Ponořme se do latiny 63 – superlativ přídavných jmen

Řekněme si nyní něco o stupňování. Jako čeština, má i latina tři stupně a nazývají se positiv, komparativ a superlativ. Z nich ten první (tedy positiv) jsme jakožto základ už probrali. Další dva stupně se tvoří od tohoto základu následujícím způsobem:

Přídavná jména, jak je známe (tedy v positivu), patří buď pod oa-kategorie (např. sanctus, beátus) nebo pod ei-podkategorie (např. dulcis, clemens). Všimněte si, že v závorkách jsou uvedeny jen tvary mužského rodu v jednotném čísle: z nich totiž budeme vycházet: vytvoříme genitiv. Ten má v prvním případě koncovku –i (sancti, beáti), v druhém –is (dulcis, cleméntis). Obě koncovky začínají samohláskou i. Tak na ni navážeme (v druhém případě si odmyslíme koncové –s), přesně vzato: budeme ji „rozvíjet“, tedy z ní dělat delší koncovky, a to pro druhý a třetí stupeň.

Jednodušší je to pro třetí stupeň (superlativ), tak s ním začněme: přípona je pro mužský rod –íssimus; pozor, obě –i– jsou krátká! A hned (správně) tušíme, že pro ženský a střední rod to bude –íssima resp. –íssimum; tedy v našich příkladech sactíssimus, sanctíssima, sanctíssimum, dále beatíssimus, beatíssima, beatíssimum, dulcíssimus, dulcíssima, dulcíssimum, clementíssimus, clementíssima, clementíssimum[1]. Ano, na rozdíl od češtiny se třetí stupeň tvoří příponou, a ta jej kvalifikuje do oa-kategorie, ať patří výchozí první stupeň pod oa-kategorii nebo pod ei-podkategorii.

Střední rod sanctíssimum se používá pro poukázání na konkrétní proměněnou hostii, zejména na tu v monstranci, a známe ho např. z antifony Adorémus in aetérnum sanctíssimum Sacraméntum („Klaňme se navěky nejsvětější Svátosti“ – nezapomeňme, že českému dativu „klaňme se komu, čemu“ odpovídá v latině akusativ), zpívané někdy po pobožnostech s požehnáním Nejsvětější Svátostí. A femininum asi kdekdo zná ze začátku sicilské mariánské písně O sanctíssima, za kterým hned následuje další příklad o piíssima. Už v první lekci jsme se setkali se superlativem, který je v jednom z koncových zvolání mešního zpěvu Gloria: Tu solus Altíssimus, doslova „Ty sám Nejvyšší“. Na začátku mešního kánonu oslovuje celebrant Boha clementíssime Pater, tedy vokativem „nejlaskavější Otče“. Jiný příklad superlativu je na začátku 5. verše sekvence Veni Sancte Spíritus: Ducha sv. vzýváme slovy O lux beatíssima, tedy „Ó, světlo nejblaženější“. A v hymnu Veni Creátor Spíritus se v druhé strofě setkáváme s genitivem: Altíssimi Dei donum (v některých knihách přehozeně Donum Dei altíssimi), tj. „Nejvyššího Boha dar“ resp. „Dar Boha nejvyššího“.

U poslední dvojice příkladů se může někdo podivit, zda nejde o pohanskou herezi. Samozřejmě že ne, „nejvyšší“ jen konstatuje tu vlastnost jediného Boha. V latině je to ovšem řečeno jasněji: kdyby tam měla být ta hereze, spíše než „nejvyššího Boha“ (altíssimi Dei) by byl použit výraz pro latinu typický, totiž „nejvyššího z bohů“ (altíssimi deórum). To lze zobecnit na radu: pokud někde potkáme výraz složený ze superlativu a genitivu plurálu, zkusme si v českém překladu před ten genitiv vložit předložku „z“. Ano, v latině se odpovídající předložka *ex nepoužívá.

Je vhodné mít na paměti, že superlativ novíssimus adjektiva novus nemusí znamenat pouze „nejnovější“, ale (a to v liturgických textech často) také „poslední“, a to nejen ve smyslu časovém. Výstižný příklad je v Kristově doporučení k pokoře a skromnosti obsaženém v Evangeliu pro 17. neděli po Svatém Duchu: až budeš pozván na hostinu, „spočiň[2] na posledním místě“: recúmbe in novíssimo loco.

Později se budeme postupně seznamovat s mnohými výjimkami při stupňování. Kromě nich má latina – podobně jako čeština – nepravidelně stupňovaná adjektiva a adverbia, jmenovitě pro slova velmi obecného významu. Superlativy adjektiv bonus (dobrý), malus (špatný), magnus (velký) a parvus (malý), a to v neutru, si zapamatujeme snadno, protože se běžně používají v cizích slovech: óptimum (to nejlepší), péssimum (to nejhorší, viz pesimista), máximum (to největší) a mínimum (to nejmenší). Tak např. v sekvenci Veni Sancte Spiritus vzýváme Ducha Svatého slovy Consolátor óptime.

Evžen Kindler

 

[1] Znovu důrazně připomínáme: přízvučné –í– je krátké, výslovnost si ulehčíme, když následující dvojici –ss– zasyčíme skutečně jako dvě s.

[2] Recúmbe podléhá ei-časování a znamená doslova „zalehni“ ve shodě s antickým zvykem při jídle být na lehátku.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 63 – superlativ přídavných jmen"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*