Úvahy konvertity o církevní krizi (2. část)

Posvátná liturgie

Lex orandi, lex credendi. Řád mše svaté vyjadřuje katolickou nauku. Změny ve mši jsou bohužel příkladem rozchodu s tradicí – „hermeneutiky zlomu“ – ač si mnozí vroucně přejí vidět kontinuitu. Mešní modlitby, užívání lidového jazyka, kněz obrácený čelem k lidu, „pozdravení pokoje“ mezi přítomnými, nazývání kněze „předsedajícím“, změny oltáře a presbytáře, změny v lekcionáři, rozmnožení „eucharistických modliteb“ – kterákoli z těchto novot by představovala velkou změnu. Dohromady znamenají, že se nová mše od té staré zásadně odlišuje. Jako katolický konvertita jsem několik let nechápal jasně, že mše je oběť. Tuto skutečnost mi během katechezí nikdo nevysvětlil a sám nový mešní řád ji příliš dobře nesděluje ani nepodporuje, a tak mi po dlouhou dobu zůstala skryta.

Někteří lidé si kladou otázku, jestli by nějaký světec ze starých dob, kdyby přišel v neděli do typického moderního katolického kostela, poznal, že to, co se tam odehrává, je katolická bohoslužba. V tomtéž farním kostele můžete mít v neděli v devět hodin mši svatou v latině, s gregoriánským chorálem a knězem podávajícím svaté přijímání klečícím, a v 10:30 mši v lidovém jazyce, s rockovou hudbou, ministrantkami a lektorkami, s dětmi stojícími kolem oltáře a mimořádnými rozdělovateli svatého přijímání podávajícími pod obojí způsobou vestoje a na ruku – naprosto odlišná zkušenost římského katolicismu, naprosto odlišná praxe, která lidem předává naprosto odlišné pojetí mše, a tedy i samotné víry.

Jen si to představte: papež by se mohl zítra rozhodnout přetvořit mši. Mohl by dát nějaké komisi oprávnění, aby přepsala modlitby a přeorganizovala mši jakýmkoli způsobem, který by si přál, a výsledný produkt by technicky vzato pořád byl „platnou mší“. Myšlenka nějaké komise, která provádí rozsáhlé změny v liturgii, je však v dějinách Církve neznámá. Proč vůbec opravovat, co funguje? Přesně k tomu však v šedesátých letech došlo. Byla stará mše tak špatná, že ji bylo třeba předělat? Dokument II. vatikánského koncilu o liturgii Sacrosanctum conciliam říká, že latinu a gregoriánský chorál je třeba zachovat. O knězi čelem k lidu v něm není nic. Obsahuje však skuliny, například ustanovení o inkulturaci, a především zásadu „plné a aktivní účasti všeho lidu“, která „odůvodnila“ změny provedené ve mši Pavla VI. Opakuji však, že kdyby se papež zítra rozhodl přepsat mši, přestože má pravomoc tak učinit, tázal bych se „proč“? Byl by to produkt nějaké komise, což je nekatolický způsob provádění liturgických úprav. Až do II. vatikánského koncilu šlo o velmi pozvolný, organický proces trvající staletí.

Vyhledávání tradiční mše a vyhýbání se Novus Ordo (NO) proto nepokládám za věc osobní libovůle, ale za rozhodnutí motivované přáním správně se klanět Bohu. Vezměme si změnu v postoji celebranta z ad orientem na versus populum. Tím se mění význam mše. Když kněz stojí čelem k lidu, soustřeďuje se liturgický úkon (za podpory nového znění modliteb v NO) na lid místo na Boha v duchu modernistické „teologie shromáždění“. Ze mše se stává jídlo, „svátek lásky“. Mění se význam a úloha kněze. Mění se role lidí a vztahy mezi nimi. Oltářní mřížka je odstraněna a ženy vstupují do presbytáře jako lektorky a dokonce ministrantky. Laici rozdávají svaté přijímání lidu pod obojí způsobou a do ruky. Tyto změny nejsou jen kosmetické a o osobní preference tu nejde.

