Obrázky z minulého století: Dětské hry

Předesílám, že ke čtení těchto řádků je nutno přistupovat nejlépe s požitím mírné dávky sedativ a s krajní obezřetností, což se týká především pracovníků pedagogických či výchovných, u nichž potenciálně hrozí přinejmenším psychická újma, neřkuli přímé ohrožení života infarktem myokardu, potažmo mozkovou mrtvicí nad trestuhodným přístupem k výchově dětského potěru v minulém století. Vidím ty sinalé tváře razičů nových výchovných trendů, z nichž postupně vyprchávají poslední kapky krve a ochromenými ústy ze sebe vyráží: „No to snad…u sta Komenských…“ „No toto… a co práva dítěte?“ „Uf, jen považte…neuvěřitelné!“ Pravda, není se co divit, bylo to přece v minulém století, i když z pohledu aktérů těch událostí to vlastně bylo včera.

Také jsme si rádi hráli. Ne, neměli jsme ani počítače, ani chytré telefony, či tablety. Když jsme byli nemocní, maminka navařila čaje z bylinek a z tablet jsme nanejvýš dostali acylpyrin. Neměli jsme ponětí o nějakých aplikacích, bajtech, sociálních sítích nebo internetu. Jak jsme přišli ze školy, taška letěla do kouta a veškerá vynalézavost se soustředila na to, jak se dostat nepozorovaně z domu mezi kamarády. Jenže to nebylo tak jednoduché. Nejčastěji byla naše natěšená mysl zchlazena hlasem od dveří dílny, které byly vždy pootevřené právě v době, kdy jsme se tiše kradli do domu ve snaze uniknout pozornosti rodičů. „Kluci, budu dýhovat, potřebuju pomoct.“ Tím se naše představy o volnosti rázem zhroutily. Dál už v našich hlavách probíhal jen kalkul. „No, když to bude jen dýhování, mohli bysme skončit tak za hodinku,“ říkám si. „Jen když to nebude ještě něco dalšího.“ A bylo. Jindy naše natěšenost opadla hned za vrátky do dvora. To když jsme uviděli na dvoře srovnané štosy vykytovaných okenních křídel. Nebylo třeba dalších instrukcí. Bylo nám jasné, že je musíme obrousit a s volným výběhem je pro dnešek konec. Jen velmi vzácně a snad bych to přirovnal k přestupnému roku, jsme mohli ven hned po škole.

Zima na Vysočině byla na klukovské hry skoupá. Zimu jsem neměl rád a nemám ji rád ani teď. Znalý čtenář mi rozumí. Každý den jsme chodili k rybníku, který jsme měli přes cestu před domem, zkoušet, jestli už led vydrží. Něčím, co bylo po ruce, kameny, školními taškami, se vyznačily branky a do tmy se z rybníka nesly charakteristické zvuky bruslí, údery hokejek a vášnivé hádky o stavu zápasu. Až už vůbec nebylo vidět, rozcházeli se aktéři k domovům obvykle s vyhádaným nerozhodným výsledkem, což bylo přijatelné pro obě strany. Ještě jsem vlastně neřekl, že ti kluci byli čtyři a boty, použitelné na brusle byly jen dvoje, různé velikosti. Jak tomu máme rozumět? Měli jsme brusle, a zpočátku jen jedny, které se otáčením šroubů s patkami pomocí kličky připevnily k botám s pevnou podrážkou. Až později jsme dostali „kanady“, ale ne všichni, takže problém se střídavým půjčováním zůstal. Dlužno dodat, že jej tatínek řešil spravedlivým způsobem a nikdo nebyl upřednostňován.

Pokud by si laskavý čtenář myslel, že takto jsme si užívali každý den, mýlil by se. Už víme, že častým omezením byla výpomoc tatínkovi v dílně, ale to nebylo to jediné. S železnou pravidelností jsme každou sobotu uklízeli strojovnu. V té době u strojů nebylo odsávání, takže bylo třeba stroje očistit, zamést všechny piliny a hoblovačky a v proutěném koši je odnosit do přístavku. Nakonec jsme pod dohledem tatínka stroje promazali. To, že bylo třeba nanosit ve vědrech pitnou vodu od studny, či pomoci s drhnutím podlah, potažmo draním peří, zmiňuji jen tak na okraj.

V čase oblevy, kdy přes den sníh natál a v noci přimrzlo, se nabízela jiná báječná kratochvíle, a to jízda na saních. Za humny statků byla cesta z jedné strany ohraničená budovami a z druhé strany svahem, porostlým stromy a keři. Cesta byla poměrně dlouhá a s velkým převýšením. Tak se vytvořila téměř ideální bobová dráha. Při jízdě dolů byly saně drženy v ledovém korytu jedincem s obutými bruslemi, který seděl vepředu s nohama uprostřed saní. Ten si obvykle, na rozdíl od svých kamarádů, jízdu neužil. Nejednou se stalo, že přeplněné sáně nezvládl a skončilo to výjezdem do stráně s následným převrácením a mnohočetnými odřeninami, škrábanci a boulemi posádky.

