárodně, prostřednictvím umělé euroidentity, jež s původním étosem historické Evropy nemá nic společného. Proto také příchod potenciálně miliónů neevropanů do Německa Valentou zmiňovaný ministr zahraničí Joschka Fischer jednoznačně vítá, neboť touto radikální etno-demografickou proměnou může být historické, etnicky a kulturně definované Německo, definitivně vymazáno z mapy Evropy. Na jeho místo pak má přijít „národ“ nový, plně emancipovaný od překonaných kategorií kultury, jazyka, pohlaví a genů, vyznávající tzv. ústavní patriotismus, založený na abstraktních idejích rovnosti a lidských práv. Čirá utopie, tvrdí Aleš Valenta, jež nemůže skončit jinak, než stupňující se represí vůči těm, jež se diktátu vládců nového Německa odmítnou podrobit. Tento trend pak ilustruje na mnoha stránkách konkrétními příklady ostrakizace a vrchností tolerovaným násilím vůči členům Alternativy pro Německo (AfD), této v soudobém Německu jediné čistokrevné konzervativní strany. Dost na to, aby byla vyznavači bezbřehé plurality a tolerance ke všemu odlišnému označena za ideové pohrobky nacismu, před nimiž se třeba chránit důkladnou indoktrinací na multikulturalismem a genderovou ideologií promořených školách a propagandou v režimu věrných médiích.

Ideologické šílenství německých pokrokářů by pro nás mohlo být pouhou kuriozitou, kdyby nebylo Evropské unie a výsadního postavení Německa v ní. A právě evropskému kontextu „německého příběhu“ se věnuje druhá část Valentovy publikace, nazvaná EU, Evropa a Západ. Pro autora, samozřejmě nikoli překvapivě, nejsou pojmy EU a Evropa zaměnitelné. Chceme-li zajistit Evropě budoucnost, není třeba provést jen rázná opatření na poli přistěhovalecké politiky. Valenta se kloní k názoru, že k záchraně Evropy, ale i svobody a demokracie, je nezbytně nutné zamezit dalšímu procesu evropské nadnárodní integrace a uspořádat vztahy mezi evropskými národy na bázi vzájemně prospěšné mezinárodní spolupráce.

Valenta se však ve svých úvahách zamýšlí i nad tím, do jaké míry jsme my, euroobčané, vlastně ještě vůbec Západem. V úvodu publikace uvádí: „Západ je přibližně totéž co liberální demokracie, tedy systém, jehož ústřední hodnotou je politická a hospodářská svoboda. Je to ale také systém, v němž jsou občanská práva v rovnováze s povinnostmi a kde vláda chrání tradiční rodinu jako základní předpoklad společenské soudržnosti.“ Na desítkách příkladů následně dokládá, jak se dnes státy západní civilizace od těchto zásad čím dál tím více odklánějí, až mu nezbude nic jiného, než uvádět pojem Západ v uvozovkách. V této souvislosti je však na místě dodat, že je to právě samotná liberální demokracie, jež je jednou z příčin společenské a hodnotové krize, jíž momentálně procházíme. Valenta si tento problém uvědomuje a vrátí se k němu na závěrečných stránkách knihy.

Třetí a zároveň poslední část knihy se jmenuje Obrana svobody. Jde o články, v nichž kulminuje Valentova analýza dnes převládajících ideologií a v nichž si autor zřetelně uvědomuje myšlenkové meze jejich mainstreamové kritiky z řad klasických liberálů.

