Ponořme se do latiny 56 – virtútum, animálium, spírituum

Pustíme se do genitivu plurálu pro eiu-kategorii, před tím však musíme nastínit jednu informaci. Dosud se v plurálu i-deklinace „svezla“ s e-skloňováním, až na nominativ, akusativ a vokativ neutra (viz 51. lekce), ale nyní by se měla odlišit vložením  –i–. Víme už, že tomuto skloňování podléhají ta přídavná jména, která se jinak chovají, jako by podléhala e-skloňování, a že jí podléhají i některá substantiva jako turris (viz 20. lekce). Pravidla pro to, jak poznat, že jméno nepodléhá e-skloňování nýbrž i-skloňování, mají mnoho výjimek, a tak už další nebudeme formulovat – jeden by se měl příslušnou deklinaci učit se slovíčkem podobně, jako se musí učit k nominativu ještě jeden z jeho tvarů pro genitiv, ablativ nebo dativ. Ale drtivá většina čtenářů z toho nemusí být smutná, uvedené znalosti přece potřebují jen ti, kdo překládají do latiny – ti, kdo chtějí jen porozumět latinskému textu, si už nějak s (přibližným) překladem poradí.

Jak jsme uvedli, v případě genitivu je eiu-kategorie „chudší“ – v koncovce jí chybí to –ór­– resp. –ár–, takže zbývá je koncové –um. Ale: takto chudá je jen koncovka skloňování se (zakřiknutým) –e–, kdežto skloňování s „drzejšími“ kmenovými samohláskami –i– a –u­– je před to –um vnutí; tedy koncovky jsou –ium a –uum. Tedy, jak to vidíme v nadpise:

V epištole pro 10. neděli po sv. Duchu čteme výrazy operátio virtútum (činění divů[1], e-deklinace) a discrétio spirítuum (rozeznávání duchů, u-deklinace), ale též další příklady na e-skloňování: grátia sanitátum (milost uzdravovat[2] ), génera linguárum (druhy jazyků) a interpretátio sermónum (vykládání mluvených projevů[3]). Na Velký Pátek se v prvním Traktu zpívají slova proroka Habakuka: in medio duórum animálium innotescéris, česky „uprostřed dvou zvířat jsi se zjevil“ (doslova „jsi se stal známým“) – animal‚ viz 51. lekci) podléhá i-deklinaci, duo (dva) se skloňuje nepravidelně, avšak v genitivu duórum cítíme koncovku –órum pro o-deklinaci[4].

Na výše uvedený příklad spirítuum pro u-skloňování si může čtenář vzpomenout při litaniích ke všem svatým, kde je invokace Omnes sancti beatórum Spirítuum órdines, doslova: „Všechny svaté blahoslavených duchů řády“, tedy „Všechny svaté řády blahoslavených duchů“). Připomeňme si ještě u-skloňování posledním veršem strofy Tantum ergo zpívané např. při požehnání Nejsvětější Svátostí: sénsuum deféctui (slovo za slovem: „smyslů nedostatečností“, česky přirozeněji: „nedostatečností smyslů“). Z 16. lekce si pamatujeme, že obě slova podléhají u-deklinaci, genitiv plurálu od druhého by byl deféctuum. Další substantivum podléhající u-skloňování je manus a občas ho v genitivu plurálu tiše vysloví celebrant v případě, že okuřuje oltář při obětování, konkrétně ve výrazu elevátio mánuum meórum (pozdvižení rukou mých).

Credo nabízí hned na začátku tři koncovky i-skloňvání: visibílium ómnium et invisibílium; (viz též poslední úsek 50. lekce). V mešním kánonu v části Communicántes jsou jmenováni světci v genitivu, kdy na začátku je plurál et beatórum Apostolórum av Mártyrum a na konci et ómnium Sanctórum tuórum; quorum…; ómnium už známe, jinak Martyr podléhá e-skloňování a ostatní o-skloňování. Zájmeno quorum (jejichž, kterýchžto) se skloňuje nepravidelně; už jsme poznali v lekci 54, že v dativu/ablativu plurálu sleduje eiu-kategorii, zde vidíme, že v genitivu sleduje oa-kategorii.

Dosti podobná slova jsou v druhé modlitbě, kterou se modlí celebrant, když vystupuje k políbení oltáře po stupňových modlitbách: Sanctórum tuórum, quorum relíquiæ hic sunt, et ómnium Sanctórum (svatých tvých, jejichž ostatky zde jsou, a všech svatých), a v celebrantově modlitbě před výzvou Oráte fratres: et sanctórum Apostolórum Petri et Pauli, et istórum et ómnium Sanctórum… (a svatých apoštolů tvých Petra a Pavla a těchto a všech svatých…), kde zájmeno istórum (těchto, celebrant poukazuje na ostatky svatých, které jsou v oltářním kameni), až jinak nepravidelně skloňované, se v genitivu plurálu chová podobně jako výše zmíněné quorum. A podobná slova jsou i v mešním kánonu v obou „Mementech“ čili ve vzpomínkách na živé a na zemřelé.

Vidíme, že bývají vedle sebe zcela přirozeně jména z oa-kategorie a z eiu-kategorie. A tak ukončíme tuto lekci rozsáhlým výčtem genitivů množného čísla, který se vyskytuje v první modlitbě požehnání počasí (viz např. zpěvník Dědictví otců, str. 659): sanctórum Angelórum, Patriarchárum, Prophetárum, Apostolórum, Mártyrum, Confessórum, Vírginum, Viduárum et ómnium Sanctórum tuórum. Čtenář to určitě přeloží sám a zjistí, o jaké druhy skloňování u jednotlivých slov jde.

Evžen Kindler

[1] virtus – viz 7. lekce – znamená nejen „ctnost“, ale i cosi jako „extrémní dokonalost“, v Schallerově misálku je naznačeno, že to, co sv. Pavel měl na mysli (použil v řečtině slovo energemata, tj. účinky, působení), lze vyjádřit slovem „div“.

[2] sanitas je doslova stav, kdy je něco zdravé, a to i duševně, tedy též rozumné.

[3] sermo je v církevní latině nejčastěji chápáno jako výklad od světce, ale význam má širší: řeč, rozmluva, přednes,….

[4] Je to příklad obecného jevu, totiž „mixu“ koncovek různých skloňování u zájmen a číslovek.

1 Komentář k "Ponořme se do latiny 56 – virtútum, animálium, spírituum"

  1. Vít Jůza | 22.4.2017 z 21:10 |

    Krásný výklad, ale 2 chybičky se vloudily:
    Innotescéris je futurum. (Innotésceris praesens.)
    Má být elevátio mánuum meárum (femininum).

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*