Chateaubriand: Modlitby za zemřelé

Ve starověku byla mrtvola chudáka nebo otroka pohozena takřka bez pohřebních obřadů; u nás je sluha oltáře povinen bdít při rakvi vesničana stejně jako při katafalku panovníka. Chudý z evangelia, vydav svůj poslední vzdech, se náhle stává (jak úchvatné!) bytostí vznešenou a svatou. Sotva co žebrák čekající u našich dveří, předmět našeho znechucení a pohrdání, opustí tento svět, již nám náboženství[1] velí, abychom se před ním sklonili. Připomíná nám onu podivuhodnou rovnost či spíše nařizuje úctu ke každému spravedlivému člověku, jenž, vykoupen krví Ježíše Krista, je z temnoty a bídy vynesen na nebeský trůn. Tak tedy veliké jméno křesťana činí všechny tváří v tvář smrti rovnými, a dokonce i ten nejvyšší hodnostář není s to vymoci si od náboženství jinou modlitbu než tu, jež je obětována za nejposlednějšího křupana.

Jak úžasné jsou tyto modlitby! Někdy v nich lze slyšet výkřik bolesti, jindy zas volání naděje: smrt naříká, raduje se, chvěje, utichá, sténá a úpěnlivě prosí.

Exibit spiritus eius…

„Vyjde duch jeho, a vrátí se v prach svůj; v ten den se zhatí všecky úmysly jejich.“[2]

Delicta juventutis meae…

„Provinění mládí mého a opomenutí má nevzpomínej, Pane.“[3]

Stížnosti krále-proroka jsou přerušovány vzdechy svatého Araba:

„Ušetři mne, Pane, nebo nic nejsou dni mé. Co je člověk, že si ho tak vážíš, a že mu takovou pozornost v srdci věnuješ? […] Ráno, budeš-li hledat mne, nebude mne.“[4]

„Hrozí se má duše života mého; dám průchod nářku nad sebou samým, mluviti budu v hořkosti své duše. […] Zda jsou jako dni člověkovy dni tvé, a tvá léta jako věky lidské?“[5]

„Proč obličej svůj zahaluješ, a mne pokládáš za svého nepřítele? Na listu větrem zmítaném moc svou chceš ukázat, a suché stéblo pronásledovati?“[6]

„Člověk, který ze ženy se rodí, krátce žije, a sycen je mnohými bědami. […] Prchá jako stín a nemá stání. […] Neboť ejhle, míjejí krátká léta, a stezkou, kterou se nevrátím, budu se bráti.“[7]

„Dni mé prchají a já se trápím, rozprášeny jsou naděje mého srdce. […] Hnilobě ‚Můj otec jsi ty‘ řeknu, ‚Matka má a sestra moje‘ – červům.“[8]

Čas od času dialog kněze a sboru přerušuje na chvíli píseň.

Kněz: „Dni mé v kouř se rozplývají, kosti mé vysychají jak roští.“[9]

Sbor: „Moje dni se sklánějí jako stín.“[10]

Kněz: „Neboť copak je život váš? Parou jest, která se jen na chviličku ukazuje a potom se rozplyne.“[11]

Sbor: „Moje dni se sklánějí jako stín.“

Kněz: „Mrtví spí v prachu země.“[12]

Sbor: „Probudí se; jedni k životu věčnému, a druzí k hanbě, aby ji viděli vždycky.“[13]

Kněz: „Všichni vstanou z mrtvých, ne všichni však budou proměněni.“[14]

Sbor: „Probudí se.“

Při přijímání kněz říká: „Blahoslavení, kteří umírají v Pánu! Od této chvíle mají odpočinouti od svých námah, neboť jejich skutky jdou za nimi.“[15]

Během zvedání rakve pak začne zpívat žalm bolesti a naděje: „Z hlubin volám k tobě, Pane. Pane, vyslyš hlas můj!“[16]

Když je tělo vynášeno ven, opět zahájí dialog: Qui dormiunt… „Spí v prachu země… Probudí se.“

Slouží-li se mše za kněze, přidává se: „Složil jsem oběť díků ve stánku Páně.“[17]

Při skládání rakve do hrobu kněz říká: „Vracíme zem zemi, popel popelu, prach prachu.“

A na konec, ve chvíli, kdy hází hlínu na rakev, zvolá slovy Apokalypsy: „I uslyšel jsem hlas s nebe, který pravil: ‚Blahoslavení mrtví!‘“[18]

