Úvahy konvertity o církevní krizi (1. část)

Úvod

Co se dnes děje v Církvi? Jak chápat původ našich současných rozpaků a co si s nimi počít? S těmito otázkami zápasím léta, stejně jako mnozí z vás. Jako čerstvý konvertita jsem si je začal klást, když jsem si uvědomil liturgické výstřelky v naší farnosti. Prošel jsem trýznivým několikaletým procesem, kdy jsem se snažil přijít na to, proč při mších podle novus ordo, jichž jsem se účastnil, tak často dochází k různým nepřístojnostem. Některé se zdály malé, jiné byly úděsné, nicméně výstřelky patřily k neoddělitelným vlastnostem prakticky každé liturgie, na níž jsem byl, a to v různých farnostech, městech i zemích. V průběhu času jsem se převážně samostudiem poučil o problémech II. vatikánského koncilu a objevil tradiční mši, která mi poskytla některé odpovědi na to, proč je v Církvi krize a co se s tím dá dělat.

Tento článek je osobní výpovědí o mé duchovní cestě, která se stále do značné míry vyvíjí, nikoli teologickým traktátem. Nemám žádné teologické vzdělání, a tak moje níže uvedená analýza může vypadat amatérsky. Předpokládám, že mnozí čtenáři prošli něčím podobným a mohli by dodat mnoho dalších skutečností, detailů a postřehů, aby byla úplnější, přesnější a duchovně zralejší.

V římskokatolické církvi jsem byl pokřtěn v roce 2009. Brzy, ještě v době, kdy jsem poznával základy víry, jsem se začal obracet na katolíky, jimž jsem důvěřoval, aby mi vysvětlili odchylky v nauce i praxi, s nimiž jsem se setkával. Když jsem zmínil problémy v Církvi nebo vyjádřil rozpaky ohledně nějakého výroku papeže, nebo popsal vlastní znepokojující zkušenosti s liturgií a kněžími, byl jsem nabádán, abych se uklidnil, netrápil se takovými věcmi a soustředil se raději na vlastní spásu. To je dobrá rada, ale přesto se nedomnívám, že jsou katolíci povoláni k tomu, aby přehlíželi pohoršení v Církvi nebo slepě následovali omyl.

Novus ordo je platná mše, bylo mi řečeno; „liturgické výstřelky obětuj“. Ministrantky a svaté přijímání na ruku jsou v pořádku, protože je to dovolené – „o to se nestarej“. Zjistil jsem však, že názory a praktiky, které jsou v dnešní Církvi běžné a rozšířené, byly ještě před padesáti lety neslýchané a dokonce odsuzované. Co se stalo?

Mezi věřícími katolíky, kteří se snaží pochopit moderní svět a způsob, jak v něm lze prožívat víru, jsem se setkal s různými názory. Naše doba je zmatená. Katolíci dobré vůle a upřímné víry mají očividně různé výklady toho, co se děje a proč.

Změnila se římskokatolická církev natolik, že ji lze v mnoha směrech dokonce nazvat novou církví, novým náboženstvím, jehož přívrženci jsou novými katolíky – „neokatolíky“? Termínu „neokatolíci“, mezi tradicionalisty často užívanému, se vyhýbám, neboť mi připadá nepříjemný a jaksi hanlivý. Obávám se však, že přiléhavě popisuje věřící katolíky, zejména ty, jimž se často říká „konzervativci“, kteří odmítají uznat, že dnešní katolicismus se od katolicismu minulosti v mnoha ohledech odlišuje, do písmene přijímají reformy II. vatikánského koncilu, Jan Pavel II. a Benedikt XVI. jsou pro ně nejvyššími autoritami a obhájci konzervativismu a EWTN [americká liberálně-konzervativní televizní stanice – pozn. red.] kompasem pravověrnosti a kteří obhajují veškeré a jakékoli novoty, pokud jsou „povolené“.

