Ponořme se do latiny 72 – Konjunktiv perfekta

Plusquamperfektum je „výrazně minulý“ čas, perfektum je „méně minulý“ a mohli bychom říci, že présens je čas „ani trochu minulý“. Sama „minulost“ je u K-plpf vyjádřena použitím perfektního resp. supinového kmene (a ty ji vyjadřují, ať chceme či nechceme) a ta „výrazná minulost“ je vyjádřena imperfektním konjunktivu slovesa esse.

V předešlé lekci jsme se setkali s konjunktivem plusquamperfekta a každého asi napadne, zda existuje konjunktiv perfekta. Víme už o existenci konjunktivu présentu (29. až 35. lekce), imperfekta (41. lekce) a nyní plusquamperfekta, a tak se tato otázka zdá být rozumná. A ona rozumná je, takový konjunktiv v latině existuje. A vznikají další dvě otázky: Jak se tvoří? a K čemu se hodí? Tipněme si: podle poznatku, že „minulost“ perfektem vyjádřená je menší než „minulost“ plusquamperfekta a větší než nulová minulost présentu. Jinak řečeno: tu „střední minulost“ konjunktivu perfekta vyjádříme tak, že „vyjádříme minulost jen u jedné z obou složek.

S „minulostí“ vyjádřenou v perfektním či supinovém kmeni nelze dělat nic. Nabízí se tedy druhá složka: odstraňme minulost z konjunktivu slovesa esse. Místo tvarů imperfektního konjunktivu slovesa esse (essem, esses,…) se použijí tvary konjunktivu présentního (viz 29. až 35. lekce) sim, sis, sit,…? Dobrý nápad – oni to tak prehistoričtí „Římané“ (Řím ještě neexistoval) opravdu zavedli.

A setkali se s problémy, jako my nyní. Pro pasivní tvary je to snadné, např. laudátus sim, laudátae sitislaudáti (laudátae, laudáta) sint. Co však s aktivními tvary? Chápeme, že *laudávsim či *vensis nějak latinsky nezní. A tak už během svého nejstaršího vývoje došla latina k částicím dost odlišným:

erim, –eris, –erit, –erimus, –eritis, –erint.

Zde by se asi dalo citovat rčení „laik se diví, odborník emigruje“, že. Jednak kvůli použití 4 tvarů pro futurum slovesa esse (v příští lekci poznáme, že se budou plést s identickými částicemi pro tzv. futurum II.), a jednak kvůli těm zbývajícím dvěma, které mají samohlásku –i– i tam, kde je v nám již známém futuru –o– (1. osoba singuláru) a  –u–.(3. osoba plurálu). K tomu musíme jen citovat další rčení „je to tak, třeba je to k nevíře“ a s jistou dávkou černého humoru slíbit, že „laik se brzy bude divit ještě víc“ (v další lekci). Nezoufejme však, v 74. lekci si uděláme pořádek.

V liturgických textech není mnoho příležitostí pro konjunktivn perfekta. Příkladem jeho použití je fécerim z věty Scitis, quid fécerim vobis (Víte, co jsem vám učinil…), kterou můžeme slyšet na Zelený Čtvrtek i vícekrát (v Evangeliu, v obřadu mytí nohou a během přijímání věřících). Překládá se kultivovaně jako „Víte, co jsem vám učinil“, avšak ten konjunktiv tomu dává podtext, jako by Kristus dával hádanku: „Jestlipak víte, co jsem vám asi udělal?“[1] .

Evžen Kindler

 

[1] Jde o přímou řeč, Kristus vztahuje otázku k současnosti (scítis – „víte“), nejde ani o časovou větu, takže by na místě fécerim mohlo být perfektum feci, ale konjunktiv vyjadřuje nejasnost existující v oné „hádance“.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 72 – Konjunktiv perfekta"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*