Ponořme se do latiny 68 – příčestí trpné a odpovídající adjektiva, supinum

Z češtiny známe příčestí trpné (psán, kryta, koupeno, …). A víme, že v hovorové češtině zaměňujeme tyto tvary za přídavná jména, která se liší pouze poněkud délkami ke konci (psaný, krytý, koupené,…) a možností, že jsou skloňována. Jinými slovy, tvary s krátkou koncovkou by nemusely být a v dalším vývoji češtiny třeba i zmizí. Obě skupiny tvarů mají stejný kmen a ten je nejlépe si pamatovat, protože se nejen od kmene přítomného ale i minulého liší podle dost podivných pravidel (píši-psal-psán, kryji-kryl-kryta, kupuji-koupil-koupen,…). A víme, že toto příčestí ve spojení se slovesem „býti“ tvoří pasivum, při čemž v hovorové češtině je příčestí často měněno právě za ten „ošklivý“ adjektivní tvar.

Toto všechno má analogii v latině, až na příčestí samo o sobě. Takže zatím se v našich představách omezme na odpovídající přídavná jména. Ta se v latině tvoří od sloves tak, že se – a teď si na chvíli dovolujeme pořádně velkou nepřesnost – koncovka infinitivu –re nahradí některou z koncovek –tus, –ta, –tum atd. podle rodu a čísla; vznikne adjektivum, které lze skloňovat. Např. chválený člověk se řekne laudátus homo, chválená služka laudáta ancílla,… slyšené slovo přeložíme audítum verbum, zavolaného služebníka vocátum servum. Tak na příklad v Epištole pro 4. neděli po Velikonocích začíná sv. Jakub po oslovení adresáty slovy Omne datum optimum, česky „Všechno dané nejlepší“, kde datum je od známého dare (dávat).

Zde zavedený tvar (v nominativu singuláru neutra) se nazývá supinum. Poznámka, že si dovolujeme pořádně velkou nepřesnost, uvedená výše, souvisí s faktem, že ono snadné odvození pomocí přípony –tum je nespolehlivé, a pro slovesa podléhající ei-časování neplatí dokonce skoro nikdy. Např. znělá kmenová souhláska před příponou –tum se k následujícímu –t– asimiluje na neznělou, jako třeba ve scríbere či légere (supina jsou scriptum a lectum), případně se vynechá „nosové“ –n– (z frangere dostaneme fractum), z tangere vyjde tactum – (s dlouhým –a–). Jindy se místo přípony –tum připojuje –sum a často se ještě asimiluje předcházející souhláska, jako na příklad u sloves pendere, defendere či deponentního a hybridního patere (pensum, defensum, passum).

Na příklad v Ave Maria se modlíme benedícta tu in muliéribus et benedíctus fructus ventris tui a používáme při tom adjektiva odvozená od slovesa benedícere, s nímž jsme se setkali už v 26. lekci.

V 49. lekci jsme slíbili, že kromě kmene présentního a perfektního existuje ještě kmen supinový. Nyní jsme se k němu dostali. Je to to, co zbyde, když v supinu odstraníme koncové um, tedy např. laudat–, defens–, fract–

Od této doby tedy už čtenář zná definici všech tří slovesných kmenů latinských sloves a porozumí i zvyku, že ve slovnících se u latinského slovesa uvádějí čtyři tvary: první osoba présentního indikativu v singuláru, infinitiv, první osoba perfektního indikativu v singuláru a supinum. Podle prvních dvou položek se určí présentní kmen a časování, jemuž sloveso podléhá, podle třetí položky poznáme perfektní kmen a čtvrtá položka nám dá poznat supinový kmen. Např. laudo, laudare, laudavi, laudatum, nebo repleo, replere, replevi, repletum, nebo scribo, scribere, scripsi, scriptum, nebo gigno, gignere, genui, genitum. Přízvuky se ve slovnících neuvádějí a délky jen v některých, a z toho lze odvodit, že první položka nedává možnost odlišit a-časování od ei-časování, zatím co druhá položka selže při odlišení e-časování od ei-časování, takže se ustálil zvyk uvádět položky obě.

Od této doby budeme také nová slovesa tímto způsobem uvádět, při čemž už nebude nutné po lopatě doplňovat, jakému časování dané sloveso podléhá. Jen ještě nezapomeňme na deponentní slovesa: jejich aktivní perfektum se obvykle vyjadřuje pasivní formou, která tím zabere prostor čtvrté položce. Deponentní slovesa se tedy uvádějí formou jen s třemi položkami, např. loquor, loqui, locutus sum. Podobně např. „narodit se“: nascor, nasci, natus sum (nechť se čtenář nediví, že u deponentních sloves je supinový tvar – uváděný v třetí položce se slovesem sum – v maskulinu, zatím co u ostatních sloves, tj. na místě čtvrté položky – je vždy s koncovkou –um; je to zavedený a ustálený způsob).

Poslední dva příklady jsou známy z Creda. Pro ilustraci (a procvičení položek ze slovníku) identifikujme všechny ostatní příklady, s nimiž se v Credu nabízí: génitum (rodím, viz výše) a složenina unigénitum, factum (facio, facere, feci, factum), crucifíxus (složenina crucifixus; upevňovat: fígo, fígere, fixi, fixum), passus (pátior, pati, passus sum), sepúltus (sepélio, sepelíre, sepelívi, sepúltus), mórtuus (mórior, mori, mórtuus sum)[1].

Pokud narazíme na tvar podezřelý, že obsahuje supinový kmen, je přirozené snažit se odvodit všechny čtyři položky a hledat podle první z nich ve slovníku; při tom se lze nechat inspirovat tím, co  nám paměť nabídne i jako třetí položku. Např. k dictum (řečeno) je třetí položka dixi. Nemusí to však vést vždy k cíli – např. lectum (čteno) má třetí položku legi a nikoliv lexi. Ano, určení významu slovesa, od něhož neznáme présentní kmen, může být dobrodružstvím.

Evžen Kindler

 

[1] A též umělý tvar incarnátus (od předpokládaného incárno, incarnáre, incarnávi, incarnátum)

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 68 – příčestí trpné a odpovídající adjektiva, supinum"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*