Církev však obětovala mnoho dalších překrásných modliteb za ty, kteří se odebrali na věčnost: stejně jako měla neposkvrněná roucha a květinové věnce pro dětské rakve, tak měla i modlitby odpovídající věku a pohlaví zemřelého. Když čtyři panny, oděné ve lněný šat a s hlavami zdobenými listovím, doprovázely do chrámové lodi bílými záclonami pokrytou tělesnou schránku své družky, recitoval kněz nad oním vyhaslým mládím vznešeným hlasem hymnus na počest panenství. Někdy se jednalo o Ave Maris Stella, píseň, která přináší velkou úlevu, a hodina smrti se při ní jeví jako splnění nadějí; jindy zas byly něžné a poetické obrazy zapůjčeny z Písma svatého: „Pominula jak tráva; z jitra vykvetla v plnosti půvabu, večer zřeli jsme ji zvadlou.“[19] Zdaž ona dívka není jako květ, „jejž ostré podetne rádlo, uvadá záhy a hyne, neb mák, jenž svěšuje makovku svou, když deštné kapky ji tíží“? PLUVIA CUM FORTE GRAVANTUR.[20]

Jakou pohřební modlitbu pronášel kněz nad zemřelým dítětem, jehož rakvičku přinesla plačící matka? Zapěl chvalozpěv, který zpívali tři hebrejští mládenci v ohnivé peci a který Církev opakuje každou neděli o rozbřesku: „Dobrořečte všecka díla Páně Pánu!“[21] Náboženství dobrořečí Bohu, že ono dítě korunoval smrtí, a tak malého anděla vysvobodil z hoře života. Vzývá přírodu, aby se radovala u hrobu nevinnosti: není to výkřik bolesti, co slyšíme, nýbrž výkřik radosti. V témže duchu je odzpíván žalm Laudate, pueri, Dominum zakončený strofou: Qui habitare facit sterilem in domo matrem filiorum laetantem. „Usazuje bezdětnou v rodině učiniv ji šťastnou matkou.“[22] Jaká to píseň pro zkormoucené rodiče! Církev jim ukazuje, že dítě, které právě ztratili, žije ve věčné blaženosti, přičemž jim přislibuje jiné děti na zemi!

A nakonec, nespokojujíc se s tím, že věnuje pozornost každé rakvi, korunovalo náboženství věci posmrtného života obřadem, ve kterém vzpomíná na bezpočet obyvatel hřbitovů, ono rozsáhlé společenství zemřelých, kde velmož spočívá vedle maličkého, onu republiku dokonalé rovnosti, do níž se nelze dostat, aniž by člověk nesňal přilbici nebo korunu procházeje nízkou branou hrobu. V tomto slavném dni, kdy se konají pohřební obřady za celou rodinu Adamovu, se v duši snoubí žal za dávno zemřelými s bolestí, kterou pociťuje nad ztrátou nedávno ztracených přátel. Zármutek tímto sjednocením nabývá svrchované krásy, stejně jako nabývá starobylé povahy současná bolest, když ten, kdo ji projevuje, sytí svého génia dávnými Homérovými tragédiemi. Pouze náboženství bylo schopno otevřít natolik lidské srdce, aby mohlo pojmout smutek a lásku v takové míře, kolik je zemřelých, jež má ctít.

François René de Chateaubriand

 

Úryvek z knihy Le génie du christianisme, Paříž 1852.
Přeložil Filip Drábek.

Vyšlo v Te Deum 4/2013.

 

[1] Náboženstvím autor míní katolickou víru. – Pozn. překl.

[2] Officium defunctorum, žalm 145. (145, 4 – Pozn. překl.: Veškeré označení biblických veršů v poznámkách pochází od překladatele.)

[3] Ibidem, žalm 24 (24, 7).

[4] Ibidem, čtení první (Jób 7, 16–17 a 7, 21).

[5] Ibidem, čtení druhé (Jób 10, 1 a 10, 5).

[6] Ibidem, čtení čtvrté (Jób 13, 24–25).

[7] Ibidem, čtení čtvrté (Jób 14, 1–2 a 16, 23. Zde se patrně jedná o chybu, neboť první dva verše pocházejí z pátého čtení a poslední není v žádném čtení uvedeného oficia. Sedmé čtení začíná až „Spiritus meus attenuabitur…“, tj. Jób 17, 1. – Pozn. překl.).

[8] Jób 17, 11 a 17, 14. Officium defunctorum, čtení sedmé. – Pozn. překl. (Tyto verše nejsou v knize opoznámkovány.)

[9] Žalm 101, 4. Obřad dle rituálu pro pařížskou arcidiecézi. – Pozn. překl.

[10] Žalm 101, 12.

[11] Jk 4, 14.

[12] Dan 12, 2.

[13] Ibidem.

[14] 1 Kor 15, 5.

[15] Zjev 14, 13.

[16] Žalm 129, 1.

[17] Žalm 26, 6.

[18] Zjev 14, 13.

[19] Žalm 89, 6.

[20] Vergilius, Aeneis, kniha IX, 435–437, překlad Otmar Vaňorný. – Pozn. překl.

[21] Dan 3, 57.

[22] Žalm 112, 9.

Přidej komentář jako první k "Chateaubriand: Modlitby za zemřelé"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*