Přitom znám „neokatolíky“, kteří svou víru žijí zbožněji než já. Osobně adjektiva „konzervativní“, „liberální“, „neokatolický“ a „tradiční“ při popisování skupin katolíků nemám rád. Je-li Božím příkazem pro všechny časy hlásat a uchovávat neměnné pravdy, které jsou obsahem pokladu víry – Kristovo učení v Písmu svatém a posvátné tradici –, neměli by být všichni katolíci tradicionalisty? Proč by slovo „tradicionalismus“ mělo být nadávkou?

To, co následuje, v žádném případě není konečně platným vyjádřením názoru nebo přesvědčení, ale spíše otevřeným dopisem zmateného katolíka snažícího se pochopit současnou Církev a své místo v ní.

Několik postřehů ke změnám v Církvi

Domnívám se, že nelze popřít, že se římskokatolická církev po II. vatikánském koncilu značně změnila. Uvažte: nová mše, nový breviář, nový liturgický kalendář, nový kodex kanonického práva, nový překlad bible, nová růžencová tajemství. Nové ornáty, výzdoba kostelů, architektura i umění. Nový (národní) liturgický jazyk, nové modlitby, nové texty obřadů (např. svěcení kněží, křtu, sňatku, pohřbu, exorcismů), nový katechismus, nové řehole, nová liturgická čtení. Zrušení Devítníku a předpostní doby, kvatembrových a prosebných dnů, zrušení nižších svěcení, některých svátků. Obnovení trvalého jáhenství. Svaté přijímání ve stoje. Svaté přijímání na ruku. Ministrantky. Uvolněná disciplína (např. páteční půst, eucharistický půst), nové postupy svatořečení, nové postupy prohlášení neplatnosti manželství, znejasnění významu slov extra ecclesiam nulla salus [„mimo Církev není spásy“ – pozn. red.], nové teologické pojetí Kristovy královské vlády a sociálního učení Církve, nové učení o ekumenismu a náboženské svobodě.

Dlouhá léta po svém katechumenátu a křtu jsem o těchto věcech nic nevěděl. Když však čtete spisy světců a studujete dějiny Církve, začnete si uvědomovat, že to, jak se víra hlásala a praktikovala kdysi, je v ostrém protikladu s tím, jak se prožívá dnes. Kardinál Newman pronesl slavný výrok: „Ponořit se do historie znamená přestat být protestantem.“ Ponoříte-li se do dějin římskokatolické církve před II. vatikánským koncilem, riskujete, že přestanete být neokatolíkem a stanete se „tradicionalistou“.

Bez ohledu na to, zda jsou výše uvedené změny dobré nebo špatné, jsem pomalu začal přicházet na to, jak drasticky se jimi všemi Církev změnila (a dále mění) a v jak krátké době. To je ohromující. Ať je určitá změna (či „reforma“) jakkoli platná či dokonce prospěšná, tak hluboké přetvoření dávno ustáleného náboženství, jehož zásadně konzervativním posláním je uchovávat tradici a předávat dál poklad víry, je prostě zemětřesením. A platí-li lex orandi, lex credendi – jestliže to, jak se modlíme a jak uctíváme Boha, ovlivňuje, čemu věříme a co vyznáváme – pak jde o naprostou změnu Církve, nejen pokud jde o „vnější“ či „nepodstatné“ věci, ale také v tom, jak lidé chápou víru a mravy.

Už sama myšlenka, že se Církev a její praxe může tolik a tak rychle změnit, je odklonem od pojetí, že víra je neměnná a nezměnitelná. Problémem nejsou jen novoty a jejich velké množství a radikálnost, ale také způsob, jak k nim dochází. Jak v souvislosti s liturgií poznamenal kardinál Joseph Ratzinger / Benedikt XVI.:

„Liturgická reforma se ve své konkrétní realizaci od své původní podoby ještě více vzdálila. Výsledkem nebylo oživení, nýbrž devastace. Na místo liturgie, plodu postupného vývoje, postavili liturgii uměle vykonstruovanou. Opustili vitální proces růstu a nahradili ho něčím vymyšleným. Nechtěli pokračovat ve vývoji, v organickém zrání něčeho, co žije po staletí, a po způsobu technické výroby to vyměnili za fabrikát, banální produkt dané chvíle.“[1]

