Ponořme se do latiny 61 – gerundium

V této a následující lekci vysvětlíme jisté postupy, které v češtině nejsou a které jsou od ní ještě více vzdálené, než ablativ absolutní, s nímž mají společné to, že se většinou týkají u nás nezvyklého zkracování gramatických větných struktur. Doporučujeme čtenáři, aby se výkladem nenechal odradit a alespoň něco si z něho odnesl – jde nám přece o porozumění latinským textům se strany česky mluvících věřících a ne o elegantní překládání z češtiny do latiny!

V latinských textech se vyskytují podobné koncovky jako –entem, –antibus atd., s nimiž jsme se seznámili v lekcích 58 a 59, ale liší se zdánlivě jen změnou neznělého –t– za znělé –d–. Napsali jsme „zdánlivě“, a to ne proto, že by tam ono –d– nebylo, ale proto, že odlišnost je větší: zatím co koncovky s tím –t– jsou substantivní koncovky patřící do eiu-kategorie, konkrétně do e-skloňování (podobně jako např. omnípotens, genitiv omnipoténtis), koncovky s –d– patří do oa-kategorie (podobně jako např. adjektivum bonus, bona, bonum). Až na tyto koncovky a na to –d– se tvoří jako ty tvary s –t–, tj. nejlépe od imperfekta (viz lekce 58). A jaký mají tyto tvary význam?

V češtině máme podstatná jména slovesná a ta někdy můžeme zaměnit s infinitivem – např. „zákaz kouřit“ stejně jako „zákaz kouření“ (všimněme si, jde o jakousi odpověď na otázku „zákaz koho, čeho“?), „doporučil mi plavat“ stejně jako „doporučil mi plavání“ (odpověď na otázku „doporučil mi koho, co?“), „kouřit neprospívá“ stejně jako „kouření neprospívá“ (odpověď na otázku „kdo, co neprospívá?“). Ne vždy však je v češtině záměna přípustná – např. „šel vyučovat“ nelze změnit na „šel vyučování“ – což platí i pro všechny pády s předložkou – např. „zemřel na přepracování“ nelze změnit na „zemřel na přepracovat se“, nebo „byl odsouzen pro ublížení na těle“ nelze změnit na „byl odsouzen pro ublížit na těle“.

Zhruba řečeno, v latině podstatnému jménu slovesnému odpovídají ty tvary s –d–, avšak na rozdíl od češtiny je vůbec nelze libovolně zaměňovat s infinitivem. Jasné pravidlo říká, že je nelze použít na místě odpovídajícím otázce „kdo, co?“ (nominativ) nebo „koho, co?“ (akusativ, ale ne s předložkou), takže tam musí být infinitiv[1]. Otázkám vztaženým k jiným pádům a k akusativu s předložkou (např. „pro koho, pro co?“) musí odpovídat ony tvary s –d–, a s koncovkami o-skloňování; nazývají se gerundium.

Známe rčení Lex orándi, lex credéndi – doslova „zákon modlení, zákon věření“, nebo výraz Ars moriéndi, tj. „umění umírání“. Gerundia orándum, credéndum a moriéndum (odvozená od orábam, credébam a deponentního moriébar – viz 35. lekce ) jsou zde v genitivu (zákon čeho?, umění čeho?).

Jiné příklady slyšíme ve velikonoční prefaci: Qui mortem nostram moriéndo destrúxit et vitam resurgéndo reparávit. Přeloženo slovo za slovem: „(Kristus), který smrt naši zemřením zničil a život povstáním (z mrtvých) obnovil“[2]. V Epištole pro 4. neděli po Velikonocích čteme Sit autem omnis homo velox ad audiéndum, tardus autem ad loquéndum, česky „Budiž pak každý člověk rychlý k slyšení, pomalý pak k mluvení“.