Nová mše byla koncipována tak, aby „zprotestantizovala“ bohoslužbu a odstranila jasná a historická vyjádření katolické víry. Uvažte rozdíly mezi tradičním offertoriem a novou „modlitbou nad dary“. Arcibiskup Annibale Bugnini, který stál v čele liturgické reformy, řekl, že nová mše byla navržena tak, aby „odstranila z našich katolických modliteb a z katolické liturgie všechno, co může vrhat stín na úhelný kámen vzájemnosti s našimi odloučenými bratry protestanty“. Tyto nové praktiky ovlivnily víru milionů, patrně prakticky všech dnešních katolíků. Výsledkem je změna v chápání mše, eucharistie, kněžství, katolicismu.

Tuto situaci komentuje Benedikt XVI.:

„Máme liturgii degenerovanou na show, která se, s chvilkovým úspěchem pro skupinu liturgických výrobců, snaží učinit náboženství zajímavým pomocí hloupé módy a svůdných mravních hesel. Výsledkem je stále zjevnější ústup těch, kteří v liturgii nehledají vystoupení liturgického ‚showmana‘, nýbrž setkání s živým Bohem, v jehož přítomnosti ono veškeré ‚dělání‘ ztrácí na významu, neboť pouze toto setkání nám může zpřístupnit skutečné bohatství bytí.“[1]

Platná Mše může být nedovolená a dokonce svatokrádežná, a stojí za to si položit otázku: jestli to, že je nějaká nová liturgická činnost dovolená, znamená, že je i dobrá. Na základě osobní zkušenosti mohu oprávněně předpokládat, že v kterékoli mši podle Novus Ordo, jíž se zúčastním, se budou říkat a dělat pochybné věci. Ničeho, co může urážet Pána, se účastnit nechci.

Benedikt XVI. dále rozvádí, proč vyhledávání tradiční liturgie není jen věcí vkusu:

„I když důvodů, které vedou velký počet lidí k hledání útočiště v tradiční liturgii, může být více, hlavní je ten, že zjišťují, že se v ní zachovala důstojnost posvátného. Po koncilu bylo mnoho kněží, kteří si ‚odposvátnění‘ vědomě povýšili na program… Vedeni těmito úvahami odložili posvátná roucha, zpustošili kostely, jak se dalo, zbavili je nádhery, která upomíná na posvátno, a liturgii zredukovali na jazyk a gesta běžného života pomocí pozdravů, obyčejných projevů přátelství a podobných věcí… To, co bylo dříve pokládáno za nejsvětější, tedy forma, v níž se předává liturgie, se najednou jeví jako něco nanejvýš zapovězeného, jedinou věcí, kterou lze bezpečně zakázat. Rozhodnutí, která byla přijata po koncilu, se nesmějí kritizovat, ale když se na druhou stranu zpochybňují starobylé předpisy či dokonce velké pravdy víry, například Mariino tělesné panenství, Ježíšovo fyzické zmrtvýchvstání, nesmrtelnost duše apod., nestěžuje si buď nikdo, nebo jen s největší umírněností.“[2]

Máme-li soudit po ovoci, jeví se reformy II. vatikánského koncilu jako katastrofa. Benedikt XVI. dále analyzuje vztah mezi výměnou staré Mše za novou a problémy v Církvi:

„[Ale] vyděsil mne zákaz starého misálu, neboť něco takového se za celé dějiny liturgie ještě nestalo…. Právě vydaný zákaz misálu, který po celá staletí kontinuálně rostl od sakramentářů staré církve, vnesl do dějin liturgie zlom, jehož důsledky mohly být jedině tragické…. Byla stržena stará budova a za použití starých stavebních plánů postavena jiná, ovšem z velké části z materiálu, z něhož byla budova dosavadní…. [Ale] že byl [nový misál] postaven jako novostavba proti narostlým dějinám, tyto dějiny zakázal, a tím způsobil, že liturgie již nebyla živým růstem, nýbrž produktem učené práce a juristické kompetence, to nám mimořádně uškodilo. Nyní totiž musel vzniknout dojem, že liturgie se „dělá“, že není ničím předem daným, nýbrž něčím, co leží v oblasti našeho rozhodování. A potom je zase logické, že se neuznávají učenci či nějaký centrální úřad jako jediný nositel rozhodování, nýbrž že si nakonec chce každá „obec“ vytvořit svoji liturgii. Jenže kde je liturgie takto vytvořená, tam nám už nemůže darovat to, co by mělo tvořit podstatu jejího daru: setkání s mystériem, které není naším produktem, nýbrž je naším zdrojem a pramenem našeho života…. Jsem přesvědčen, že církevní krize, kterou dnes prožíváme, spočívá do značné míry v rozpadu liturgie, která je někdy dokonce koncipována tak, etsi Deus non daretur, že v ní již vůbec nezáleží na tom, zda Bůh je a zda k nám promlouvá a zda nám vyslyší. Jestliže se však v liturgii již neobjevuje společenství víry, světová jednota církve a jejích dějin, mystérium živého Krista, kde se potom ještě církev projevuje ve své duchovní podstatě? Pak oslavuje obec jen sebe samu, ale to se nevyplatí.“[3]

Abychom to shrnuli: podle Benedikta XVI. je dnes v Církvi krize, která souvisí s novou liturgií. Ta je umělým výtvorem, který představuje rozchod s historií a běžně vypadá jako zdegenerovaná show. Kardinál to neříká, ale na základě vlastních zkušeností s liturgickými excesy s těžkým srdcem docházím k závěru: nové liturgii se vyhýbejte.

Benjamin J. Vail OFS

 

Přeložila Lucie Cekotová.
Vyšlo v Te Deum 2/2017.

 

[1] Z předmluvy kardinála Ratzingera k francouzskému vydání knihy Mons. Klause Gambera Die Reform der römischen Liturgie („Reforma římské liturgie“).

[2] Z projevu kardinála Ratzingera k chilským biskupům, Santiago de Chile 13. červenec 1988.

[3] Joseph Ratzinger, Můj život. str. 109–112. Brno 1999. Překlad Pavel Váňa.

22 Komentářů k "Úvahy konvertity o církevní krizi (2. část)"

  1. Fr. Albert T.O.P. | 14.6.2017 z 18:14 |

    Chci se jen zeptat, za jak dlouho se tu dockame Benediktovych teorii o spase pro zidy skrze judaism. Regularizace jeste neprobehla a TD uz kleslo na uroven Svetla. Rychly a smutny pad 🙁

  2. Ad Fr. Albert T.O.P.: Benediktových, či přesněji Ratzingerových teorií o spáse skrze judaismus se zde nedočkáte, neboť jsou vadné. Co je ale vadného na citacích uvedených v textu pana Vaila? Mám to chápat tak, že pokud Ratzinger řekne něco špatně, tak je to špatně (souhlasím), a když něco vyjádří dobře, pak je to rovněž špatně (nesouhlasím)?

    Jakou úroveň má Světlo netuším, jelikož ho už více než dekádu nečtu.

    Martin R. Čejka

  3. Tomáš | 14.6.2017 z 19:10 |

    „Někteří lidé si kladou otázku, jestli by nějaký světec ze starých dob, kdyby přišel v neděli do typického moderního katolického kostela, poznal, že to, co se tam odehrává, je katolická bohoslužba.“
    A co teprve kdyby přišel Pán Ježíš Kristus v lidské podobě…?

    Fr. Albert T.O.P.: Vaše úvaha je zcela postavená na hlavu – ukažte mi, kde dnešní Světlo píše články jako Te Deum. Kdyby tomu tak bylo, nepřestal bych ho odebírat.

