Ponořme se do latiny 71 – Konjunktiv plusquamperfekta

Čtenář možná diví, že mezi příklady minulé lekce nebylo nic se spojkou cum nebo dum, prostě žádná vedlejší věta časová. V 41. lekci jsme se dotkli pravidla, že v latině bývají časové vedlejší věty v konjunktivu; jsou tam příklady na toto pro nás poněkud zvláštní pravidlo pro časové věty, jeden z nichž zní Cum essem párvulus, loqébar ut párvulus (Když jsem byl malý, mluvil jsem jako malý). Na rozdíl od toho, k čemu v této lekci míříme, v uvedené větě sv. Pavel evidentně informuje o dvou současných jevech – byl malý a tehdy mluvil jako malý. Slovo essem je, jak bychom si měli z téže lekce pamatovat, konjunktiv imperfekta od slovesa esse.

No a platí, že konjunktiv bývá v latinských časových větách skoro vždy. Takže pravidlo popsané v předešlé lekci je třeba pro časové věty podle toho pozměnit: zkrátka a dobřě se místo indikativu plusquamperfekta použije ve vedlejší větě konjunktiv plusquamperfekta. Jak však ho vytvoříme?

Vytvoříme ho stejným způsobem jako v té 41. lekci, jen při skládání jeho složek vezmeme pro tvary slovesa esse místo indikativu konjunktiv. A pro ty, kdo už ho snad zapomněli, nám ho připomene použitý příklad: je to essem, esses,… (stejně jako u jiných sloves – infinitiv a koncovka osoby a čísla – viz tatáž 41. lekce). Zcela jednoduché je pasivum, např.  pro sloveso laudáre: laudátus (laudáta, …) essem, esses, esset,… Příklad nalezneme třba na začítku Evangelia pro vánoční vigilii. Doslova: „Když byla zasnoubena Matka Ježíšova Josefovi,…nalezena byla v útrobách mít z Ducha Svatého“: Cum esset desponsáta Mater Iesu María Joseph,…invénta est in útero habens de Spíritu Sancto.

Aktivum však má zdánlivé „nesprávnosti“: vyjde nám *laudavessem, *laudavesses,… to se však během prehistorického vývoje latiny změnilo na *laudavissem, *laudavisses,…, a navíc se uplatní jev, s kterým jsme se seznámili už v 45. lekci: to, že se v koncovce perfekta zkracuje –vis– na –s– (např. laudávistilaudásti) účinkuje i v konjunktivu plusquamperfekta mnohých sloves, a to ve všech třech osobách a v obou číslech: např. laudavissem  → laudássem, laudávisseslaudásses, laudavissetlaudásset,…. Zkracovaný úsek –vis–  existuje jen tehdy, když začíná souhláskou –v–, takže to zkracování má smysl jen tehdy, když perfektní kmen končí na –v. Jak už víme, existuje to hlavně u sloves podléhajících a-časování a občas i i-časování (audísset). Příkladem je věta Cum jejunásset… esúriit, čili „Když se (byl) postil, vyhládl“ z Evangelia pro první postní neděli). Perfektum slovesa jejunáre (postit se) má „obvyklé“ perfektum jejunávi, konjuntiv plusquamperfekta 3. osoby singuláru vychází *jejunavísset, avšak –vi– se vynechá a vyjde jejunásset. Slabiku –vi– ovšem vynechat nelze tam, kde není, jak poznáme na některých z následujících příkladů. Velmi dlouhý výraz konjunktiv plusquamperfekta budeme dále zkracovat na K-plpf.

V Matoušových pašijích čtených na Květnou neděli je ke konci zmínka, že Kristovi byla dána směs vína se žlučí, a on „okusiv nechtěl píti“. Překlad je zkrácen přechodníkem, doslova by to bylo „a když okusil, nechtěl pít“:  Et cum gustásset, nóluit bíbere (gustáre znamerná „ochutn(áv)at“ – viz 25. lekce; gustávissetgustásset). A ještě dál se indikuje čas slovy Cum autem sero factum esset, což je idiom, který doslova přeložen dá „Když pak pozdě uděláno bylo“; factum esset je K-plpf hybridního slovesa facio, facére, jehož supinum známe z 68. lekce. Tentýž K-plpf je ve formuláři pro neděli v oktávu Zjevení Páně: jeho Evangelium začíná vedlejší větou Cum factus esset Jesus annórum duodécim, tedy „když byl Ježíš učiněn let dvanácti“, rozuměj „Když Ježíš byl dvanáctiletý“[1].