S gerundiem je spojena jedna potíž, kterou z česky mluvících lidí musí zvládnout i např. angličtináři: mnohá slovesa mohou mít předmět a s ním „vazbu“, který určuje, v jakém pádu (a případně s jakou předložkou k němu) ten předmět má být: psát něco (akusativ), věřit někomu (dativ) či v někoho (akusativ s předložkou „v“), žalovat na někoho (akusativ s předložkou „na“), vítězit nad někým (instrumentál s předložkou „nad“) apod. Tato vazba v češtině zůstává, když je na místě slovesa slovesné substantivum (věření vládě, doufání v Boha, hledění na město,…), s výjimkou akusativu bez předložky: tam se mění vazba s akusativem na vazbu s genitivem, např. z „psát dopis“ vzniká „psaní dopisu“, z „dělit Polsko“ vzniká „dělení Polska“. V latině však, stejně jako v angličtině (a některých dalších románských a germánských jazycích) zůstává i v uvedeném případě akusativu původní vazba (tedy doslova do češtiny přeloženo jako „psaní dopis“, „dělení Polsko“ atd.).

Na výše uvedení příklady se to nevztahuje. Ale např. v Graduale Justus ut palma (v mešním formuláři Os justi pro vyznavače ne-biskupy)[3] je ad annuntiándum mane misericórdiam tuam, doslova „k zvěstování zrána milosrdenství tvé“, správně česky s genitivem „k zvěstování zrána milosrdenství tvého“, čili volně „aby bylo zrána zvěstováno tvé milosrdenství“. A v sekvenci Lauda Sion se zpívá Ad firmándum cor sincérum sola fides súfficit (slovo za slovem „K upevnění srdce upřímné samotná víra stačí“), což přeložíme jako „K upevnění srdce upřímného stačí samotná víra“.

Hned dvě gerundia nabízí modlitba po přijímání pro neděli Devítník, kde se vedlejší (účelová) věta vztahuje k podmětu „věřící“ (fidéles) a předmětu „dary“ (dona) hlavní věty: ut eádem et percipiéndo requírant et queréndo sine fine percípiant, doslova „aby (totiž věřící) tyto[4] (totiž dary) i přijímáním hledali i hledáním bez konce přijímali“ – jde o jistou slovní hříčku gerundium-konjunktiv 3. osoby plurálu aplikovanou dvojím způsobem na dvojic sloves percípere (přijímat, získat, …– viz 42. lekci) a quaérere (viz 32. lekci) resp. složeninu requírere (hledat, vyhledávat,…), což je volně avšak česky srozumitelněji přeloženo v Schallerově misálku jako „aby přijímajíce jich vyhledávali a vyhledávajíce bez ustání přijímali“ (že jsou v překladu použity přechodníky, to má v latinském originále čistě obsahový a nikoliv gramatický vzor).

[1] Hned několik příkladů je v Graduále pro 14. neděli po sv. Duchu (a též pro pátek po 4. postní neděli), jehož překlad zní „Dobré je důvěřovat (confídere) Pánu než důvěřovat člověku. Dobré je doufat (speráre) v Pána než doufat v knížata“. A hned další neděli začíná Graduále podobně: „Dobré je vyznávat se (confitéri – infinitiv deponentního slovesa pasiva e-časování) Pánu a opěvovat (psállere) jméno tvé (stejný verš je v introitu Justus ut palma, který se zpívá o svátcích některých vyznavačů, např. sv. Josefa). Nehledejme kdovíjaké vztahy mezi slovesem confídere (ei-časování, viz 33. lekce a např. Introit a Offertorium 1. adventní neděle) a confitéri (viz 39. lekce): jde o dvě různá slovesa.

Evžen Kindler

 

[2] destrúxit od destrúere (ei-časování) a reparávit od reparáre (a-časování) jsou perfekta. Že je zde tento čas na místě, je nad slunce jasnější.

[3] Stejně jako v Graduále pro 15. neděli po sv. Duchu, s kterým jsme se setkali v předcházející vysvětlivce pod čarou.

[4] Eadem je složeno z ea a -dem, kde ea je nominativ plurálu neutra ukazovacího zájmena „ta“, „ona“… a -dem je přípona analogická českému –ž v zájmenech týž, táž, týmž, téže, tatáž, tytéž apod.,  tj. jakési zdůraznění toho, že se ukazuje na něco, o čem se právě jednalo. Stojí za to si tento jev zapamatovat, stejně jako význam sloves percípio a requíro; quaero už bychom měli znát z 32. lekce.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 61 – gerundium"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*