Začněme tím, jak Valenta vnímá svět, v němž se my, obyvatelé „Západu“, nacházíme: „Ideál mnohonárodnostní komunity bez hranic, abstraktní sekulární humanismus a ekonomická globalizace jsou ingredience, z nichž globální elity navařily svůj univerzální eintopf, v němž hodlají rozpustit národností, jazykovou a náboženskou mozaiku tohoto světa. Manažeři nadnárodních superfirem, trávící nemalou část svého života v letadlech vysoko nad zemí, že touto cestou budou mít v každém okamžiku dostatek flexibilní mobilní levné pracovní síly, jež se bude bez potíží v podobě hranic a tradic přesouvat po trajektoriích, narýsovaných pohybem kapitálu a investic. Političtí vůdci, soustředění v několika málo centrech (Brusel, Washington, New York…), budou tento neustálý pohyb pomáhat řídit, organizovat a usměrňovat. Úlohou nadnárodních, kulturních a intelektuálních elit by pak bylo dodávat této supertekuté společnosti její pravidelnou porci zábavy a na univerzitách a ve vědeckých centrech zajišťovat setrvalou teoretickou recyklaci dosaženého ideálu planetární Egalité, Liberté, Fraternité.

V posledním článku, nazvaném Za rehabilitaci autority ve společnosti, rozvíjí Valenta tvrzení německého právního filosofa Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho, že liberální sekularizovaný stát žije z předpokladů, které nemůže sám garantovat: „Liberální stát může přetrvat jen tehdy, když je svoboda regulována zevnitř morálním základem společnosti a její homogenitou.“ Může však důsledně liberální stát takovou morálku, založenou na nutném rozlišení dobra a zla, od svých občanů vyžadovat? Bude pak ještě liberální? A zde jsme u kořene problému: Je vůbec svoboda tou nejvýše postavenou hodnotou společenského života, jemuž jsou všechny ostatní hodnoty podřízeny? Není tomu spíše tak, že se společnost může plně a důstojně rozvíjet jen tehdy, je-li v ní svoboda ve službách, slovy sv. Augustina z Hippo, společenského pokoje, spočívajícího v řádu (tranquilitas ordinis)? Křesťanství, vykázané politickými procesy novověku do ryze soukromé sféry (když ne rovnou do vězeňských cel), se čím dál tím více ukazuje jako nezbytný předpoklad pro zachování svobodné společnosti, dnes ohrožené nejen zvenčí (islám), ale také – a to především – zevnitř.

Kniha je cenná nejen svým obsahem, ale i celkovou srozumitelností a jazykovou úrovní. V tomto ohledu je oněch 100 Kč, které za ní zaplatíte, opravdový pakatel. Pořídit si ji můžete přímo u vydavatele: Institut Václava Klause, Šárecká 15/29, Praha 6, office@institutvk.cz.

Michal Semín

8 Komentářů k "Jeden rok konzervativní publicistiky (recenze)"

  1. Že by se Te Deum začalo konečně sjednocovat v pohledu na dnešní svět, situaci na Západě a nedej Čejko dokonce snad na Putinovo Rusko? Už to vypadalo na jednotu jen ohledně Fatimy a odporu vůči papežovu (ne)katolictví …

  2. Netuším, proč by mělo být Te Deum sjednocené „v pohledu na dnešní svět, situaci na Západě a nedej Čejko dokonce snad na Putinovo Rusko“. Jak jsem již psal, nechápu tyto otázky jako součást kréda. Samozřejmě, komu je blízké sektářské myšlení, vítá, když mají lidé stejný názor i na barvu trenýrek. Já bych ale pestrost nezavrhoval (viz sv. Tomáš Akvinský).

    Martin R. Čejka

    P. S.
    Mně, jakožto katolíkovi, se zdají otázky spojené s Fatimou či papežstvím důležitější nežli Putinovo Rusko. Je to věc hierarchie, a je dobré si v tom udělat jasno. Pokud někdo staví na první místo hmotné záležitosti, bude takový i jeho konec.