  4. David | 14.6.2017 z 21:44 |

    Kdysi někdo někde v komentářích uváděl hezký případ, jak rodina konvertitů křtila své dítko a na křest vzali i svou velmi starou babičku, která kdysi dávno také chodila do kostela. Po návratu domů se někdo zeptal babičky, jak se jí to v kostele líbilo. A ta stará dobrá žena odpověděla, že to bylo sice hezké, ale pak tam kněz dělal něco u nějakého stolečku a to už na ní bylo příliš dlouhé.

  5. Franta | 14.6.2017 z 22:21 |

    cituji:
    „Tuto situaci komentuje Benedikt XVI.:
    „Máme liturgii degenerovanou na show, která se, s chvilkovým úspěchem pro skupinu liturgických výrobců, snaží učinit náboženství zajímavým pomocí hloupé módy a svůdných mravních hesel. Výsledkem je stále zjevnější ústup těch, kteří v liturgii nehledají vystoupení liturgického ‚showmana‘, nýbrž setkání s živým Bohem, v jehož přítomnosti ono veškeré ‚dělání‘ ztrácí na významu, neboť pouze toto setkání nám může zpřístupnit skutečné bohatství bytí.“[1]“
    Ruku na srdce, když se účastníte mše sv. podle Tridentského ritu a poté krátce nato
    mše podle NO, zjistíte, že jste znechuceni a opravdu si připadáte jako divák, který musí sledovat církevní show a někdy i trapné vsuvky a především dlouhé a nadbytečné, od kněze, který místo klanění se Bohu, jaksi vyžaduje pozornost vůči své image a vůči tomu, jak se snaží zaujmout svým hereckým výkonem, aniž si to vlastně uvědomuje. Jistě myslí upřímně svá slova, snažící se přivést k víře, ale častěji se to pak zvrhává ve zbytečně zdlouhavý monolog a kroužení kolem sebe, místo dání prostoru pro liturgické mysterium. A po svatém přijímání, aniž by nechal v klidu nasytivší se, patřičně chvíli klanět se v srdci Bohu, pak „obtěžuje“ různými zbytečnými komentáři a vsuvkami a v neděli „pracovními“ ohláškami, které nedají ani šanci spočinout v klanění se a rozhovoru s Tím, který se daroval jako pokrm k věčnému životu.

  6. Tomáš | 14.6.2017 z 22:45 |

    ad David: já to slyšel v jiné verzi – babičky se po příchodu domů ze Mše Svaté ptali, jak se jí to líbilo, když to bylo tak krásné, jako za jejího mládí a ona, chuderka, na to: Já nevím, Když já těm vašim novotám nerozumím.

  7. Moc dekuji za velmi zajimavy a nikoli povrchni clanek Dr. Benjamina J. Vaila SFŘ.

    Mozna by autorovi pomohla tato cetba: Otevreny dopis bezradnym katolikum (pracovni preklad nikoli muj).

    T.O.P. zde neni nazvem politicke strany, ale zkratkou Tretiho radu kajicniku svateho Dominika (RR. PP. Dominikani z Avrille ve Francii).

  8. @fr. Albert T.O.P.:

    „Chci se jen zeptat, za jak dlouho se tu dockame Benediktovych teorii o spase pro zidy skrze judaism.“

    S veskerou uctou zminim, ze snad stale jeste plati stara scholasticka zasada pro diskusi: Nehled na to, _kdo_ co rika, ale na to, _co_ rika.

  9. Zuzana Kupková | 15.6.2017 z 8:56 |

    Pán Ježíš, když slavil Poslední večeři, také stál někde bokem, zády k učedníkům – nebo byl s nimi u stolu? Také nechápu, čemu vadí ženy jako lektorky. Jsou snad něčím méněcenné? Navíc v dnešní době, zvláště tam, kde je na Mši 20 lidí, věřte že jsou rádi, když se čtení či ministrování někdo ujme, ať je to žena či muž.

  10. Ad Zuzana Kupková: Mše svatá je připomínkou Poslední večeře nebo zpřítomněním kalvarské oběti? „Ad orientem“, tedy jak Vy to vnímáte „zády“, je postavení čelem k Bohu jakožto středu všech věcí. Pokud je středem všech věcí člověk, pak obrácení čelem k lidem je zajisté na místě. Záleží, v co věříme.