Teprve jaro otvíralo prostor nekonečným možnostem klukovských her, aby je léto završilo. Chtěl jsem říci, že každý zná hru na „četníky a na zloděje“, ale napadá mě, že už to dneska asi pravda nebude. Taky jsme ji hráli, ale spíš to bylo tak, že jsme „válčili“ proti „horňákům“, a skuteční četníci nezřídka přijeli druhý den do školy vyslýchat aktéry. V těchto bojích použily obě strany veškerý zbrojní arzenál. I ti nejmenší měli na hlavách německé přilby, vycpané hadry nebo papírem, aby zpod nich vůbec viděli. To byla nejzákladnější součást výstroje a snad v každém domě se našla nejméně jedna. U nás do ní maminka sypala zrní pro slepice. Zdatnější bojovníci mívali u pasu bajonet, ale protože v boji překážel, přestali ho nosit. Ne, jako zbraň jsme ho opravdu nepoužívali. Běžnou střelnou zbraní, určenou spíše k dokreslení atmosféry bojů, byl dutý klíč s hřebíkem s upilovanou špičkou, obé spojené provázkem. Do dutiny klíče se seškrábla jedna či více hlaviček zápalek, hřebík se zasunul do dutiny a úderem klíče nebo hřebíku o cokoli pevného došlo k výbuchu. Čím více náplně bylo použito, tím hlasitější rány bylo docíleno. Dlužno ovšem podotknout, že tu bylo jisté riziko. Pokud se to s náplní přehnalo, klíč se roztrhl jako malý granát. Zkušení střelci tudíž odpalovali za rohem domu či plotu nebo ukrytí za stromem. Navíc se takto znehodnocené duté klíče obtížně nahrazovaly. Když se doma najednou ztratil klíč od skříně, neřkuli ode dveří, otcům bylo jasné, odkud vítr věje, a následovala, abych tak řekl, fyzická domluva. U nás to byla pravidelně dřevěná laťka, kterou si tatínek bral vždy při odchodu z dílny. Říkám vždy, protože při četnosti kluků v rodině jen málokdy vydržela den. Domluva obvykle končila přeražením laťky. Pravdou je, že mnohokrát domluva postihla i maminku, která nás statečně bránila svým tělem.  Vyšší vážnosti požívali střelci, kteří používali puškový uzávěr a odpovídající náboje. Nechť se laskavý čtenář neděsí. Kulku i s prachovou náplní jsme předem odstranili. Střílení těmito „hilznami“ obyvatelstvo nijak neznepokojovalo, byli zvyklí na ty klíče. Jako ostrá munice sloužily kameny, tvrdé kusy bláta a podobně.

Vrcholnou akcí, kterou jsme dlouho připravovali a které se mohli zúčastnit jen ti nejstarší, bylo pálení čarodějnic. (Slabším náturám, zvláště pedagogickým a výchovným pracovníkům doporučuji tuto část přeskočit.) Naše chvíle přišla v okamžiku, kdy se veřejnost odebrala k domovům a oheň pomalu uhasínal. V blízkém lese jsme měli schovanou plechovou bednu, plnou ostrých nábojů všemožného druhu a hodili ji do ohně. Zalehli jsme pod blízkou mez a očekávali výsledek. Ne, neznali jsme ani počet nábojů, ani nebylo možné výbuchy počítat. Až výbuchy přestaly, chvíli jsme ještě počkali a zvědavi na výsledek, zvedli jsme se ze země. Oheň rozmetán, žhavé uhlíky v širokém kruhu dokola. Bedna pokroucená a proděravělá. Taky se stalo, že se ozval ještě ojedinělý výstřel poté, co jsme opustili úkryt.

Možná se čtenář zeptá, jak jsme k těm věcem přišli? Ještě dlouho po válce jsme nacházeli střelivo i zbraně venku v lese, kudy utíkalo německé vojsko. Ty plechové bedny, ve kterých byly přepravovány kulometné pásy, jsme nacházeli pohozené v lese. Většina jich byla prázdná, ale pod jehličím bylo mnoho „pokladů“. Věděli jsme, že když půjdeme po prudkém dešti, zpravidla po bouřce do lesa, voda odplaví nánosy jehličí a bláta. Takto jsme nacházeli střelivo, dokonce i krabice s dvacetimilimetrovými náboji do flaku. Našly se i pohozené zbraně, pušky, samopaly. Pravda, většinou již znehodnocené. To nám ale nebránilo v experimentování. U nás v dílně jsme ty věci čistili a stalo se, že jsme je někdy uschopnili, ale obvykle jen na výstřel jedním nábojem. Vždy se provedla pokusná střelba tím, že se zbraň obložila několika kameny a ke spoušti se uvázal provázek. Střelci, zalehlí v bezpečné vzdálenosti, tahem provázku zbraň spustili.

