Ponořme se do latiny 69 – pasivum perfekta

V závěru minulé lekce jsme se setkali s tvarem replétum, který může být pro mnohé v asociaci s větou (z Epištoly a Communia mešního formuláře pro Svatodušní Neděli) Et repléti sunt omnes Spíritu Sancto, kterou briskně přeloží slovo od slova jako „A naplněni jsou všichni Duchem Svatým“. To je divné, jde o biblický děj a najednou je tam přítomný čas? Ale ouha, ono je to jinak, a když to vysvětlíme, může to vypadat ještě jinak, takže se na konec musíme vrátit k analogiím v češtině.

Předně: supinum (případně se změněnými pádovými a rodovými koncovkami) spojené se slovesem esse, je v latině pasivum perfekta! To si pamatujme. Např. repléti my Češi cítíme jako příčestí trpné od „zaplnit“, tj. jako „zaplněni“, ale když překládáme z latiny, měli bychom si dupnout ve smyslu „hotovo, tedy už zaplněni, tj. museli byž plněni až byli zaplněni někdy v minulosti“. Vůbec, zcela obecně (poznáme to v příštích lekcích), bychom měli tedy chápat výsledné příčestí tak, že už samo ukazuje na děj, který skončil v minulosti.

Při správném porozumění si musíme uvědomit rozdíl mezi imperfektem a perfektem. Když řekneme o něčem, že „je to napsáno“, nebo že „je to zlomeno“, použili jsme v češtině přítomný čas, ale za tímto sdělením je fakt, že když už je něco nyní napsáno resp. zlomeno, musel se realizovat tento stav v minulosti (bylo způsobeno napsání resp. zlomení). Kdyby se to dělo nyní, asi bychom řekli „píše se to“ resp. „je to lámáno“, „láme se to“. V češtině nám pomáhá slovesný vid[1], ale latina – jako mnoho jiných jazyků – ho nemá, a tak si pomáhá, jak to jde, mimo jiné různými minulými časy[2]. Perfektum vyjadřuje to, co se v minulosti stalo a má to vliv i do přítomnosti; nelze něco vyjádřit v nějakém minulo-přítomném čase[3], je třeba si vybrat z toho, co je k dispozici, a tak latinsky mluvící (a myslící) osoby v případě pasiva prostě použili tu složku přítomnou a od malička věděli, že je třeba k ní přimyslet i tu minulou (v případě aktiva je tomu opačně, že).

Ve výše uvedené svatodušní Epištole je věta, kterou začíná i výše zmíněné Communio: Factus est repénte de caelo sonus; tu přeložíme doslova (ale už se znalostí o pasivním perfektu) do češtiny „Učiněn byl náhle z nebe zvuk“ (ze slovníkového hesla facio, facere, feci, factum poznáme, že podléhá hybridnímu časování), přesto že přeloženo slovo za slovem by to mělo být „Učiněn je náhle z nebe zvuk“. Na začátku Evangelia z rorátního mešního formuláře (čteného také na svátek Zvěstování) čteme Missus est ángelus Gábriel a Deo, rozumíme tedy „Poslán byl anděl Gabriel od Boha“, přesto že slovo za slovem by to mělo být„Poslán je anděl Gabriel od Boha“ . Je to nezvyklé, musíme si na to prostě zvyknout. Snad by mohlo pomoci toto:

Perfektum cítíme jako minulý čas dokonavého slovesa, např. v právě uvedených příkladech sloves učiněn (a ne činěn) a poslán (a ne posílán). Stalo se to v minulosti a ten fakt nějak trvá – stále nějak trvá, že ten zvuk byl učiněn (i když to netrvá akusticky, významem to trvá úžasně) a stále nějak trvá ten fakt, že anděl byl poslán (totiž ten fakt trvá v následcích, mj. v Kristově plném lidstaví). A latinsky cítící člověk tak cítí i to supinum s presentem slovesa býti: doslovné a dokonané, uskutečněné „je učiněn“ v sobě skrývá to, že musel být učiněn už dřív a ještě to tak je; a stejně i doslovné a dokonané, uskutečněné „je poslán“ v sobě skrývá to, že musel být poslán už dřív a ještě tomu tak je. Je to nezvyklé, avšak promyslíme-li si to, porozumíme i tomu, do jaké hloubky zasahuje významová struktura latinského jazyka.

Poněkud překvapivě mohou působit perfekta deponentních sloves, která ovšem v perfektu mají zde popsaný tvar s aktivním významem. Tak na příklad Offertorium pro Svatodušní Neděli začíná Confírma hoc, Deus, quod operátus es in nobis, česky „Upevni to, Bože, co udělal jsi v nás“ – operor, operári, operátus sum je deponentní sloveso s významem „pracovat“.

V minulé lekci jsme probrali výskyt supinových tvarů v Credu. Nyní jsme schopni porozumět případům, kdy tam tvoří perfektum: per quem ómnia facta sunt znamená „skrze něhož všechno[4] bylo uděláno“ (a v mysli doplňme: a je to tak i nyní), incarnátus est znamená „vtělil se“ (a v mysli doplňme: a je stále člověkem), crucifíxus …, passus et sepúltus est znamená byl ukřižován…, trpěl a pohřben (rozuměno s dodatkem: a důsledky toho stále mají důležitost), qui locútus est per Prophétas znamená „který mluvil skrze proroky“ (s nevysloveným dodatkem: mluvil a to, co sdělil, je tu, platí to stále).

Nechť si čtenář uvědomí a sám přeloží pasivní perfekta, která jsou v prvním proroctví (o stvoření světa) čteném na Bílou Sobotu: facta est lux, factúmque est véspere et mane, factum est ita, perfécti sunt caeli et terra.

Evžen Kindler

 

[1] Někdy nám v českém překladu vid pomůže – pro překlad imperfekta použijeme sloveso nedokonavé a pro překlad perfekta dokonavé – ale nespoléhejme na to, vztahy biblických událostí k přítomnosti jsou někdy složité a překlady z těch knih Starého Zákona, které byly psány v hebrejšíně, která nemá indeoveropský systém slovesných časů, jsou někdy velmi „sofistikované“, jak postupovaly přes řečtinu.

[2] Češi znající angličtinu se mohou inspirovat opačným příkladem: česky řekneme bydlím v Praze, Angličan prý by použil perfektum a řekl by I have lived in Prague, což lze podvědomě cítit jako zabydlel jsem se v Praze.

[3] V některých terminologiích pro výuku angličtiny, španělštiny, němčiny atd. sice existuje název „čas souminulý“, ale nehledejme v něm žádnou pomoc, vše by jen zamotal – on je totiž používán pro imperfektum.

[4] Viz 51. lekce ke konci

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 69 – pasivum perfekta"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*