Ponořme se do latiny 70 – Plusquamperfektum

Následují 4 lekce zaměřené na „složené“ časy, které se mohou zdát velmi komplikované. Mohli bychom čtenáři výklad zjednodušit radou, ať se o detailní pochopení vůbec nesnaží, nýbrž se jen naučí podle tabulek v 74. lekci, jak ty časy vypadají, a když je někde najde, ať si je nějak přeloží, a to většinou jako minulý čas, s výjimkou futura II (lekce 73), kde ať dosadí české futurum. A ať se k lekcím 70-73 vrátí časem, až v latině „chytí druhý dech“. Přesto ty „náročné“ časy vyložíme nyní, protože doufáme, že i tak se najde dost čtenářů, kteří se budou snažit o bližší pochopení hned.

Když někdo porozumí pasivnímu perfektu, asi ho napadne otázka „a co znamená tvar, v němž místo presentního tvaru slovesa esse je tvar minulý, co třeba znamená scriptum erat, laudáti erámus, locútae erant a další; znamená to vůbec něco?“ A odpovídáme: ano, znamená, a to stav, o němž je třeba zdůraznit, že nastal v minulosti, a to ještě před nějakým stavem, o němž se v okolních větách (např. v hlavní větě souvětí) sděluje. Výstižný příklad je v Pašijích dle sv. Jana, čtených na Velký Pátek: Kristus ukřižován, na kříži se objevil nápis, že je to Král Židů, a doplňuje se, že ho „napsal“ Pilát. Jde o to, že to bylo napsáno už někdy před tím, než došlo ke vztyčení kříže, tedy v ještě větší minulosti, a tak čteme – dokonce dvakrát – erat scriptum.

Takovéto tvary nazýváme tvary předminulého času, latinsky plusquamperfekta (od plus quam perfectum – doslova: více než dokonaný). Ti, kdo znají dnešní hlavní románské a germánské jazyky, vědí, že i v nich je podobný slovesný čas. V hovorové češtině už vymizel, ve starší literatuře se občas vyskytuje a poznáme ho podle slovesa „býti“ v minulém čase, které je svázáno s tvarem jiného slovesa v minulém čase, např. „Včera telefonoval bratrovi, s kterým se (byl) rozloučil před rokem“ (v dnešní době lze ono „byl“ vynechat a nic se nestane). V překladech z latiny takový český archaismus často použijeme, a to v závorkách, když budeme chtít zdůraznit (nebo respektovat) právě tu „předminulost“, v našem příkladu konkrétně to, že rozloučení před rokem bylo před tím, než telefonování, byť obojí nastalo v minulosti.

V latině ovšem existuje i aktivní forma plusquamperfekta (ta pasivní je v liturgických textech spíše výjimkou). A při té příležitosti je třeba upozornit na jeden obecný jev vztažený ke slovesným formám odvozených z perfektního a supinového kmene:

Existuje několik slovesných časů (celkem 5 a těm se budeme v této a dalších věnovat), v nichž pasivum se tvoří podobně jako u perfekta, tj. z tvarů participia a slovesa esse, a aktivum se tvoří jako slovo složené z perfektního kmene, k němuž je připojen jako jakási přípona ten tvar slovesa esse, který je použit v pasivu, ale může být poněkud „pokažen“ (změněn[1]). Příklad nabízí Evangelium pro čtvrtek po Smrtelné neděli, v němž se popisuje, jak žena-hříšnice (v západní křesťanské tradici Marie Magdaléna) vtrhla na hostinu u farizea a umyla, líbala atd. Kristova chodidla: to byl hlavní děj v Evangeliu vyprávěný a je tam zmíněn i pán domu, který Krista pozval. Snadno si přimyslíme ono archaické „byl“ („který ho byl pozval“), jeví se jako zcela přirozené, neboť pozvání muselo přijít před tím, než už byl Kristus na hostině přítomen. Takže české plusquamperfektum se nám v této přívlastkové větě už rýsuje. Latinsky zní vocáverat, složeno z perfektního kmene vocáv a imperfekta erat slovesa esse, a celá vedlejší věta zní qui vocáverat eum. Čtenář už jistě umí utvořit latinské pasivum takového plusquamperfekta, tedy vocátus erat.

Jiný příklad (dokonce dva) je v poslední větě Evangelia ranní (druhé) vánoční mše sv., v níž se píše, že pastýři se „vrátili, radujíce a chválíce Boha ze všeho, co slyšeli a viděli…“: revérsi sunt pastóres, glorificántes et laudántes Deum in ómnibus, que audíerant et víderant. Vraceli se, při tom chválili a oslavoval Boha, a to kvůli tomu, co před tím (v té betlémské stáji, od níž se vraceli) slyšeli a viděli. Sloveso hlavní věty revérsi sunt je perfektum v pasivním tvaru (viz předchozí lekce) a audíerant a víderant jsou aktivní tvary plusquamperfekta.

