Obrázky z minulého století: Život na vsi

Byl teplý a slunečný podzimní den. Takových nebývá na Vysočině mnoho. Modré nebe, jen nad západním obzorem řady cirrostratů jako houfy bílých beránků. Zelenošedý lesní masiv smrků „V Kroutech“ přede mnou, protkaný zlatistými korunami listnáčů, ve kterých slunce a mírný vítr rozehrávaly barevný kaleidoskop v listoví, v celé škále od třpytivě bílé po tmavě hnědou. Země voněla čerstvě vyoranými brázdami a její vůně se mísila s vůní bramborové natě. Většina polí se už převlékla do hnědého, jen tu a tam pásy zeleného osení a strniště, kam se ještě hospodář nedostal s pluhem. Šel jsem pomalu vedle povozu, taženého párem krav. Koně jsme neměli. Ty necelé tři hektary polí, včetně louky, sotva uživily maličké hospodářství, ke kterému ještě patřila koza, nějaké slepice, husy a jedno prase. Tatínek měl truhlářství, na poli pomáhal jen zřídka s nejtěžšími pracemi. Pravda, to hospodářství bylo jen přáním maminky, která s ním byla od malička srostlá, měla ho ráda a za celý svět by se jej nevzdala. Většinu prací tedy dělala maminka a my dva starší kluci. Mě bylo asi dvanáct, bratrovi o tři roky víc. Na voze byla umístěna lejta, plná močůvky, kterou jsem vezl na pole. Díky tatínkovi měl vůz už pneumatiky a v té době to byl značný pokrok. Byl proto lehčí, přesto jsem musel párkrát zastavit, aby si krávy odpočinuly. Toho dne už jsem jel podruhé, a když jsem se blížil ke konci cesty, jel proti mně mladý Padalík. Sice se ve skutečnosti jmenuje Mužátko, ale to jsem snad v té době ani nevěděl. Proč? To se laskavý čtenář dozví později. Když mě míjel, zpomalil koně a zavolal na mě s cigaretou přilepenou na dolním rtu: „Zas to pívo vezeš?“ Protože šišlal, znělo to groteskně a maminka se dlouho smála, když jsem jí to doma vyprávěl.

„A ty seš Frolínků, ne?“ ptal se dál. Vzdorovitě a uraženě jsem odpověděl:

„Ne, já su Tichej.“

„No dyť to řikám, Frolínek,“ dodal a se smíchem pokračoval k domovu.

A teď snad abych pověděl, jak je to s těmi jmény. Přes cestu naproti nám bydleli Mařovi, ale ve skutečnosti to byla rodina Černých. Mařovka byla statná ženština se silným mečivým hlasem, která nás kluky často peskovala, mnohdy pro nic za nic. Jako když jsme jí rozebrali, ale podotýkám, že jen částečně, hromadu „smrčí“ před barákem, kterou jsme potřebovali pro maskování v bitvě s „horňáky“. Hádám, že některé termíny asi bude třeba čtenáři objasnit. Co jsou „horňáci“ a „dolňáci“ ví každý, ale co je „smrčí“ nebo také „drápelí“, už asi každý vědět nebude. V té době se v lesích skutečně hospodařilo. Větve pokácených smrků („smrčí“) si lidé se svolením hajného odváželi domů a ukládali je do hromad na každém vhodném místě poblíž domu, aby je posekali a využili jako palivo do kamen. Pravda, na kráse to vesnici nepřidalo, ale lesy byly čisté, bez semeniště dřevokazných hub a škůdců a bylo to zadarmo. Z lesa se vozily i spadané šišky a pomocí háčků na tyči se olamovaly i uschlé větve stromů („drápelí“). Vpravo od Mařových bydleli Findovi. Žil tu pan Borovský, vdovec. Dělal řezničinu, byl nesmírně sprostý, a když u nás zabíjel, maminka ho co chvíli napomínala a zacpávala si uši, protože měl dvojsmyslné narážky. Prase zabíjel úderem obrácené sekery a v tom byl mistr. I když se stávalo, že sebou to nebohé zvíře škubalo a házelo hlavou, nikdy nechybil a trefil se do správného místa. Nalevo pak byli Hačkovi, správně Laškovi, vedle nich Cupalovi, správně Tomanovi. Za našimi humny byli Zmeškalovi, správně Holemářovi, vedle nich Tomíškovi, správně Nedvědovi. Protože už se laskavý čtenář patrně orientuje, nebudu ve výčtu pokračovat, jelikož bych musel vyjmenovat všechna popisná čísla ve vesnici. Byl to kuriózní relikt minulosti, ale zároveň velice praktický. Protože se tu vyskytovala stejná jména i ve více případech. Žili tu blízko sebe ženatí bratři, bratranci apod. Hledat někoho podle skutečného jména bylo zdlouhavé. Abych uvedl příklad. Bylo běžným zvykem, že při zabíjení se darovalo něco nejbližším sousedům, příbuzným. Nějaká jitrnice, trochu polévky, kousek ovaru, masa. Až zabíjel soused, udělal totéž. I tento zvyk byl praktický a pro všechny výhodný. Nebylo běžné mít doma chladničku, ale tímto způsobem bylo v zimním období často něco čerstvého. Když mě maminka takto poslala, neřekla: „Odnes to k Mužátkům“; ti byli jen na dolním konci trojí, ale řekla: „Běž k Padalíkům.“ Tento způsob určení měl ještě jednu výhodu. Prakticky se nemohlo stát, abych „zabíjačku“ odnesl někomu jinému. Není tedy divu, že jsem skutečná jména svých kamarádů poznal až ve škole.

