Dej nám svou sílu!

duse-kriz

Kolikráte dere se nám na rty slovo: „Ten život je těžký!“ Dokud jsme mladí a dokud jdeme kvetoucími lučinami, ani se nám to nezdá pravdou, když to slyšíme, a považujeme to za frázi starých, za frázi, která má omluviti a zastříti zpohodlnění neb lenost nebo stárnutí. Ale čím dál tím více cítíme, že život je věc velmi těžká a velmi vážná. Právě pro tolik obtíží, překážek a nebezpečí, kterými se musíme proplétati. Ustavičně abychom byli na pozoru, abychom stále odráželi útoky. Vždy, každého okamžiku rostou obtíže a nové povstávají. Peklo zápasí o naši duši, naše porušená lidská přirozenost sama touží po tom, aby měla jaksi pokoj od Boha a od ctnosti, věci tohoto světa se duši na první pohled tak často více líbí než věci Boží.

A přece nutno vydržeti a přece nutno statečně jíti dále; jíti tak dlouho, jak Bůh bude chtíti, stále, vytrvale a statečně jíti.

Někdy k okamžitému hrdinství se člověk lehko dá pohnouti, ale stále, vytrvale, denně, ustavičně jíti a ustavičně bráti na sebe kříž, denně, jak praví Kristus Pán v evangeliu, to právě jest pro nás těžké a to podle svatého Tomáše (2. 2, q. 70) přesahuje naše síly. Jíti denní všední vyšlapanou cestičkou, cestičkou bez slávy a nádhery, bez okázalosti, bez pochvaly, bez uznání, to je těžké. Toť vojna posiční, toť válka zákopová bez zvláštních pohybů, bez viditelných úspěchů.

Boj v duchovním životě. Stále se stejnými chybami, stále o stejné zápasiti ctnosti. Ustavičně se nám zdá, že stojíme, že nečiníme pokroků, že je to všechno marné, že je to všechno jen bláhovostí, že duchovní život jest titěrností a hračkou, že jest výmyslem několika spisovatelů nábožných knížek. A přece si zase jen říci, že všem bylo řečeno, buďte dokonalí, jako Otec váš v nebesích dokonalý jest a že ten jen, který vydrží do konce, bude spasen, to zase nás strhuje na cestu Boží, zase znovu, denně znovu začínati. V tom totiž jest obtíž duchovního života: stále býti začátečníkem, stále dovésti býti začátečníkem, nedáti se tím mást, nemalomyslněti, neklesati!

Vydržíme lidskou silou mnoho, mnoho vydržíme též vlitou ctností statečnosti, ale dovésti stále bojovati, nikdy se nedati unaviti, dobojovati vítězně boj s tolika odpůrci, to není v naší síle. Tu se musíme obrátiti o sílu vyšší. Touto pak silou jest právě Dar síly.

Dar síly. To není již naše síla, to již není naše statečnost, nýbrž Bůh sám ve své nekonečné dobrotě nám propůjčuje takřka svou sílu, to jeho sílu oblékáme, jak praví krásně sv. Tomáš, to jeho silou bojujeme, to on bojuje za nás. Zde pak platí slova: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?

Síla Boží! Síla naše stačí nám k tomu, abychom dovedli snášeti určité obtíže, mnoho obtíží a bojů, ale dar síly nás vede, abychom všechna nebezpečí a všechny překážky překonali vítězně a silně.

Dar síly totiž jest opření se o Boha, jest dokonalé spočinutí na Bohu, jest prožití a uvědomení si jeho síly a moci. „Quis ut Deus?“ Kdo jako Bůh? volá ten, kdo ví, co má v Bohu, kdo se nespoléhá na sílu svou. Proto nám dává dar síly nemírnou důvěru. Nebojujeme sami, nejdeme sami. Pán nechce, abychom šli sami, nýbrž chce jíti s námi, chce s námi bojovat. Proto, co by nás mohlo děsiti, co by nás ještě mohlo překvapiti? Nic nás nemůže odtrhnouti od Boha, nic nás nemůže zbaviti jeho lásky, jestliže on nás drží. A on drží tak dlouho své děti, dokud se ho děti samy nespustí.