Jelikož byl později na uvedenou neděli ustanoven svátek sv. Rodiny, bylo stanoveno, že nedělní formulář má být použit v nejbližší následující pracovní den, na který se nenabízí žádny jiný formulář. Čtenář se tedy s nahlas zpívaným tímto Evangeliem těžko setká. Stojí však za trochu pozornosti, neboť je to jedna z mála perikop, u které na začátku chybějí slova In illo tempore. Shodou okolností padne druhá takové perikopa jen na několik dní dříve, a to na Zjevení Páně. Začíná také vedlejší časovou větou s K-plpf Cum natus esset Jesus…, tedy „Když se (byl) Ježíš narodil“, kterou je uvozeno vyprávění o mudrcích z Východu. V téže perikopě je ještě jeden K-plpf, a to v popisu, že mudrci opouštějí Jerusalém a Heroda a pokračují do Betléma: cum audíssent regem, abiérunt česky „když (byli) vyslechli krále, odešli“.

Obraťme se ještě k Janovým pašijím. Je tam věta věta Milites ergo cum crucifíxíssent eum , accepérunt vestiménta ejus, česky „Vojáci tedy, když ho (byli) ukřižovali, vzali jeho šaty“. Několik veršů dále je Cum vidísset ergo Jesus Matrem…, dixit…, tj. „Když tedy (byl) uviděl Ježíš Matku…, řekl…“. Tam, kde je u sv. Matouše výše uvedené souvětí s výrazem gustásset, je u sv. Jana věta Cum ergo accepísset Jesus acétum, dixit, v překladu „Když tedy (byl) přijal Ježíš ocet, řekl“. Domnívám se, že k tomu není třeba cokoliv dodávat.

Evangelium čtené na Květnou neděli při svěcení ratoletí má po standardním In illo tempore hned Cum appropinquásset Jesus Jerosólymis et venísset Bethphage, tj. „Když se (byl) Ježíš přiblížil Jerusalému a (byl) přišel do Bethfagé “. Na třetí postní neděli je v Evangeliu spojení cum ejecísset daemónium, locútus est mutus, tedy „když (byl on, Kristus) vyhnal ďábla, promluvil němý“. Ve známé perikopě o marnotratném synovi, čtené den před tím, je věta Postquam omnia consummásset, facta est fames…, doslova „Když vše utratil, udělán byl hlad“.

Jak jsme naznačili v minulé lekci na konci, už bychom měli hravě tvořit tvary K-plpf slovesa esse: fuíssem, fuísses, fuísset, fuissémus, fuissétis, fuíssent. Příklad na jeho výskyt nám nabízí Epištola pro pondělí po třetí postní neděli v větě Utinam fuísset dóminus meus meus ad Prophétam…, česky „Kéž by byl (býval) pán můj u Proroka…[2]“. Mimochodem, tato perikopa nabízí ještě další příklady K-plpf: curásset, tulísset a pasivní proféctus esset[3]. Nechme však jejich rozbor na čtenáři a všimněme si jistého jevu: v Evangeliích a jiných knihách Písma sv. je sice mnoho výskytu K-plpf, protože je tam hodně vyprávění ve smyslu, že se něco stalo před tím, než se stalo něco dřívějšího, při rozboru jednotlivých perikop se však může zdát, že je to přece nějak málo. Ano, je to tak; důvody jsou v zásadě tři. Tím nejčastějším je zkracování vedlejších vět infinitivními nebo přechodníkovými vazbami. Druhým důvodem je, že ne vždy bylo zájmem pisatele zdůraznit, že něco nastalo dříve a něco později. A třetí důvod spočívá v tom, že někdy jde o překlad z hebrejštiny, která nemá „naše“ ani latinské (a řecké) slovesné časy. Nejasnost vzniká zejména v poetických textech, tedy např. v žalmech, a to umožňuje použít v překladu ten čas, který je blíž k liturgické aplikaci. Tak se mohou dokonce dvě latinské verse téhož hebrejského originálu lišit v časech. Na příklad dle zachovaných rukopisů starých cca tisíc let se Offertorium na 2. postní neděli zpívalo tak, že v některých oblastech začínalo imperfektem Meditábar a v jiných futurem Meditábor.

Evžen Kindler

 

[1] Se stejnou jazykovou konstrukcí se lze setkat v pondělí po třetí postní neděli: v Evangeliu Kristus hřímá na farizeje vyprávěním cum facta esset fames…missus est Elías…  doslova „když (byl) učiněn hlad…byl poslán Eliáš…“.

[2] Zde se setkáváme se s K-plpf, i když nejde o časové souvětí. Ano, K-plpf se používá v latině i jinde, mj. v tzv. nesplnitelných přacích větách, jako zde.

[3] curásset je od slovesa curare, které mj. znamená „léčit“; tullísset je od nepravidelného slovesa ferre, které znamená „nésti“ a jehož perfektní kmen je tull (tulli, tullísti, tullit,…); proféctus sum je perfektum deponentního slovesa proficíscor, jehož jedním z významů je „vydávám se na cestu“.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 71 – Konjunktiv plusquamperfekta"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*