Ponořme se do latiny 73 – futurum II.

Zejména prorocké věty mívají tvar „až se něco stane, bude následovat něco dalšího“. Jinak řečeno, obě složky souvětí se vztahují k budoucnosti, ale ta vedlejší věta se týká budoucnosti, která musí nastat dříve než ta, o níž mluví věta hlavní. Sloveso v hlavní větě bývá v budoucím čase (futuru I., viz 66. a 67. lekce) ale co bude v té větě vedlejší? Kdyby bylo použito stejné nám již známé futurum, mohlo by to znamenat nejpřirozeněji to, že oba děje nastanou současně. Čtenář asi očekává, že když si latina tak hledí vyjádření, že něco nastalo v minulosti dříve a něco také ale až později, tj. když může být latina precisní, když slouží vyprávění o dvou nikoli současných procesech v minulosti, bude podobně precisní i tehdy, když něco říká k budoucnosti, čili že pro latinu by bylo degradující, kdyby v obou složkách takového souvětí použila stejné nám již známé futurum I., jako to děláme v češtině my (my však máme slovesné vidy a těmi to můžeme odlišit, ty latina nemá – porovnejte „když přicházel domů, začala ho bolet hlava“ a „když přišel domů, začala ho bolet hlava“, nebo „až bude přicházet domů, přijde na jiné myšlenky“ a „až přijde domů, přijde na jiné myšlenky“).

Řešení spočívá v tom, že latina používá ve vedlejší větě jiný čas, tak zvané futurum exaktum. neboli futurum II, který se tvoří podobně jako plusquamperfektum a konjunktiv perfekta, popsané v předcházejících lekcích. V pasivu se k těm nám už probíraným tvarům odvozeným od supina přidá v závislosti na osobě a čísle jedno z nám už známého futura I. slovesa esse. V aktivu se postupuje s podobně, jen se uvedené tvary slovesa esse připojují k perfektnímu kmenu jako jakási druhá slovní část, až na 3. osobu plurálu: –erunt by se lišilo od 3. osoby plurálu perfekta jen délkou a přízvukem, což se ve starých rukopisech nezaznamenávalo (např. *laudáveruntlaudavérunt). Z toho důvodu nám latina nabízí pro futurum II. koncovku –erint – např. laudáverint).

Takže pro aktivum dostáváme „přípony“

ero, –eris, –erit, –erimus, –eritis, –erint.

Když je porovnáme s příponami pro konjunktiv perfekta (viz předešlá lekce), začneme se divit jednak tomu, že až na první osobu singuláru se ty „přípony“ futura II shodují s těmi pro konjunktiv perfekta, a druhý důvod divení je, proč zde, ve futuru II., zůstává přípona –ero pro první osobu singuláru tak blízko té převzaté z futura I. (a použité v pasivu), zatím co v konjunktivu perfekta je použita jiná, totiž –erim.

Pokusme se osvětlit první důvod divení.

Ono totiž platí, že různá očekávání věcí určených pro budoucnosti bývají zatížena menší či větší mírou nejasností resp. pochybností, a ta se nějak projevuje i v jejich vyjádření slovy, např. intonací. V psaném projevu to latina vyřídila použitím stejných tvarů pro ten nejasný stav (tj. pro konjunktiv perfekta) jako pro budoucnost, která cosi podmiňuje (tj. pro futurum II.) Pěkně to ilustruje příklad, s nímž se setkáme v Evangeliu o první postní neděli, a to v popise ďábla pokoušejícího se svést Krista: Haec omnia tibi dabo, si cadens adoráveris me (Toto vše ti dám, jestliže padna, budeš se mi klanět). Tvar adoráveris (adoráv– plus eris) je futurum II, ale mohl by to být i konjunktiv perfekta; sloveso dabo hlavní věty však je „naše známé futurum I.“ od dare (dáti, viz 67. lekce), takže tím je zdůrazněno, že souvětí se týká budoucnosti a adoráveris je opravdu futurum II., avšak shodnost s konjunktivem nás upozorní ve smyslu „pozor, říká to ďábel, otec lži!“.

