Mons. Knox: Protijed na zoufalství

Křesťanská ctnost naděje nemá pranic společného s budoucností světa. Jak kázali první apoštolové, neznamená nic víc a nic méně nežli důvěru ze strany křesťana, že ten či ta může dosáhnout štěstí v příštím životě. Svět kolem nich je pomíjivý a odsouzen k zániku, možná i celkem záhy. Jeho předsmrtné záchvěvy mohou děsit hříšníky a světáky, nikoliv však věřícího. Tato vyhlídka je pro nás pochopitelně varováním, abychom žili způsobem hodným svého povolání, ale jinak nám může být celkem jedno, jestli svět přetrvá deset, nebo tisíc let. Takový pohled na věc není jen záležitostí prvních staletí. Sv. Řehoř očekával, že svět vkrátce zanikne, přičemž se odvolával na inmutatio aeris, změny v ovzduší, rozpoznatelné (avšak, co je mi známo, nikde nezaznamenané) v jeho době. Opět a znovu vidíme náboženské oživení doprovázené přesvědčením o nadcházejícím zániku světového řádu. Co je nám, křesťanům, tedy po dětech tohoto světa, pokud si jako blázni zahrávají s ohněm? Ať zničí nebo zpustoší zemi; my, vyvolení, my, malé stádce, spatřujeme v tom, co oni považují za pohromu, toliko vysvobození z této únavné existence. Svoji naději nevkládáme do tohoto světa, nýbrž do příštího; a pokud je pravdou, že předzvěsti naší doby jsou příslibem všeobecné zkázy, tím lépe. Je otázkou, jestli si svět, který, jako ten náš, zapomněl na Boha, vůbec zaslouží či dokonce chce lepší osud. Neustále jsme jim říkali, že jejich sen o osvícenějším a šťastnějším věku je odsouzen k nezdaru; teď jim možná dojde, že jsme měli pravdu.

Toto je, pravím, možný postoj; a bezpochyby bude rozšířeným v kruzích, kde se dychtivě studuje Apokalypsa a přeměřují pyramidy ve snaze najít potvrzení, že soudný den klepe na dveře. Je třeba přiznat, že na myšlence o všeobecné zkáze jakožto dílu samého člověka je cosi nového, ale nebude jistě scházet vynalézavost, aby se pro ni našly biblické důkazy. Profesionální studenti oboru proroctví však nejsou předmětem našeho zájmu. Daleko významnější je skon lidí, kteří se vyznačují konvenčnější zbožností, nacházet útočiště v postoji, jako by byli z jiného světa. Trubači Utopie tak dlouho vyhrávali do našich uší písně o vědě-majáku, který ukazuje cestu k všeobecnému štěstí, že bychom snad ani nebyli lidmi, kdyby nám to nezačalo alespoň trochu lézt krkem. Ale nejsem si jist, zda svého druhu křesťanská Schadenfreude[1] je tím nejlepším řešením. Když zabloudíte a ptáte se na směr, je jen málo věcí protivnějších, než když vám nějaký místní dobrý samaritán začne přesně vypočítávat, kde jste sešli z cesty. Naši současníci a budoucí pokolení, budou-li vůbec, budou křesťanům daleko vděčnější, pokud jim nabídnou nějakou povzbuzující zprávu.

S tímto na mysli si dovolím požádat o větší míru pozornosti, než která je obvykle věnována dané otázce, tj. nauce o naději; nauce záhadné a plné paradoxů. Naděje je něčím, co je od nás požadováno; nejedná se tedy o pouhé zvážení našich šancí. Ani nevybublává z optimistické povahy; jelikož se od nás vyžaduje, nespočívá v povaze, nýbrž ve vůli. Vskutku, nelze pochybovat, že křesťan v nejlepším případě doufá, jak se říká, navzdory všemu. Doufá v co? V to, že nezažije pronásledování, že se ho nedotknou pohromy, nemoci a hlad; obecně řečeno, že bude osvobozen od pozemských útrap? Nikoliv, nýbrž v milost, že vytrvá v křesťanské víře a následně dosáhne blažené nesmrtelnosti. Nejvyšším projevem naděje, přesně a nadpřirozeně řečeno, je tedy naděje na vytrvání a na nebe, když se zdá, že obojí ztrácíme.

Jedna věc zarážejícím způsobem probleskuje díly všech mystických autorů, a to, že vyšším stupňům duchovního pokroku předchází bezútěšné období, někdy dlouhé; duše má pocit, jako kdyby ji Bůh opustil. A máme světce, sv. František Saleský je jedním z nejznámějších takových příkladů, kteří v oné době očišťování měli dojem, že jsou odsouzeni k věčnému zavržení, a nejednalo se o nějaké pouhé obavy, ale jejich nezlomný pocit. Jaký má tedy být postoj duše, která očekává takovýto hrozný výrok? Odpověď, kterou na tuto otázku dali kvietisté, je patrně hlavním důvodem jejich odsouzení na konci sedmnáctého století. Tvrdili, že odevzdanost Boží vůli je nejnutnější povinností ze všech; že láska k Bohu znamená milovat ho pro něj samého, aniž by člověk očekával, že bude odměněn; proto pokud se domníváte, že vás Bůh odsoudil k zavržení, vaší povinností je podvolit se tomuto rozsudku. Po náboženském rozruchu, který s ohledem na svůj oslnivý průběh nemá v dějinách patrně obdoby (na jedné straně stál Fénelon, na druhé Bossuet), Církev rozhodla, že nemáte právo takové gesto dělat. Můžete sice jako jakýsi druh vyjádření zbožnosti Bohu vyznat, že jste připraveni podstoupit věčné utrpení, pokud by, per impossibile[2], byla taková jeho vůle ohledně vaší osoby. Ale jelikož je jisté, že neodmítá milost tomu, kdo se ze všech svých sil snaží, nemusíte přikládat žádnou váhu pekelnému našeptávání, že se vás dílo spásy netýká. Uprostřed zoufalství je vaší povinností uchovat dále naději.

Někdo se snad zeptá: Ale může duše skutečně doufat, když je veškerá mysl zastíněna přesvědčením, že již není žádné naděje? Nejlepší odpověď nalezneme v dobře známém úryvku z Následování Krista: „Jednou jeden úzkostlivec, který se neustále zmítal mezi strachem a nadějí, poklekl, zkroušen žalem, v kostele před oltářem a v duchu uvažoval: Kéž bych věděl, že setrvám v dobrém až do konce! A hned uslyšel v nitru Boží odpověď: Co bys dělal, kdybys to věděl? Dělej nyní, co bys dělal tehdy, a budeš zcela v bezpečí.“ Jednat tak, jako kdybychom doufali, je pro některé z nás v těžké době nejlepším krokem, který můžeme udělat k naději. Ale pokud neučiníme ani to, vážně hrozí, že doopravdy ztratíme svou duši přistupujíce k ní dále, jako kdyby byla ztracená…

Mons. Ronald A. Knox

Celý text v Te Deum 5/2017.

 

[1] „Škodolibost“.

[2] „Což je nemožné.“

Přidej komentář jako první k "Mons. Knox: Protijed na zoufalství"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*