Dar důvěry jest tento dar. Proto tohoto daru nutně potřebují všichni, kteří chtějí podniknouti velké věci. Tu vidíme jejich zázračnou sílu, tajemství jejich úspěchu. Vědí, že nic je nemůže zaraziti, nic že nemůže díla Božího ztroskotati. Před lidmi zdá se, že vše je marné, že podnikají šílené věci, že tolik lidí již na onom či jiném podniku si své síly vyplýtvalo, ale oni přece jdou a jdou zkusiti podnik ten třeba po tisícáté, protože vědí, že je to vůle Boží, a že vůle jeho přece jen musí zvítěziti. Zvláštní, věru nepřemožitelná jest tato důvěra v Boha, protože prýští z daru síly, který dává nám sílu Boží. Kdo žije tímto darem, ví, jest přesvědčen, že v něm jest jiná síla než síla lidská, cítí v sobě sílu nadlidskou, a proto v síle této všechno posuzuje, proto jde v této síle.

Dar apoštolů, vůdců, hrdinů. Neodměřují již svých sil, neohlížejí se na to, jak jiní dělají, nedbají, co jiní tomu řeknou. Protože vidí, že jednají dobře a že jedině tak dobře jednají, jdou za svým cílem, i když všichni se jich zříkají a na ně jako na blázny poukazují.

Silní v Bohu bývají již odedávna rádi blázny nazýváni. To proto, že se neřídí moudrostí a vypočítavostí tohoto světa, nýbrž že, majíce jinou sílu a jiné očekávání, protože důvěry v Boha, mají svůj svět a svou moudrost!

Svatí dovedou býti silnými tam, kde jsou poráženi. Věcná záhada pokory svatých, velkých duší. Oni vítězí, tím právě, že jsou poráženi. Jejich nepřátelé, ti, kteří jdou ve stopách světa, již myslí, že je zničili, že jim překazili na věky bláznovství, ale právě to bylo poslední, co ještě bylo nutné k vítězství. Kristovo vítězství přes kříž a smrt se stále ještě opakuje. Jen dar síly dá toto umění vítěziti porážkou, vítěziti naprostou pokorou. Uměti všechno obětovati, všechno dáti, všechno opustiti i to, co je nám nejmilejší, totiž dílo své, aby právě toto dílo mohlo vzkvétati. Znám jeden případ: Chudá učitelka založila sirotčinec. Žil, živořil. Učitelka vstupuje do kláštera sester, které právě onen sirotčinec převzaly. V zájmu velmi pochopitelné kázně a klášterního ducha učitelka ta nikdy se nestává vedoucí svého sirotčince. Sirotčinec dále žije a vzkvétá. Zcela určitě pro tuto oběť, oběť velkou a bolestnou. A až Bůh požádal oběť nejvyšší, totiž života, pak teprve ústav ten povstává k největším svého druhu. Ty případy jsou nesčíslné.

Ti, kteří stojí v čele velkým věcem, na kterých mnoho a mnoho závisí, musejí prositi o život tohoto daru síly, aby dovedli obětovati, aby dovedli rozuměti i porážce a ztroskotání. Sv. Josef Kalasanský až po zdánlivém ztroskotání svého díla dočkal se upevnění svého piaristického řádu. Sv. Dominik tím, že svých dvanáct učedníků bez kontroly, bez velkých možností spojitosti se sebou, podle Božího přání rozeslal, jen tím dosáhl svého velkého díla, třebaže kolem něho to bylo bláznovstvím, třebaže mu všichni předpovídali, že těch dvanáct se mu již nikdy ze světa širého nesejde.

Dar síly pro apoštoly, pro kněze, pro ty, které Pán postavil, aby byli stráží na Siónu. Věděti, kdo za námi stojí, a pak nedati se ničím otráviti, ani znechutiti, ani odstrašiti, a i kdyby všichni byli proti nám, i kdyby vůbec nikdo neměl pro naše dílo, jež považujeme za naprosto nutné, pochopení, zůstati na místě a jíti tak dlouho, jak si toho Bůh bude přáti.