  3. Jeden příklad důležitosti vztahu ke větu: Franz Josefovi I. podstrčili dokument, že R-U bylo vojensky napadeno Srbskem. Nu a mocnář vyhlásil válku. Katolická církev široce rozebírala podmínky spravedlivé války, sv. Tomáš A. citován horem dolem. No a ta válka se podle všech těchto rozborů ukázala spravedlivá, protože R-U bylo vojensky napadeno Srbskem. Že to byla lež několika generálů kolaborujících s Německem? Že ve válce zahynulo pár i Čechů? Prostě válka to byla, podle katolické církve, zcela spravedlivá. A to prosím ještě nebyla ani Fatima ani úvahy o papežově (ne)věrnosti. Nemusíme chodit ani tak daleko: Srebrenica plně odůvodnila bombardování Jugoslávie. Lidi ve světě tomu říkají falešné vlajky. Pro lidi v Hodie to nesouvisí s Credem.

  4. Pavel | 11.4.2017 z 20:33 |

    Kniha Aleše Valenty by měla být – v zájmu vyváženosti – povinnou četbou na středních a vysokých školách, Filosofickou fakultou UK v Praze počínaje. Autor zde popisuje cílenou a dobře naplánovanou demolici demokracie, morálky a základních křesťanských hodnot budovateli Nového světového řádu. Při čtení kapitoly „Porušování lidských práv v Německu“ si člověk není úplně jistý, zda nečte Knoppovu knihu „Uchopení moci“ o německé histori třicátých let minulého století.

  5. Pavel | 11.4.2017 z 20:51 |

    Ještě poznámka k příspěvku pana Felixe. Konkrétně podvedl rakouského císaře tehdejší rakousko-uherský ministr zahranicí hrabě Berchtold, který jej lživě informoval tak,že “ podle hlášení velitele 4. sboru střílela srbská vojska z dunajských parníků u Temes-Kubinu na naše vojáky a tak se vyvinula, na opětování palby, větší přestřelka.Nepřátelství je tímvo vlastně zahájeno“. Do textu o vypovězení války pak vložil tento zločinec tato slova: “ A to tím více, že srbská vojska již u Temes -Kubinu útočila na oddíl c.a k. vojsk“. Později se sám omluvil císaři, že tuto větu vypustil, protože “ zprávy o boji u Temes Kubinu nedošly potvrzení“. Ani císař ovšem už svůj manifest zpět nevzal.

    Tedy nic nového pod sluncem. Glivice, Tonskinský záliv… a…

    P:S. Z tohoto pohledu se pak jeví jasněji motivy zavraždění následníka trůnu Ferdinanda d´ Este. I když vztahy arcivévody a císaře nebyly idylické, proti takovým válečnickým intrikám by se nepochybně postavil – jenomže to právě nechtěli pripustit tehdejší „muzikanti noci“, plánující pro ně výnosný válečný konflikt. O těchto mocných v pozadí pan Felix kupodivu nepíše. Nemyslím si, že morální odpovědnost za tento konflikt lze přisuzovat katolické církvi. Ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, že.

  6. Pavel | 11.4.2017 z 21:08 |

    opravuji.. Tonkinský záliv..

  7. Pane Pavle, nikde jsem nenapsal, že by kat. c. nesla odpovědnost za rozpoutání nebo vedení konfliktu, nesla odpovědnost (kromě mnoha jiných subjektů) za jeho obhajování v jeho průběhu. Jinak to dodatečné omlouvání, o němž píšete, je dnes běžné. Omluví se za „chybu“ vojenské akce, vinou které zemřely desítky až statisíce lidí, ovšem za chybu se netrestá …

  8. Felixi, vrazi Ferdinanda d´Este byli napojeni na srbskou vládu a svůj čin spáchali vědomím a podporou minimálně jednoho jejího ministra. Pokud se ministr jednoho státu podílí na vraždě následníka trůnu jiného státu, je to rozhodně něco, co lze považovat za válečný akt. Je pravda, že R-U to sice správně předpokládalo, ale v dané chvíli to nemohlo prokázat. Nicméně dnes již víme, že se nemýlilo. Takže je velmi odvážné tvrdit, že ta válka byla z jeho pohledu nespravedlivá.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*