Vzácnou příležitostí byla střelba z funkčních zbraní. To se ovšem týkalo jen hrstky vyvolených. Měli jsme, zdůrazňuji minulý čas, jeden samopal a jednu pušku, ovšemže po wehrmachtu. Střelba ze samopalu byla jistě nejzajímavější, ale jednak nás okamžitě prozradila a dalo moc práce se z toho vyvléci a také nábojů byl nedostatek. Střelba puškou byla „bezpečnější“, dá-li se to tak nazvat. Za letního soumraku, kdy do údolí začala padat mlha, nastával příhodný čas. Bylo fascinující sledovat dráhu svítící střely, končící na konci údolí v lese. Až jednou… už jsme se chystali na cestu domů, když někdo zpozoroval na kraji lesa maličké světlo. Každou chvíli se zvětšovalo, až nám to došlo. V těch místech jsou přece včelí úly. Nebylo pochyb, svítící střela ty úly zasáhla a zanedlouho shořely. Zkoprnělí strachem, co bude zítra, jsme se tiše loudali k domovům. A bylo! Výslechy Veřejné bezpečnosti probíhaly ve škole celé dopoledne. Došlo i na střelbu a požár úlů. Statečně jsme uhájili tvrzení, že jsme stříleli jen „hilzny“, dole v lese jsme vůbec nebyli, což ostatně byla pravda. Že se nám nepodařilo zapálit les, bylo naše životní štěstí. Četníci odjeli bez nějakých dalších represí, bezpochyby věděli, že celou záležitost vyřídí otcové. A stalo se, domluva byla onehdá mnohem delší a důraznější.

Těch kratochvílí bylo mnohem víc, snad ještě vzpomenu případ, kdy maminka přišla za tatínkem do dílny, že špatně odtéká odpad z prádelny. Tatínek pochybovačně mudroval: „Jak je to možný? Vstup do kanálku je překrytej mřížkou, kerou přeci nic nepropadne.“ Přesto si vzal dlouhou lať, na jejíž konec přibil hřebík, a zvenku kanálek prošťouchával, až vypadly dva obranné granáty. Co to znamená, znalý čtenář ví a jistě i tuší, co následovalo.

Léto nabízelo další a další možnosti, mnohem bezpečnější než výše zmíněné. Velice oblíbené byly i námořní bitvy. Jako bitevní lodě sloužily dřevěné necky, plně naložené bahnem z rybníka, které sloužilo jako munice. Očista po skončení bitvy byla poněkud náročnější. Proti použití necek k tomuto účelu neměli rodiče obvykle námitek, aspoň se zatáhly a netekly. Dlouhá nedělní odpoledne až do večera byla vyplněna toulkami po okolí, lovením pstruhů a raků. K tomu stačilo jedno víčko z velké konzervy, po obvodu naklepané jako kosa. Víčko prudce hozené kolmo na hladinu rybu naseklo. Ryby jsme opékali na ohni a často jsme měli s sebou i prázdnou konzervu na vaření raků. Zpestření těchto toulek nabízela úzkokolejná dráha s vyklápěcími vozíky, která se používala k dopravě materiálu na stavbu nové železniční tratě. Stačilo vozíky mírně postrčit, nasednout a i při mírném klesání na těch zhruba tři sta metrech svištěly po kolejích slušnou rychlostí. Na konci bylo dobré z vozíku vyskočit, protože narazily na pevnou překážku a posádka by to nemusela přežít bez úhony. Nedomýšleli jsme, jak nás budou v pondělí dělníci častovat, když museli vozíky tlačit zpět. V porovnání se současností je těžké uvěřit, že stavba nebyla oplocena a hlídána, všechno zůstávalo ponecháno na místě až do dalšího pracovního dne a nic se neztratilo.

Při pohledu zpět je rovněž neuvěřitelné, že jsme tu dobu přežili bez újmy na duchu i na těle. Řekl bych, že jsme neměli jednoho anděla strážného, ale spíš dva až tři, aby se ve službě střídali, kdyby si jeden trochu zdříml. A pravdou je, že kdyby se moji synové takto „bavili“, přetrhl bych je vejpůl. I když… vím já, čím se bavili, když byli mimo dohled? Blažená nevědomost. Myslím, že stejně uvažovali i naši tátové. Byla to jiná situace, jiné možnosti a příležitosti, a tak nezbývalo než nám někdy i citelněji „domluvit“. Nemám jim to za zlé, naopak. I když to razičům nových výchovných trendů nebude po chuti. Ne, nebylo to domácí násilí, jen to bylo někdy potřebné a účinné. Oni nás měli stejně rádi, jako máme my svoje děti. Naučili nás respektovat je a vážit si jich, naučili nás kázni, odpovědnosti a naučili nás pracovat, což se o současné generaci dětí bohužel – s výjimkou výjimek – říci nedá.

Ve Vědomicích 28. 11. 2016

J. V. S.