Kousek výš v téže perikopě je i pasivní tvar plusquamperfekta, a to v souvětí, že „poznali ze slova, které jim bylo řečeno o tom chlapci“ (totiž ještě než k narozenému Kristovi odešli): cognovérunt de verbo, quod dictum erat illis de púero hoc; vyprávěný děj spočívá na slovesu cognovérunt (perfektum „poznali“), zatím co přívlastková věta quod… má plusquamperfek­tum dictum erat, ukazující na – lze říci – ještě větší minulost.

V dalších čtyřech lekcích se setkáme s časy, v nichž podobně figurují další tvary slovesa esse (futurum, konjunktiv,…). Při tom všem však zůstává jeden jev, s kterým jsme se setkali už u pasiva perfekta (a ovšem i nyní u plusquamperfekta): ten perfektní kmen stejně jako ten supinový jako by samy nesly a použitým tvarům slovesa esse dávaly „kus minulosti“ navíc.

Zůstaňme však ještě chvíli u plusquamperfekta. Dvě plusquamperfekta jsou zcela na konci Evangelia o marnotratném synovi, čteného v sobotu po druhé postní neděli: otec naštvanému „hodnému“ synovi sděluje, že jeho bratr „byl mrtev a ožil“ (mórtuus erat et revíxit) a „byl ztracen a je nalezen“ (períerat et invéntus est): mórtuus erat je plusquamperfektum od deponentního slovesa mórior („umírám“, supinum je mórtuus, česky cosi jako „z-umřený“, tedy „mrtvý“) a per-í-erat je plusquamperfektum slovesa péreo, períre (mizím, mizet), což je složenina z předpony per- a  nepravidelného slovesa eo, ire (jdu, jít), jehož perfektní kmen je i[2].

Příklad aktivního plusquamperfekta je ve větě před koncem vyprávění o zázračném nasycení, které se čte o čtvrté postní neděli: přítomní sebrali a naplnili koše úlomky, „které zbyly po těch, kteří jedli“, latinsky quae superfuérunt his, qui manducáverant; na vysvětlenou: slovesu superfuérunt (viz 65. lekci), které má v češtině vazbu „zbýt po někom“ odpovídá v latině vazba s dativem, tedy cosi jako „zbýt někomu“ resp. „přebývat někomu“ (zapamatujme si: his je latinský dativ a též ablativ osobního zájmena v množném čísle). A pozor: koncovku –érunt známe už ze 48. lekce, a ta nás tedy vede na perfektum, ale hláska –a– v jinak velmi podobné části –erant slova manducáverant nás nenechá na pochybách, že ono –erant je imperfektum slovesa esse, které připojeno za perfektním kmenem manducav– z něho vytváří plusquamperfektum.

Další příklad je v Introitu pro svátek sv. Markéty Marie Alacoque: Sub umbra illíus, quem desideráveram, sedi, česky slovo za slovem „Pod stínem onoho, kteréhož jsem si přála, jsem usedla.“ Tvar sedi od sedére (sedět) je perfektum a tvar desideráveram je plusquamperfektum desideráv-eram od desideráre (přát si, toužit po). Usedla jsem tam v jisté době a dosud tam sedím, avšak ještě před tím vším jsem toužila tam usednout. Genitiv illíus ukazovacího zájmena ille, illa, illud známe už 36. lekce.

Plusquamperfektum slovesa esse se tvoří zcela podle výše uvedených pravidel pro aktivní tvary: z výrazů pro perfektum v tabulce v 49. lekci poznáváme, že perfektní kmen slovesa esse je fu, a tak dostáváme tvary fúeram, fúeras, fúerat, fuerámus, fuerátis, fúerant. Podobně budeme tvořit tvary slovesa esse v dalších třech lekcích – zkrátka: za to fu– budeme dávat jako „přípony“ jiné tvary slovesa esse.

A na závěr této lekce: jakési překvapení: uvědomil si čtenář, že jsme v celé lekci pojednávali o indikativu plusquamperfekta? A že by mohly existovat i jiné způsoby? Ano, zatím jsme slovo indikativ vynechávali, jednak proto, že je to „ten nejpřirozenější slovesný způsob“ a jednak proto, abychom výklad zkrátili. A hned doplňujeme: žádný imperativ nebo infinitiv plusquam­perfek­ta neexistuje, ale existuje jeho konjunktiv, a tomu se budeme věnovat v následující lekci.

Evžen Kindler

 

 

[1] Pokažen je tím, jak splývá v jedno slovo s perfektním kmenem, při čemž toto splynutí existuje od prehistorických etap vývoje latiny, během nichž se ledacos měnilo.

[2] Původně byl iv, kde to –v– fungovalo podobně jako např. v audívi, tedy „šel jsem“ se řeklo ivi, postupem doby však v (stejně vysloveno i jako polohláska w – viz exkurs 3) zmizelo.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 70 – Plusquamperfektum"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*