To je nová Církev dneška, „koncilní církev“. Nová mše – platná mše schválená papežem – vedla, slovy Benedikta XVI., k „devastaci“. To vysvětluje, proč desítky milionů lidí opouštějí víru a proč velká většina katolíků v USA, Evropě, Latinské Americe i jinde, položíte-li jim konkrétní otázku, víru buď nezná, nebo s ní otevřeně nesouhlasí. V USA i v jiných zemích, např. v Itálii, kolem 98 % pokřtěných dospělých katolíků používá antikoncepci. Velmi málo jich chodí na mši každou neděli nebo aspoň jednou za měsíc. Je to projevem úpadku víry a mravů. Někteří, např. Panna Maria v Akitě, varují před rozšířeným odpadem od víry. Benedikt XVI. rovněž řekl: „Jsem přesvědčen, že krize v Církvi, kterou dnes prožíváme, je důsledkem liturgického rozkladu.“

Pavel VI. a Jan Pavel II. pokoncilní krizi potvrzují.

Pavel VI. v roce 1968 prohlásil: „Církev se nachází v hodině úzkosti, v neklidné době sebekritičnosti, která by se měla nazývat spíše sebedestrukcí. Je to vnitřní převrat, akutní a komplikovaný, který po koncilu nikdo nečekal. Je to téměř, jako by Církev útočila sama na sebe. Těšili jsme se na rozkvět, na pokojné šíření myšlenek, které zrály při úžasných zasedáních koncilu. Avšak… musíme si všimnout především smutné stránky. Je to, jako by Církev samu sebe ničila.“[2]

V roce 1972 Pavel VI. řekl: „Máme dojem, že do Božího lidu pronikl nějakou trhlinou dým Satanův. Vidíme pochybnosti, nejistotu, problémy, nepokoj, nespokojenost, vzdor … Byli jsme přesvědčeni, že po koncilu dějiny Církve zalije slunce. Namísto slunce však přišly mraky, bouře, temnoty, hledání, nejistota.“[3]

Jan Pavel II. v roce 1981 konstatoval: „Musíme realisticky a s velkou bolestí připustit, že křesťané si dnes do velké míry připadají ztracení, zmatení, bezradní a dokonce rozčarovaní. Po světě se hojně rozsévají myšlenky, které odporují zjeveným a vždy hlásaným pravdám, v oblasti nauky a morálky se šíří bludy v plném a pravém významu toho slova a vytvářejí pochybnosti, zmatky a vzpouru. S liturgií se experimentuje. Křesťané, ponoření do intelektuálního a mravního relativismu, a tedy i permisivity [nekritické tolerance – pozn. red], jsou pokoušeni ateismem, agnosticismem, nejasným mravním osvícenstvím a sociologickým křesťanstvím zbaveným definovaných dogmat či objektivní morálky.“[4]

V této době novot a zmatku mě inspiruje sv. Pavel: „Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem“ [2 Sol 2, 15]. „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky. Nenechte se svést všelijakými cizími naukami“ [Žid 13, 8–9].

Benjamin J. Vail OFS

 

Přeložila Lucie Cekotová.

Benjamin J. Vail je Američan a františkánský terciář. Se svou českou manželkou a pěti dětmi žije v Brně. Vyučuje angličtinu na gymnáziu.

Vyšlo v Te Deum 1/2017.

 

[1] Cit. in Revue Theologisches, č. 20, únor 1990, str. 103–104.

[2] Projev na Lombardském semináři v Římě 7. prosince 1968.

[3] Kázání ze dne 29. června 1972 během mše na svátek sv. Petra a Pavla u příležitosti devátého výročí své intronizace.

[4] L’Osservatore Romano, 7. února 1981.