Ponořme se do latiny 74 – shrnutí

Probrali jsme ta „divoká“ časování, která kombinují kmeny perfektní (v aktivu) a supinový (v pasivu) s časováním slovesa esse v různých časech a způsobech a případně všelijak upravené, aby s tím předcházejícím kmenem daly něco, co „odpovídá“ latinské mluvě. Čtenář z toho může mít zmatek v hlavě a snad by prospělo všechna tato časování porovnat a hlavně mít je k dispozici, když chceme o nějakém „podezřelém“ slově zjistit, zda bychom ho s pomocí tabulek nemohli nějak zařadit mezi tvary nějakého „divokého“ časování. A tak dáváme k dispozici dvě tabulky, první pro aktivní a druhou pro pasivní tvary. Tabulky jsou strukturovány identicky: v prvním sloupci je odkaz na lekci, v níž je příslušný čas popsán, a v druhém sloupci je název onoho času. Následuje trojice sloupců odpovídajících třem osobám singuláru a podobná trojice sloupců odpovídající plurálu. V první tabulce jsou ve sloupcích koncovky pro dané časování; v druhé tabulce jsou tvary slovesa esse, které doplňují participium významového slovesa.

Řádky tabulky pak odpovídají jednotlivým časováním, identifikovaným v 2. sloupci. A pro úplnost jsme tabulky doplnili hned v prvním řádku o perfektum: to se někdy s jinými časováními plete (např. koncovka –érunt 3. osoby plurálu připomíná –erant a –erint) a nadto: tímto doplněním dostaneme do těch tabulek všechna časování, která používají perfektní kmen (pro aktivum) a kmen supinový (pro pasivum).

Uvedené časy neexistují v jiných způsobech ohýbání, než v těch konjunktivech, které jsme uvedli; neexistuje např. minulý imperativ nebo konjunktiv futura II. Existují však jmenné tvary, ty však necháme na další lekci a nyní raději upozorníme čtenáře, čeho si může všimnout a případně se kvůli tomu podívat do tabulek (pokud mu paměť selže), když zápasí s nějakým textem, kde jsou ty časy v posledních pěti lekcích probrané. Jelikož pasivní tvary jsou jasné, omezíme se jen na tvary aktivní. Předpokládejme, že slovo, které zde označíme jako S, se nám bude jevit jako „podezřelé“, že by to mohlo být nějaké takové aktivum.

Asi nejčastější případ je, když se blízko konce vyskytne –r–. Pak však musíme ověřit, zda je před ním –e–, jinak se S  naší analýzy netýká (může to totiž být např. „obyčejné“ pasivum 2. osoby singuláru, třeba laudáris – viz 39. lekce). Když tam –e– je, nemusí ani to být ještě náš případ (např. totéž pasivum 2. osoby singuláru sloves jiného časování, créderis), ale stojí za to v analýze pokračovat: za tím nalezeným –r– by mělo být –i– nebo –a–, pak by to mohl být konjunktiv perfekta, futurum exactum nebo plusquamperfektum; je-li tam však –u–, pak – pokud je to opravdu slovesný tvar – by za ním mělo následovat –nt a celý závěr slova S, tedy –erunt mohla ukazovat na 3. osobu plurálu perfekta.

V předchozí lekci jsme ukázali, že se lze dostat i do šlamastyky, když narazíme na slovo, které vypadá jako futurum II. a současně i jako pasivum indikativu 2. osoby singuláru přítomného času. Kromě futura II. by mohlo jít i o konjunktiv perfekta – nazveme tuto možnost VAR1 a tu druhou, ukazující na pasivum druhé osoby v présentu, VAR2. Podívejme se na to s rozumem. Slovo tedy končí na –ris, a pokud je to vskutku VAR2, měla by před tím –r– být samohláska typická pro dané časování, tj. –a–, –e– nebo –i–. Aby to byla VAR1, musí být před tím –r– nutně –e–, takže –a– nebo –i– před –r– ukazují na VAR2 a jsme hotovi. Starost nám tedy bude dělat jen přípona –eris. Před ní by měl být pro VAR1 perfektní kmen, zatím co pro VAR2 présentní kmen. Pokud se oba kmeny liší, máme rozhodnuto. „Jako po másle“ zjistíme, že např. –veris značí VAR1, stejně jako zdvojka někde (třeba i dál) před –eris.

Latina však má některá slovesa, jejichž kmeny présentní a perfektní se skoro neliší – nanejvýš délkami a tím pádem možná i přízvuky: např. v présentním kmenu sloves video, lego a incéndo jsou slabiky –vi–, –le– a –cen– krátké, takže uvažovaná druhá osoba presentního  pasivního plurálu je vidéris, légeris a incénderis – nezapomeňme: koncovka –eris této gramatické formy má v e-časování (a to pouze v e-časování) dlouhé –e–, na které ovšem připadne přízvuk); futurum II. má –eris krátké, takže s napsanými přízvuky dostáváme víderis, légeris a incénderis (viz 7. exkurs), přesto že přízvučné slabiky jsou krátké. Pomocí graficky znázorněných přízvuků odlišíme jen vidéris od víderis. Je to detektivka, že. Na štěstí jen v těchto a podobných případech, často nám pomůže jiná samohláska.

Ale ono je to ještě zamotanější. S ohledem na čtenáře začátečníka, aby z toho nezešílel nebo se alespoň neznechutil, jsme v těchto úvahách doposud záměrně ignorovali konjunktiv prézentu a indikativ futura I. Ty mají také někdy koncovku –eris, jak nejlépe poznáme, když nahlédneme do druhé tabulky 40. lekce a do druhé tabulky lekce 66, v prvním případě dokonce s dlouhým a tedy i přízvučným –e–[1]: jsou to také druhé osoby singuláru, avšak pro slovesa podléhající jiným časování. Takže v příkladu Dum appropinquáverint anni, cognoscéris, dum advénerit tempus, ostendéris (Až se přiblíží roky, budeš poznán, až přijde čas, ukážeš se) uvedeném v předposledním odstavci předcházející lekce je to přesně takto: cognoscéris a ostendéris jsou vskutku formálně pasivní tvary présentu 2. osoby singuláru, ovšem v „obyčejném“ futuru I; obě slovesa podléhají ei-časování (cognoscere až na jisté nepravidelnosti, které nás však zde nezajímají), takže oba tvary jsou jasně tvary futura I.[2]

Podobně jako jsme výše naznačili rozhodování v případě, že v „podezřelém“ slovese figuruje –r–, můžeme postupovat, když v koncovce zpozorujeme –sse– nebo dokonce –isse–: že by konjunktiv plusquamperfekta? To nechť si probere čtenář sám.

Evžen Kindler

 

[1] V druhém případě také, ale nepozná se to z tabulky.

[2] Pokud se čtenář diví, že to nejsou konjunktivy, když tam je dokonce dvaktát spojka dum, tak sdělujeme, že nejde o podmínkové souvětí dané pořadím časů, nýbrž o jasný popis toho, co bude a jak to bude. Latina je v tomto (a nejen v tomto) ohledu velmi subtilní.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 74 – shrnutí"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*