Bůh nám nabízí sílu, která zahání naši slabost. Pak dovede člověk státi jako skála, na místě tvrdém, opuštěném, na místě, před nímž všichni jinak prchají. Silou Boží dovedeme se vyřítiti jako lev proti těm, kteří jsou škůdci duší, třebaže za to nás stihne hněv mocných, těch, kteří moc majíce chrání špatnost, lež a polovičatost. Pak nám nic není těžké a nemožné, pak v síle Boží všechno dokážeme. Tak vykládá sv. Tomáš (III Sent. dist., 34, q. 3, a. 1) místo: „V Bohu svém překročím hradbu.“ „Omne quod posset humanae infirmitati obviare hoc enim nomine muri intelligitur.“ Všechno, co by se mohlo postaviti v cestu lidské slabosti, můžeme rozuměti onou hradbou. A toto všechno, nechť jakkoliv se proti nám staví v cestě k Bohu a v práci pro duše a pro Boha, to všechno v Boží síle překročíme, to všechno Boží silou překonáme.

A konečně potřebujeme dar síly pro oběti nejtěžší, pro oběti toho, co je nám nejdražší, pro oběť našich největších lásek, pro oběť života. Ovšem, i lidé bez Boha dovedou obětovati i život, ale záleží na tom, jak se obětuje. Obětovati klidně, obětovati v důvěře, obětovati krásně bez spílání, s láskou na rtech, pro věčné cíle, to dovede dáti jen dar síly. Tento dar vedl Abrahama, že obětoval tak klidně svého syna Izáka, tento dar síly vedl mučedníky, že opravdu vesele šli na smrt, že šli jako apoštolově radujíce se od soudu, že byli hodni učiněni trpěti pohanu pro jméno Kristovo.

Proto tak malý jest náš užitek v našich pracích, proto tak často odstupujeme v překážkách, proto se nám nedaří vytrvati na místě, proto nás unavuje duchovní život, proto nás unavuje život i denní, protože se příliš spoléháme na síly své, protože příliš chceme jen sami všechno učiniti, protože nepracujeme s očima upřenýma do nebes, protože nevidíme silou Boží, tedy již předem v budoucnosti.

Dejme se vésti darem síly, prosme, ať Bůh nás naučí žíti jím a podle něho a z něho, obracejme se v těžkostech svých k tomuto daru, abychom dovedli státi, abychom dovedli jíti, abychom dovedli milovati Boha silně, statečně a vytrvale, abychom jej dovedli milovati a jemu sloužiti i v denním životě, i v tom únavném životě stále se opakujícím, abychom dovedli při něm vytrvati, když ochladne láska mnohých, když nám nebude rozuměno, když nám nikdo z lidí nepomůže, abychom dovedli z lásky k němu přinésti i největší oběti, kdyby toho jeho svatá vůle si vyžadovala.

A nepřestaňme se modliti za apoštoly posledních dob, kteří by vyrazili do boje plni síly, plni života z daru Síly, proti vlažnosti, proti pohodlnosti, proti povrchnosti křesťanů dneška, aby přišlo již království jeho!

P. Silvestr Maria Braito OP

 

Kapitoly z „Kursu o darech Ducha Sv.“.
Převzato z Na hlubinu 4 a 7/1930.
Mírně jazykově upraveno.

Vyšlo v Te Deum 3/2012.

Jako ilustrace byl použit detail obrazu Křesťanská duše přijímá svůj kříž, (pravděpodobně) francouzský anonym, cca 1630.

2 Komentáře k "Dej nám svou sílu!"

  1. Pavel | 11.4.2017 z 21:01 |

    Snad si jen dovolím přidat jeden citát:

    “ Pane, toto je radostná zvěst,
    kterou jsi přinesl všem lidem:
    Po každém Velkém Pátku
    přijde vzkříšení“.

    Romano Guardini

  2. Pamětník | 13.4.2017 z 10:51 |

    Moudrá slova moudrého muže. Zejména my, obtížení věkem, bychom je měli denně číst a uvažovat o nich, abychom získali sílu k dalšímu zápasu. Bože, smiluj se nad námi.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*