    Ženy nejsou méněcenné, ale jsou jiné (stále zpátečnicky vyznávám rozdílnost pohlaví), a z toho jim také přísluší jiná role. Ministranti se svým způsobem podílejí na kněžském úkonu a původně byla jejich funkce spojena i s nižšími svěceními, proto je vadné, pokud ženy ministrují.

    Martin R. Čejka

  11. Tomáš | 15.6.2017 z 10:42 |

    Jestli mohu připojit podnět k zamyšlení – už jsem to psal na více místech, tak nechci, aby to vyznělo tuctovitě:
    NOM neboli Novus Ordo Missae nám již pan farář, který ho kolem r. 1979 zaváděl, překládal do češtiny jako „Nový mešní řád“. Nevím, kde se vzal název tohoto obřadu jako „Mše Svatá“. Je možné, že to vzniklo z nějaké zbožné touhy neomodernismem zmatených lidí, aby Mší Svatou opravdu byl, protože nastalo vyhlazování latinské Mše Svaté, která však má v dokumentech IIVK (DIIVK) zakotvenou úctu a znalost latinských částí pro Boží lid je tamtéž určena jako povinnost.
    Jenže NOM Mší Svatou není a ani být nemůže ze své podstaty, která se točí k Bohu v Nejsvětější Svátosti Oltářní, která přebývá ve svatostánku, zády a k lidu čelem. Nelze sloužit Mši Svatou u stolu, který je odtržený od svatostánku. Podoba oltáře je známá, DIIVK nikde nepíší o nutnosti „staré oltářní harampádí“ odstranit a nahradit fošnami na zednických kozách (jak tomu bylo jistě nejen u nás).
    Původní NOM byl před schválením sloužen u oltáře. Jeho dnešní protestantská podoba těžce uráží jak Boha, tak poctivé křesťany.
    Toto je třeba připomínat tam, kde je snaha o zrelativizování pojmů nebo zmatení pojmů, případně doporučit prostudování DIIVK, na jehož základech se dá snadno určit, jak byl katolický lid oklamán nepřítelem přes hnutí fokolare, které tyto změny tvrdě a totalitně proti vůli Božího lidu razilo.
    Paradoxně jsou dnes „páni předsedající“ nikoli služebníky Božími, ale služebníky Božího lidu z nařízení biskupů. Jak je tedy možné, že hlas Božího lidu neslyší a nejsou ochotni sloužit Mši Svatou?
    To je otázka, na kterou je zatím jediná odpověď – zakořeněná neomodernistická neústupná totalita.

  12. I katolíci se umějí radovat…

    [odkazy byly smazány – MRČ]

  13. To, ci jsme my laikové jen tušili, vyjádřil autor jasně a rázně. Jenže vzniká otázka co s tímto problémem. Te Deum dělá vynikající práci, snaží se informovat věřící o destruktivní podstatě změn. Jenže stále čekáme na jasná slova našich biskupů a teologů. At jasně vyjádří svůj vztah k prováděným změnám. Bylo by kruté, kdybychom museli připustit, že v církvi vládne strach z persekuce. Ale je obava z nátlaku na kněžstvo opravdu lichá?

  14. Ad Humila: To mi povídejte, já se raduji neustále. Až si někdy říkám, jestli toho radování není přeci jen moc.

    MRČ

  15. Tomáš | 15.6.2017 z 12:20 |

    @Pamětník: To máte úplnou pravdu. Ovšem za obrácení současné hiearchie, aby byla vůbec schopná se takto vyjádřit, je nutná důkladná a svědomitá denní modlitba.

