Ponořme se do latiny 64 – dies, res, spes, fides

V závěru 50. lekce jsme slíbili, že existuje ještě jedno skloňování, jehož kmenová samohláska je dlouhé –e–. Budeme ho nazývat ē-skloňováním, kde proužek na e jednak připomene, že jde o dlouhou samohlásku a jednak odliší toto skloňování od nám už známého e-skloňování. Tomuto skloňování podléhá malý počet substantiv. V liturgických textech se nejčastěji setkáme s dies (den), fides (víra), spes (naděje), spécies (vzhled), fácies (obličej, tvář) a res (věc, záležitost, hluboká skutečnost,…[1]). V nominativu (a také ve vokativu) singuláru mají koncovku –es, s dlouhým –e–. Na příklad Dies hned dvakrát na začátku stejnojmenné sekvence ze mší sv. za zemřelé – Dies irae (den hněvu), dies illa (den onen) – a pak na konci – Lacrimósa dies illa (slzavý den onen). Stejná koncovka je i v nominativu, akusativu, vokativu plurálu (např. akusativ v per síngulos dies na konci chvalozpěvu Te Deum).

Tím se ē-skloňování podobá skloňováním patřícím do eiu-kategorie. Jak už bylo ve výše uvedené lekci naznačeno, ē-skloňování některými koncovkami připomíná oa-kategorii a jinými eiu-kategorii. Cítíme to zvlášť ostře v ostatních pádech plurálu, kde genitiv i dativ (a s ním stejně vyjádřený ablativ) používají ty „delší“ koncovky, tj. ty, které nabízí v genitivu oa-kategorie (tedy s –rum viz např. diérum, rerum) a v dativu a ablativu eiu-kategorie (tedy s –bus, např. diébus, rébus).

Tak poslední verš dlouhého Traktu pro první postní neděli má v závěru slova longitúdine diérum adimplébo eum, česky (s budoucím časem adimplébo, který vysvětlíme až 67. lekci) „délkou dnů naplním ho“. Liturgická čtení ze Starého Zákona a ze Skutků apoštolských bývají uvozena slovy In diébus illis, česky „V těch dnech“ (diébus je ablativ). Také koncové dlouhé –i v dativu singuláru (diei, rei) připomíná eiu-kategorii, zatím co stejná koncovka –i v genitivu připomíná oa-kategorii, konkrétně o-skloňování. Uveďme příklady.

V misálku vydaném před 1955 lze nalézt na konci 12. proroctví čteného na Bílou Sobotu, že tři mladíci odmítali klanět se modle tak vehementně, až se naštvanému králi znetvořilo „vzezření jeho tváře“, latinsky aspéctus faciéi illíus. Naopak na svátek sv. Josefa dělníka, který v onom misálku není, protože byl ustanoven právě až v roce 1955, je v introitu výraz in velaménto diéi, tj, „v zástěře[2] dne“.

Akusativ singuláru má koncovku –em, jedinou pádovou koncovku tohoto skloňování, v níž je e krátké, a tak připomíná e-skloňování. Setkáváme se s tímto pádem např. v sekvenci při mši sv. za zemřelé: mihi quoque spem dedísti, doslova „mně dokonce naději jsi daroval“, rozuměj „dokonce jsi i mně daroval naději“. Jiný příklad je v Traktu pro Květnou neděli: Deus meus, clamábo per diem… (clamábo ještě neznáme, je – to už po druhé v této lekci – budoucí čas): „Bože můj, budu volat ve dne…“). V Simeonově chvalozpěvu, který lze slyšet v závěru Evangelia čteného na Hromnice, týž den při rozdílení svící a každý den při kompletáři, je text quod parásti ante fáciem ómnium populórum, tj. „což jsi připravil před tváří všech národů“ – už od 51. lekce bychom měli vědět, že ante (před, proti) se pojí s akusativem; podobně v sekvenci Dies irae slyšíme ante diem ratiónis, doslova „přede dnem spočtení[3]“.

A jelikož už čtenář jistě uhádl, že kmenová samohláska ē-skloňování je dlouhé e, tuší (a to správně), že ablativ singuláru končí práve tím dlouhým e. Začíná jím Graduále ze společných mešních formulářů pro svátky sv. panen, které nebyly mučednicemi: Spécie tua et pulchritúdine tua (doslova: „Vzhledem tvým a krásou tvou“, ve smyslu „Pro svůj vzhled a pro svou krásu“). Na konci verše žalmu, který je citován v Introitu pro Svatodušní neděli, je věta fúgiant … a fácie ejus s konjunktivem od slovesa fúgio (utíkám): „ať utíkají…od tváře jeho“.