A měli jsme pěknou školu. Patrová budova, situovaná v centru, hned vedle kostela a dvou hospod, z toho jedna „U Šamlů“ hned naproti. Výstavnější byla jen vila statkáře mladého Starého, protože starý Starý bydlel ve statku. Byla to pětitřídka a učili tu dva učitelé. Řídící učitel pan Marek. Byl to vlastně soudruh Marek, ale my jsme ho oslovovali pane učiteli, jak nás to učili doma. Nějakou dobu se nás snažil usměrnit v duchu doby, ale v tomto směru nebyl nijak důsledný ani úspěšný. Zato byl důsledný ve věci kázně a k tomu používal svérázné metody. Nechť si laskavý čtenář představí. Začátek hodiny, žáci sedí tiše a pan učitel se chvíli houpá na židli. Žáci se pochopitelně houpat nesmějí. A tu začne povídat: „Včera k večeru jsem potkal pana Tomana.“ Znalý čtenář si ho už jistě zařadí k Cupalům. Pak pokračoval: „Stěžoval si, že mu nějací mladíci rozbili pár tabulí skla u skleníku. A taky mu pošlapali záhon zelí.“ Zase chvíli ticho a pan učitel se houpe na židli. Do hrobového ticha, což je ještě větší ticho, než bylo předtím, zvolá: „Koho se to týká, nástup!“ Hrobové ticho pokračuje, až se pomalu zvedne první. Franta Zmeškalů, řečený Ačan. My už víme, že to je František Holemář. Rozený vůdce, hlavní inspirátor všech nepravostí. Měl sice jisté konkurenty, jako třeba mého mladšího bratra, ale jeho úrovně nikdo nedosáhl. Podle závažnosti lotroviny mu stará Mařovka říkávala: „Franto, ty rosteš pro polepšovnu,“ nebo: „Franto, ty rosteš pro šibenicu.“ A to bylo častější. Je ovšem nutno říci, že zbabělý nebyl. Obvykle vstával jako první. Po něm se začali postupně zvedat další. Opět chvíli ticho, nikdo další se už nezvedá. „Ještě jeden,“ zvolá pan řídící. A tak se zvedám i já. Potom už následuje rutinní postup. Pan řídící vybere jednoho delikventa a ten má za úkol provést exekuci na ostatních, kteří si kleknou na stupínek před tabulí. Dřevěným metrem, který stával v rohu vedle tabule, vysází všem určený počet ran na sedací část. Pokud by ostatní šetřil, dostane o to víc od učitele a naopak. Nešetří, ušetří ho pan řídící. Není těžké uhodnout, jak se exekutor zachová. Oblíbeným výchovným prostředkem pana řídícího byla ukázka deliktu před celou třídou. Přirozeně to nebylo vždycky možné. Znovu rozbíjet skleník panu Tomanovi za účasti celé třídy nešlo. Jednou o přestávce jsme si koupili v hospodě naproti půllitr piva a venku, skryti v živém plotě, jsme ho družně vypili. Hospodskému na tom nic divného nebylo. Nezřídka posílal pan řídící někoho z nás pro půllitr piva pro sebe. A tak sám koupil pivo a před celou třídou jsme ho museli vypít. Pak následovala akce „dřevěný metr“. Ne, doma jsme si nestěžovali, milý čtenáři, to bychom dostali ještě jednou, protože rodiče nepochybovali o tom, že to nebylo pro nic za nic. Nepsaly se ani poznámky do žákovské knížky, ani rodiče nechodili na třídní schůzky. Prohřešky žáčků se vyřizovaly s konečnou platností na místě a ihned. A že by si některý rodič stěžoval na jednání učitele, byla věc naprosto nevídaná.