Jiný příklad, dokonce s třemi tvary futura II. s podobným dotykem nejasné budoucnosti, nabízí gramaticky dost zamotaná věta ze známého příběhu o Zuzaně, čteném v sobotě po 3. postní neděli. Vystupují v něm dva lidští „otci lži“, tedy mezi lidmi perfektní lháři, proti ďáblovi ovšem ve lhaní chudáčci. Dva chlípní starověcí židovští papaláši vyžadují na Zuzaně, aby s nimi „chtěla“, a vyhrožují jí: Quod si nolúeris, dicémus contra te testimónium, quod fúerit tecum júvenis, et ob hanc causam emíseris puéllas a te. (Jestliže nebudeš chtít, vyřkneme proti tobě svědectví, že byl s tebou mladík a pro tu příčinu jsi vyslala děvčata od sebe). Sloveso dicémus hlavní věty je – podobně jako v předešlém příkladu – v tom „našem známém“ futuru I., takže každé ze slov nolúeris (nolo znamenající „nechci“ je velmi nepravidelné sloveso), fúerit a emíseris je futurum II., nicméně: Cítíte v tom hromadění futur II. ono příslovečné loudění a přesvědčování proti pravdě se strany výše postavené osoby, které známe ze starých filmových parodií? Překladatel z řecké Septuaginty do latiny (sv. Jeroným?) se ukázal jako mistr ovládající jemné možnosti svého jazyka.

Pokud jde o druhý důvod divení, tedy pro –ero ve futuru II. a –erim v konjunktivu perfekta, tak lze přemýšlet třeba o tom, že když latinsky mluvící resp. píšící subjekt se vyjadřoval o něčem budoucím, v hodlal figurovat on, chtěl snad zdůraznit, jak je pevný a „nemlží“. Ale nechceme-li zabíhat do detailů prehistorie a psychologie latiny, bude lépe podržet se zásady, kterou kdysi vtipně charakterizoval spisovatel Rudolf Křesťan, když se (ne)snažil děte, školou povinným objasnit, proč se píše „včela“ a ne „fčela“: Hodné dítě se neptá.

Všimněme si příkladu, který nabízí verš prvního Alleluja pro slavnost sv. Josefa dělníka (1. května); formulář byl převzat z původního formuláře pro slavnost sv. Josefa, která připadala středu po 3. velikonocích, a podle toho ji čtenář najde např. v Schallerově misálku: De quaqúmque tribulatióne clamáverint ad me, exáudiam eos… doslova „Z jakéhokoliv soužení budou volat ke mně, vyslyším je…“. Mohli bychom to přeložit i konjunktivem – „Z jakéhokoliv soužení by volali ke mně,…“ avšak exaudiam, tedy futurum I. hlavní věty, jasně kvalifikuje souvětí gramaticky do budoucnosti, takže clamáverint je futurum II.[1] Právě použitím futura exakta je zdůrazněno, že nejprve je nutné volat a pak sv. Josef vyslyší.

Jiný příklad s futurem II. je před prvním čtením na Velký Pátek, když se zpívá či recituje traktus; v něm je verš (z modlitby proroka Habakuka) Dum appropinquáverint anni, cognoscéris, dum advénerit tempus, ostendéris. V češtině přeložen zní „Až se přiblíží roky, budeš poznán, až přijde čas, ukážeš se“. Než budeš poznán, musí se přiblížit roky, a než se ukážeš, musí přijít čas. Pozor, cognoscéris ani ostendéris nejsou futura II, i když to tak při zběžném pohledu může vypadat (v 74. lekci se k tomu vrátíme); jsou to pasivní tvary 2. osoby singuláru „obyčejného“ futura I, s nímž jsme se seznámili v 66. lekci, při čemž ten druhý – ostendéris – zde odpovídá zvratnému tvaru „ukážeš SE“ (vzpomeňme na 38. lekci!). Ten první sice nemůžeme v češtině ve zvratné formě (tj. „poznáš se“) použít, změnili bychom totiž  podstatně význam, kdybychom si však trochu „pustili pusu na špacír“ a nahradili české „poznat“ přibližným „vyjevit“, umožnili bychom zvratnou formu (totiž „vyjevíš se“) i pro tento případ.

V Evangeliu čteném o Smrtelné neděli říká Kristus: Si quis sermónem meum serváverit, mortem non vidébit in aetérnum (Jestliže někdo řeč mou bude zachovávat, smrt neuvidí na věky). Tvar vidébit je futurum I (viz 67. lekci), takže serváverit (servo už známe jako „sloužím“, ale ono může znamenat i „respektuji“ apod.) je futurum II. a věta říká pravdu: jde o věci budoucí, ale nejprve za života je třeba zachovávat, respektovat (serváverit) Kristovy pokyny a po smrti přijde věčný stav bytí pryč od smrti.

Evžen Kindler

 

[1] Zájmeno quacúmque je složenina z qua – s dlouhým a – ablativ od quae, „jaká“, „která“ a –cúmque (naše „koliv“), a zde vystupuje i jako spojka uvozující vedlejší větu.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 73 – futurum II."

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*