V sekvenci Lauda Sion použil její autor Sv. Tomáš Akvinský slovo res pro věc samu, tj. podstatu svátostné hostie a slovo species pro vnější vzhled, tj. pro případky. Tak v 11. strofě čteme Sub divérsis speciébus signis tantum, et non rébus, látent res exímiae. A slovo za slovem to znamená „Pod různými vzhledy, znameními takto, a ne věcmi (skutečnostmi), se skrývají věci (skutečnosti) znamenité“[4]. 20. strofa začíná slovy Nulla rei fit scissúra; fit je třetí osoba singuláru od nepravidelného slovesa, které jsme si připomněli už v 30. lekci tvarem fiat (konjunktiv „ať se stane“, „nechť se děje“); zde tedy fit znamená „děje se“, „stává se“; scissúra znamená „zlomení“ (později konstrukci tohoto slova upřesníme), je to femininum, s dlouhou koncovkou –a v ablativu, tedy „zlomením“. Musíme si dále uvědomit, že nulla není ženský rod v singuláru nýbrž střední rod v plurálu a vzpomenout na výklad v 51. lekci, který říká, že ono „žádná“ může znamenat i „to žádné“, „žádné věci“ apod, čili v češtině prostě „nic“. A tak překlad je „nic skutečnosti (podstatě) se děje zlomením“, lze ujasnit: „Zlomením se neděje skutečnosti (podstatě) nic“.

Takže už porozumíme přiložené tabulce s koncovkami stejně jako se vzorem dies. Koncovky totiž dostaneme, když odstraníme kmen di–. V tabulce je vyznačeno dlouhé e v koncovkách a tak jasně poznáváme, že se vyskytuje ve všech, kromě u akusativu singuláru. A také porozumíme doplněnému schématu klasifikace latinských deklinací, konkrétně pozici ē-skloňování v něm, které je doplněno na přiloženém obrázku.

Substantiva podléhající ē-skloňování jsou feminina  s výjimkou dies: to je někdy maskulinum a jindy femininum, např. v sekvenci mše sv. za mrtvé ve výrazu dies illa (illa je ženského rodu, tj. „ona“, mužský rod, tj. „onen“ by byl ille). Jiný příklad nabízejí některé orace svátků, např. velikonoční neděle: hodiérna die je ablativ (dnešním dnem), maskulinum by znělo *hodiérno die. A právě jako maskulinum se dies vyskytuje např. v introitech mnohých mešních formulářů (blíže viz 29. lekci), začínajících slovy Gaudeámus omnes in Dómino, diem festum celebrántes (doslova: „Radujme se všichni v Pánu, den slavný oslavujíce…“) – v případě feminina by musel znít příslušný akusativ diem *festam.

Ne každé substantivum končící na –es, ani dokonce na –ies, podléhá ē-časování. Příkladem je quies (česky „klid“, genitiv quiétis, jde tedy o e-skloňování). Chytákem je však svatodušní sekvence, která má v 2. strofě svými vokativy se rýmující verše In labóre réquies, in aéstu tempéries (slovo za slovem: „v práci odpočinku, v úpalu chládku“); tempéries (chládek) podléhá ē-skloňování, réquies podléhá sice e-skloňování (jde o složeninu s kmenem quies, které má genitiv quiétis), avšak v církevní latině je – jak známe ze zádušních mší sv. – akusativ réquiem (nikoliv *requiétem), tedy podle ē-skloňování (což platí i pro ablativ: réquie a ne *requiéte). Substantivum réquies je prostě výjimečné a musíme si to pamatovat.

Doporučujeme čtenáři, aby si zapamatoval tvary ukazovacího zájmena ille, illa a illius.

Evžen Kindler

 

[1] Podobně jako má slovo věc v češtině mnoho významů, má i slovo res v latině celou oblast významů.

[2] Míněno ve smyslu látky, která poskytuje stín.

[3] totiž vin; ratio má mnoho významů, např. rozum a vše, co s ním souvisí, tj. i aplikace aritmetických operací aj.

[4] O spisovatelském umění autora sv. Tomáše Akvinského svědčí tento fakt: kdo uvedenou sekvenci jen slyší a nevidí napsanou, pro toho zní eximiae stejně jako jako eximie, což je příslovce, takže dané větě může rozumět i ve smyslu „Pod různými vzhledy, tedy znameními, a ne věcmi (skutečnostmi), se znamenitě skrývají věci (skutečnosti)“.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 64 – dies, res, spes, fides"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*