Pravým opakem řídícího Marka byla paní učitelka Vostrá. Postarší, drobná paní, dojížděla autobusem z vedlejší vesnice. Její vystupování a jednání bylo rovněž pravým opakem jejího jména. Na žáky byla hodná, snad nikdy jsme od ní neslyšeli hrubé slovo. Nejčastějším trestem, který proti delikventům použila, bylo „stání v koutě“. Pokud si delikvent zasloužil přísnější trest, musel v lavici vstát, předpažit ruce a na nich držet položené pravítko. To byl trest nejvyšší. Jakmile ruce začaly ochabovat a klesat, bylo mu dovoleno sednout a k tomu dostal napomenutí. Jistěže jsme po čase dokázali tento trest patřičně zkrátit. Průkopníkem v tomto směru byl samozřejmě „Ačan“. Po chvilce začal ruce spouštět za doprovodu všemožných grimas a šklebů. Že to je hrané, paní učitelka samozřejmě věděla, ale dál to neřešila. Pokud vyčerpala svůj rejstřík trestů a bylo nutno provést ráznější opatření, předala delikventa panu řídícímu. I ona měla svoje originální výchovné metody, pravda poněkud jiné než pan řídící. V té době jsme ve škole dostávali zdarma svačiny. Obvykle mléko a něco k tomu. Zdravý vývoj svěřených žáků podporovala tím, že jsme mléko museli kousat a konec rohlíku, který jsme drželi v ruce, nejíst. Tak nám vštěpovala zdravé hygienické návyky. Pokud se v učebnicích nacházely obrázky draků, hadů, čertů a jiných jí nesympatických tvorů, měla je ve své učebnici přelepené papírem a zpočátku nás nabádala, abychom udělali totéž. Pravdou je, že toto její snažení nepadalo na úrodnou půdu, ale ani se nestala terčem posměchu, jak by se u rozjívenců v tomto věku dalo předpokládat. Její hodiny dějepisu jsme měli rádi. Milovala staré Řecko a její vyprávění udrželo v tichosti celou třídu. Po dlouhých letech, kdy jsem stál na pohorku u Thermopyl a díval se na nápis vyrytý v mramorové desce, v duchu jsem ji slyšel citovat: „Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“

Předpokládám, že zmíněné tresty, praktikované v té době, vyvolávají u současných výchovných a pedagogických pracovníků vlnu nevole až rozhořčení. Ne, přátelé, žádné duševní trauma a vůbec nevzpomínáme s hořkostí, ale s chápavým pousmáním a vzpomínáme rádi. Ty rány páskem nebo dřevěným metrem doma i ve škole nebolí ani ve vzpomínkách. Vážíme si rodičů i dobrých učitelů nejspíš víc než současná generace. Neznali jsme slovo šikana, útok na učitele by nikoho nenapadl ani ve snu. A jestli čtenáře zajímá, jak skončil arcilotr „Ačan“, povím. Neskončil ani v polepšovně a ani nedorostl pro šibenici, jak mu věštila stará Mařovka. Vystudoval stavařinu, projektoval mosty a na odpočinek odcházel jako vedoucí projekční kanceláře.

J. V. S.

 

Ve Vědomicích 25. září 2016

1 Komentář k "Obrázky z minulého století: Život na vsi"

  1. Tomáš | 19.10.2017 z 8:21 |

    Taky to říkám, že nějaké třídní schůzky nebo poznámky jsou k ničemu. Na schůzkách se řeší kolektivizace a poznámky postrádají plný pohled na věc.
    Dík za velice milý článek.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*