  16. Frantisek | 15.6.2017 z 13:58 |

    ad Zuzana Kupková
    1. Papežové (včetně toho minulého) velmi často upozorňovali, že v liturgii nejde o nějakou archeologii a snahu o kopírování minulosti (apoštolské doby), zvlášť když o ní nic nevíme. Možná by se dalo říci, že jako je snazší milovat všechny bližní na druhém konci světa, které jsme nikdy neviděli, než jednoho svého souseda, kterého vidíme každý den, tak je asi snazší chtít se vracet s liturgií do apoštolské doby, o které máme jen velmi málo dokladů, jak tehdy liturgie vypadala (takže si za ni pohodlně dosazujeme všechno, co se nám líbí), než dbát na tradici z minulosti, o které toho víme dost a přesně.
    2. Kdybychom přes to všechno chtěli být takovými archeology, tak bychom museli říct, že Pán Ježíš ležel s apoštoly skoro jistě na stejné straně stolu – tak to bylo tehdy obvyklé, z druhé strany se obsluhovalo. Ale jak jsem řekl, toto stejně není argument.
    F.

  17. Franta | 15.6.2017 z 20:36 |

    ad pamětník
    cituji…“Ale je obava z nátlaku na kněžstvo opravdu lichá?“

    http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25874

    obávám se, že jste si vaši otázku zodpověděl již sám, tedy, domnívám se, že v žádném případě není lichá … Modleme se za duchovenstvo, v současné době potřebuje naše modlitby víc než kdy jindy

  18. @Zuzana Kupkova:

    „Pán Ježíš, když slavil Poslední večeři, také stál někde bokem, zády k učedníkům – nebo byl s nimi u stolu? Také nechápu, čemu vadí ženy jako lektorky. Jsou snad něčím méněcenné? Navíc v dnešní době, zvláště tam, kde je na Mši 20 lidí, věřte že jsou rádi, když se čtení či ministrování někdo ujme, ať je to žena či muž.“

    Nejprve uvadite priklad bludu historickeho archeologismu v liturgii: takhle to nejde, to byste se jeste dostala k aramejstine a k lehatkum stolu ve tvaru „U“ atd.

    Pokud jde o lektorky, pred II. Vatikanskym koncilem bylo jedno z nizsich sveceni prave _sveceni lektora_ (lector), ktere dostavali bohoslovci v katolickem seminari (v 70. letech po Kr. bylo papezem Pavlem VI. stejne jako dalsi nizsi sveceni zruseno). Tak proto „lektorky“ ne.

    „Ministrantky“? Ne, zeny maji jiny ukol, jednoduse proto, ze jsou _jine_ nez muzi (at po fyzicke ci psychicke strance) a jsou tak zamerne stvoreny Bohem.

  19. Ondřej Karták | 16.6.2017 z 9:08 |

    ad Pamětník: Za 20 let pozorování jsem skeptický k tomu, že někdy uslyšíme katolické vyjádření biskupů a uvidíme jednoznačně katolické chování. Naopak, bude hůř. Plzeňský biskup se již jistě třese na pražský stolec, jenž brzy uvolní kardinál Duka a bude hůře. (I ten kraječkářský Karlov jednou skončí.)

    Čekáme-li nějakou obnovu, pak od Boha, ne od modernistické hierarchie (včetně Františka), protože jaksi nikdo nemůže dát co sám nemá.

  20. @ Tomáš: Děkuji za cenný a uvážlivý pokyn. Máte pravdu a já se budu Vaší radou řídit.

  21. @František. Milý Františku, vřele Vám doporučuji prostudování velice obsáhlého, ale nesmírně zajímavého díla Blažej Ráček: Církevní dějiny.

  22. Tomáš | 17.6.2017 z 13:52 |

    @Pamětník: Rád povzbuzuji k modlitbě za Matku Církev a obzvláště rád k modlitbě Svatého Růžence. Pokud mi nějaká zcela výjimečná obzvláštní těžkost nezabrání, modlím se ho denně. V době, kdy jsem byl v těžké a hluboké osobní krizi, jsem se modlil s přáteli i tři Růžence denně. Na přímluvy Svaté Panny Svatohostýnské nedám dopustit.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*